Nová celnice
Der Neue Zollhof
Osudem děl hvězdných architektů je, že si neúměrně podmaňují okolí a přitahují pozornost kolemjdoucích, což je vítané z hlediska zvýšení turistického ruchu. Nechodí se však příliš na pozadí každodenního života. Trojice věží v düsseldorfském přístavu vznikla ve stejném období jako baskické Guggenheimovo muzeum či pražský Tančící dům. Všechny tyto dynamicky pokroucené stavby způsobily před dvaceti lety revoluci ve stavění oproštěného od tektonické logiky.
Hlavní město německé spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko bylo do 80. let minulého století významným průmyslovým centrem, které významně pomáhalo v rychlé poválečné obnově města, kdy byla se zemí srovnána polovina budov a zůstala polovina obyvatel. Ve druhé polovině 20. století hledalo město opět svoji identitu a podle četnosti suvenýrů ji našlo v Gehryho souboru, který leží v přístavní čtvrti Hafen (Přístav) přejmenované na Medienhafen (Mediální přístav) u paty televizní věže Rheinturm (240 m). Celá oblast od 90. let prochází proměnou z průmyslové zóny na hotelový resort s restauracemi na břehu Rýna.
Původně měly na pozemku Neue Zollhoff (Nová celnice) vzniknout objekty britské architekty Zahy Hadid, jejíž dekonstruktivistický návrh zvítězil v roce 1990 v mezinárodní soutěži. K realizaci však byl o šest let později přizván kalifornský architekt Frank Gehry, který společně s místním ateliérem BM+P Architekten vytvořil “zvlněné tekoucí povrchy bez jasně odlišeného soklu nebo římsy“. Gehryho zacházení s hmotou je čistě sochařské a nijak si neláme hlavu s obvyklou skladbou prvků.
Gehryho projekt přejímá dynamiku přilehlé řeky, což je podobný moment, jaký můžeme vysledovat např. u pražského Tančícího domu vznikajícího ve stejném období. Gehry svým návrhem tří roztančených domů jednoznačně navazoval spíše na historické solitéry než přilehlou strukturu městských bloků.
Düsseldorf přitom nepostrádá zajímavé stavby. Není jim však poskytována patřičná mediální pozornost jako nově vznikajícím domům v Medienhafen. Klinkerový Wilhelm-Marx-Haus (1924) od Wilhelma Kreise byl ve své době nejvyšší stavbou v západním Německu a se svými gotizujícími motivy je zářným příkladem severoněmeckého expresionismu. Po druhé světové válce dvojice místních architektů Helmut Hentrich a Hubert Petschnigg připojila do panoramatu Düsseldorfu několik prosklených modernistických dominant. Při pozornějším pohledu lze tyto historické ozvěny spatřit také v Gehryho souboru, který byl slavnostně otevřen 19. října 1999.
Hlavní město německé spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko bylo do 80. let minulého století významným průmyslovým centrem, které významně pomáhalo v rychlé poválečné obnově města, kdy byla se zemí srovnána polovina budov a zůstala polovina obyvatel. Ve druhé polovině 20. století hledalo město opět svoji identitu a podle četnosti suvenýrů ji našlo v Gehryho souboru, který leží v přístavní čtvrti Hafen (Přístav) přejmenované na Medienhafen (Mediální přístav) u paty televizní věže Rheinturm (240 m). Celá oblast od 90. let prochází proměnou z průmyslové zóny na hotelový resort s restauracemi na břehu Rýna.
Původně měly na pozemku Neue Zollhoff (Nová celnice) vzniknout objekty britské architekty Zahy Hadid, jejíž dekonstruktivistický návrh zvítězil v roce 1990 v mezinárodní soutěži. K realizaci však byl o šest let později přizván kalifornský architekt Frank Gehry, který společně s místním ateliérem BM+P Architekten vytvořil “zvlněné tekoucí povrchy bez jasně odlišeného soklu nebo římsy“. Gehryho zacházení s hmotou je čistě sochařské a nijak si neláme hlavu s obvyklou skladbou prvků.
Gehryho projekt přejímá dynamiku přilehlé řeky, což je podobný moment, jaký můžeme vysledovat např. u pražského Tančícího domu vznikajícího ve stejném období. Gehry svým návrhem tří roztančených domů jednoznačně navazoval spíše na historické solitéry než přilehlou strukturu městských bloků.
Düsseldorf přitom nepostrádá zajímavé stavby. Není jim však poskytována patřičná mediální pozornost jako nově vznikajícím domům v Medienhafen. Klinkerový Wilhelm-Marx-Haus (1924) od Wilhelma Kreise byl ve své době nejvyšší stavbou v západním Německu a se svými gotizujícími motivy je zářným příkladem severoněmeckého expresionismu. Po druhé světové válce dvojice místních architektů Helmut Hentrich a Hubert Petschnigg připojila do panoramatu Düsseldorfu několik prosklených modernistických dominant. Při pozornějším pohledu lze tyto historické ozvěny spatřit také v Gehryho souboru, který byl slavnostně otevřen 19. října 1999.
0 komentářů
přidat komentář
