ZNAMENÍ ČTYŘ

Architektonická kancelář s poněkud tajemným názvem funguje od roku 1997. Samotné jméno snad může některým evokovat foglarovské příběhy. Omyl. Název lze rozklíčovat mnohem snáze: Při zakládání studia si jej vybrali tenkrát čtyři spolužáci podle několikrát zfilmované knihy Arthura C. Doyla Znamení čtyř. Dnes se toto literární dílo většinou překládá jako Podpis čtyř, a tak je nejspíš dobře, že od dalších původně zvažovaných vazeb na tuto detektivku - například podpisu formou čtyř křížků, tenkrát upustili. Chcete-li porozumět jejich tvorbě, četba ilustrující pátrání Sherlocka Holmese po stopách vedoucích do daleké Indie druhé poloviny 19. století, vám k tomu asi nepomůže. "Obsahové souvislosti se zmíněnou povídkou jsme tenkrát tolik nezkoumali, líbil se nám název" (Juraj Matula). "Forma písmenné zkratky nám nepřipadala pro naši kancelář zajímavá, těch je spousta. Chtěli jsme nějaký pěkný delší slovní text" (Richard Sidej). Rozhodujícím se tak stal prvek úmluvy, který se v povídce objevuje. A posléze jejího naplnění…
Po deseti letech asociuje v českém prostředí sousloví Znamení čtyř spíše než Doylovu knihu úspěšnou architektonickou praxi. Kancelář sídlí v samotném centru Prahy, nedaleko Senovážného náměstí. Z práce jsme tady vyrušili Richarda Sideje a Juraje Matulu. Třetí z partnerů, Martin Tycar pokračoval v práci na aktuálním projektu pětihvězdičkového Hotelu na Národní třídě.

K nejznámějším realizacím studia jistě patří rekonstrukce a dostavba synagogy na Smíchově (2004) nebo rekonstrukce správní budovy Židovského muzea v Praze - interiéry knihovny, archivy a badatelny (2000). Pozornosti čtenářů Archiwebu ale zřejmě neunikla ani novostavba rodinného domu na pražské Verdiho ulici, rekreační dům Pouště nebo vila v Horních Počernicích (vše 2006). Především v posledních letech měli architekti možnost věnovat se i objemově rozsáhlejším projektům hotelů: rekonstrukci domu k tomuto účelu na Senovážném náměstí (2006) a již zmíněné novostavbě hotelu na Národní třídě (ve fázi územního řízení).

---

HOTELY

V posledních letech se opakovaně věnujete projektování hotelů. Mimochodem, když přijedete do jiného města, ubytujete se v hotelu?
Richard Sidej: Osobně hotel nepreferuju. Služba hotelu se pro mne osobně omezuje na místo noclehu, místo kde neprší a na přijatelně dostupnou lokaci. Víc nevyhledávám. Nebo si to v mém věku ještě neumím užít a vychutnat. Jako architekt projektuji hotely ve standardech, které sám jako klient neužívám.
Juraj Matula: … to je stejné, jako když do exkluzivního interiéru navrhujete vířivou vanu. Sám jsem v ní nikdy neseděl. K tomu, abyste navrhoval skokanský můstek, nemusíte přece nutně skákat na lyžích 110 metrů.
Měli jsme klienta, který nikdy žádný hotel nestavěl, ale byl velmi zcestovalý. Jenže postupně se ukázalo, že tato jeho uživatelská znalost je spíše na škodu. Nevnímal hotel jako komplex. Zázemí a služby přitom tvoří významnou část projektu. Pozornost je tříštěna na jednotlivé zážitky a autor pak musí představy škrtat a vysvětlovat, proč nelze všechny využít pro návrh.

Aktuálně řešíte projekt na volné nároží Mikulandské a Národní. Jak moc se liší zadání pětihvězdičkového hotelu?
R. S.: Mezi pětihvězdou a čtyřhvězdou je poměrně zásadní rozdíl. Pětihvězda s sebou nese větší klasiku a rozhodně i větší konzervativismus. Musí odpovídat přístupu pětihvězdičkové klientely.
J. M.: Všechny kategorie hotelů v zásadě poskytují jednu a tu samou službu: přenocovat. Liší se ale dalšími poskytovanými službami. Narůstá disproporce mezi plochou zázemí a službami Jak objemově, tak provozně i investičně. A také nároky na personál: v pětihvězdě je poměr hostů a personálu téměř 1:1. Nižší kategorie takto významné rozdíly nepřinášejí, ale pětihvězda je skok.

