Nizozemský Institut zvuku a obrazu

Jedete-li z Amsterdamu do Naardenu a minete-li hrob Jan Amose Komenského, kterého mimochodem mnoho Holanďanů nezná, dostanete se do Hilversumu, nejmultimediálnějšího maloměsta. Hilversum je poklidné město okresního formátu, kde však byla postavena řada významných staveb soudobé architektury.
W. M. Dudok, zde postavil nejvytříbenější radnici, Johanes Duiker sanatorium, Ben van Berkel nejindustriálnější verzi kostela, R. Meier továrnu na papír, M. Nio protihlukovou bariéru z rodinných domů a další objekt Mecanoo. Shluk dalších staveb vytváří tzv. Mediapark – nejvýznamnější jsou stavby z  dílen MVRDV ("poutní" vila V-PRO a Budova RVU), Koena van Velsena (Commisariaat voor de Media) a OTH (budova NPS-VARA).
Do této přepychové sbírky přibyla nová trofej. Barevný kaleidoskop od architektů Neutelingse a Riedijka - nová brána Mediaparku NETHERLAND INSTITUTE FOR SOUND AND VISION (Nederlands Instituut voor Beeld en Geluid).
Trochu překvapivě zde nenajdete výrazně skulptivně tvarovanou ikonu, jakou byste od dvojice Neuteling - Riedijk čekali, ale "obyčejnou" hranatou kostku. Tato krychle o délce strany přibližně 54m (zakopaná 26m pod zem) není "obyčejná" už jen proto, že jde od dob Gaudího a Hundertwasera snad o nejbarevnější kousek architektury.
I když je pravda, že mezinárodní skupinka studentů architektury odmítla u  tohoto tehdy nepublikovaného a nedostavěného "cirkusu" zastavit.
Přestože v kanceláři N&R pracují pouze 4 dny v týdnu (pátky jsou dnem studijního volna), věnují množství času tvorbě pracovních modelů, na kterých se testují prostorové vazby jednotlivých objemů stavby. Prostorové rozmístění funkcí a provozů bývá vždy promyšlené v mnoha variantách a ve výsledku originální, ale i pragmaticky účelné. Toto uspořádaní objemů definuje výsledný tvar budovy. To pravidlo platí u  všech realizovaných staveb. Zatímco u předešlých staveb je tento koncept trochu zastíněn expresivním tvarem budovy, Institut pro zvuk a obraz jej vpisuje do lapidárního objemu krychle a demonstruje tak naplno. Tři základní objemy - podzemní archiv, kanceláře a expozice, které prostorově vymezují monumentální atrium. Jednotlivé objemy jsou jednoznačně diferencovány rozdílnými materiály. Podzemní inferno archivů je obloženo kamenem a interiéry opatřeny zářivým červeným nátěrem. Expozice obložena hliníkovými panely a kanceláře strukturálně zaskleny.
Objem expozice je vynášen pouze na okraji obrácenými "V" sloupy a střední částí. Konstrukce je nadstandardní, přesto na sebe nestrhává pozornost, jako exhibicionistická high-tech a tiše nechává objemy levitovat aniž by se dotýkaly jeden druhého.
Fasádu tvoří 2 244 barevných skleněných tabulek zobrazujících 374 výjevů z Holandské televize. Jeden výjev formátu 16:9 je znázorněn na páru tabulek. Grafický designér Jaap Drupsteen převedl obrazy do černobílého režimu, kde odstíny šedé určují hloubku reliéfu. Samotné lití a barvení skel bylo po technické stránce pozoruhodné.
V podzemí jsou archivy a zařízení pro vysílání, nadzemí část slouží veřejnosti. Vstupu od hlavního prostoru atria odděluje lávová propast ve které se chladí 700 000 hodin archivních záznamů. Na druhou stranu návštěvníky převede úzká lávka a za nominální poplatek je možno prožít "media experience". Expozici vytvářeli entertainment specialisti a architekti na ni neměli samozřejmě vliv. Po vyčerpávajícím zážitku je nutno regenerovat duši v kantýně, kterou naštěstí měli architekti naopak pevně ve svých rukách.
 
Institut zvuku a obrazu je další vynikající stavbou rotterdamské dvojice. Homogenní barevná fasáda maskuje rozmanitost vnitřních prostor a vytváří tak jistou dualitu mezi vnějškem a vnitřkem. Přesto i zde autoři komiksových domů zůstali věrni narativnosti, jednoznačnosti a doslovnosti. I tak se rozhodně budova vymaňuje z pouhé šedé funkčnosti moderní architektury.