Bytový komplex Jurčkova pot

Bytový komplex Jurčkova pot
Spolupráce: Bruto
Spolupráce:Jernej Živic, Polona Ruparčič, Matjaž Drinovec, Eva Matjašič, Nataša Mrkonjič, Maruša Zupančič
Adresa: Jurčkova pot, Lublaň, Slovinsko
Projekt:2004
Realizace:2007
Užitná plocha:4620 m2


Balení pro pohledy

Nový projekt lublaňského ateliéru Enota, který vedou Dean Lah a Milan Tomac, dobře popisuje aktuální situaci v oblasti bytové architektury v Lublani. Tito mladí architekti už zaujali svým hotelem Sotelia v Početrteku. Získali za něj několik ocenění i prestižní Plečnikovu cenu v roce 2006 a nominaci do slovinského výběru Ceny pro evropskou architekturu. Spolu se čtyřiceti dalšími evropskými realizacemi byl projekt hotelu Sotelia prezentován na doprovodné výstavě a dostal se do katalogu Ceny Miese van der Rohe. Od té doby se na každý projekt Enoty čeká s napětím a očekáváním.
Architekti jsou vždy znova nuceni konfrontovat se s jistými limity a překážkami. V nedávno dokončeném bytovém komplexu Jurčkova pot se museli vypořádat s velmi charakteristickou situací „nového kapitalismu“. V období před politickými změnami jsme byli limitováni přísným urbanistickým plánováním s regulativy zaměřenými na proporce mezi zastavěným prostorem a zelní. Existovaly minimální standardy plošných výměr obytných místností vycházející ze starého funkcionalistického existenčního minima. Dnes je všechno jinak. Investoři nejsou nucení dodržovat minimální standardy a už jen na základě toho přiřazují svoje obytné domy k „nadstandardní třídě“. Na druhé straně velmi rádi prodávají „dům na kraji lesa“ - image fungující mezi Slovinci jako iracionální klišé. Samozřejmě jen zřídkakdy se tato představa shoduje s realitou. Nutnost kumulovat zisk je takřka protichůdná se starostlivostí investora o veřejný prostor. Z podobných důvodů je téměř všechen prostor zastavěný maximální mírou. Úloha architekta je proto limitovaná na návrh vzhledu, který prodává. Tento fenomén Mika Cimolini, architektka z Lublaně, přiléhavě pojmenovala, když vytvořila pojem „package architecture – obalová architektura“. Podle ní jsou všechna řešení klasické metody, které nepřinášejí nic nového, a půdorysy jsou banální. Jedinou úlohou architekta v dnešním turbo-kapitalismu zůstává vymyslet balení – nebo image, který odliší budovu od jiných podobných řešení tak, aby se dobře prodával. Enota v tomto případě vyvinula velmi jednoduchý a relativně levný fasádní prefabrikát ve dvou velikostech: velkorozměrové pro lodžie a menší pro okna. Obě formy jsou na fasádě osazeny ve dvou různých zrcadlově obrácených orientacích, čímž vzniká plastická fasáda poutající pohledy a pozornost. Architekti aplikovali princip „jedna budova – jeden detail“, takže všechny detaily jsou jednotné (nebo tak alespoň vypadají). Projekt však přináší víc architektury než jen fasádu. Byty jsou situované do dvou paralelních bloků. Blok přiléhající k ulici je vyšší, poněvadž přízemí obsahuje veřejné prostory jako například obchody, kanceláře, kadeřnický salón. V této části jsou výtahy řazeny ke každému druhému schodišti. K větším bytům s terasami v nejvyšší úrovni se přistupuje jen dvěma schodišti, nižší podlaží s více heterogenními byty obsluhuje čtveřice schodišť. Bloky bytových domů zůstávají v souvislosti s vlastnostmi terénu (část bažin Barje) nepodsklepené. Tato část Lublaně zůstávala tradičně neobydlené právě z důvodu močálovitého podloží půdy, která byla rovněž nevyužitelné pro zemědělství jako i pro zakládání staveb. Toto území nikoho bylo v dobách Jugoslávie známé svým ilegálním osídlením imigrantů z jižních republik a absencí kanalizace a elektřiny. Nezávislé Slovinsko z politických důvodů toto osídlení zlegalizovalo a vybudovalo infrastrukturu. Vzápětí se tato oblast stala populární díky své dostupnosti k centru a regulací znemožňující výstavby výškových budov. Oblast s tak udržela svůj jakoby vesnický vzhled, který dost podobá vzpomínanému mýtu o „bydlení na kraji lesa“.
Andrej Hrausky
0 komentářů
přidat komentář

Více staveb od Enota