Rodinná usedlost v Kostelci nad Černými lesy

Rodinná usedlost v Kostelci nad Černými lesy
Požadavkem klienta bylo umístit na velmi hezký pozemek na okraji centrální zástavby města rodinné bydlení s atelierem keramiky. Volil jsem dostavbu stávající struktury zadních parcel domů na kosteleckém náměstí, v tomto konkrétním místě definovanou stodolami novostavbou objektu vlastního bydlení v segmentovém objektu doplněného věží s rozhlednou, vytvářejících uzavřený celek. Věž a hmota hlavního objektu jsou proti sobě natočeny tak, aby mezi nimi vznikla zastřešená proluka s průhledem do zahrady, která je paralelou průjezdu ve stodole. Vnitřní prostory jsou navrženy tak, aby respektovaly vztah objektu ke slunci a především k městu (zámek, věž kostela). I kompozice  hmoty hlavní budovy mající ze strany severní segmentový tvar není samoúčelnou,ale otevírá svým ustoupením ze zadní zahrady pohledy na zámek. Majitelé vyžadovali některé hravé prvky, které jsem přivítal – jako je tajná podzemní chodba z domu do věže či zobytnění kamenné stěny v hlavním prostoru domu, které jsem nakonec řešil lávkou a galerií, ze které jsou přístupny mapy, které majitel sbírá. Prostor je navíc doplněn dalším prvkem umožňujícím propojení horního patra s přízemím. Na galerii před ložnicí je oblíbené místo paní domu.
Přední stodola měla být původně určena k bydlení, ale po změně struktury rodiny jsme v současnosti (2009) na žádost  klienta navrhli její úpravu na galerii keramiky. Naopak k usedlosti byla od souseda přikoupena v průběhu výstavby stodůlka na boku dvora, když jsme zjistili dřevomorku a byl předpoklad, že nebude tento problém ze strany souseda řešen. Zde jsme museli na žádost památkářů provést kopii původního krovu. Do vzniklého rekonstruovaného prostoru byla pak vložena funkce keramického atelieru. Všechny objekty, mimo věž jsou  propojeny na úrovni prvního patra krytou spojovací chodbou, ve které je depozitář keramiky vyrobené v rodinném podniku – České keramické manufaktuře. Novostavba je postavena z klasických materiálů – kámen, dřevo, omítka. Střecha novostavby je šedá z předzvětralého Titanzinku, který svojí barvou odpovídá šedi betonových tašek na vstupní stodole. Kámen-pískovec pro obklad domu a obvodové zdi zahrady je z místních zdrojů – z různých devastovaných objektů. Prezentuji objekt  po více jak deseti letech, kdy je vidět oproti leteckému snímku z počátku po dostavbě jak stavba vrostla do terénu, včetně zabydlení keramického atelieru. Majitelé se stali mými přáteli, kteří shledávají dům i po letech za stále inspirující.

Nominace na cenu Klubu za starou Prahu 2000.



NEKRABICOVITÁ ARCHITEKTURA
Usedlost v Kostelci nad Černými Lesy recenzuje Rostislav Švácha

