Besídka
Slavnostně slibuji, že v co nejkratší době podnikneme všichni do Slavonic expedici a strávíme noc v tomto úžasném domě. O svých dojmech a zážitcích pak každý z redakce napíše stručnou glosu. Zamlouvám si Vávru. Ale přijdu se okoupat do Boháče…
JAK PSÁTI DOMEM
Poprvé jsem ten dům uviděl v červnovém zapadajícím slunci roku 1988. Opuštěný, slepá okna, opadávající fasáda. Možná pro to tajemnější než jiné, okolostojící, v totálně zapomenutém totalitním městečku na hranicích země nikoho. Když jsem přišel s nápadem, že si dům koupíme, byl jsem nejdřív za blázna, dost možná oprávněně. Kamarády jsem ale přesvědčil, a tak se na jaře 1989 stalo sedm statečných z divadla Sklep a Manželka národů majiteli tohoto pokladu. Na památné dlaždičce v podlaze Besídky ještě stojí, že tou dobou byla totalita tak hluboká, že jsme si neviděli ani na špičku nosu a nejdál byli v kredenci. Při třetí návštěvě jsme zjistili, že hlasy sýčků varující před společným vlastnictvím nebyly úplně liché. Neměli jsme peníze, čas ani společnou ideu. V domě byly jen čtyři sotva obyvatelné místnosti a nás bylo osm. Nebýt zrovna zlomový devětaosmdesátý, asi dům dál chátral, až by uchátral. Naštěstí listopadové události mne vystřelily do svobodného světa a já opustil velkoměsto abych se stal restauratérem i restaurátorem. První přestavba Besídky v devadesátém roce, téměř bez projektu, a taky bez kolaudace, byla euforická a amatérská stejně jako tehdejší doba. Dala však vzniknout specifické atmosféře, která se stala pro Besídku charakteristickou. Skoro bych řekl, že tak, jako je v každém kameni ukryta socha, tak v hmotě domu byla ukryta podstata Besídky. My jsme jen měli to štěstí ji objevit. Jenže po patnácti letech bezkolaudačního působení přišla únava materiálů, lidí i návštěvníků a idea domu se začala vytrácet spolu s propadajícím se stropem a přepálenými hliníkovými vodiči. Po patnácti letech zkušeností konečně nastal čas napsat scénář, či spíše literární předlohu, aby pak architekt, coby režisér, vytvořil dílo, které dá hmotě nadčasovou platnost. To není rozhodně skromné a laťka skutečně visí vysoko, ale za pokus to stojí. Vlastně je to hrozně jednoduché. Na začátku nás bylo osm, a proto musí být v domě tolik pokojů a protože jsme každý jiný, i ony budou rozdílné, tak, aby něco vypovídaly o svém duchovním majiteli. Duch Besídky musí být zachován, je jen třeba ho z hmoty více vysát, aby nekončil hned za dveřmi lokálu, ale aby prostupoval celým domem, až do jeho nejintimnějších míst. Kdyby mne má žena Vladimíra mnohokrát neujišťovala, že to je možné, asi bych se za Romanem Kouckým nikdy nevypravil. Měl pro tento úkol totiž zvláštní kvalifikaci. Byl to člověk, který tu podstatu pochopil i díky času, který v Besídce strávil, při tom nebyl jedním z nás a hlavně, byl partnerem. Ta možnost trvalého dialogu nad každým detailem poskytla i mně, investorovi ten opojný pocit tvorby a nadšení nad každým novým nápadem i utrpení nad technickými problémy či vyjádřeními památkářů. Tím, že jsem měl možnost stát se spolutvůrcem, pronikl jsem hlouběji do vnitřností domu, pochopil jejich funkce a často změnil názor na finální provedení. Byla to taková úprava scénáře za pochodu. Kdybych nebyl tak těsně účasten těchto dějů, určitě by výsledná podoba byla jiná, horší a méně funkční. Stejně tak, domnívám se, že i architekt, režisér, může být více odvážný a jist si oporou investora. Mám-li pokračovat v divadelní parafrázi, pak je-li porozumění mezi scénáristou a režisérem, stačí už mít jenom šťastnou ruku při výběru hlavních aktérů. Ti totiž, jsou-li osobnostmi, také vstupují do dialogu scénárista - režisér a završují diskusi svým pohledem zevnitř a transformují původně individualistickou činnost v týmovou práci. Je teď už jen na návštěvnících a hostech, aby posoudili, zda nadšení z dovršeného díla je adekvátní výsledku, ale ani zničující opovržení nemůže umenšit vědomí, že dům stojí a stojí tak, jak jsme to chtěli.