Ovlivňuje zmíněný konzervativismus i formální stránku architektury? Je nějak přítomný v zadání?
J. M.: Myslím, že objekt jako takový ani ne. Pokud současné managementy něco vyžadují, pak je to přítomnost něčeho "pražského". Ať už je to výjimečnost kubismu nebo cokoli jiného, což se jen těžko definuje…

Je tedy něco "pražského" v projektu hotelu na Národní třídu?
J. M.: Typus pětihvězdičkového hotelu je významem ve městě něčím víc než jen ubytovacím zařízením. A to právě díky velké porci zázemí: kongresový sál, restaurace, meeting salonky. Budova proto nabízí velké veřejné využití, posílené ještě lokací na tak významném místě. Objekt se tak de facto stává i veřejnou stavbou, místem setkávání - byť převážně spojeným s obchodem. A v tomto smyslu se podle mě dá hledat typus charakteristický pro město. Objekt jsme proto koncipovali jako palác, solidně vyhlížející budovu, která by svou důstojností reprezentovala veřejný význam - a zároveň byla charakteristická pro Prahu. Klonili jsme se k těmto myšlenkám, protože stavíme v historickém centru. To ale neznamená, že jsme rezignovali na moderní výraz…
R. S.: Tradiční urbanismus, neexperimentální způsob zastavění parcely, soustředění se na vlastní hmotu stavby. Myslím, že toto k petihvězdičce patří: začlenit se, elegantně splynout, neexhibovat.
J. M.: Konkrétně na Národní je třeba podívat se na okolí: je tady Národní divadlo, kostel, obchodní dům - jsou to jakési archetypy. A stejně tak jsme hledali archetypální výraz pro náš hotel. A nalezli jsem jej v reprezentativní stavbě palácového typu.

Lze vůbec ještě někam posunout poměrně ustálenou dispozici hotelového pokoje?
R. S.: Bezpochyby ano. V designu a technickém vybavení to asi není. V hotelovém pokoji se historicky odehrávají stále dost podobné situace. Ale jistě jsou různé typy hotelů, nastavených na různou klientelu. A právě u těch, ve kterých lidé tráví noci po jedné po dvou, v obligátních modulových sítích, bych osobně viděl možnosti v prolínání, například rozvolnění modulace obytných jednotek. Aby se zvýšila míra odlišitelnosti a snížila unifikace, opakování, stejně řešená podlaží.
V Čechách nám podle mě hodně chybí celá "skupina" ubytování, kdy už samotný pobyt je zážitkem. A v tomto vidím velkou vůli. Ještě víc než u hotelů, kde je všecko nutně krátkodobé, mě toto téma zajímá u bytových objektů. U komplexů vybavených službami ve vysokém standardu, kdy mou touhou není separovaná vila na Praze 8, 9 nebo 10, ale život v centru. Cosi jako dům ve kterém bydlí filmový Hercule Poirot: kde servis funguje, není vidět, nezatěžuje vlastní bydlení.

INVESTOR

Řekl jste, že v Čechách podle vás chybí celá "skupina" ubytování, kdy už samotné ubytování je zážitkem. Nechybí u nás spíše takový investor?
R. S.: Neřekl bych, buď jak buď, nenavštívil tuto kancelář. Za dvanáct let jsem také nikdy nepracoval pro stát nebo pro obec. Máme výhradně soukromou klientelu.

Pouze privátní investoři? To ale není záměr, nebo ano?
R. S.: To ne. Spíš to souvisí s profilem kanceláře a s referencemi… K některým zakázkám se v tomto věku prostě spravedlivě nedostanete.

Existuje vysvětlení?
R. S.: Existují teorie…
J. M.: Prozatím se nám víc dařilo v soutěžích soukromých než státních. Kromě dalšího si můžete soukromého klienta modelovat. A pak se trefíte nebo ne. Ale modelovat si komisi? Modelovat si mnohohlavou saň? Nebo se může předsedou poroty stát výrazná osobnost, která strhne ostatní. Soukromý investor je vždycky čitelnější.
R. S.: Řekl bych, že je určitě jistá přímá úměrnost mezi skladbou a druhem zakázky a délkou fungování kanceláře. Ale věřím, že by se zakázky mohly vyvíjet, také proto, aby se úkoly strašlivě neopakovaly.

Vede zmíněná zkušenost až k tomu, že se soutěží se "státním" investorem neúčastníte?
R. S.: Tak to úplně není. Protože však dlouhodobě netrpíme nedostatkem práce, snažíme se soutěžit jednou, maximálně dvakrát za rok. Snad poslední dva roky byly výjimkou, protože jsme soutěže obeslali víckrát. Ale nejsme asi úplně soutěžní typy.
J. M.: Máme štěstí, že o nás soukromá klientela už ví a vyzve nás občas do soutěže: třeba na hotel na Senovážném náměstí, na nový projekt hotelu na Národní třídě nebo na domov seniorů Hagibor pro Židovskou obec… Ale byli jsme také vyzváni třeba do soutěže na vilu v Horních Počernicích.

