Vila JUDr. Eduarda Lisky na Slezské Ostravě - Bazalech
x
Od 14. 7. do 10. 9. 2010 probíhala v pražském Mánesu, v rámci přehlídky Ostrava v Praze na podporu ostravské kandidatury na Evropské hlavní město kultury, výstava KAVÁRNA OSTRAVA představující minulost a budoucnost severomoravské metropole. Součástí expozice byla i prezentace vily JUDr. Eduarda Lisky, čímž došlo k částečné kompenzaci deset let staré křivdy, způsobené odvezením původního funkčního sporáku značky Brown-Boveri z ostravské vily do tehdy rekonstruované Müllerovy vily v Praze. Po vile Tugendhat v Brně a právě Müllerově vile v Praze se Liskova vila stala teprve třetí národní kulturní památkou reprezentující moderní meziválečnou architekturu. Vila zhmotňující východiska organického funkcionalismu byla postavena v letech 1935-36 na západním svahu Slezské Ostravy dle návrhu bratří Lubomíra a Čestmíra Šlapetových a dodnes slouží k bydlení. I díky dnešním majitelům, kteří ji koupili v roce 1970 od pozůstalé rodiny doktora Lisky, se dochovala včetně vnitřního vybavení takřka v intaktním stavu. Přesto by domu prospěla rekonstrukce, která proběhla na Loosově pražské vile a nyní probíhá i v Miesově brněnské Tugendhatce.
O Liskově vile jsem se bavil s člověkem nejpovolanějším, synem Lubomíra Šlapety. Profesor Vladimír Šlapeta se věnuje dějinám moderní architektury, působil na řadě vysokých škol (byl děkanem na FA ČVUT v Praze a FA VUT v Brně, vyučoval i na TU Berlin, TU Wien a na univerzitách v Lublani a v brazilském Porto Alegre) a je autorem mnoha publikací, věnovaných zejména československému meziválečnému funkcionalismu. Vídeňský profesor Jan Tabor jej ve svém fragmentu traktátového glosáře rakouské architektury (viz ERA 21 6/09) charakterizuje následovně: „Dlouholetá hvězda vídeňské architektonické scény, ceněn jako vypravěč nejhezčích architektonických pohádek z východního bloku.“
ROZHOVOR S VLADIMÍREM ŠLAPETOU
Jak byste dům zařadil v kontextu díla bratří Šlapetů?
Otec si vždy považoval Liskovu vilu za nejvýznamnější stavbu v oblasti bydlení.
Jak je tedy možné, že se vila JUDr. Lisky dostává do širšího povědomí až 75 let po svém vzniku?
Koncepce aerodynamické a organické architektury, kterou tato vila reprezentuje, nebyla rozhodně hlavním trendem české architektury třicátých let, k takovému pojetí inklinoval ještě v Praze Vladimír Grégr a v Brně Bohuslav Fuchs. Přední architektonické časopisy se vyhýbaly zveřejňování vil tohoto druhu, zřejmě jim připadaly příliš „buržoazní“. I architektu s nejvyššími společenskými vazbami, jakým Vladimír Grégr byl, se podařilo publikovat vilu dr. Čelakovského ve francouzské revui L'architecture d´aujourd'hui, nikdy však v českém architektonickém časopise! Liskova vila byla uveřejněna pouze v Podešvově revui Salon a v rakouském firemním reklamním časopise Heraklith- Rundschau v roce 1939 a ve sbornících spolků výtvarných umělců v Ostravě a v Olomouci. Za německé okupace pochopitelně publicita takové moderní architektury nebyla myslitelná. Po únorovém puči 1948 vznikl jiný problém. Protože se moji předkové stavěli negativně k zrušení soukromých projektových kanceláří i k doktríně socialistického realismu, byli označeni za nepřátele režimu. Strýc kladl odpor tehdy velice mocným soudruhům Vladimíru Medunovi a Zdeňku Alexovi v jejich tlaku na úpravu projektu hotelu Imperial v Ostravě v duchu socialistického realismu - sloupy na fasádě nemají nosnou funkci, je to jen kamufláž!!! Otec byl za své kritické postoje na začátku roku 1949 vyhozen z Palackého univerzity a v roce 1958 ze Svazu architektů, což prakticky znamenalo vyřazení z profesní komunity a zákaz výkonu povolání, až do své smrti nesměl ani pracovat přes Architektonickou službu Fondu výtvarných umění. Jméno Šlapeta ani jakákoliv jejich stavba se nesměly vůbec v architektonických časopisech objevit. To vymazání jména bylo přeneseno i na další generaci, i moje jméno bylo až do konce 70. let v českých architektonických časopisech vyškrtáváno a moji učitelé mi doporučovali, abych si jméno změnil. Proto zůstávala i Liskova vila dlouho neznámá. Až na podzim 1978 měla odvahu redakce časopisu Umění a řemesla tuto stavbu poprvé po téměř 40 letech uveřejnit. Ve Finsku jsem vilu publikoval roku 1981 v ročence Muzea finské architektury Abacus 2/1980 v příspěvku o organické architektuře střední Evropy, v roce 1988 v časopise Werk, Bauen und Wohnen ve Švýcarsku. V českém architektonickém časopise však byla uveřejněna až v roce 2003!