Jan Boháč
Následující texty pocházejí z www stránek Besídky:
Historie předsklepovská
Máme-li mluvit o domě, je třeba v krátkosti zmínit i historii města kolem stojícího. Založeno bylo ve 13. století Přemyslem Otakarem II. v sousedství původní slovanské vesnice. Král železný a zlatý pozval do této téměř liduprázdné pohraniční krajiny německé kolonisty, netuše, že tím ovlivní historii města až do 21. století. V roce 1278 nedlouho před svou smrtí na nedalekém Moravském poli, kázal město opevnit a v roce 1359 jeho neméně slavný následník Karel IV. udělil městu městská práva. Hradby se hodily hned několikrát, nejdříve proti Husitům, kteří roku 1423 vypálili předměstí, ale město nedobyli, tak i během třicetileté války, kdy se o dobytí města - bašty protestantů, snažilo několikrát císařské vojsko. Až roku 1645 jej bez odporu obsadili Švédové a vydrancovali. Shodou okolností to byly jinak pro Slavonice zlaté časy. Roku 1560 byla založena poštovní stanice na trase Praha Vídeň a až do jejího zrušení a přemístění do Znojma roku 1750 město bohatlo a prosperovalo. Pak začal dlouhotrvající úpadek s kratším nádechem v první polovině 20. století následovaný temným obdobím poválečného odsunu a ospalou izolací totalitního pohraničí.
A co Besídka ? V jejím rodném listě čteme : Datum narození - neznámé. Bohužel během 2. světové války a těsně po ní se většina dokumentů z městského archivu nenávratně ztratila. Počátky lze dovozovat jenom ze stavebně historických průzkumů a obecných dějin města. Jisté je, že nejstarší částí jsou sklepy , patrně již z 13. století. Až zabrousíte do podzemí k fontánce a na toalety, vězte že na klenbu nad vámi někdo hleděl již před sedmi sty lety. Obvodové stěny domu jsou patrně gotické. Svědčí o tom i gotické ostění malého okénka mezi kuchyňskými okny ve dvoře. A konečně přichází renesance a s ní datum 1547 což je rok dokončení zásadní přestavby domu. Tehdy byly zrušeny původní, snad dřevěné stropy a nahrazeny křížovými klenbami na kamenných sloupcích. Také průčelí bylo nově upraveno a ozdobeno sgrafity. Starší najdete jen v Praze a to o pouhé dva roky. Lokál a průjezd tvořily po krátkou dobu největší klenutý prostor ve Slavonicích. Velmi brzy, ještě v 16. století však byly rozděleny příčkou na níž jsou fragmenty fresek s německými nápisy. Vedle na klenbách pak majitel, patrně vděčný poddaný, nechal zvěčnit erby svých pánů pana Zachariáše z Hradce a jeho ženy Kateřiny z Valdštejna. Výjevy na sgrafitech uliční fasády jsou téměř věrnými kopiemi dřevorytů z Lutherovy Wartburské bible z roku 1534. Mezi starozákonními obrazy je nahoře ve štítě Kain a Ábel obětující bohu, v páse pod okny Samson trhá lva, bije