Soutěž na vilu?
J. M.: Klient osloví několik ateliérů a požaduje koncept, na základě kterého si vybere.

Ale to je zřejmě výjimečné…
R. S.: Ani ne. Taková situace se kupodivu opakuje. Vily jsme si museli dost vysoutěžit.
J. M.: Přijde vám typizovaný mail rozeslaný do šesti dalších ateliérů, které si lidi našli třeba zrovna na Archiwebu; připojí svoji hrubou představu a fotky pozemku… Klienti se už dost naučili. A pokud investor myslí realizaci vážně, jeho přístup od začátku naznačuje, jak chce dál postupovat. Takový investor, či developer vás chce také od začátku honorovat - zaplatit alespoň "rýsovné". Ví, že tímto způsobem dostane profesionální práci.
R. S.: Soutěžím zadarmo se snažíme vyhýbat. Od začátku je vidět, že zadavatel nemá zájem do projektu investovat. Důvodem snad může být jen nějaké jiné silné citové pouto k zakázce.

Dovolte odbočku, jak vlastně funguje vaše kancelář? Jste tři partneři, ale kolik vás obvykle pracuje na projektech?
R. S.: Těžko říct. Mimo vizualizace tak jedenáct až třináct?
J. M.: Nebo se také dá říct osm až šestnáct…
R. S.: Máme jasno v tom, že kancelář nechceme zvětšovat. Limitní číslo, které jsme si zažili, bylo 16 architektů. Potom se už významně mění struktura fungování. Lepší je držet určitý způsob práce a další zakázky holt nevzít, protože je nestihnete udělat. Samozřejmě nevíme, co budoucnost přinese, třeba se rozšíření nedokážeme vyhnout, ale programově k němu rozhodně nemíříme.
J. M.: Nezaměstnáváme jiné profese než architekty. S řadou dalších spolupracovníků máme velmi pevné vazby, mnohdy i trvalé, ale nesedí tady s námi. Mít tady třeba stavebního inženýra jsme ani nikdy nezvažovali.
R. S.: V zahraničí si architekti chtějí dělat prováděčky důsledně sami. Kdežto my - třebaže všechny stupně projektu děláme samozřejmě sami - si bereme z prováděček, z velkých stavebních celků, ze statiky jenom části, které nás zajímají: rýsujeme fasády, detaily, zámečnické nebo truhlářské výrobky… Ale základní stavařinu, výkopy nebo svahování nemůžeme ani tak dobře jako specializované konstrukční týmy umět. Ne vždy se takové dělení daří, ale postupně se snažíme stabilizovat nastíněný systém.

UČITEL MIROSLAV ŠIK

Mluvíme-li o systému práce, nelze se nevrátit do vašich školních let na Fakultu architektury ČVUT. Vy jste Juraji studoval u Miroslava Šika. Jak významná to byla zkušenost a pociťujete jeho vliv, případně vliv Nové české práce ještě dnes?
J. M.: Já jsem byl v jeho ateliéru dva semestry a jsem si jistý, že u každého z těch circa 40 lidí, kteří jeho ateliérem prošli, je to individuální. Pro mě se vliv profesora Šika - tedy posledně mě peskoval, že mu nemám říkat profesor - nachází spíš v rovině osobní. Ve smyslu vztahu k práci a způsobu práce, osobního nasazení v našem řemesle a ideje toho, že v našem řemesle-povolání se prolíná vše od hudby přes výtvarné umění až třeba po sport nebo jazyky. Je to stejné jako třeba u lékaře - i když jde po ulici, je pořád doktorem. Samozřejmě, že když spadne římsa, nikdo nevolá: Kde je tady architekt? Spojovacím prvkem, a například i důvodem vzniku Nové české práce nebyla ani tak touha pokračovat v analogické architektuře, ale spíš touha pokračovat v jakémsi systému, který Šik v ateliéru zavedl.

