Úpravy náměstí Rubensplein

foto: Petr Šmídek, 2012

Vyhlášené Belgické přímořské letovisko Knokke, je zaplavené nejen turisty, ti povětšinou přijíždějí auty. Proto snad všechna náměstí v Knokke nepostrádají pod terénem podzemní parkování a přilehlé vjezdy a výjezdy z nich. Náměstí Rubensplein, skrývá pod terénem podzemní parkování také.
Když bylo postavené podzemní pakování na přímořském promenádě Knokke, naskytla se příležitost znovu navrhnout trojúhelníkové náměstí nad parkovištěm. Nabízí se asociace s obrazy Georgese Seurata, území vyčkávajících lidí a hrajících dětí. Barevnost dlažby je snad referencí k technice zvané pointilismus (té byl Seurat významným představitelem) a námořní barvy betonových desek odkazují k blízkému moři.
Skleněné tabule s dlouhými lavicemi po obou stranách, poskytují efektivní ochranu před větrem. Toto lineární uspořádání veřejného prostoru je vhodné místo k posezení a dohlížení na hrající si děti. Náměstí se stalo pozadím vyčkávajícím pro aktivity i odpočinek. Výškový rozdíl 1,2m je zakomponován v podobě kamenných vln.
Architekti této realizace často zasazují do svých projektů díla současných umělců, zde jde o dvě sochy Franze Westa – jedná se o dvě hlavy 5m vysoké, vyrobené z odolné syntetické pryskyřice. Volba architektů padla na sérii soch, které West nazývá Lemur. West sám je označuje za satirickou formu a groteskno ve znění tradice karnevalů (Snad vzpomínka na Jamese Ensora, jež čerpal satirické výjevy pro své obrazy právě v Knokke.). Tyto dvě hlavy hledí k sobě, udržují kosý dialog v prostoru trojúhelníkového náměstí. Vzhled soch se výrazně mění s naším úhlem pohledu. Z některého místa se jeví jako bílé mraky, které unikly z lahve; jindy jako obludy nebo jako figury s výraznými čely a malými ústy zírající nepřítomně do prázdna čelíc horizontu moře.
Určující síla tkví v jednoduchosti zpracování. Dvě sochy hlav jsou umístěné na válcových podstavcích, které jsou ve skutečnosti výstupy z podzemního parkování. Dlouhé klasické oboustranné lavice a jednotná dlažba. Ta budí pocit interiéru více než-li venkovního veřejného prostoru. Či snad občas v slunečním oslnění máme pocit, že kráčíme po mořském dně, kde pod nohama problikává písek a paprsky odrážejíc se od azurové hladiny.