Tvorba amerického architekta Ricka Joye je úzce spjatá s vyprahlou Sonorskou pouští, kde jsou minimální srážky, které společně s vlhkostí představují největšího nepřítele hliněných konstrukcí. Rick Joy vyrůstal na americkém severovýchodě ve státě Maine, kde se na univerzitě učil hrát na bicí nástroje. V 28 letech se však rozhodl přestěhovat na opačný konec USA a začal studovat architekturu na Arizonské univerzitě, kde promoval v roce 1990. Profesní dráhu započal velkolepou realizací
městské knihovny v Phoenixu, na níž spolupracoval s
Willem Bruderem. V roce 1993 se osamostatnil a otevřel v arizonském Tucsonu vlastní studio.
Na počátku 70. let minulého století se na americkém jihozápadě začal objevovat nový sloh, který byl vzdálený sterilní poválečné moderně navazující na funkcionalistické myšlenky. Tehdy na okrajích velkoměst začaly vznikat stavby ignorující mezinárodní architektonické trendy. Rozvíjely vlastní estetiku s braly ohled na ekologii. Kladly přímý důraz na samotnou stavbu. Dodržovaly mimořádnou úroveň prostorové, konstrukční, materiálové a řemeslné kvality. Představiteli tohoto “nového prérijního slohu“ byli
Fay Jones a
Marlon Blackwell v Arkansasu,
Ted Flato a
David Lake v San Antoniu nebo
William Bruder a
Wendell Burnette ve Phoenixu. Počátkem 90. let se k této neformální skupině “venkovských modernistů“ připojil také Rick Joy, jehož návrhy jsou po formální, materiálové i barevné stránce úzce spjaty s okolní krajinou.
Rick Joy projektuje i do dalších amerických států nebo přeshraničního Mexika, ale nejvíce realizací má v pouštní krajině okolo půlmilionového Tucsonu, kde si oblíbil zdejší slunečné počasí, celoročně teplé klima a tropické rostliny. Joyův ateliér se nachází v zachovalé historické čtvrti Barrio Libre nedaleko centra. Hlavní ateliér působí jako nedobytná tvrz s masivními stěnami, bez oken a pouze s dvoukřídlými vraty z dřevěného masivu. Do sebe uzavřený prostor je ideální k tomu, aby se zde mohl člověk plně koncentrovat na práci bez vnějších rušivých vlivů. Stěny z dusané hlíny mají stejnou barvu jako okolní terén. Krajina tak plynulé přechází v budovu a je zakončena oblohou. Na obvodových stěnách ateliéru totiž není položena žádná střecha. Horní okraj nezakrývá ani oplechování, protože stěny není potřeba chránit před občasným deštěm. Dům spočívá na betonových základech. Hliněné stěny zdejší klima zdi dostatečně vysušilo a zpevnilo.
Za vstupními dveřmi se objeví protáhlé obdélníkové atrium, kde jednu ze stěn tvoří rozměrné zasklení od terénu až po oblohu. Ve dne tato jednoduchá skleněná plocha odráží a opticky zdvojnásobuje plochu stísněného atria. V noci se naopak interiér rozzáří, skleněná bariéra zmizí a vnitřní prostor se propojí s okolím. V atriu je nachází vzrostlý strom a malý plytký bazén, který napomáhá ke zlepšení klimatu ve vyprahlé poušti. Masivní stěna z dusané hlíny chrání před venkovním žárem, přes den nashromáždí teplo, které pak v noci zpětně vydává. Ateliér tvoří jeden velký společný prostor. Pro zastínění lze v interiéru za skleněnou stěnou přes celou šířku roztáhnout závěs. Toaleta je jedinou místnosti, která má kontakt s venkovním prostředím.
Dnes se areál rozrostl na sedm budov. Rick Joy přikoupil dva přízemní řadové domy obrácené do ulice S Convent Ave, zachoval průčelí a za slepými fasádami zasadil stromy. Nový dvoupodlažní hliněný dům stojí v dostatečném odstupu od ulice, čímž je chráněn před ruchem a navíc nabízí dostatek stínu k venkovnímu pobytu. Další objekty v areálu mají fasády z cortenového plechu či barevně omítané stěny. Později přibyly z dusané hlíny ještě tři dvoupodlažní objekty sloužící k bydlení. Tyto domy jsou už zastřešeny zkorodovaným vlnitým plechem s přesahy, aby bylo zdivo lépe chráněné před povětrnostními vlivy.