Zřejmou inspiraci Liskovy vily tvoří Scharounova vila Baensch, obstojí dům v evropském, potažmo světovém měřítku?
Myslím, že ano. Vedle zkušenosti s projektem vily Felixe Baensche (Lubomír Šlapeta se podílel na jejím prováděcím projektu – pozn. red.) bych možná mohl uvést ještě inspiraci stavbou tyrolského architekta Loise Welzenbachera. Ten postavil na svahu v Thumersbachu u Zell am See v roce 1932 vilu rodiny Heyrovských se šnekovitým půdorysem. Tuto vilu otec i strýc znali z knihy Ferienhäuser, vydané brzy poté a kterou měli ve své odborné knihovně. Liskova vila je ukázkou organického funkcionalismu. Iniciátorem tohoto směru byl Hugo Häring, který se od počátku dvacátých let pokoušel vyvinout takový funkcionalismus, který by tvarem i dimenzemi vyjadřoval jednotlivé funkce. Například chodby v jeho návrzích se rozšiřovaly a zužovaly podle hustoty provozu, jednotlivé prostory byly chápány a koncipovány jako orgány většího organismu, kterým byla stavba. Tuto koncepci presentoval na návrhu organicky koncipované vily v době, kdy sdílel ateliér s Ludwigem Miesem van der Rohe, který v téže době - v roce 1923 - navrhoval svou cihlovou vilu, takže dvě zcela protikladné koncepce moderní architektury vznikaly vlastně v jedné místnosti. V duchu této koncepce se brzy na to podařilo Häringovi postavit kravín v Garkau u Lübecku. Na tyto ideje navázal a později je dále rozvinul právě Hans Scharoun a organický funkcionalismus pak vyvrcholil v jeho poválečných stavbách dívčího gymnázia v Lünen, berlínské filharmonie a státní knihovny nebo divadla ve Wolfsburgu.
Můžete blíže upřesnit koncepci Liskovy vily?
Liskova vila vychází nepochybně z těchto inspiračních zdrojů, nezapře však ani svůj „šlapetovský“ charakter. Kamenným haklíkovým soklem parteru, vklíněném do svahu, je třemi pilíři – dvěma na severní straně a třetím na straně jižní – vila ukotvena v terénu. Nad tímto soklem s hlavním vstupem a vjezdem do garáže je zorganizováno obytné podlaží. Půdorys obytného podlaží se rozlévá od severní stěny symbolicky jako delta řeky. Směrem k východu se rozprostírá soukromá část s ložnicemi a krytou terasou směrem k zahradě. Uprostřed domu je hala s jednoramenným schodištěm od hlavního vstupu v parteru se zasunovacími stěnami, umožňujícími oddělení nebo propojení soukromé a společenské části domu podle potřeby. Západní část půdorysu je tvořena velkorysým prostorem s jídelním koutem, orientovaným k otevřené terase nad vstupem a společenským prostorem se sníženou úrovní se sofou, který je otevřen zaoblenou prosklenou stěnou k výhledu na panorama průmyslového města. Prosklená stěna je zakončena zešikmenou zimní zahradou, jejíž spád sleduje tvar jižního kamenného pilíře, kotvícího dům do svažitého terénu. Kolem tohoto pilíře se ovíjí alpina, jako součást okrasné zahrady navržené známým chrudimským zahradním architektem Josefem Vaňkem. Vila měla několik zajímavých technických detailů. Byla opatřena teplovzdušným vytápěním, regulovatelným pro jednotlivé místnosti. Kuchyň byla vybavena okýnkem pro podávání jídla do obytného prostoru. Pro zavlažování pěstěné zahrady, o níž pečovala paní Lisková, se používalo dešťové vody z rovné střechy, která se sváděla do reservoiru o objemu asi 7 m³, umístěného ve spodní části zahrady, odkud se čerpala do dvou hydrantů na dolní a horní část pozemku.