Filištínské a získává vodu z oslí čelisti. Nad okny v obloučkové atice je deset fází života od zrození po smrt. V lunetách mezi kamennými krákorci najdeme starozákonní postavy, Sáru, Joba, Árona, Jákoba, Josue a Saula. Na levé boční straně byla v roce 1992 nově objevena část obrazu Mojžíše držícího desky s desaterem. V posledním poli pod okny vpravo je soukenický znak s písmeny P. P. , snad iniciály tehdejšího majitele. Projdeme-li do prvního dvora nelze si nevšimnout benátského obloučkovitého štítku s velkým renesančním oknem obnoveným v roce 2004. I v zadní části domu převládají gotické obvodové stěny do nichž byly v 16. století zaklenuty křížové klenby. Tehdejší stavitelé si nedělali příliš starostí se stabilitou domu, a tak klenby prostě přilepili k obvodovým stěnám, aniž by je jakkoliv svázali s původní konstrukcí.Trhliny vzniklé za několik století dosahovaly až 6 cm, a tak je dnes dům sepnut řadou táhel. Vystoupáme-li lomeným schodištěm do prvního patra, ocitneme se v síni s renesančním dřevěným stropem a s obnoveným oknem do vnitřního dvora. Hlavní sál vpravo od schodiště jakož i pokoj nalevo skrývají pod rokokovým, respektive barokním štukováním tutéž renesanční konstrukci. Gotické železné dveře i s kamenným ostěním někdo zazdil do tělesa schodiště , vestavěného do původního domu až někdy v druhé půli 19. století. Jak chodili obyvatelé do prvního patra a na půdu před tím je záhadou. Další záhadou je i podzemní chodba v druhém patře sklepa. Dnes je částečně zatopená a na konci zavalená. Snad byla součástí nyní znovuobjevovaného slavonického podzemního labyrintu. Baroko nedarovalo domu jenom štukové stropy, ale v souladu s módou bylo zabíleno sgrafitové průčelí a upraveny římsy na štítě. Na své znovuodhalení muselo čekat až do padesátých let minulého století. Největšímu nebezpečí vzdoroval dům v letech první republiky, kdy majitel, kloboučník Ferdinand Zimmer chtěl otevřít v průjezdu kloboučnický salon a protože potřeboval větší a světlejší výkladce, hodlal nahradit kamenné konzoly nesoucí první patro traverzami. Naštěstí dům byl už tehdy památkově chráněn, a tak mu k jeho nelibosti nebyl takovýto zásah neštěstí povolen. Tento mistr kloboučnický byl i posledním německým majitelem domu. Sám němec měl však českou ženu, a tak jako jeden z mála zůstal ve městě i po roce 1945. Nevydržel však dlouho, s novou situací se nedokázal vyrovnat, tak dům prodal a odstěhoval se s rodinou do vnitrozemí. Dalším majitelem byl pan Kostroun, bydlel v domě někdy do poloviny sedmdesátých let, pak však neodolal pohodlí panelových stěn a ústředního topení a dům zůstal téměř 16 let opuštěný. No a dál už je to jiná kapitola.
