de Young Memorial Museum

V San Franciscu jsem byl jen krátce a to pouze jako turista, přesto mohu s klidným svědomím prohlásit, že patří mezi nejkrásnější města Severní Ameriky. I v ráji lze však nalézt mouchy. Jednou z nich je Golden Gate Park, kde dosud není příliš jasné, jestli je tu park pro lidi nebo automobily. Částečně se to snaží napravit De Young Museum - kompletně nahrazující starou budovu musea z počátku 20. století, která byla v roce 1989 těžce poškozena zemětřesením. K historické stavbě se časem přistavovala další výstavní křídla a provozní objekty až vznikl značně nehomogenní patvar. “Díky” zemětřesení nemusela švýcarská dvojice Herzog & de Meuron situaci jen zachraňovat kosmetickými úpravami, ale postavit zcela nové a kompaktní museum pro sbírky amerického, afrického a tichomořského umění od 5. století až po současnost.
Podle Aarona Betskyho hraje museum jednu důležitou roli: není jen elegantní sbírkou loftových muzejních prostor obalených smyslnou kůží, jejíž patina změkčuje krutou vlastnost všech nových staveb, že vypadají cize. Museum také učí obyvatele San Francisca porozumět své vlastní krajině novým způsobem. Kopíruje konturu parku a téměř nepatrné dmutí terénních vln, které tu kdysi byly, přetváří do hmatatelného památníku. Přebírá subtilní barvy vegetace v parku, shrnuje je, obrací a jeho výsledkem je působivá fasáda se skvrnitým vzorem. Museum vytváří místa pro skryté zahrady, kde je zviditelněna esence toho, co lidé kolem vysázeli - a navíc lze procítit jejich příjemnou vůni.
Fasádou se muzeum snaží upomínat na zem, z které vyrůstá. Architekti však nešli prvoplánovitou cestou jak tomu bylo u Schaulageru. Šroubovitě zatočená 30 metrů vysoká vyhlídková věž na severovýchodním rohu musea se možná odvolává na nedaleké sanfranciské Skyline. Méně metafyzický fakt je, že se odtud nabízí překrásný panoramatický výhled, který si mohou, vedle návštěvníků muzea, zdarma také vychutnat kolem procházející lidé z parku. K hlavnímu vchodu do muzea vás navede obří zářez do fasády, kudy se projde do otevřeného dvora a odtud pak do prostorného foyer s rozšiřujícím se schodištěm, které vede do patra galerií stálých výstav. Místo pro krátkodobé výstavy je vyčleněno v suterénu.
Jak je tomu pokaždé při zásahu do stereotypního života místních obyvatel, vyskytly se i zde ohnivé protestní akce. Ty by však přisly, kdyby v soutěži zvítězil kterýkoliv z pěti finalistů (Tadao Ando, Cesar Pelli, Antoine Predock, Rafael Viñoly a Herzog & deMeuron). Jen mě překvapuje, že se tomu tak děje i v tak liberálně smýšlejícím městě jakým je San Francisco, které by teoreticky mělo mít pro světovou architekturu více pochopení.