Vezmu-li v potaz rozsáhlé západní prosklení a unikátní, leč zastaralé teplovzdušné vytápění, je dům - zejména společenská část - obyvatelný i v zimě?
Velkorysé prosklení západní mírně zaoblené stěny obytného prostoru je pochopitelně hlavní ideou architektonického návrhu, proto musí být zachováno, i když to bude technicky komplikované a v budoucnu bude potřeba najít řešení nové technologie vytápění. Mimochodem na teplovzdušné vytápění bylo potřeba 60-70 q kvalitního koksu na sezónu.
Můžete říct více o okolnostech vzniku domu, příp. dalších událostech spjatých s domem?
Už v roce 1932 nakreslil otec skicu rodinného domu paní Chvalové na Slezské Ostravě. Tento návrh poprvé obsahoval kónický rizalit zimní zahrady, který byl později proveden na vile Karla Urbánka na Bukovanského ulici. Paní Chvalová nakonec návrh neakceptovala a stavěla podle více méně stavitelského projektu, shodou okolností v sousedství parcely, kterou si pořídil pan JUDr. Liska. Když se na kancelář bratří Šlapetových pan JUDr. Liska obrátil, byla jim tedy už situace jeho pozemku dobře známá. Pan JUDr. Eduard Liska pocházel z Brněnska a do Moravské Ostravy přišel po jmenování notářem v roce 1934. Práce bratří Šlapetových znal z výstav Skupiny moravskoslezských výtvarných umělců v Domě umění. Brzy si opatřil krásný pozemek na Slezské Ostravě a prováděcí projekt byl datován 15. březnem 1935. Bylo to tedy poměrně krátce po návratu Lubomíra Šlapety z jeho stáže u Hanse Scharouna v Berlíně, odkud se vrátil v polovině října 1934. JUDr. Liska však usiloval ještě o zakoupení další části pozemku směrem na sever k dnešnímu stadionu na Bazalech, protože zakoupený pozemek byl, vzhledem k sousedství domu paní Chvalové, poměrně úzký. Koupě dodatečného pozemku se však pro neúměrnou cenu nezdařila. Tato okolnost zřejmě zpozdila výstavbu. V sousedství byl zároveň ještě postaven domek Oldřicha Hrstky, navržený stejnými architekty v lednu 1936. Hrstkův dům byl variantou standardního menšího rodinného domu, který architekti Šlapetové často používali od počátku třicátých let - 1931 dvojdomek Konečný-Sieglová v Místku, 1931-32 rodinný dům Krystýnek v Rožnově, 1934 rodinný dům Chumchal ve Valašském Meziříčí a vila JUDr. Klimeše v Opavě, 1936 rodinný domek Holý v Řevnicích u Prahy, 1938 rodinný domek Kadlecová na Slezské Ostravě, všechny mají tentýž, nebo velmi podobný půdorys. Oba domy, Liskovu vilu i Hrstkův domek prováděl stavitel Ladislav Hendrych, který byl spolužákem architektů Šlapetových z brněnské Státní průmyslové školy. Hrubá stavba byla hotova 21. srpna 1936 a na podzim byla dokončena celá stavba. Cena se pohybovala kolem 270.000 korun - úřednický plat tehdy činil 1.200 korun měsíčně. Liskova vila zažila ještě jeden osudový moment. 29. srpna 1944 dopoledne byl nad Ostravou vyhlášen letecký poplach. Jak vzpomíná na tuto událost syn stavebníka, silný západní vítr patrně posunul značku, podle které se měly letadla na obloze orientovat k bombardování, od východu směrem na západ, a tak bomby padaly na obytné domy. Toho si zřejmě všiml velitel zásahu alianční letecké flotily a dal příkaz ke shození zbylých bomb na nezastavěné území Bazalů. Jedna bomba však vybuchla jen 8 metrů od levého předního sloupu zahrady. Mohutný výbuch rozbil všechna okna hlavního průčelí a mnohé dveře, i u kuchyně, některé byly vyraženy i s rámy. Za války bylo průčelí provizorně pobito fošnami a lepenkou a nově bylo zaskleno a opraveno až v roce 1946. Vytápění však nebylo přerušeno.