Historie Sklepovská
Roku 1988 totiž objevilo Slavonice divadlo Sklep. Jedna z nepřehlédnutelných sklepovských osobností, umělec života Zdeněk Žampa, řečený Žampič, totiž pozval ostatní divadelní spoluhráče na "Barchan" do blízké Jemnice. Tahle bájná slavnost začátku léta, připomínající nocování královny Kunhuty v tomto kraji, přivedla všechny i do Slavonic, kde v rodném Žampičově domě všichni přespali. Když pak ráno v paprscích téměř poledního slunce zřel Jan Boháč na druhé straně ulice opuštěný zchátralý dům, možná ani netušil, že se mu stane osudným po další část života. Nápad koupit takovou ruinu v zapadlém pohraničním městečku, pár metrů od železné opony byl natolik nesmyslný, že našel oporu i u dalších sedmi nadšenců. Do roka už jim dům říkal pane. Jenže brzy se "Co s ním ?" , stalo málem Nerudovským problémem. Naštěstí přišla včas revoluce a s ní i nové možnosti. Pánové Boháč a Žampa nadšeně opustili své inženýrské profese a jali se uskutečňovat cíle vyšších hodnot, totiž vybudování vlastní sklepovské restaurace. S dvaceti tisíci korunami vlastních úspor, bez zkušeností z druhé strany výčepní stolice a s naivními představami ranného kapitalismu položili začátkem ledna základní kámen "Besídky". Jméno nejslavnějšího a nejstaršího sklepovského představení dostal dům nějak samo sebou. Za necelých šest měsíců 15.6. 1990 zastavil před Besídkou autobus a vychrlil ostatní sklepovské. Kapela nasadila a Lenka Vychodilová s Tomášem Hanákem pokřtili dům rituální písní " Sklepovská Besídka začíná". Zatímco v lokále se veselilo na dvoře urputně porcoval dřevo výtvarník Kryštof Trubáček, aby stihnul všechno připravit na I. Ročník "Mezinárodní letní školy duchovního experimentu v teorii i praxi". Takto vznosně byla pojmenována, a skutečnost daleko předčila očekávání. První frekventanti z Itálie, Německa a Rakouska, kteří překonali strach a přijeli do země sotva probuzené z totalitního spánku, byli bohatě odměněni nezapomenutelným ohňostrojem nápadů, gegů a čisté radosti, která sršela ze všech lektorů školy. David Vávra mimicky kolážoval, Aleš Najbrt kaligraficky tančil a Čestmír Suška dřevěně tesal, zatímco Martina Riedelbauchová s Terezou Kučerovou jemně zdobily zdi a dveře. Takto se Besídka proměňovala léto co léto plných deset let .Euforické nadšení prvního léta v Besídce bylo i inspirací Janu Boháčovi k napsání částečně autobiografického románu " A pak uvidíš .." vydaného nakladatelstvím Maťa roku 2000. Zatímco elán a činorodost vydržela po celou dobu na vysoké úrovni, dům se přeci jenom opotřeboval. Stouply požadavky na bydlení, a to, co bylo zábavným koloritem prvních porevolučních let, stávalo se překážkou pro kvalitnější vyžití účastníků. Rekonstrukce šitá, tak trochu horkou jehlou v devadesátém roce potřebovala dotáhnout do konce. Čas se naplnil v roce 2003, kdy tou dobou už jediný provozovatel Besídky - Boháčovi, shromáždili dostatek financí a energie na dokončení díla. Spojili se proto s Romanem Kouckým a jeho architektonickým atelierem, aby vdechli Besídce novou energii. Nebyla to volba náhodná, ale cílená, protože dům potřeboval někoho, kdo ho dobře zná, ale přitom stojí trochu stranou hlavního besídkovsko - sklepovského proudu. Nebyla to ale práce snadná, protože dům už žil vlastním životem, který bylo nutné zachovat, avšak zároveň pozvednout na vyšší úroveň. Dnes vedle sebe stojí původní barový pult s malovanými kachlíky Kryštofa Trubáčka, vedle vzduchotechnického čichače Martina Ceplechy . Celkem však návštěvník v lokále samém nepociťuje žádnou velkou změnu. To však neplatí o zbytku domu. Ubytování je na úrovni tříhvězdičkového hotelu, který však není oním anonymním místem pouhého nocování, nýbrž esteticko duchovním zážitkem. Pokoje nejsou číslovány, ale nesou jména osmi původních majitelů, kteří tak zůstávají v domě přítomni nejen jménem , ale jejich ducha najdete i v každém pokoji. Vzadu za dvorkem v místech vzniku ideje Mařížské keramiky, je keramická dílna, kde si můžete namalovat vlastní hrnek nebo vázu, v prvním patře do náměstí ve velkém sále s rokokovými štuky, můžete uspořádat přednášku, seminář, nebo cvičit jógu, stejně jako zkoušet divadelní hru. Teprve návštěvníci posoudí, zda se původní duch Besídky podařilo zachovat a zda se i naplnila slova legendární písně " Sklepovská Besídka začíná, ať stále stejná , vždycky jiná".
