Zemská galerie a muzeum ve Výmaru

Museum ve Výmaru – Prellerova galerie
Výmarské museum mělo při svém vzniku zajímavou historii. Došlo zde k řídkému případu v dějinách architektury: malba dala podnět ke stavbě, malířství vyvolalo v život architekturu.
Původně měla být provedena pouze t. zv. Prellerova galerie, jež měla být situována na jižní straně Alexandrova náměstí v parku založeném J. W. Goethem, v blízkosti orangerie. Friedrich Preller, který měl nalézt i architekta, se v Itálii seznámil se Zítkem a dal mu vypracovat plány na galerii. Tyto návrhy předložil dne 23. ledna 1861 k posouzení Petru Corneliovi, který se o nich vyslovil pochvalně. Plány pak byly spolu s Corneliovým dobrozdáním a s dokončeným Prellerovým kartonem „Odysseus a Sirény“ zaslány do Výmaru.
Půdorys galerie tvoří sedm čtvercových polí, z nichž pět středních zaujímá vlastní galerie, zatím co krajní, rozšířená pole vytvářejí boční pavilony. Tyto pavilony, samy o sobě pojaté jako centrály, mají dvojí účel: 1. praktický (jako tepelná a zvuková isolace, k zamezení průvanu), 2. výtvarný (připravují návštěvníka na vlastní galerii a umožňují doznívání vjemů z galerie v následujícím, architektonicky ztvárněném prostředí).
Galerie je přízemní, vyzdvižena na mohutné, vlastním soklem a římsou opatřené podnoži, která podkládá i risality pavilonů a podesty schodišť. Hlavním motivem jsou arkády, či přesněji řečeno dvojice arkád s nadřazeným systémem architrávovým, vyjádřeným pilastry a kladím. Zdvojení arkád je jemně vyznačeno různým akcentem pilastrů, které je navzájem oddělují: zatím co pilastry uprostřed jednotlivých polí jsou jednoduché, s hladkým dříkem a korintskou hlavicí, pilastry, jež oddělují jednotlivá pole, jsou kanelurované a navíc podkládány ještě dalším širším pilastrem hladkým. Zdvojení arkád je zdůrazněno i odpovídajícím zalomením a mírným vyložením částí kládí - vlastni římsa budovy probíhá však nelomena a sleduje stejně jako sokl pouze risality pavilonů. Pavilony samy jsou hmotné, jejich nároží jsou zdůrazněna dvojicemi kanelurovaných pilastrů. Plná zeď pavilonů je prolomena jen malým zdvojeným obloučkovým oknem s kladím - opakovaným a zdrobnělým to motivem střední části průčelí. Navíc jsou pavilony zdůrazněny attikou a samostatným zastřešením plochými stanovými střechami, zatím co střední část je kryta nižší střechou sedlovou.
Rovněž uvnitř galerie je členění na jednotlivá travée vyjádřeno a to nejen v dekoraci stěny, nýbrž i v dlažbě a stropu. Mohutné stropní trámy oddělují jednotlivá pole čtvercová, geometricky členěná s bohatou, ale ukázněnou dekorací. Členění stěn odpovídá v podstatě vnějšku, avšak s tím rozdílem, že dříky pilastrů a vlys jsou bohatě dekorovány arabeskou. Bohatá dekorace a geometrické členění uplatňují se i na stěně určené pro obrazy. „Jich dekorativní orámování a pod ním běžící predely, které jsou spojovacím momentem eposu, jsou tak harmonické k obrazům, že by se každý domníval, že obrazy jsou dokonalým závěrem a ne začátkem díla,“ píše Josef Bayer v současném tisku a přesvědčuje nás tak spolu s barevně provedenými návrhy, uloženými v archivu Technického musea, o Zítkově sklonu k barevné polychromii. Zítek dovedl využít pobytu v Itálii a po pečlivém studiu a přípravě se mu podařilo spojit řecký princip polychromie s dekoračním uměním italského cinquecenta.