Vila na Slezské bývá srovnávána s Müllerovou vilou v Praze a vilou Tugendhat v Brně, v nichž jsou dnes muzea. Jak vnímáte fakt, že se v domě stále bydlí?
Je lépe, když se v domě bydlí, než když je prázdný, v takovém případě domy rychle upadají. Skutečnost, že majitelka dům v létě otevřela pro veřejnost ke komentovaným prohlídkám (prohlídky s odborným výkladem historika architektury Martina Strakoše a profesora architektury Vladimíra Šlapety proběhly v sobotu 21. a 28. srpna 2010 – pozn. red.) je úcty- hodná, jistě pomohla k propagaci této stavby a moderní architektury vůbec.
Vrátí se někdy v budoucnu - např. v souvislosti s možnou rekonstrukcí - sporák přemístěný do kuchyně Loosovy vily zpět do vily Liskovy?
Je to však trochu „zbožná lež“. Jsem totiž asi nejmladší z těch, kteří v 60. letech paní Miladu Müllerovou navštěvovali a vzpomínám si, že sporák ve vile byl mnohem staršího typu a konzervativnějšího designu. Ten v Liskově vile byl nejméně o 6 let mladší a o to podstatně modernější. Je to také majetkoprávní problém. Sporák firmy Brown-Boveri byl odkoupen od majitelů Liskovy vily při rekonstrukci Müllerovy vily v roce 2000 investorem rekonstrukce, to znamená městem Praha.
Děkuji za rozhovor.
Redakce děkuje Spolku pro ostravskou kulturu - SPOK za organizační pomoc při vzniku tohoto příspěvku, dále děkuje Antonínu Dvořákovi (SPOK) a Borisi Rennerovi (Ostravaci.cz) za poskytnutí fotografií a profesoru Vladimíru Šlapetovi za poskytnutí materiálů z jeho soukromého archivu.
O Liskově vile jsem se bavil s člověkem nejpovolanějším, synem Lubomíra Šlapety. Profesor Vladimír Šlapeta se věnuje dějinám moderní architektury, působil na řadě vysokých škol (byl děkanem na FA ČVUT v Praze a FA VUT v Brně, vyučoval i na TU Berlin, TU Wien a na univerzitách v Lublani a v brazilském Porto Alegre) a je autorem mnoha publikací, věnovaných zejména československému meziválečnému funkcionalismu. Vídeňský profesor Jan Tabor jej ve svém fragmentu traktátového glosáře rakouské architektury (viz ERA 21 6/09) charakterizuje následovně: „Dlouholetá hvězda vídeňské architektonické scény, ceněn jako vypravěč nejhezčích architektonických pohádek z východního bloku.“
ROZHOVOR S VLADIMÍREM ŠLAPETOU
Jak byste dům zařadil v kontextu díla bratří Šlapetů?
Otec si vždy považoval Liskovu vilu za nejvýznamnější stavbu v oblasti bydlení.
Jak je tedy možné, že se vila JUDr. Lisky dostává do širšího povědomí až 75 let po svém vzniku?
