Nová filharmonie

Po splasknutí realitní bubliny ve Španělsku se ocitli v potížích nejen developeři, stavební společnosti a majitelé předražených nemovitostí, ale také zavedené architektonické kanceláře. Co si pak měly počít tisíce absolventů, které každoročně chrlí španělské techniky? Přesycený trh nenabízí mnoho stavebních příležitostí a tak jsou mladí architekti nuceni poohlížet za prací v zahraničí, kam se buď rovnou přestěhují nebo se hojně účastní architektonických soutěží pořádaných po celém světě.
Alberto Veiga si po několikaletém sbírání zkušeností založil v roce 2004 s italským kolegou Fabriziem Barozzim vlastní kancelář a hned se jim podařilo uspět v několika velkých mezinárodních soutěžích. Po dvou vítězstvích v rodném Španělsku se jim před sedmi lety podařilo uspět také v soutěži na novou filharmonii v polském Štětíně. Tou dobou totiž v jejich ateliéru působila polská praktikantka, která přišla s nápadem soutěže se zúčastnit a pomohla jim tak zvítězit ve třetí mezinárodní soutěži v řadě. Soutěže Veigovi pomáhají v zdokonalování a vytržení z každodenní rutiny.



Alberto Veiga si v té době nedovedl příliš představit, že by mohl pracovat také na jiném místě než tam, kde dlouhodobě žije. Navrhování do státu, které znáte pouze z map, do města, kde jste nikdy nebyli, a na místo, jehož historii musíte teprve odhalit, vás nemusí ihned diskvalifikovat, ale vybudí k výkonům, které jste od sebe možná ani nečekali. Nejprve se však musela jejich kancelář zdokonalit v  angličtině. O polštinu se raději ani nepokoušeli. Během soutěže navštívili štětínskou parcelu celkem třikrát. Byli silně zasaženi příběhem města s německou historií i místem, kde původně stával 'Konzerthaus', který byl (podobně jako celé historické centrum) na sklonku druhé světové války vymazán z mapy leteckými nálety. Stejně tak na španělské architekty zapůsobila nešťastná poválečná obnova komunisty jako i netradiční způsob užívání města současnými obyvateli. Při hledání vztahů a souvislostí našli více než očekávali a možná získali větší vztah k místu než lidé, kteří zde dlouhodobě žijí.
Výsledná kompaktní hmota složená z vertikálních objektů je zakončená bílou korunou připomínající plachty lodí proplouvajících kdysi kolem nedaleké námořní akademie. Vnitřní dispozici utváří jednoduchá kompozice dvou koncertních sálů (velký pro 951 diváků a komorní pro 192 posluchačů) a dvou schodišť (pozvolné široké lineární a rychlé úzké spirálovité). Hlavním cílem byla přehlednost, aby se diváci bezproblémově dostali do sálů. Dalším parametrem byla prostorová velkorysost a navození příjemných světelných podmínek. S proporcemi sálů neexperimentovali a převzali osvědčený tvar 'krabice od bot' známý z většiny evropských síní. Jednou z  mála odlišností jsou tak odrazné stěny složené z natočených trojúhelníkových desek s povrchem z plátkového zlata. Reflektivní stěny se tak starají o slavnostní a neustále se proměňující atmosféru v sále.