Jan Kratochvíl
JAK PSÁTI DOMEM
Poprvé jsem ten dům uviděl v červnovém zapadajícím slunci roku 1988. Opuštěný, slepá okna, opadávající fasáda. Možná pro to tajemnější než jiné, okolostojící, v totálně zapomenutém totalitním městečku na hranicích země nikoho. Když jsem přišel s nápadem, že si dům koupíme, byl jsem nejdřív za blázna, dost možná oprávněně. Kamarády jsem ale přesvědčil, a tak se na jaře 1989 stalo sedm statečných z divadla Sklep a Manželka národů majiteli tohoto pokladu. Na památné dlaždičce v podlaze Besídky ještě stojí, že tou dobou byla totalita tak hluboká, že jsme si neviděli ani na špičku nosu a nejdál byli v kredenci. Při třetí návštěvě jsme zjistili, že hlasy sýčků varující před společným vlastnictvím nebyly úplně liché. Neměli jsme peníze, čas ani společnou ideu. V domě byly jen čtyři sotva obyvatelné místnosti a nás bylo osm. Nebýt zrovna zlomový devětaosmdesátý, asi dům dál chátral, až by uchátral. Naštěstí listopadové události mne vystřelily do svobodného světa a já opustil velkoměsto abych se stal restauratérem i restaurátorem. První přestavba Besídky v devadesátém roce, téměř bez projektu, a taky bez kolaudace, byla euforická a amatérská stejně jako tehdejší doba. Dala však vzniknout specifické atmosféře, která se stala pro Besídku charakteristickou. Skoro bych řekl, že tak, jako je v každém kameni ukryta socha, tak v hmotě domu byla ukryta podstata Besídky. My jsme jen měli to štěstí ji objevit. Jenže po patnácti letech bezkolaudačního působení přišla únava materiálů, lidí i návštěvníků a idea domu se začala vytrácet spolu s propadajícím se stropem a přepálenými hliníkovými vodiči. Po patnácti letech zkušeností konečně nastal čas napsat scénář, či spíše literární předlohu, aby pak architekt, coby režisér, vytvořil dílo, které dá hmotě nadčasovou platnost. To není rozhodně skromné a laťka skutečně visí vysoko, ale za pokus to stojí. Vlastně je to hrozně jednoduché. Na začátku nás bylo osm, a proto musí být v domě tolik pokojů a protože jsme každý jiný, i ony budou rozdílné, tak, aby něco vypovídaly o svém duchovním majiteli. Duch Besídky musí být zachován, je jen třeba ho z hmoty více vysát, aby nekončil hned za dveřmi lokálu, ale aby prostupoval celým domem, až do jeho nejintimnějších míst. Kdyby mne má žena Vladimíra mnohokrát neujišťovala, že to je možné, asi bych se za Romanem Kouckým nikdy nevypravil. Měl pro tento úkol totiž zvláštní kvalifikaci. Byl to člověk, který tu podstatu pochopil i díky času, který v Besídce strávil, při tom nebyl jedním z nás a hlavně, byl partnerem. Ta možnost trvalého dialogu nad každým detailem poskytla i mně, investorovi ten opojný pocit tvorby a nadšení nad každým novým nápadem i utrpení nad technickými problémy či vyjádřeními památkářů. Tím, že jsem měl možnost stát se spolutvůrcem, pronikl jsem hlouběji do vnitřností domu, pochopil jejich funkce a často změnil názor na finální provedení. Byla to taková úprava scénáře za pochodu. Kdybych nebyl tak těsně účasten těchto dějů, určitě by výsledná podoba byla jiná, horší a méně funkční. Stejně tak, domnívám se, že i architekt, režisér, může být více odvážný a jist si oporou investora. Mám-li pokračovat v divadelní parafrázi, pak je-li porozumění mezi scénáristou a režisérem, stačí už mít jenom šťastnou ruku při výběru hlavních aktérů. Ti totiž, jsou-li osobnostmi, také vstupují do dialogu scénárista - režisér a završují diskusi svým pohledem zevnitř a transformují původně individualistickou činnost v týmovou práci. Je teď už jen na návštěvnících a hostech, aby posoudili, zda nadšení z dovršeného díla je adekvátní výsledku, ale ani zničující opovržení nemůže umenšit vědomí, že dům stojí a stojí tak, jak jsme to chtěli.
