Pavilon G, Brněnské výstaviště
Pavilon G je dominantní stavba brněnského výstaviště ukončující hlavní osu, rovnoběžnou s ulicí Hlinky, a 45 metrů vysokou věží s vyhlídkovým ochozem.
Stavba vytváří atriovou kompozici, do které vstupuje hlavní osa, původně zakončující celý areál. Nádvoří s jezírkem je obklopeno hlavní lodí se čtyřmi křídly.
Dřevěná severní a jižní křídla dotvářela železobetonovou stavbu kombinaci betonu a dřeva.
Věž je stavebně nejzajímavějším prvkem pavilonu.
Traduje se, že po návštěvě Zlína nejvíce zaujala Le Corbusiera při jeho zhlédnutí brněnského areálu v Gahurově doprovodu. Její konstrukce předurčovala v současné době oblíbený princip věžových domů.
Při rekonstrukci v roce 1957-1958 byl bohužel původně lehký výtah nahrazen těžkým rychlovýtahem, který působil na dřík jako beranidlo, které ho zaráželo do země. Dilatace mezi obvodovým pláštěm a podvěžím se také rychle vyčerpala, plášť se opřel o střechu, začala jeho deformace a docházelo k následnému praskání a padání skel. Proto musel být obvodový plášť sňat, do původního stavu byl uveden až při poslední rekonstrukci v roce 1996.
V roce 1957-1958 byl pavilon rekonstruován, severní a jižní dřevěná křídla byla nahrazena železobetonovými, došlo i k rekonstrukci a úpravě celé budovy.
V roce 1988 při jednom ze statických posudků železobetonové konstrukce (průvlaky už vykazovaly porušení geometrie i na pohled) byl zjištěn takový stupeň karbonatace hlavní lodi a severního, jižního a jihovýchodního křídla, že objekt musel být okamžitě vyklizen a po několikerém opakování statického průzkumu byla celá konstrukce sňata.
Po demolici částí pavilonu G byla zahájena příprava na dostavbu a rekonstrukci zbytku stavby. Na Odboru hlavního architekta BVV bylo postupně zpracováno a průběžně projednáváno s orgány památkové péče v letech 1990-1994 celkem 7 studií.
Zvláštní komise ustavená k tomuto účelu rozhodla, že studie č. 7 (Müller, Stříbrný) odpovídá představám citlivé dostavby pavilonu. Projekční ateliér Rudiš+Rudiš, architekti Müller, Stříbrný a statik Opatřil byli pověřeni podle připomínek komise vypracováním projektu pro územní řízení.
Ateliér Rudiš+Rudiš pak zpracoval projekt a stavba byla realizována v roce 1996. Ve stejném roce obdržela ohodnocení Grand Prix Obce architektů za nejlepší realizaci.
Hlavní myšlenka studie č. 7, která spočívala ve výstavbě dvou podélných hal na místě původních Čermákových dřevěných přístřešků, přinesla otevření pavilonu atrii na obě strany nejvýznamnější veletržní kompoziční osy. Jejich propojení v podzemí chodbou a eskalátory potlačilo obě věžní křídla, poskytlo však rozsáhlé, souvislé výstavní plochy, odpovídající současným výstavním požadavkům.
Při dalším rozpracování této studie byly obě haly zeštíhleny, vnitřní atria získala na prostoru a podzemní propojení bylo posunuto západním směrem, za věž, kde navazuje na skladové a technické zázemí pod druhým atriem.
Pozornost si zaslouží i Opatřilovo řešení konstrukcí obou hal, které vyniká mimořádnou subtilností a elegancí. Jihozápadní křídlo s restaurací není kopií původní stavby, jak se předpokládalo, zachovává však její půdorys a siluetu, v konstrukci naopak dává přednost současnému tvarosloví. To přineslo řadu diskusí, končících převážně pozitivním hodnocením tohoto řešení.
Stavba vytváří atriovou kompozici, do které vstupuje hlavní osa, původně zakončující celý areál. Nádvoří s jezírkem je obklopeno hlavní lodí se čtyřmi křídly.
Dřevěná severní a jižní křídla dotvářela železobetonovou stavbu kombinaci betonu a dřeva.
Věž je stavebně nejzajímavějším prvkem pavilonu.
Traduje se, že po návštěvě Zlína nejvíce zaujala Le Corbusiera při jeho zhlédnutí brněnského areálu v Gahurově doprovodu. Její konstrukce předurčovala v současné době oblíbený princip věžových domů.
Při rekonstrukci v roce 1957-1958 byl bohužel původně lehký výtah nahrazen těžkým rychlovýtahem, který působil na dřík jako beranidlo, které ho zaráželo do země. Dilatace mezi obvodovým pláštěm a podvěžím se také rychle vyčerpala, plášť se opřel o střechu, začala jeho deformace a docházelo k následnému praskání a padání skel. Proto musel být obvodový plášť sňat, do původního stavu byl uveden až při poslední rekonstrukci v roce 1996.
V roce 1957-1958 byl pavilon rekonstruován, severní a jižní dřevěná křídla byla nahrazena železobetonovými, došlo i k rekonstrukci a úpravě celé budovy.
V roce 1988 při jednom ze statických posudků železobetonové konstrukce (průvlaky už vykazovaly porušení geometrie i na pohled) byl zjištěn takový stupeň karbonatace hlavní lodi a severního, jižního a jihovýchodního křídla, že objekt musel být okamžitě vyklizen a po několikerém opakování statického průzkumu byla celá konstrukce sňata.
Po demolici částí pavilonu G byla zahájena příprava na dostavbu a rekonstrukci zbytku stavby. Na Odboru hlavního architekta BVV bylo postupně zpracováno a průběžně projednáváno s orgány památkové péče v letech 1990-1994 celkem 7 studií.
Zvláštní komise ustavená k tomuto účelu rozhodla, že studie č. 7 (Müller, Stříbrný) odpovídá představám citlivé dostavby pavilonu. Projekční ateliér Rudiš+Rudiš, architekti Müller, Stříbrný a statik Opatřil byli pověřeni podle připomínek komise vypracováním projektu pro územní řízení.
Ateliér Rudiš+Rudiš pak zpracoval projekt a stavba byla realizována v roce 1996. Ve stejném roce obdržela ohodnocení Grand Prix Obce architektů za nejlepší realizaci.
Hlavní myšlenka studie č. 7, která spočívala ve výstavbě dvou podélných hal na místě původních Čermákových dřevěných přístřešků, přinesla otevření pavilonu atrii na obě strany nejvýznamnější veletržní kompoziční osy. Jejich propojení v podzemí chodbou a eskalátory potlačilo obě věžní křídla, poskytlo však rozsáhlé, souvislé výstavní plochy, odpovídající současným výstavním požadavkům.
Při dalším rozpracování této studie byly obě haly zeštíhleny, vnitřní atria získala na prostoru a podzemní propojení bylo posunuto západním směrem, za věž, kde navazuje na skladové a technické zázemí pod druhým atriem.
Pozornost si zaslouží i Opatřilovo řešení konstrukcí obou hal, které vyniká mimořádnou subtilností a elegancí. Jihozápadní křídlo s restaurací není kopií původní stavby, jak se předpokládalo, zachovává však její půdorys a siluetu, v konstrukci naopak dává přednost současnému tvarosloví. To přineslo řadu diskusí, končících převážně pozitivním hodnocením tohoto řešení.
0 komentářů
přidat komentář
