Chiat Day
Hlavním cílem projektu bylo postavit hlavní sídlo reklamní společnosti Chiat Day pro západní pobřeží jako třípodlažní kancelářskou budovu s třípodlažním podzemním parkovištěm pro 300 aut za cenu 15 miliónů dolarů na ploše 7000 m². FOG si navíc vymyslel příběh o rozdělení fasády do tří rozdílných prvků (les, loď a dalekohled) a vytvořil jeden z nejznámějších projektů v historii postmoderny.
V roce 1978 si skupina tří lidí koupila pozemek jen čtyři bloky od oceánu na křižovatce dvou velmi lukrativních ulic. Vytvořili projekt devíti třípodlažních budov se sklady, kancelářemi, byty a ateliéry, který se však neshledal s valným uznáním. Vytvořili ještě několik variant, ale pořád jim byly házeny klacky pod nohy. Jeden ze skupiny odešel. Pozemek dlouho ležel ladem až byl Gehry při jednom koncertu představem řediteli reklamní agentury Chiat Day, který chtěl stavět centrálu pro západní pobřeží. Vše nechal na architektovi, i výběr pozemku. Gehrymu však připadalo nefér vnucovat mu vlastní pozemek, který ho málem zruinoval a přinesl spousty potíží. Po čtrnácti dnech se budoucí klient ozval sám, že si u svého agenta zjistil, že Gehry už jeden pozemek vlastní a ten by se mu docela zamlouval. Tak odkoupil podíl od druhého společníka a mohl započít s projektováním. Dvě věci mu byly jasné. Loď a les jako fasáda, ale co mezi ně? Interiér ve tvaru L se odvíjel od jeho předchozích projektů pro Rouse Company (1969-74) a Mid-Atlantic Toyota (1976-78).
Jednou přišel klient do ateliéru ke konzultaci a při pohledu na pracovní model řekl s vážnou tváří: "Tak to snad nemyslíte vážně!". Gehry pohotově odpověděl, že ne, a okamžitě vyměnil obrovskou plechovku s hřebíky nad vchodem do budovy za dalekohled od Claes Oldenburga a Coosje van Brugen, který ležel nedaleko na pracovním stole. Panu řediteli se nápad zalíbil a uklidnil se. Dům jako billboard. Gehry musel dodatečně Oldenburgovi telefonovat, jestli s nápadem použít jeho sochu souhlasí.
Oldenburg tak zrealizoval svou zatím největší sochu, která bude fungovat i po architektonické stránce (dvě konferenční místnosti uvnitř), a Gehry rozšířil svoje myšlení o potenciálních architektonických strukturách, které mohou uspět i jako sochy.
V roce 1978 si skupina tří lidí koupila pozemek jen čtyři bloky od oceánu na křižovatce dvou velmi lukrativních ulic. Vytvořili projekt devíti třípodlažních budov se sklady, kancelářemi, byty a ateliéry, který se však neshledal s valným uznáním. Vytvořili ještě několik variant, ale pořád jim byly házeny klacky pod nohy. Jeden ze skupiny odešel. Pozemek dlouho ležel ladem až byl Gehry při jednom koncertu představem řediteli reklamní agentury Chiat Day, který chtěl stavět centrálu pro západní pobřeží. Vše nechal na architektovi, i výběr pozemku. Gehrymu však připadalo nefér vnucovat mu vlastní pozemek, který ho málem zruinoval a přinesl spousty potíží. Po čtrnácti dnech se budoucí klient ozval sám, že si u svého agenta zjistil, že Gehry už jeden pozemek vlastní a ten by se mu docela zamlouval. Tak odkoupil podíl od druhého společníka a mohl započít s projektováním. Dvě věci mu byly jasné. Loď a les jako fasáda, ale co mezi ně? Interiér ve tvaru L se odvíjel od jeho předchozích projektů pro Rouse Company (1969-74) a Mid-Atlantic Toyota (1976-78).
Jednou přišel klient do ateliéru ke konzultaci a při pohledu na pracovní model řekl s vážnou tváří: "Tak to snad nemyslíte vážně!". Gehry pohotově odpověděl, že ne, a okamžitě vyměnil obrovskou plechovku s hřebíky nad vchodem do budovy za dalekohled od Claes Oldenburga a Coosje van Brugen, který ležel nedaleko na pracovním stole. Panu řediteli se nápad zalíbil a uklidnil se. Dům jako billboard. Gehry musel dodatečně Oldenburgovi telefonovat, jestli s nápadem použít jeho sochu souhlasí.
Oldenburg tak zrealizoval svou zatím největší sochu, která bude fungovat i po architektonické stránce (dvě konferenční místnosti uvnitř), a Gehry rozšířil svoje myšlení o potenciálních architektonických strukturách, které mohou uspět i jako sochy.
0 komentářů
přidat komentář