Jan Boháč
Následující texty pocházejí z www stránek Besídky:
Historie předsklepovská
Máme-li mluvit o domě, je třeba v krátkosti zmínit i historii města kolem stojícího. Založeno bylo ve 13. století Přemyslem Otakarem II. v sousedství původní slovanské vesnice. Král železný a zlatý pozval do této téměř liduprázdné pohraniční krajiny německé kolonisty, netuše, že tím ovlivní historii města až do 21. století. V roce 1278 nedlouho před svou smrtí na nedalekém Moravském poli, kázal město opevnit a v roce 1359 jeho neméně slavný následník Karel IV. udělil městu městská práva. Hradby se hodily hned několikrát, nejdříve proti Husitům, kteří roku 1423 vypálili předměstí, ale město nedobyli, tak i během třicetileté války, kdy se o dobytí města - bašty protestantů, snažilo několikrát císařské vojsko. Až roku 1645 jej bez odporu obsadili Švédové a vydrancovali. Shodou okolností to byly jinak pro Slavonice zlaté časy. Roku 1560 byla založena poštovní stanice na trase Praha Vídeň a až do jejího zrušení a přemístění do Znojma roku 1750 město bohatlo a prosperovalo. Pak začal dlouhotrvající úpadek s kratším nádechem v první polovině 20. století následovaný temným obdobím poválečného odsunu a ospalou izolací totalitního pohraničí.
A co Besídka ? V jejím rodném listě čteme : Datum narození - neznámé. Bohužel během 2. světové války a těsně po ní se většina dokumentů z městského archivu nenávratně ztratila. Počátky lze dovozovat jenom ze stavebně historických průzkumů a obecných dějin města. Jisté je, že nejstarší částí jsou sklepy , patrně již z 13. století. Až zabrousíte do podzemí k fontánce a na toalety, vězte že na klenbu nad vámi někdo hleděl již před sedmi sty lety. Obvodové stěny domu jsou patrně gotické. Svědčí o tom i gotické ostění malého okénka mezi kuchyňskými okny ve dvoře. A konečně přichází renesance a s ní datum 1547 což je rok dokončení zásadní přestavby domu. Tehdy byly zrušeny původní, snad dřevěné stropy a nahrazeny křížovými klenbami na kamenných sloupcích. Také průčelí bylo nově upraveno a ozdobeno sgrafity. Starší najdete jen v Praze a to o pouhé dva roky. Lokál a průjezd tvořily po krátkou dobu největší klenutý prostor ve Slavonicích. Velmi brzy, ještě v 16. století však byly rozděleny příčkou na níž jsou fragmenty fresek s německými nápisy. Vedle na klenbách pak majitel, patrně vděčný poddaný, nechal zvěčnit erby svých pánů pana Zachariáše z Hradce a jeho ženy Kateřiny z Valdštejna. Výjevy na sgrafitech uliční fasády jsou téměř věrnými kopiemi dřevorytů z Lutherovy Wartburské bible z roku 1534. Mezi starozákonními obrazy je nahoře ve štítě Kain a Ábel obětující bohu, v páse pod okny Samson trhá lva, bije Filištínské a získává vodu z oslí čelisti. Nad okny v obloučkové atice je deset fází života od zrození po smrt. V lunetách mezi kamennými krákorci najdeme starozákonní postavy, Sáru, Joba, Árona, Jákoba, Josue a Saula. Na levé boční straně byla v roce 1992 nově objevena část obrazu Mojžíše držícího desky s desaterem. V posledním poli pod okny vpravo je soukenický znak s písmeny P. P. , snad iniciály tehdejšího majitele. Projdeme-li do prvního dvora nelze si nevšimnout benátského obloučkovitého štítku s velkým renesančním oknem obnoveným v roce 2004. I v zadní části domu převládají gotické obvodové stěny do nichž byly v 