Ricola Marketing Building

Zatím poslední stavba, kterou Herzog & de Meuron vytvořili pro firmu Ricola, slouží potřebám jejího marketingového oddělení. Stojí na zahradě za domem v ulici Baselstrasse, kde firma původně začínala. Má skleněné stěny a svojí transparencí na sebe bere podobu pavilonu, jaký zde dříve stával.
Pozemek má nepravidelný tvar. Poněvadž byl pro plánovanou stavbu příliš malý, získal dům nakonec formu vystrkující své rohy a zvětšující tak zastavitelnou plochu. Stěny spojující jednotlivá nároží jsou dovnitř zalomeny. Díky tomuto opatření mohla na dvoře zůstat stará borovice. Pro zbývající strany domu tohle však už neplatilo a muselo se pro zalomení vymyslet jiná zdůvodnění: volná forma spojuje různé stávající uspořádání. Tím reflektuje hodnoty místního urbanistického okolí, totiž bezvztahovost věcí, ulic, parcel a domů, které ji tvoří.
Pojem „reflektovat“ je zde třeba chápat v druhém a více doslovném smyslu. Fasádu tvoří sklo, pavilon zrcadlí věci a díky zalomeným stěnám je obraz rozkouskovaný. Odpovídá to okolní realitě, ve které chybí pořádek - až na ten v kolážích. Stavba se stává částí tohoto uspořádání, jeho strany se pak samy zdají jako rozkouskované. A vypadají také kratšími. To má svůj smysl, protože v této oblasti, kde jsou domy dlouhé nanejvýš 25 m, má nová stavba 39 metrů.
Přes okraj střechy vyčnívají tyče. Jejich konce opisují přímky mezi rohy. Utvářejí tak masu, v níž je rozpoznatelné zalomení stěn. Ze střechy, která je pokryta zeminou, vyrůstá zeleň a plazí se přes sítě napnuté mezi tyčemi. Výběr rostlin probíhal tak, aby jejich listy měly proměnlivou barvu listů: vinná réva, clematis, zimolez kozí list ... Jen břečťan zůstává i v zimě zelený, a když na jeho výhoncích leží sníh, tak se sklolaminátové tyče pěkně prohýbají.
Jak Herzog & de Meuron píší v „Recherche architecturale“, rostliny se v tomto návrhu stávají architektonickým materiálem. Tuto myšlenku však ve své tvorbě pěstují už dlouho (stačí se podívat na sklad Ricola v Mülhausen). Je založena na propojení architektury a přírody. Sklo, které může se svými protikladnými vlastnostmi umožnit průhled, nebo ho při zrcadlení naopak nepropustit, je důležitým prostředkem tohoto hledání. Ze dvora tak vidíme skrze pavilon na kapradím osázený svah vymezující zadní hranici pozemku. Mísí se také se stěnou starého domu, který se odráží ve skle. Věci a obrazy jiných předmětů působí jako za sebou visící závoje stírají hranice stavby. Tento účinek se potvrzuje také uvnitř. Pavilon ovládá dvoupodlažní hala v níž nahoru vede neobyčejně široké schodiště. Hala, která slouží také k pořádání výstav, udává svojí propustností tón celému návrhu. Pracovny jsou do ní otevřeny, i když závěsy občas tlumí účinek skleněných stěn: šedozelené od Rosmarie Trockel a barevné od Adriena Schiess, přičemž barvy jednotlivých látek běží ve třech kolejnicích a různě se tak mísí. Práce dvou umělců se díky tomuto účelu staly součástí architektury. Na druhou stranu zvýšily zájem firmy o moderní umění.
K závěsům konec konců náleží také rostliny, které pomaloučku přerůstají přes okraj sítí. Na skleněné stěny kreslí proměnlivé vzory ze světla a stínů. Pro architekty jsou prostředkem promítnutí pozemského času ve svých stavbách. V tomto smyslu počítají, že se bude proměňovat. „Všechno zestárne“, říkají, „ale jen málo staveb se změní tak, aby to člověk mohl vidět jako kvalitu.“

Martin Steinmann (*1942) vystudoval architekturu na ETH Curych. V letech 1979-86 byl redaktorem švýcarského magazínu archithese. Od roku 1987 je profesorem na EPFL Lausanne a přispíval do časopisu Faces. V roce 1992 založil architektonickou kancelář Bauchladen.