Dokumentační centrum útěku, vyhnání a usmíření
Dokumentations-Zentrum SFVV
Nucené vysídlení Němců ze zemí střední a východní Evropy po skončení druhé světové války i další podobné události 20. století přibližuje nové muzeum a dokumentační centrum, které vzniklo v centrální části Berlína.
"Německá společnost si v určité době řekla, že chce mít jedno místo, kde půjde vzpomínat na tuto kapitolu naší historie," vysvětluje hlavní důvod vzniku dokumentačního centra šéfka Nadace útěk, vyhnání, usmíření Gundula Bavendammová. Tak jako v případě podobných historických projektů trvala německá veřejná debata roky. Nadaci nakonec založil Spolkový sněm v roce 2008 a se stavbou muzea se začalo o pět let později.
Kvůli zpožděním, která u větších projektů v německé metropoli nejsou výjimkou, se přestavba budovy z 20. let zvané Deutschlandhaus (arch. Richard Bielenberg a Josef Moser, 1926-35), která leží nedaleko Postupimského náměstí, značně protáhla. Zůstala při ní zachována historická fasáda a přední část budovy, za níž vyrostla nová krychlová stavba, která je srdcem muzea. Nadace si zde pronajímá 6000 metrů čtverečních ve třech poschodích, ve kterých jsou stálé i tematické expozice, sál pro přednášky s kapacitou 300 lidí, knihovna, badatelské centrum nebo "místnost ticha" pro klidnou reflexi někdejších událostí.
Dějiny vysidlování a etnických čistek chce dokumentační centrum ukazovat ve dvojím kontextu. "Jednak jde o historii nucené migrace v Evropě ve 20. století, to je první okruh, a pak samozřejmě především v kontextu druhé světové války," říká Bavendammová o odsunu více než 12 milionů Němců ze zemí střední a východní Evropy.
V rámci prvního tématu stálá výstava připomíná rozpad mnohonárodnostních států po první světové válce a s ním související násilné přesuny obyvatel například mezi Řeckem a Tureckem, rozdělení britské Indie v roce 1947 doprovázené masivními etnickými čistkami nebo války a vyhánění obyvatel v někdejší Jugoslávii v 90. letech minulého století. Expozice se dotýká také současnosti. Netematizuje migraci jako takovou, nýbrž výhradně fenomény jako vyhánění, nucené vysidlování nebo deportace.
Druhá část stálé expozice, která má celkem 1600 metrů čtverečních, se už soustředí na události druhé světové války. "Vyhnání Němců je zde v centru pozornosti, avšak ve velmi promyšleném kontextu," zdůrazňuje Bavendammová, podle níž se samozřejmě muzeum věnuje i nacistické diktatuře a událostem, které k válce vedly, a to především od roku 1938.
Tematizovaný je přirozeně také odsun zhruba tří milionů Němců z Československa. Dokumentační centrum ho ukazuje především na konkrétních osudech lidí, třeba na příbězích těch, kdo byli na konci května 1945 vyhnáni z Brna. Cestu k rakouským hranicím doprovázenou četnými násilnostmi tehdy nepřežilo asi 1700 osob.
Poválečnou dobu dokumentační centrum přibližuje na celé škále objektů, ať už to jsou trakaře, na nichž tehdy lidé transportovali svůj majetek, kufry, oblečení nebo třeba dopisy, deníky, fotoalba, mapy či noviny. "Odhaduji, že tak 60 procent originálů pochází z naší vlastní sbírky a kolem 40 procent tvoří zápůjčky z jiných sbírek," říká Bavendammová.
V neposlední řadě se stálá výstava zaměřuje na lingvistické kontroverze, které téma doprovázejí. Zatímco v Německu se nejčastěji hovoří o vyhnání, v Česku o odsunu, případně o divokém a následném organizovaném odsunu. Česko-německá deklarace z roku 1997 zase rozlišuje mezi vyháněním a nuceným vysídlením.
O tom, že se výstava nemusí obejít bez kontroverzí, svědčí i materiál ke konceptu stálé expozice, podle něhož nebyly výpady vůči československým Němcům bezprostředně po skončení druhé světové války spontánní, ale téměř vždy organizované. Podle českých historiků se naopak z velké části jednalo o akce spontánního charakteru.