Koncepce aerodynamické a organické architektury, kterou tato vila reprezentuje, nebyla rozhodně hlavním trendem české architektury třicátých let, k takovému pojetí inklinoval ještě v Praze Vladimír Grégr a v Brně Bohuslav Fuchs. Přední architektonické časopisy se vyhýbaly zveřejňování vil tohoto druhu, zřejmě jim připadaly příliš „buržoazní“. I architektu s nejvyššími společenskými vazbami, jakým Vladimír Grégr byl, se podařilo publikovat vilu dr. Čelakovského ve francouzské revui L'architecture d´aujourd'hui, nikdy však v českém architektonickém časopise! Liskova vila byla uveřejněna pouze v Podešvově revui Salon a v rakouském firemním reklamním časopise Heraklith- Rundschau v roce 1939 a ve sbornících spolků výtvarných umělců v Ostravě a v Olomouci. Za německé okupace pochopitelně publicita takové moderní architektury nebyla myslitelná. Po únorovém puči 1948 vznikl jiný problém. Protože se moji předkové stavěli negativně k zrušení soukromých projektových kanceláří i k doktríně socialistického realismu, byli označeni za nepřátele režimu. Strýc kladl odpor tehdy velice mocným soudruhům Vladimíru Medunovi a Zdeňku Alexovi v jejich tlaku na úpravu projektu hotelu Imperial v Ostravě v duchu socialistického realismu - sloupy na fasádě nemají nosnou funkci, je to jen kamufláž!!! Otec byl za své kritické postoje na začátku roku 1949 vyhozen z Palackého univerzity a v roce 1958 ze Svazu architektů, což prakticky znamenalo vyřazení z profesní komunity a zákaz výkonu povolání, až do své smrti nesměl ani pracovat přes Architektonickou službu Fondu výtvarných umění. Jméno Šlapeta ani jakákoliv jejich stavba se nesměly vůbec v architektonických časopisech objevit. To vymazání jména bylo přeneseno i na další generaci, i moje jméno bylo až do konce 70. let v českých architektonických časopisech vyškrtáváno a moji učitelé mi doporučovali, abych si jméno změnil. Proto zůstávala i Liskova vila dlouho neznámá. Až na podzim 1978 měla odvahu redakce časopisu Umění a řemesla tuto stavbu poprvé po téměř 40 letech uveřejnit. Ve Finsku jsem vilu publikoval roku 1981 v ročence Muzea finské architektury Abacus 2/1980 v příspěvku o organické architektuře střední Evropy, v roce 1988 v časopise Werk, Bauen und Wohnen ve Švýcarsku. V českém architektonickém časopise však byla uveřejněna až v roce 2003!
Zřejmou inspiraci Liskovy vily tvoří Scharounova vila Baensch, obstojí dům v evropském, potažmo světovém měřítku?
Myslím, že ano. Vedle zkušenosti s projektem vily Felixe Baensche (Lubomír Šlapeta se podílel na jejím prováděcím projektu – pozn. red.) bych možná mohl uvést ještě inspiraci stavbou tyrolského architekta Loise Welzenbachera. Ten postavil na svahu v Thumersbachu u Zell am See v roce 1932 vilu rodiny Heyrovských se šnekovitým půdorysem. Tuto vilu otec i strýc znali z knihy Ferienhäuser, vydané brzy poté a kterou měli ve své odborné knihovně. Liskova vila je ukázkou organického funkcionalismu. Iniciátorem tohoto směru byl Hugo Häring, který se od počátku dvacátých let pokoušel vyvinout takový funkcionalismus, který by tvarem i dimenzemi vyjadřoval jednotlivé funkce. Například chodby v jeho návrzích se rozšiřovaly a zužovaly podle hustoty provozu, jednotlivé prostory byly chápány a koncipovány jako orgány většího organismu, kterým byla stavba. Tuto koncepci presentoval na návrhu organicky koncipované vily v době, kdy sdílel ateliér s Ludwigem Miesem van der Rohe, který v téže době - v roce 1923 - navrhoval svou cihlovou vilu, takže dvě zcela protikladné koncepce moderní architektury vznikaly vlastně v jedné místnosti. V duchu této koncepce se brzy na to podařilo Häringovi postavit kravín v Garkau u Lübecku. Na tyto ideje navázal a později je dále rozvinul právě Hans Scharoun a organický funkcionalismus pak vyvrcholil v jeho poválečných stavbách dívčího gymnázia v Lünen, berlínské filharmonie a státní knihovny nebo divadla ve Wolfsburgu.