Program většiny těch českých architektů, jejichž dílu se obdivuji a často je chválím, by se možná dal postihnout jako metafyzika krabice. Tématu, u kterého není nesnadné vystopovat puristicko-funkcionalistické kořeny, (1) dokázali někteří vůdčí čeští architekti posledního čtvrtstoletí, včetně těch mladých a nejmladších, vtisknout nové významy a najít pro ně mnoho nových formálních variací. Krabici čeští architekti udělat umějí a ještě jich mnoho krásných a působivých předvedou.
Záliba v prostém pravoúhlém rámci však v sobě skrývá problémy. Dělají-li něco mnozí a dělají-li to dlouho, může se stát, že se dané téma úplně vytěží a stane se z něho stereotyp, banalita, nuda. Únavu z krabice však zatím z práce českých architektů nevyčítám a za hlavní problém ji ani nepovažuji. Znepokojuje mě spíše fakt, že často téměř posedlé vtěsnávání imaginace do krabicovité šablony čtyř stěn a ploché střechy odvádí architekty od toho, co se děje za těmi čtyřmi stěnami, co se děje kolem jejich stavby. Zdá se mi - možná neprávem -, jako by téma krabice uspávalo zájem architektů o prostředí, o městskou nebo přírodní krajinu, v níž krabice má stát. Jako by architekta zbavovalo chuti tvarovat i kontext. Nejde mi tu o nějaké nadměrné roztahování architektových územních kompetencí, o jaké usilovali avantgardní utopisté dvacátých nebo regionální plánovači čtyřicátých let. Stačilo by asi, aby architekti nezapomínali, že vedle krabice se mají rozestřít ještě jiné prvky a fragmenty krajinného a městského prostředí, jimiž stavba může expandovat za své čtyři stěny. Možná jsem to já, kdo tu pronáší banalitu, anebo naopak sním o nemožném. Stále však nemohu zapomenout na Framptonovy pražské a brněnské přednášky z prosince 1995, které se neustále vracely k ponaučení, že k úkolům dnešní architektury by neměla patřit jen samotná stavba. (2) Že se stejně silně musí myslet na zahradu a krajinu, jak to uměli a umějí Barragán, Pikionis, Siza, Snozzi nebo Ando, u nichž často ani nepoznáte, jde-li o architekty zahradní, anebo o architekty budov. Podobné poučení jsme si mohli odnést z nedávné výstavy Stanislava Makarova ve Fragnerově galerii. A nejsem si jistý, zda se krabice, jakkoli magicky a metafyzicky pojatá, k takové expanzi mimo svůj přesně vytyčený objem vůbec hodí.
Koncept, jaký zvolil Jan Línek pro dostavbu usedlosti v Kostelci nad Černými lesy z let 1995-1998, patrně celý daný problém nevyřeší. Nepochybně je však s to ukázat jednu z možných cest.
Pozemek usedlosti skýtá typický - chtělo by se mi říci "archetypický" – obraz okrajů českých městeček a vesnic: táhlá zahrada, zaplombovaná blíž ke středu města příčným útvarem stodoly a obehnaná po stranách kamennými zídkami. Během projektování zakoupili klienti ještě menší stodolu při severním okraji parcely a vložili pak do ní keramickou dílnu. Ke stodolám architekt přikomponoval složitý soubor novostaveb: přízemní a patrové komunikační přístřešky ze dřeva, veliké obytné křídlo na půdorysu nepravidelného polygonu, směrem do zahrady zaoblené, kryté kaskádou plechových střech a vybavené uvnitř Raumplanem obývací schodišťové haly, a konečně kamennou věž se segmentovou plechovou střechou, stavbu tak dobře vyzděnou, že bychom si ji snadno mohli splést s pozůstatkem (nikdy nepostaveného) středověkého opevnění Kostelce. (3)
Kolážovitý soubor tohoto fiktivního hrádku - jakéhosi zmodernizovaného Roháčku z Vláčilova filmu Markéta Lazarová - tvoří ve svém celku uzavřený okruh. Avšak právě tím, jak důsledně se vyhýbá moderním pravoúhlým formám, může tento soubor lépe komunikovat s okolní zástavbou historického městečka a přesahovat do zahrady a do krajiny. Řekl bych, že hlavním prostředkem krajinářské práce architekta se tu staly kamenné zídky obepínající zahradu. Architekt je, pravda, nejprve dal rozebrat, aby použil jejich kvalitní pískovcový materiál pro stavbu věže a protější kamenné stěny obytné haly. Poté je však postavil znovu. Zídkami novostavba vybíhá do zahrady a k černým lesům na obzoru. Symbolem zpětné expanze přírody či zahrady do prostoru usedlosti se naopak stal nově založený rybníček na uzavřeném dvoře - který si na architektovi správně vynutila jeho klientka. S kamenným zdivem se na novostavbě stýkají dřevěné plochy vrat a komunikačních přístřešků, dřevěný podhled střechy na věži a dřevěný plášť obytné haly, který se pomyslně obléká do další vrstvy omítaného pláště ostatních obytných místností.
Snaha uhýbat před "totalitárním" tlakem pravoúhlé osové sítě - tlakem urbanistických důsledků tématu krabice - provází Línkovo dílo už od sedmdesátých let, od údobí společné práce s Vladem Miluničem. S kolážovými strukturami novostaveb L+M se už tehdy rovněž pojily velkorysé landartové úpravy jejich prostředí. Zdá se mi, že už ve svých prvních architektonicko-urbanistických kolážích a brikolážích architekti nemyslili ani tak na formální experimenty Newyorské pětky nebo na antickou Hadriánovu vilu, kterou tehdy jako model netotalitárního urbanismu propagoval Colin Rowe, (4) nýbrž na nepravidelné útvary českých hradů a hrádků s jejich obrannými věžemi a valy. (5) K tomu pak časem přistoupilo studium Menclovy Lidové architektury v Československu a studium folklorního stavitelství v terénu. Vládo Milunič je využil například v projektu kulturního domu v Sedlci z let 1987-1989, Jan Línek se jím koneckonců inspiroval i ve své kostelecké usedlosti. (6) Už v sedmdesátých letech se začal formovat také Línkův (a Miluničův) nezaměnitelný architektonický styl, v jehož dnešní podobě snad hrají jistou, nikoliv však podstatnou roli podněty z raného Franka Gehryho. Línek by se snadno obešel i bez nich. Stojí mu však asi za to manifestovat jimi brikolážový ráz své architektonické metody i svou úpornou polemiku s tématem krabice, kterou právě Gehry podrobil tak důsledné demontáži.
Krabice je téma, které zaručuje standard. Nejde u něho nic výrazně nového vynalézt, ale nejde u něj také nic podstatného zkazit. Nekrabicovitá architektura představuje mnohem větší riziko. Jan Línek patří k nemnoha českým architektům, kteří zatím toto riziko nejen ustáli, nýbrž využili navíc jeho expanzivní krajinotvorný potenciál.