"Německá společnost si v určité době řekla, že chce mít jedno místo, kde půjde vzpomínat na tuto kapitolu naší historie," vysvětluje hlavní důvod vzniku dokumentačního centra šéfka Nadace útěk, vyhnání, usmíření Gundula Bavendammová. Tak jako v případě podobných historických projektů trvala německá veřejná debata roky. Nadaci nakonec založil Spolkový sněm v roce 2008 a se stavbou muzea se začalo o pět let později.
Kvůli zpožděním, která u větších projektů v německé metropoli nejsou výjimkou, se přestavba budovy z 20. let zvané Deutschlandhaus (arch. Richard Bielenberg a Josef Moser, 1926-35), která leží nedaleko Postupimského náměstí, značně protáhla. Zůstala při ní zachována historická fasáda a přední část budovy, za níž vyrostla nová krychlová stavba, která je srdcem muzea. Nadace si zde pronajímá 6000 metrů čtverečních ve třech poschodích, ve kterých jsou stálé i tematické expozice, sál pro přednášky s kapacitou 300 lidí, knihovna, badatelské centrum nebo "místnost ticha" pro klidnou reflexi někdejších událostí.
Dějiny vysidlování a etnických čistek chce dokumentační centrum ukazovat ve dvojím kontextu. "Jednak jde o historii nucené migrace v Evropě ve 20. století, to je první okruh, a pak samozřejmě především v kontextu druhé světové války," říká Bavendammová o odsunu více než 12 milionů Němců ze zemí střední a východní Evropy.
V rámci prvního tématu stálá výstava připomíná rozpad mnohonárodnostních států po první světové válce a s ním související násilné přesuny obyvatel například mezi Řeckem a Tureckem, rozdělení britské Indie v roce 1947 doprovázené masivními etnickými čistkami nebo války a vyhánění obyvatel v někdejší Jugoslávii v 90. letech minulého století. Expozice se dotýká také současnosti. Netematizuje migraci jako takovou, nýbrž výhradně fenomény jako vyhánění, nucené vysidlování nebo deportace.
Druhá část stálé expozice, která má celkem 1600 metrů čtverečních, se už soustředí na události druhé světové války. "Vyhnání Němců je zde v centru pozornosti, avšak ve velmi promyšleném kontextu," zdůrazňuje Bavendammová, podle níž se samozřejmě muzeum věnuje i nacistické diktatuře a událostem, které k válce vedly, a to především od roku 1938.
Tematizovaný je přirozeně také odsun zhruba tří milionů Němců z Československa. Dokumentační centrum ho ukazuje především na konkrétních osudech lidí, třeba na příbězích těch, kdo byli na konci května 1945 vyhnáni z Brna. Cestu k rakouským hranicím doprovázenou četnými násilnostmi tehdy nepřežilo asi 1700 osob.
Poválečnou dobu dokumentační centrum přibližuje na celé škále objektů, ať už to jsou trakaře, na nichž tehdy lidé transportovali svůj majetek, kufry, oblečení nebo třeba dopisy, deníky, fotoalba, mapy či noviny. "Odhaduji, že tak 60 procent originálů pochází z naší vlastní sbírky a kolem 40 procent tvoří zápůjčky z jiných sbírek," říká Bavendammová.
V neposlední řadě se stálá výstava zaměřuje na lingvistické kontroverze, které téma doprovázejí. Zatímco v Německu se nejčastěji hovoří o vyhnání, v Česku o odsunu, případně o divokém a následném organizovaném odsunu. Česko-německá deklarace z roku 1997 zase rozlišuje mezi vyháněním a nuceným vysídlením.
O tom, že se výstava nemusí obejít bez kontroverzí, svědčí i materiál ke konceptu stálé expozice, podle něhož nebyly výpady vůči československým Němcům bezprostředně po skončení druhé světové války spontánní, ale téměř vždy organizované. Podle českých historiků se naopak z velké části jednalo o akce spontánního charakteru.
Martin Weiser
0 komentářů
přidat komentář