Ve vnějšku stavby objevuje se již v této prvé neorenesanční práci Zítkově jeden z typických znaků benátské architektury, který se později stal příznačným i pro Zítka samého - trojdělení. A tak již i zde svírá Zítek střední, nehmotnou loggiovou část stavby s velkými okenními otvory, hmotnějšími a vyššími bočními pavilony. V návrhu objevuje se i další charakteristický rys Zítkův: Prellerův cyklus měl čtyři obrazy - galerie sama má však pět polí. V půdorysu jsou v prostředním poli vlastní galerie navrženy dveře, ke kterým však nevede žádné schodiště, ačkoliv galerie byla značně vyzdvižena nad terén. Zdá se tedy, že tyto dveře neměly umožnit přímý přístup do samého středu galerie, nýbrž že Zítek spíše chtěl rozrušením středního pole - při daných čtyřech obrazech - docílit lichého počtu polí a prodloužením galerie zdůraznit horizontální loggiový charakter budovy, vhodný pro parkové prostředí. Projevuje se tu Zítkova snaha po osovosti, obliba v centrálních prostorách, snaha o vyjádření těžiště prostoru, o vytvoření jakéhosi orientačního středu, a to v daném případě i za cenu poměrně značného zvýšení stavebního nákladu.
K uskutečnění Prellerovy galerie jako samostatné budovy však nedošlo, neboť roku 1862 se výmarská sněmovna usnesla, že místo samostatné budovy pro Prellerovu galerii bude postaveno velkovévodské museum, v němž budou kromě zmíněné galerie umístěny i umělecké sbírky, shromážděné velkovévodou Karlem Augustem a Goethem, jež do té doby byly pouze provisorně uloženy. Návrhem nového musea byl opět pověřen Zítek. Program požadoval mimo Prellerovu galerii v horním patře dva velké sály pro velké obrazy a kupolí krytý prostor, do kterého měla být přenesena socha Goethova provedená sochařem A. Steinhäuserem podle námětu Bettiny von Arnim, do té doby umístěná v parku. Budova musea měla pak být dominantou nové čtvrti mezi nádražím a vnitřním městem tak, že by tvořila cílový pohled nové hlavní třídy Sophienstrasse. Prakticky měla být prvou význačnou stavbou, kterou cizinec při vstupu do města uvidí.
Zítek při návrhu situoval Prellerovu galerii co nejvýhodněji, v severním průčelí budovy v prvém patře tak, že jí vlastně vrcholí prohlídka musea. Počet polí byl architektem redukován na čtyři, dveře uprostřed galerie jsou samozřejmě vypuštěny, neboť by vedly jen k neodůvodněnému zvýšení nákladu. Galerie se totiž stává jednou z průchozích prostor musea. Funkci orientačního těžiště celé stavby přejímá schodišťový prostor, do něhož Zítek umísťuje Goethovu sochu a kolem něhož soustřeďuje ostatní prostory výstavní. Dřívější nárožní čtvercové pavilony jsou bohatěji členěny a přetvořeny v octogony s půlkruhovými nikami (apsidami) v diagonálách. Prellerova galerie tvoří delší severní stranu obdélníkového půdorysu budovy. Obdobný prostor je na protilehlé straně a menší galeriové prostory jsou i na obou zbývajících kratších stranách. Po obvodu půdorysu budovy obíhají tedy vesměs galerie, jež jsou přerušeny a od sebe odděleny jen octogonálními centrálními místnostmi v nárožích. Zbývající prostor ve středu budovy zaujímá mohutně vyvinuté trojramenné schodiště a dva velké sály, osvětlené vrchem. I přízemí budovy je řešeno obdobně; pouze boční galerie jsou spojeny arkádami se sály ve středu budovy, takže zde vznikají velké místnosti pro výstavu větších předmětů (soch), ovšem s bočním světlem. Na jižní straně je pak galerie patra nahrazena v přízemí otevřenou loggií se širokým předloženým schodištěm.
