Memoriál Johanna Steinbrenera
Dočasný výstavní pavilon a zároveň memoriál Johanna Steinbrenera ve Vimperku
navržený a zrealizovaný kolektivem Ateliéru prvního ročníku Čančík & Sticzay na FA ČVUT
Johannes Steinbrener byl pro město Vimperk tím, kým byl pro Zlín o generaci mladší Tomáš Baťa. Postupně vybudoval tiskařské impérium, které minimálně ve střední Evropě nemělo obdoby. Svou knižní produkci distribuoval prakticky do celého světa. Krom samotného knihtisku provozoval veškerou potřebnou přidruženou výrobu a svou budovatelskou aktivitou se významně podepsal na fyzické podobě města. Jako sociálně smýšlející průmyslník se staral nejen o své zaměstnance (bydlení), ale systematickou charitativní činností také o chudé, kterým poskytoval stravu (polévková nadace) či zdravotní péči. V r. 1945 byla rodina vyhnána, podnik znárodněn a největší rodák byl režimem zavržen. Tak jako každý „baťa“. Kapitalisty, jejichž zaměstnanci se měli dobře, komunisté nenáviděli ze všech nejvíce.
Dnes chce město Vimperk začít splácet společenský morální dluh. Někdejšímu jádru podniku, historické tiskárně, ze které se bohužel již stala ruina, několika měšťanským domům, ve kterých sídlilo vedení firmy, i jimi sevřenému dvoru se rozhodlo vdechnout nový život regionálního společenského a kulturního centra. Na areál v samotném historickém centru města v sousedství radnice, jejíž dvůr je součástí řešeného území, vyhlásilo město architektonickou soutěž.
Jeden ze organizátorů soutěže, architekt Josef Čančík, pedagog fakulty architektury ČVUT byl inspirován vrstevnatostí tématu i samotným prostorem radničního dvora a přišel s myšlenkou architektonické intervence v podobě dočasného pavilonu, který by měl jak jasnou přímočarou část programu, totiž funkci výstavního prostoru pro návrhy vzešlé ze soutěže, tak intelektuálně náročnější programovou linku memoriálu, tedy jakéhosi připomenutí odkazu Johanna Steinbrenera.
Vzniklo zadání pro studenty ateliéru prvního ročníku, jehož ústředním zájmem byla práce s prostorem: komponování „prostoru v prostoru“. Dvůr či zahrada za budovou radnice je totiž jasně vymezeným hřištěm. Pomyslným kvádrem ohraničeným ze čtyř stran do různých výšek zemí a zdmi (domy). Zbývající dvě strany jsou naopak do prostoru otevřené. Jednak vzhůru k nebesům, jednak, na opačném konci proti radnici hranou vyzdviženou skálou a hradební zdí, směrem k protilehlým zeleným svahům údolí. Vzniklo komplexní zadání, které se potýkalo se všemi aspekty architektonického činu: konkrétním funkčním programem, konceptuálním a výtvarným obsahem, prostorem i konstrukcí. A nechyběl ani smysl úsilí, neb před studenty byla vidina možné realizace vybraného návrhu, bude-li pro vedení města přesvědčivý. A studenti prokázali, že ač „zelenáči“ jsou schopni komplexní vrstevnaté zadání uchopit.
Vzniklo pět různorodých a zajímavých návrhů, všechny hodnotné, ale jeden přeci jen porotu přesvědčil nejvíce. Návrh, který během práce získal přezdívku „kopeček“, ve dnech 1. až 4. května kolektiv školního Atelieru Čančík & Sticzay zrealizoval v radničním dvoře během intenzivního workshopu. Vznikla 10,5 m dlouhá, 3 m široká a 4 m vysoká stavba ze dřeva, která se doslova tulí ke krásné štítové zdi staré tiskárny. Před návštěvníkem vstupujícím průchodem radnice do dvora se otevírá průhled galerijní chodbou podél graficky i strukturálně (hapticky) charismatické chátrající zdi, v níž budou instalovány soutěžní návrhy. Chodba nemá konec, je otevřena do „nekonečného prostoru budoucnosti“, na jejím konci lze vyjít těsně před hradební hranou, obejít objekt a vystoupat rampou na vyhlídku, která umožňuje jednak symbolické ohlédnutí do okna minulosti (dobová vyobrazení práce v oficíně Steinbrenerovy tiskárny nainstalovaná přímo do jejího zabedněného okna), jednak novou perspektivu vyhlídky do okolí. Rampa drží přibližný sklon protějšího svahu údolí. Inspiraci (krom jiných) podhorskou krajinou pošumaví nesl návrh od počátku. Po celé délce objektu je lavice, která poskytuje místo pro odpočinek a rozjímání nad odkazem velkého muže. A pavilon se snad stane zázemím a iniciačním činem pro společenské události v dosud nevyužívaném radničním dvoře. Pro mnohé Vimperské to možná bude objev, který jim odkryje potenciál veřejných prostor plánovaného kulturního a společenského centra. A studenti prvního ročníku architektury? Ti odjížděli domů s pocitem, že poprvé postavili vlastními silami opravdovou stavbu. A několik z nich má svou první realizaci také jako autoři.