Můžete blíže upřesnit koncepci Liskovy vily?
Liskova vila vychází nepochybně z těchto inspiračních zdrojů, nezapře však ani svůj „šlapetovský“ charakter. Kamenným haklíkovým soklem parteru, vklíněném do svahu, je třemi pilíři – dvěma na severní straně a třetím na straně jižní – vila ukotvena v terénu. Nad tímto soklem s hlavním vstupem a vjezdem do garáže je zorganizováno obytné podlaží. Půdorys obytného podlaží se rozlévá od severní stěny symbolicky jako delta řeky. Směrem k východu se rozprostírá soukromá část s ložnicemi a krytou terasou směrem k zahradě. Uprostřed domu je hala s jednoramenným schodištěm od hlavního vstupu v parteru se zasunovacími stěnami, umožňujícími oddělení nebo propojení soukromé a společenské části domu podle potřeby. Západní část půdorysu je tvořena velkorysým prostorem s jídelním koutem, orientovaným k otevřené terase nad vstupem a společenským prostorem se sníženou úrovní se sofou, který je otevřen zaoblenou prosklenou stěnou k výhledu na panorama průmyslového města. Prosklená stěna je zakončena zešikmenou zimní zahradou, jejíž spád sleduje tvar jižního kamenného pilíře, kotvícího dům do svažitého terénu. Kolem tohoto pilíře se ovíjí alpina, jako součást okrasné zahrady navržené známým chrudimským zahradním architektem Josefem Vaňkem. Vila měla několik zajímavých technických detailů. Byla opatřena teplovzdušným vytápěním, regulovatelným pro jednotlivé místnosti. Kuchyň byla vybavena okýnkem pro podávání jídla do obytného prostoru. Pro zavlažování pěstěné zahrady, o níž pečovala paní Lisková, se používalo dešťové vody z rovné střechy, která se sváděla do reservoiru o objemu asi 7 m³, umístěného ve spodní části zahrady, odkud se čerpala do dvou hydrantů na dolní a horní část pozemku.
Vezmu-li v potaz rozsáhlé západní prosklení a unikátní, leč zastaralé teplovzdušné vytápění, je dům - zejména společenská část - obyvatelný i v zimě?
Velkorysé prosklení západní mírně zaoblené stěny obytného prostoru je pochopitelně hlavní ideou architektonického návrhu, proto musí být zachováno, i když to bude technicky komplikované a v budoucnu bude potřeba najít řešení nové technologie vytápění. Mimochodem na teplovzdušné vytápění bylo potřeba 60-70 q kvalitního koksu na sezónu.
Můžete říct více o okolnostech vzniku domu, příp. dalších událostech spjatých s domem?
Už v roce 1932 nakreslil otec skicu rodinného domu paní Chvalové na Slezské Ostravě. Tento návrh poprvé obsahoval kónický rizalit zimní zahrady, který byl později proveden na vile Karla Urbánka na Bukovanského ulici. Paní Chvalová nakonec návrh neakceptovala a stavěla podle více méně stavitelského projektu, shodou okolností v sousedství parcely, kterou si pořídil pan JUDr. Liska. Když se na kancelář bratří Šlapetových pan JUDr. Liska obrátil, byla jim tedy už situace jeho pozemku dobře známá. Pan JUDr. Eduard Liska pocházel z Brněnska a do Moravské Ostravy přišel po jmenování notářem v roce 1934. Práce bratří Šlapetových znal z výstav Skupiny moravskoslezských výtvarných umělců v Domě umění. Brzy si opatřil krásný pozemek na Slezské Ostravě a prováděcí projekt byl datován 15. březnem 1935. Bylo to tedy poměrně krátce po návratu Lubomíra Šlapety z jeho stáže u Hanse Scharouna v Berlíně, odkud se vrátil v polovině října 1934. JUDr. Liska však usiloval ještě o zakoupení další části pozemku směrem na sever k dnešnímu stadionu na Bazalech, protože