Kupolí krytý prostor pro sochu J. W. Goetha, požadovaný programem, vyřešil Zítek tak, že sochu umístil v půlkruhové nice vprostoru schodiště a to nad mezipatrovou podestou ve výši, odpovídající výšce parapetu prvého patra. Tím vytvořil z Goethovy sochy, která ovládá celý schodišťový prostor, cílový pohled při vstupu do musea - neboť sochu je vidět již z předloženého vnějšího schodiště - a dále tak umožnil jak blízký pohled z podhledu, tak i pohled en face z podesty prvého patra.
Hala v prvém patře na podestě schodiště je zaklenuta plackou, kterou nesou trompy mezi oblouky arkád, ať již skutečných nebo pouze naznačených na plné zdi. Stejné řešeni objeví se později i v návrhu loggie Národního divadla — ovšem v bohatším provedení, a to i s detailem vyzdvižení středu placky další drobnější klenbičkou, detailem, který nebyl uskutečněn ani ve Výmaru ani na Národním divadle.
I ostatní stropy v prostorách musea jsou bohatě architektonicky řešeny, a to bud jako stropy kasetové nebo jako zrcadlové klenby, případně prolomené lunetami, které tam, kde zrcadlo je zaskleno, přecházejí v renesanční lunetové římsy typu známého ze Schwarzenberského paláce na Hradčanech.
V prostoru schodiště jakožto ústředním prostoru celé budovy se nejvíce projevuje Zítkův smysl pro ušlechtilý materiál a barevnou kombinaci. Sloupy ve schodišti jsou navrženy vesměs s dříkem z černého mramoru, s patkami a bohatými korintskými hlavicemi z mramoru bílého. Stěny měly pak být vyzdobeny freskami, na které byla vypsána soutěž.
Ve vývoji interiéru schodiště lze postřehnouti zajímavý detail: v původním návrhu (viz reprodukce kolorované perspektivy schodiště - pohled od Goethovy sochy) je kuželkové zábradlí patrové podesty, ležící mezi oběma sloupy z černého mramoru přerušeno uprostřed pilířkem, který je tvarově v podstatě shodný s podstavci sloupů, pouze o něco málo užší. Při skutečném provedení byla hmota tohoto pilířku zredukována na pouhou podpěru v šíři kuželek, takže sokl zábradlí vrchní deska probíhá nerušeně, nelomeně.
Toto řešení detailu, tento ústup od zdůraznění středu a určité uklidnění má přímou obdobu i v samém celkovém řešení výmarského musea I V Zítkově pozůstalosti jsou uloženy i čtyři vervně načrtnuté původní skizzy musea, které se v architektonické koncepci značně liší jak od skutečného provedení, tak od vlastního projektu. V nich se objevuje prvek pro Zítka neobvyklý - tympanon s kterým se později setkáme i v prvních skizzách Národního divadla, jenž však najde uskutečnění jedině v karlovarské kolonádě. Půdorysné členění v tomto prvém náčrtu je zhruba již totožné se skutečným provedením; podstatně odchylně je však vyřešena vstupní partie budovy, která předstupuje mohutným risalitem středních tří polí s otevřenou halou v přízemí a vrcholí tympanonem se sochařskou výzdobou nad prvním patrem. (Toto řešení včetně segmentové křivky střechy je použito později v prvém návrhu Mlýnské kolonády pro Karlovy Vary, a to u krajních pavilonů kolonády jednopatrové.) Zítek ustupuje však brzy od středního risalitu a vrací se k trojdělení. V jeho pozůstalosti v Technickém museu jsou uloženy četné skizzy různých alternativ fasád. Zítek tu vychází z prostého přenesení původní fasády Prellerovy galerie do prvého patra musea a kombinuje pak členění přízemí a prvého patra různými systémy pilastrů a polosloupů, při čemž však vždy je zachováno odchylné vytváření nárožních risalitů budovy a středních částí fasád. Rovněž při řešení oken používá Zítek různých typů s polokruhovým zaklenutím, s rovnými překlady, se středními kamennými sloupky nebo bez nich, případně s kamennými příčníky, s okuly, oken s aedikulou i bez aedikuly, jednoduchých i zdvojených, různých rozměrů. Všechny návrhy fasád, kde vesměs k vylehčení stěn používá architrávového systému s pilastry a kladím, jsou pojednány štětcem, a to až na jediný tužkový náčrt, kde člení fasádu bosovanými pilastry, event. polosloupy na způsob zadní fasády paláce Pitti ve Florencii od Amanatiho. Tento poslední náčrt však Zítka patrně neuspokojil a proto se jím dále nezabýval.