navržený a zrealizovaný kolektivem Ateliéru prvního ročníku Čančík & Sticzay na FA ČVUT
Johannes Steinbrener byl pro město Vimperk tím, kým byl pro Zlín o generaci mladší Tomáš Baťa. Postupně vybudoval tiskařské impérium, které minimálně ve střední Evropě nemělo obdoby. Svou knižní produkci distribuoval prakticky do celého světa. Krom samotného knihtisku provozoval veškerou potřebnou přidruženou výrobu a svou budovatelskou aktivitou se významně podepsal na fyzické podobě města. Jako sociálně smýšlející průmyslník se staral nejen o své zaměstnance (bydlení), ale systematickou charitativní činností také o chudé, kterým poskytoval stravu (polévková nadace) či zdravotní péči. V r. 1945 byla rodina vyhnána, podnik znárodněn a největší rodák byl režimem zavržen. Tak jako každý „baťa“. Kapitalisty, jejichž zaměstnanci se měli dobře, komunisté nenáviděli ze všech nejvíce.
Dnes chce město Vimperk začít splácet společenský morální dluh. Někdejšímu jádru podniku, historické tiskárně, ze které se bohužel již stala ruina, několika měšťanským domům, ve kterých sídlilo vedení firmy, i jimi sevřenému dvoru se rozhodlo vdechnout nový život regionálního společenského a kulturního centra. Na areál v samotném historickém centru města v sousedství radnice, jejíž dvůr je součástí řešeného území, vyhlásilo město architektonickou soutěž.
Jeden ze organizátorů soutěže, architekt Josef Čančík, pedagog fakulty architektury ČVUT byl inspirován vrstevnatostí tématu i samotným prostorem radničního dvora a přišel s myšlenkou architektonické intervence v podobě dočasného pavilonu, který by měl jak jasnou přímočarou část programu, totiž funkci výstavního prostoru pro návrhy vzešlé ze soutěže, tak intelektuálně náročnější programovou linku memoriálu, tedy jakéhosi připomenutí odkazu Johanna Steinbrenera.
Vzniklo zadání pro studenty ateliéru prvního ročníku, jehož ústředním zájmem byla práce s prostorem: komponování „prostoru v prostoru“. Dvůr či zahrada za budovou radnice je totiž jasně vymezeným hřištěm. Pomyslným kvádrem ohraničeným ze čtyř stran do různých výšek zemí a zdmi (domy). Zbývající dvě strany jsou naopak do prostoru otevřené. Jednak vzhůru k nebesům, jednak, na opačném konci proti radnici hranou vyzdviženou skálou a hradební zdí, směrem k protilehlým zeleným svahům údolí. Vzniklo komplexní zadání, které se potýkalo se všemi aspekty architektonického činu: konkrétním funkčním programem, konceptuálním a výtvarným obsahem, prostorem i konstrukcí. A nechyběl ani smysl úsilí, neb před studenty byla vidina možné realizace vybraného návrhu, bude-li pro vedení města přesvědčivý. A studenti prokázali, že ač „zelenáči“ jsou schopni komplexní vrstevnaté zadání uchopit.
Vzniklo pět různorodých a zajímavých návrhů, všechny hodnotné, ale jeden přeci jen porotu přesvědčil nejvíce. Návrh, který během práce získal přezdívku „kopeček“, ve dnech 1. až 4. května kolektiv školního Atelieru Čančík & Sticzay zrealizoval v radničním dvoře během intenzivního workshopu. Vznikla 10,5 m dlouhá, 3 m široká a 4 m vysoká stavba ze dřeva, která se doslova tulí ke krásné štítové zdi staré tiskárny. Před návštěvníkem vstupujícím průchodem radnice do dvora se otevírá průhled galerijní chodbou podél graficky i strukturálně (hapticky) charismatické chátrající zdi, v níž budou instalovány soutěžní návrhy. Chodba nemá konec, je otevřena do „nekonečného prostoru budoucnosti“, na jejím konci lze vyjít těsně před hradební hranou, obejít objekt a vystoupat rampou na vyhlídku, která umožňuje jednak symbolické ohlédnutí do okna minulosti (dobová vyobrazení práce v oficíně Steinbrenerovy tiskárny nainstalovaná přímo do jejího zabedněného okna), jednak novou perspektivu vyhlídky do okolí. Rampa drží přibližný sklon protějšího svahu údolí. Inspiraci (krom jiných) podhorskou krajinou pošumaví nesl návrh od počátku. Po celé délce objektu je lavice, která poskytuje místo pro odpočinek a rozjímání nad odkazem velkého muže. A pavilon se snad stane zázemím a iniciačním činem pro společenské události v dosud nevyužívaném radničním dvoře. Pro mnohé Vimperské to možná bude objev, který jim odkryje potenciál veřejných prostor plánovaného kulturního a společenského centra. A studenti prvního ročníku architektury? Ti odjížděli domů s pocitem, že poprvé postavili vlastními silami opravdovou stavbu. A několik z nich má svou první realizaci také jako autoři.
autorská zpráva
0 komentářů
přidat komentář
