„Jsem známý pouze jako architekt, nikdo mě nechce brát na vědomí jako malíře, ačkoliv jsem k architektuře dospěl právě přes malování.“
Le Corbusier
Počátek 30. let minulého století byl pro Le Corbusiera nejrušnějším obdobím, kdy se jeho pařížská kancelář v bývalém klášterním ambitu na 35, rue de Sèvres zabývala řadou zakázek pro hlavní francouzské město. S vedením kanceláře Le Corbusierovi vydatně pomáhal bratranec Pierre Jeanneret, a tak se mohl před závalem projektů uchylovat do střešního bytu s ateliérem. Když se chtěl některý z klientů setkat se slavným architektem Le Corbusierem, tak ho služebná slušně odkázala do kanceláře na 35, rue de Sèvres, neboť zde sídlil malíř Le Corbusier, který nechtěl být ve své dopolední umělecké meditaci nikým rušen.
V bytovém domě
Immeuble Molitor na jihozápadním okraji Paříže Le Corbusier žil od dokončení stavby v roce 1934 až do své smrti. Projektem domu s patnácti byty pověřila tehdy čtyřiačtyřicetiletého Le Corbusiera soukromá stavební společnost Société Immobilière du Parc des Princes, která si vyhlédla pozemek přímo na hranici města. Zatímco vstup do domu z východní ulice se nachází ještě v 16. pařížském okrsku, tak západní průčelí je již obrácené do ulice v městě Boulogne-Billancourt. Komplikované situování pozemku stavbu mírně pozdrželo. Při návrhu mohl Le Corbusier uplatnit většinu svým modernistických pravidel. Skeletová konstrukce umožnila volné rozvržení půdorysů. Na obvodový plášť byly poprvé u bytového domu použity skleněné tvárnice. Vizi translucentního domu z projektu Zářícího města (La Ville Radieuse) musel nakonec sám přehodnotit a sluncem zalitý interiér občas korigovat plnými panely na fasádě. Kromě odvážných stavebních prvků se do návrhu promítla také nová provozní řešení suterénní garáže, bydlení pro služebnictvo v přízemí, oddělený osobní a služební výtah, centrální vytápění i prádelní služby.
Před nastěhování do nového střešního apartmánu bydlel Le Corbusier se svojí ženou ve starém přeplněném bytě ve čtvrti Saint-Germain-des-Prés v centru města. Po dokončení domu v roce 1934 se do střešního bytu v nejvyšším 7. a 8. podlaží přestěhoval Le Corbusier se svou ženou Yvonne, psem Pinceau (Štětec) a služebnou. V bytě o rozloze 240 m² zabírá celou polovinu malířský ateliér klenutý na šířku dvanácti metrů a s výškou stropu přes dvě patra. Čisté bílé plochy v interiéru narušuje odhalená požární stěna sousedního domu z režného kamene a cihel, které se Le Corbusier rozhodl neobestavět a ponechat viditelné. Dřívější požární normy nejspíš nebyly tolik puritánské. Podobně by šlo nahlížet na skulpturální schodiště postrádající zábradlí.
Přes svoji velkorysou rozlohu nepůsobí byt velkým dojmem. Je prakticky rozdělen na čtyři funkční části: ateliér, byt, pokoj pro hosty a střešní zahradu. Byt měl být především zpovědí života moderního člověka, což nejlépe dokumentuje postel zvýšená do úrovně jednoho metru, kam se člověk musel dopravovat letmým skokem a ne do ní uléhat jako nebožtík do rakve. Zvýšené situoávání postele rovněž umožnilo přehlédnout venkovní parapet a kochat se tak před usínáním výhledem na město. Největším luxusem je světlo pronikající do interiéru ze všech stran. Nejen z obou uličních fasád, ale také prostřednictvím dvou vnitřních dvorů a také střešními světlíky.
Výtah končí již v šestém poschodí. Do Le Corbusierova střešního loftu je tak potřeba dále vystoupat po úzkém schodišti. Nábytek navržený na míru se sem stěhoval po kladce ve světlíku. Řada detailů připomíná, že si Le Corbusier přál přinést do bytu co nejvíce středomořské atmosféry, kde během léta nabíral síly ve svém
Le Cabanon. Dřevěnou dýhou vystlaná místnost pro psaní dopisů má dokonce rozměry lodní kajuty.
Kromě Corbusierových vlastních děl zdobily byt také obrazy Fernanda Légera nebo sochy Jacquese Lipchitze.
Jedním z obyvatel domu byl také galerista a obchodník s uměním
Louis Carré, který si nechal v polovině 50. let minulého století postavit 40 km od Paříže vilu od finského architekta
Alvara Aalto. Když se tato informace donesla Le Corbusierovi, tak se ho velmi dotklo, že prvně nekontaktoval (jeho) architekta, kterého měl v domě. Díky Carrého volbě tak mohou Francouzi vděčit za jedinou stavbu tohoto finského modernisty na francouzském území.
poznámky z návštěvy ateliéru 14. června 2019