zakoupený pozemek byl, vzhledem k sousedství domu paní Chvalové, poměrně úzký. Koupě dodatečného pozemku se však pro neúměrnou cenu nezdařila. Tato okolnost zřejmě zpozdila výstavbu. V sousedství byl zároveň ještě postaven domek Oldřicha Hrstky, navržený stejnými architekty v lednu 1936. Hrstkův dům byl variantou standardního menšího rodinného domu, který architekti Šlapetové často používali od počátku třicátých let - 1931 dvojdomek Konečný-Sieglová v Místku, 1931-32 rodinný dům Krystýnek v Rožnově, 1934 rodinný dům Chumchal ve Valašském Meziříčí a vila JUDr. Klimeše v Opavě, 1936 rodinný domek Holý v Řevnicích u Prahy, 1938 rodinný domek Kadlecová na Slezské Ostravě, všechny mají tentýž, nebo velmi podobný půdorys. Oba domy, Liskovu vilu i Hrstkův domek prováděl stavitel Ladislav Hendrych, který byl spolužákem architektů Šlapetových z brněnské Státní průmyslové školy. Hrubá stavba byla hotova 21. srpna 1936 a na podzim byla dokončena celá stavba. Cena se pohybovala kolem 270.000 korun - úřednický plat tehdy činil 1.200 korun měsíčně. Liskova vila zažila ještě jeden osudový moment. 29. srpna 1944 dopoledne byl nad Ostravou vyhlášen letecký poplach. Jak vzpomíná na tuto událost syn stavebníka, silný západní vítr patrně posunul značku, podle které se měly letadla na obloze orientovat k bombardování, od východu směrem na západ, a tak bomby padaly na obytné domy. Toho si zřejmě všiml velitel zásahu alianční letecké flotily a dal příkaz ke shození zbylých bomb na nezastavěné území Bazalů. Jedna bomba však vybuchla jen 8 metrů od levého předního sloupu zahrady. Mohutný výbuch rozbil všechna okna hlavního průčelí a mnohé dveře, i u kuchyně, některé byly vyraženy i s rámy. Za války bylo průčelí provizorně pobito fošnami a lepenkou a nově bylo zaskleno a opraveno až v roce 1946. Vytápění však nebylo přerušeno.
Vila na Slezské bývá srovnávána s Müllerovou vilou v Praze a vilou Tugendhat v Brně, v nichž jsou dnes muzea. Jak vnímáte fakt, že se v domě stále bydlí?
Je lépe, když se v domě bydlí, než když je prázdný, v takovém případě domy rychle upadají. Skutečnost, že majitelka dům v létě otevřela pro veřejnost ke komentovaným prohlídkám (prohlídky s odborným výkladem historika architektury Martina Strakoše a profesora architektury Vladimíra Šlapety proběhly v sobotu 21. a 28. srpna 2010 – pozn. red.) je úcty- hodná, jistě pomohla k propagaci této stavby a moderní architektury vůbec.
Vrátí se někdy v budoucnu - např. v souvislosti s možnou rekonstrukcí - sporák přemístěný do kuchyně Loosovy vily zpět do vily Liskovy?
Je to však trochu „zbožná lež“. Jsem totiž asi nejmladší z těch, kteří v 60. letech paní Miladu Müllerovou navštěvovali a vzpomínám si, že sporák ve vile byl mnohem staršího typu a konzervativnějšího designu. Ten v Liskově vile byl nejméně o 6 let mladší a o to podstatně modernější. Je to také majetkoprávní problém. Sporák firmy Brown-Boveri byl odkoupen od majitelů Liskovy vily při rekonstrukci Müllerovy vily v roce 2000 investorem rekonstrukce, to znamená městem Praha.
Děkuji za rozhovor.
Redakce děkuje Spolku pro ostravskou kulturu - SPOK za organizační pomoc při vzniku tohoto příspěvku, dále děkuje Antonínu Dvořákovi (SPOK) a Borisi Rennerovi (Ostravaci.cz) za poskytnutí fotografií a profesoru Vladimíru Šlapetovi za poskytnutí materiálů z jeho soukromého archivu.
0 komentářů
přidat komentář