16. století zaklenuty křížové klenby. Tehdejší stavitelé si nedělali příliš starostí se stabilitou domu, a tak klenby prostě přilepili k obvodovým stěnám, aniž by je jakkoliv svázali s původní konstrukcí.Trhliny vzniklé za několik století dosahovaly až 6 cm, a tak je dnes dům sepnut řadou táhel. Vystoupáme-li lomeným schodištěm do prvního patra, ocitneme se v síni s renesančním dřevěným stropem a s obnoveným oknem do vnitřního dvora. Hlavní sál vpravo od schodiště jakož i pokoj nalevo skrývají pod rokokovým, respektive barokním štukováním tutéž renesanční konstrukci. Gotické železné dveře i s kamenným ostěním někdo zazdil do tělesa schodiště , vestavěného do původního domu až někdy v druhé půli 19. století. Jak chodili obyvatelé do prvního patra a na půdu před tím je záhadou. Další záhadou je i podzemní chodba v druhém patře sklepa. Dnes je částečně zatopená a na konci zavalená. Snad byla součástí nyní znovuobjevovaného slavonického podzemního labyrintu. Baroko nedarovalo domu jenom štukové stropy, ale v souladu s módou bylo zabíleno sgrafitové průčelí a upraveny římsy na štítě. Na své znovuodhalení muselo čekat až do padesátých let minulého století. Největšímu nebezpečí vzdoroval dům v letech první republiky, kdy majitel, kloboučník Ferdinand Zimmer chtěl otevřít v průjezdu kloboučnický salon a protože potřeboval větší a světlejší výkladce, hodlal nahradit kamenné konzoly nesoucí první patro traverzami. Naštěstí dům byl už tehdy památkově chráněn, a tak mu k jeho nelibosti nebyl takovýto zásah neštěstí povolen. Tento mistr kloboučnický byl i posledním německým majitelem domu. Sám němec měl však českou ženu, a tak jako jeden z mála zůstal ve městě i po roce 1945. Nevydržel však dlouho, s novou situací se nedokázal vyrovnat, tak dům prodal a odstěhoval se s rodinou do vnitrozemí. Dalším majitelem byl pan Kostroun, bydlel v domě někdy do poloviny sedmdesátých let, pak však neodolal pohodlí panelových stěn a ústředního topení a dům zůstal téměř 16 let opuštěný. No a dál už je to jiná kapitola.
Historie Sklepovská
Roku 1988 totiž objevilo Slavonice divadlo Sklep. Jedna z nepřehlédnutelných sklepovských osobností, umělec života Zdeněk Žampa, řečený Žampič, totiž pozval ostatní divadelní spoluhráče na "Barchan" do blízké Jemnice. Tahle bájná slavnost začátku léta, připomínající nocování královny Kunhuty v tomto kraji, přivedla všechny i do Slavonic, kde v rodném Žampičově domě všichni přespali. Když pak ráno v paprscích téměř poledního slunce zřel Jan Boháč na druhé straně ulice opuštěný zchátralý dům, možná ani netušil, že se mu stane osudným po další část života. Nápad koupit takovou ruinu v zapadlém pohraničním městečku, pár metrů od železné opony byl natolik nesmyslný, že našel oporu i u dalších sedmi nadšenců. Do roka už jim dům říkal pane. Jenže brzy se "Co s ním ?" , stalo málem Nerudovským problémem. Naštěstí přišla včas revoluce a s ní i nové možnosti. Pánové Boháč a Žampa nadšeně opustili své inženýrské profese a jali se uskutečňovat cíle vyšších hodnot, totiž vybudování vlastní sklepovské restaurace. S dvaceti tisíci korunami vlastních úspor, bez zkušeností z druhé strany výčepní stolice a s naivními představami ranného kapitalismu položili začátkem ledna základní kámen "Besídky". Jméno nejslavnějšího a nejstaršího sklepovského představení dostal dům nějak samo sebou. Za necelých šest měsíců 15.6. 