Volnočasové centrum v Luži

Jeden z posledních původních objektů v Luži, téměř barabizna na spadnutí. Jde ale o dům tvořící hranu náměstí, ohraničuje veřejnou komunikací a přilehlou zahradu, přes svůj stav se jedná o urbanisticky důležitý dům. Požadavkem města bylo navrhnout jeho rekonstrukci na volnočasové centrum, společenský dům, zejména pro maminky s dětmi.

Dům je památkově chráněn, a tak celá rekonstrukce byla vedena naší snahou vycházet z jeho skrytých a jemných kvalit a mírně upozadit naši architektonickou energii. Dům byl stavebně ve velmi špatném stavu, zdi směsí zdiva, malty, kamene a písku, základy a krov velmi subtilní, podlahy z hlíny, vlhko a šero. Stropy byly směsí kleneb a dřevěných trámových konstrukcí s jedním zaklopením. Před domem se nacházela dřevěná veranda se zbytky ornamentální výzdoby. Okna byla původní – dřevěná špaletová, osazená v líci se zdivem.

Požadavkem klienta bylo umístění velkého otevřeného prostoru do podkroví. Z důvodů naší snahy zapojení objektu v Luži jsme právě sem orientovali velké okno umístěné ve štítu. Jde o obraz domu obráceného do města, okno jako srdce září směrem k centru, do náměstí, svítí-li, lidé vědí, že se zde cosi koná.

Prostor na severu byl upraven, snížen a stávající dřevěná přístavba za souhlasu památkářů demolována. Tím vznikl prostor pro parkování, shromažďování, příjezd a vstup. V přízemí je systém obslužných a doplňkových místností, provozů sloužících jako zázemí, především velké zádveří, hygiena, skladové prostory i dva další universální prostory – pro výrobu keramiky a hraní. Podkroví bylo celé otevřeno, vznikl víceúčelový sál pro divadlo, koncerty, tanec či dětská představení (prostor nyní funguje, je dobře zabydlen a okno svítí do okolí). Klenby byly zachovány (ty podkrovní překryty sklem), vnitřní prostory očištěny od vlhkých omítek, pouze obouchány a ponechány v jejich syrové podobě. Celou tuto nevděčnou a titěrnou práci skvěle udělala parta místních Romů, kteří mě vyvedli z mé předpojaté pochybnosti. Vznikla tak improvizovaná struktura omítnutých, kamenných a cihelných ploch (nešlo o designový záměr) – možnost dalšího dotvoření kreativní dětskou rukou. Všeliké takto vzniklé výklenky a kapsy budou osazeny hračkami, skřítky, kouzelnými postavičkami – v to doufáme a spoléháme na dětskou nepředvídatelnost a živelnost. Krytina, okna a detaily vně byly repasovány či navrženy znovu, avšak se snahou o co nejpůvodnější výraz. Okna, dveře, kuchyně, to vše je od místního truhláře, byl jsem velmi rád, že práce tak zůstala v Luži a okolí.

Projekt trval dlouho, šlo o detailní a pečlivý proces se snahou o co největší zapojení místních řemesel. Byl to pro mne poetický příběh neb jsme v rámci stavby a hledání věcí za přijatelnou (či spíše minimální) cenu objeli mnoho místních (a zajímavých) lidí, to vše v rámci krásné krajiny a romantických úzkých asfaltek. Jen se mi potvrdilo to, co si myslím dlouhodobě – totiž, že zlaté české (a moravské) ručičky stále existují.