POZNÁMKY
1)  Program krabicové architektury definoval nejjasněji kolem roku 1923 Le Corbusier: "Prostě krabice, která může být využita jako dům". A znovu tentýž ve dvacátých letech: "Dům je bedna: to nejdůležitější je vnitřek." - Tomu jako by oponoval průkopník organické architektury v Čechách Vít Obrtel v roce 1930: " Transcendentno nelze uzavřít v krabičce od sirek."
2)  Frampton rozvíjí tuto ideu především ve svých úvahách na téma kritického regionalismu. - Srov. Kenneth Frampton, "Kritický regionalismus: moderní architektura a kulturní identita". Architekt XLIII, 1997, č. 7-8, s. 54-56, a č. 9, s. 32-34. Stať přeložil z angličtiny Petr Kratochvíl.
3) Sám Jan Línek nastoluje otázku, zda u věže neměl více zdůraznit, že jde o nové architektonické dílo. Dosáhnout však u novostavby, která svůj "historizující" charakter zas tak mnoho nedeklaruje, dojmu nebo zdání, jako by na svém místě stála odedávna, pokládám u soudobého architekta za obdivuhodný výkon.
4)  Srov. Colin Rowe-Fred Koetter, "Collage City" (1975), in: Kate Nesbitt (ed.), Theorizing (...). An Anthology of Architectural Theory 1965-1995. New York 1996, s. 268-293. - Rowe a Koetter také uvedli do jazyka architektonické teorie pojem brikoláže - umění improvizovat, poradit si i s takovým problémem, který přesahuje naši úzkou specializaci, vystačit si přitom s prostředky a materiály, které jsou zrovna po ruce -, který si vypůjčili od francouzského filozofa a kulturního antropologa Léviho-Strausse. - Srov. Claude Lévi-Strauss, Myšlení přírodních národů (1966). Praha 1996, s. 33. - V osmdesátých letech začali u nás pojem brikoláže užívat Jana a Jiří Ševčíkovi.
5) Viz např. Nová encyklopedie českého výtvarného umění, A-M, Praha 1995, s. 511.
6) Transformovaným modelem kostelecké usedlosti se stal špýcharový dům v Lažišti, přesněji řečeno jeho půdorys. Prozradil mi to Jan Línek. - Srov. Václav Mencl, Lidová architektura v Československu. Praha 1980, s. 152.
Rostislav Švácha
(Publikováno v časopisu ARCHITEKT 24/98, str. 38)
23 komentářů
přidat komentář
Předmět
Autor
Datum
první dojem
Lenka
19.02.09 09:28
romantismus zije:)
hetzer
19.02.09 09:17
Pěkné a známé,
Vích
19.02.09 09:42
libivost ?
abakus
20.02.09 10:35
Abakusovi
Jan Línek
20.02.09 08:12
zobrazit všechny komentáře

Více staveb od Jan Línek