1990 zastavil před Besídkou autobus a vychrlil ostatní sklepovské. Kapela nasadila a Lenka Vychodilová s Tomášem Hanákem pokřtili dům rituální písní " Sklepovská Besídka začíná". Zatímco v lokále se veselilo na dvoře urputně porcoval dřevo výtvarník Kryštof Trubáček, aby stihnul všechno připravit na I. Ročník "Mezinárodní letní školy duchovního experimentu v teorii i praxi". Takto vznosně byla pojmenována, a skutečnost daleko předčila očekávání. První frekventanti z Itálie, Německa a Rakouska, kteří překonali strach a přijeli do země sotva probuzené z totalitního spánku, byli bohatě odměněni nezapomenutelným ohňostrojem nápadů, gegů a čisté radosti, která sršela ze všech lektorů školy. David Vávra mimicky kolážoval, Aleš Najbrt kaligraficky tančil a Čestmír Suška dřevěně tesal, zatímco Martina Riedelbauchová s Terezou Kučerovou jemně zdobily zdi a dveře. Takto se Besídka proměňovala léto co léto plných deset let .Euforické nadšení prvního léta v Besídce bylo i inspirací Janu Boháčovi k napsání částečně autobiografického románu " A pak uvidíš .." vydaného nakladatelstvím Maťa roku 2000. Zatímco elán a činorodost vydržela po celou dobu na vysoké úrovni, dům se přeci jenom opotřeboval. Stouply požadavky na bydlení, a to, co bylo zábavným koloritem prvních porevolučních let, stávalo se překážkou pro kvalitnější vyžití účastníků. Rekonstrukce šitá, tak trochu horkou jehlou v devadesátém roce potřebovala dotáhnout do konce. Čas se naplnil v roce 2003, kdy tou dobou už jediný provozovatel Besídky - Boháčovi, shromáždili dostatek financí a energie na dokončení díla. Spojili se proto s Romanem Kouckým a jeho architektonickým atelierem, aby vdechli Besídce novou energii. Nebyla to volba náhodná, ale cílená, protože dům potřeboval někoho, kdo ho dobře zná, ale přitom stojí trochu stranou hlavního besídkovsko - sklepovského proudu. Nebyla to ale práce snadná, protože dům už žil vlastním životem, který bylo nutné zachovat, avšak zároveň pozvednout na vyšší úroveň. Dnes vedle sebe stojí původní barový pult s malovanými kachlíky Kryštofa Trubáčka, vedle vzduchotechnického čichače Martina Ceplechy . Celkem však návštěvník v lokále samém nepociťuje žádnou velkou změnu. To však neplatí o zbytku domu. Ubytování je na úrovni tříhvězdičkového hotelu, který však není oním anonymním místem pouhého nocování, nýbrž esteticko duchovním zážitkem. Pokoje nejsou číslovány, ale nesou jména osmi původních majitelů, kteří tak zůstávají v domě přítomni nejen jménem , ale jejich ducha najdete i v každém pokoji. Vzadu za dvorkem v místech vzniku ideje Mařížské keramiky, je keramická dílna, kde si můžete namalovat vlastní hrnek nebo vázu, v prvním patře do náměstí ve velkém sále s rokokovými štuky, můžete uspořádat přednášku, seminář, nebo cvičit jógu, stejně jako zkoušet divadelní hru. Teprve návštěvníci posoudí, zda se původní duch Besídky podařilo zachovat a zda se i naplnila slova legendární písně " Sklepovská Besídka začíná, ať stále stejná , vždycky jiná".
4 comments
add comment
Subject
Author
Date
a
honzaw
24.09.05 08:43
Na pravou míru
LIbor Karásek, Slavonice
26.11.06 11:31
Díky za informaci
Petr Hnátek
23.07.08 08:23
Vzpomínka na paní Zimmerovou
Zdeněk Žampa
31.07.12 11:09
show all comments