Jak práce konkrétně vypadala?
J. M.: Možná to ani nebyl způsob práce, ale pro mě byla zásadní investice energie pedagoga. Když se člověk s projektem po nocích týdny mordoval, měl pak pocit, že během hodinové konzultace dostal adekvátně nazpět. To ale asi může dobře fungovat v každém jiném ateliéru, vždycky záleží na osobnosti pedagoga. Myslím, že dnes se jeho metody odrážejí v několika studenty intenzivněji vyhledávaných ateliérech na Fakultě architektury. Kdo má zájem zjistit, jak se pracovalo u Miroslava Šika, ať vstoupí do ateliéru Honzy Šépky. V tomto to Hájek s Šépkou dělají dobře - viděl jsem jejich práci loni, kdy jsem byl v porotě Olověného Dušana. Tedy, viděl jsem výsledky, ale myslím si, že atmosféra musí být hodně podobná. Také stejná grafika, stejné pohledy - snaha o porovnatelnost…
Šik měl dobře propracovaný systém práce s lidmi v ateliéru, k čemu se ještě přičítala vysoká míra připravenosti zadání tématu: paralelně s prací v ateliéru jel tematické přednášky. Studenti se také hodně učili sami od sebe. Možná to takto přesně neřekl, ale já si pamatuju, že nás v principu vyzýval, abychom si vzájemně vykrádali nápady. Už to, že řešení vyhodnotím jako dobré a chci je sám použít, je proces učení. Ale nebyl to levicově kolektivní přístup, žádný kvalitativní mír - jak by se teď mohlo zdát -, nakonec práce jasně seřadil od jedničky po sedmnáctku.

Řečené navozuje dojem velké disciplíny…
J. M.: Někdy se nám ostatní až smáli, že je systém jakoby vojenský. Všichni jsme seděli, zavřely se dveře, přišel první, konzultoval, všichni seděli a koukali, dotyčný musel svou práci rozvěsit na zeď do posledního malého papírku… A bylo přesně stanoveno, co se kdy konzultuje: stovky, padesátiny… Když jste nebyl patřičně připraven, přišel jste o konzultaci. Na jednu stranu přístup možná vypadal vojensky, ale na stranu druhou bylo disciplína k užitku: metoda nás vedla k dodržování řádu a soustavné práci.

A vy Richarde, jste Šika nezažil?
R. S.: Já i Martin jsme chodili až na konzultace v době, kdy už na škole svůj ateliér nevedl a lidi z Nové české práce byli rozptýlení po ostatních ateliérech.

Jaké vzpomínky máte na školu vy? Setkal jste se na fakultě nebo v praxi s podobně výraznou osobností?
R. S.: Určitě jsem se i já snažil si ateliéry vybírat podle jejich vedoucích, vědět ke komu a na jaké zadání jdu. Z našich místních profesorů jsem vždy intuitivně preferoval ty, kteří aktivně domy staví, nejen učí. Ale mám stejně pocit, že někdy může třeba hodinový rozhovor, dobrý článek nebo přednáška člověka v jistém ohledu posunout srovnatelně s úporně prorýsovaným projektem. My jsme poslední dva roky studií vlastně chodili už jen "do práce". Pamatuji si, že jsem se hodně těšil, až školu opustím a všechno začne doopravdy. Určitě bych si tohle nemohl dovolit říct, kdyby mě škola zcela naplňovala a byla to báječná, obohacující studia. Mám pocit, že k řadě věcí člověk nutně došel pouze jako samouk: metodou pokus omyl. Vím, že na začátku mně osobně přišlo i podezřelé, že vyjdu ze školy, s obvykle malou praxí a budu hned dělat "na svém". Zpětně viděno ničeho nelituji, byly to zajímavé roky a jednoznačně správná volba. Dnes je málokdo ochotný začínat za tři tisíce korun měsíčně. Řada studentů má jasné finanční představy, jak chtějí startovat a jaký standard si podržet.

Díky několika zakázkám, například Smíchovské synagoze nebo rekonstrukci správní budovy Židovského muzea jste někdy spojováni s židovskou komunitou…
R. S.: Zmíněné zakázky jsme dělali pro Židovské muzeum; rekonstrukci správní budovy jsme získali v soutěži jako poměrně mladí a je pravda, že pro rozjezd kanceláře nám hodně pomohla. Pro muzeum jsme dělali ještě dva další projekty. Jenže pak přišly povodně… Jako brandýský rodák bych měl zmínit, že jsme také udělali studii rekonstrukce synagogy v Brandýse nad Labem. Osobně jsem se na ni velmi těšil, jenže přišly povodně … situace zadavatele se zásadně změnila a dva dny před podpisem z projektu sešlo. Ale pro samotnou Židovskou obec jsme pouze jednou soutěžili - na domov seniorů Hagibor a udělali několik opravdu drobných prací: úpravu a rekonstrukci zimní modlitebny a přilehlých prostor v Jubilejní synagoze v Jeruzalémské ulici, půdní nástavbu na Roxy… To třeba architekt Šantavý provedl pro Židovskou obec zcela jinou a mnohem větší porci práce. Takže na těchto "domácích hřištích" se vůbec nepovažuju za úspěšného…

Děkuji za rozhovor.
Kateřina Lopatová