Sídlo banky Bankinter

Na konci 60. let minulého století sbíral Rafael Moneo pracovní zkušenosti u legendy španělské architektury Sáenz de Oízy. Moneo také po škole strávil krátký čas v Utzonově ateliéru, odkud si odnesl smysl pro umírněný severský racionalismus, který považuje za vhodný prostředek, ale nikoli za cíl své tvorby. Po osamostatnění se Moneovi na začátku 70. let naskytla jedinečná příležitost, aby na významném madridském bulváru Paseo de la Castellana vytvořil nové sídlo finanční instituce Bankinter. Pozemek pro výškový objekt se nachází v zahradě za sídlem markýzů ze Santa Cruz de Mudela. Moneův cihelný návrh koresponduje s režnými fasádami novorenesančního paláce od Álvareze Capry. Devítipodlažní budova se svou hmotou snaží přizpůsobit, aby nestínila okolní zástavbě, ale současně nabídla nadstandardní prostředí i výhledy pro kanceláře a jednací místnosti uvnitř budovy. Zatímco plochá deska obrácená k historické vile vede důstojný dialog, tak ostré nároží směrující do ulice Marqués de Riscal vytváří společně se otevřenou podnoží určité napětí. Nadzdvižená hmota pomáhá krýt hlavní vstup před nepříznivým počasím. Pravidelný rastr pomáhá posilovat význam instituce. Současně se však vyhýbá typologickému patosu nebo předem stanovenému vztahu mezi významem a formou. V roce 2013 se Rafael Moneo k Bankinter vrátil, aby v zadní části přistavěl únikové schodiště. Na severojižní ose Paseo de la Castellana protínající střed Madridu lze najít čtyři další Moneovy realizace.

Bankinter, znovu
Popsat pocity z návštěvy Bankinter není snadné, poněvadž se objekt těší značnému zájmu odborníků a člověk by se mohl domnívat, že o budově již bylo vše řečeno. Přesto stále jde o lákavý úkol, neboť tato budova je nevyčerpatelným zdrojem poznatků a nikdy není možné říci vše: vždy se zdá, že něco bylo vynecháno. V tuto chvíli se tedy budeme věnovat přehledu dosavadních postřehů. Diskuse se zaměřila na přednosti návrhu Rafaela Monea, se zvláštním důrazem na jeho promyšlené propojení prvků, které jsou neoddělitelné spjaté s místem. Někteří kritici poukazují na místní omezení, původní zástavbu a vzájemnou provázanost. U této stavby se odkazují na různá jména jako Aalto a Sullivan, Aburto a Asís Cabrero; zaznívají odkazy na Venturiho nebo na umírněný severský racionalismus, který se vyhýbá organické nepravidelnosti. Ve výsledku lze vysledovat jisté expresionistické prvky.
Je tu možné spatřit historické odkazy na španělské i zahraniční příklady. Objekt je zároveň příkladem nadčasového přístupu a také tím, co by se dalo zastarale nazvat „otevřeným textem“. Textura obvodového pláště poukazuje na řemeslnou dovednost Otto Wagnera; vliv Fullaonda se projevuje v elementární kompozici a pevném ukotvení, čímž rovněž připomíná návrh Behrense na sídlišti Weissenhof. Expresionisticky působivý vchod silně kontrastující se historickou bankovní budovou ještě více zdůrazňuje žulový sokl. Takto komponovaný vstup však neodvádí návrh ke Carrovu a Chiricovu surrealistickému scénáři, ale neustále udržuje přehlednost a jasné měřítko.
Ruiz Cabrero poukazuje na Moneovo využívání tematických a kompozičních prostředků v racionální architektuře, kterou považuje za zdroj, nikoli za cíl; za prostředek, který je k dispozici při řešení problémů, jež jsou specifikovány mimo architekturu. U této stavby je patrné odmítnutí stavebního programu jako generátoru výsledné formy. Moneo, který výslovně poukázal na krizi typologie v moderní architektuře, opět odmítá přímou redukci kompozičních procesů, vyhýbá se typologickému patosu v kompozičním řešení, přímému vnucování předem stanoveného vztahového modelu na význam a obraz. Na druhou stranu projekt se zálibou ve věcnosti vyžaduje objekty, jejichž vzájemné vztahy implikují řešení a jdou ještě dále, přičemž v jejich kompozici zachovává latentní, neredukovatelné zadání, které brání tomu, aby přímo poskytovalo výslednou formu. Tento svět tvarů navazuje složitý vztah s místem, z něhož cítíme vyzařování tajemné dimenze, jistou neurčitost a podněty, o nichž jsme se zmínili na začátku.
Jedním z podstatných rysů tohoto projektu je hlavní průčelí obrácené směrem k bulváru Paseo de la Castellana, které lze vnímat jako příhodnou reakci na tuto rušnou městskou tepnu, lemovanou výraznými mocenskými symboly bankovních korporací. Ačkoli tomu tak je i v tomto případě, Bankinter se odlišuje svým respektem k pozůstatkům městské historie. Tento respekt k historii vytváří novou vitalitu, vnesenou do již existující budovy, aniž by se ztratil ze zřetele běh času, na který poukazuje jasné rozlišení chronologických vrstev a který je ustaven polaritou mezi původním sídlem a jeho novou přístavbou. Nesmíme však zapomínat, že bulvár Castellana je často vystaven působivým architektonickým gestům, která vznikly až po vymazání předchozích staveb vztahujících se k historii tohoto bulváru. Moneo naopak s potěšením zachovává původní budovu a identitu místa směrem do bulváru Castellany. Ustoupená fasáda od městské třídy zesiluje působení historické budovy. Stejně důležitou roli hrál výběr materiálu. Vedle posílení identity stavby, bylo režné zdivo významné pro zachování polarity mezi oběma budovami.