Ve výsledném návrhu Zítek sebekriticky odstranil všechny nedostatky a disproporce předcházejících skizz. Upouští od zdvojování arkád v střední části budovy, přizpůsobuje navzájem fasády, sjednocuje šíři okenních otvorů a ponechává nerušeně probíhat vodorovná kládí přízemí i prvého patra. Fasáda je zklidněna, harmonická v proporcích, okenní otvory v přízemí a v prvém patře koresponduji nosný systém přízemí, které proti prvému patru je o něco nižší, je dojmově mohutnější (u zadní fasády), případně rovnocenný (u přední fasády) se systémem patra. V hlavním průčelí v přízemí je navržena na rozdíl od zadní severní fronty otevřená loggie s polosloupy (téměř 3/4 sloupy) a s plastickou figurální výzdobou ve cviklech arkád.
Všechna průčelí musea se výrazně rozpadají ve tři části: střední část s velkými okenními otvory případně loggií je sevřena s obou stran masivněji provedenými risality. Toto trojdělení je přímou obdobou fasád benátských paláců, které již v gotice mívaly střední část budovy s podsíní a galerií jasně odlišenou od hmotnějších nároží.
Boční fasády musea příjemně kontrastují s čelní a zadní fasádou větší plochou zdiva prvého patra, čímž jenom přispívají k sevření středních, vylehčených částí hlavních průčelí. Bosovaný suterén s hladkým odstupňovaným soklem a kordonovou římsou je prolamován pouze malými sdruženými okénky a tvoří masivní podnož celé stavby. Jeho výška v poměru k výšce celé budovy je dobře v proporcích odhadnuta. (Střední část hlavních průčelí včetně suterénu, t. j. část sevřená risality, tvoří obdélník, jehož strany jsou v poměru zlatého řezu. Risality od římsy suterénu po římsu budovy tvoří podobný obdélník, jehož úhlopříčka je kolmá k úhlopříčce střední části.) Hlavní římsa budovy je v poměru ke kordonové římse kladí v přízemí poměrně nepatrně zdůrazněna, při čemž kladí si jak v přízemí, tak v prvém patře zachovává členění na architrav, vlys a římsu v klasických proporcích.
Vcelku je budova řešena jako centrála a tomu odpovídá i způsob zastřešení. Střecha je v principu stanová, mírného sklonu, se samostatnými stanovými stříškami v nárožích vyzdviženými attikovým zdivém, jehož římsa probíhá jako jednotící horizontála i v lomené střeše hlavní části. Nad středem budovy se na attice s balustrádovým zábradlím, členěným pilířky, zvedá segmentová střecha Palladiova typu - typu basiliky ve Vicenze -, korunovaná prolamovaným zábradlím se žerděmi v rozích střechy - předprojekt a model to střechy Národního divadla. Stanové střechy se žerděmi na pavilonech uplatní se pak později i při řešení Rudolfina.
Budova je provedena v duchu italské renesance, má příjemné proporce, vyhovuje dobře svému účelu a řešení odpovídá volné situaci na náměstí na okraji parku.