O dobrodružství aneb jak to bylo s Novobranskou
Ze všech domů, které jsme doposud postavili, byl nejdobrodružnější průběh výstavby objektu Dopravního podniku na Novobranské ulici.
Nejprve jsme vyhráli architektonickou soutěž (ve spolupráci s RAW), hlasoval pro nás i investor, soukromý developer, který chtěl na pozemku proluky postavit polyfunkční dům. Hlasoval pro nás proto, jak později sám přiznal, že jsme byli ze všech nejmladší a on se domníval, že nám zadá jen studii a zbytek doprojektuje jeho kamarád, architekt Zezulka. Nedali jsme se. Po dlouhých několikaměsíčních tahanicích jsme přeci jen dostali projekt zadán a to hlavně proto, že jeden z investorů chtěl dodávat interiéry do Obchodní banky, kterou jsme začínali projektovat, i když se její stavba nakonec nikdy nerealizovala. Pak se ukázalo, že investor nemá peníze a čerpá je na základě záhadného úvěru, který se prý splácel zbožím z Itálie. Řádný úvěr měl být přiřknut až po vydání stavebního povolení, měli jsme tedy projektovat do té doby zadarmo. Odmítli jsme vydat dokumentaci bez zaplacení. Zástupce investora nám neváhal prohledat atelier v době naší nepřítomnosti, neúspěšně, neboť jsme dokumentaci v nejasné předtuše možného schovali a zamkli do spíže. Investor se tedy rozhodl zaplatit. Po přepočítání sumy však scházelo deset tisíc, které vzápětí dotyčný bez mrknutí oka vyndal z kapsy saka a položil na stůl.
Fádní nebylo ani projednávání na úřadech. Byla to po revoluci první zastavovaná proluka, a tak se někteří domnívali, že by tam mohl zůstat ten tehdejší náletový parčík. Zástupci hygieny pro změnu chtěli natočit objekt o devadesát stupňů, aby mohl být lépe osluněn. Na odboru dopravy po nás chtěli zřídit zásobovací dvůr a pracovník Útvaru hlavního architekta přišel s iniciativním nápadem udělat do objektu díru přes dvě patra vysokou, aby byla vidět z Benešovy ulice špička kostela na Josefské. Tuto svoji představu měl dokonce podepřenou počítačovými vizualizacemi a myslel to zcela vážně. Dodnes mě mrzí, že jsem si ty obrázky neschoval. Stavební úřad požadoval odstup od všech přilehlých parcel minimálně dva metry a majitel sousední zahrady, řád Voršilek, zase nepřipouštěl žádná okna směrem do svého pozemku. Během průzkumných prací se našel na pozemku sklep, který vedl k objektu přes souseda a nebylo jasné, komu patří. A tedy ani to, zda se dá zasypat. V průběhu všeho tohoto projednávání přišel podnikatel Horák s požadavkem, že do objektu musí být zakomponován tunel sloužící k napojení garáží pod Římským náměstím. Pak přišel někdo s problémem, jak se odstraní letadlo MIG 19 z prostor zahrady bývalého Technického muzea, když má nádrže plné výbušného kerosinu a po zastavění proluky ho nepůjde vystěhovat už vůbec. Když se tohle všechno vyřešilo, postavili si hlavu majitelé sousedního objektu a skoro rok nedali souhlas s výstavbou.
Stavět se ale přeci jen začalo. Když se postavila hrubá stavba, ukázala se investorova insolventnost, a objekt si jako zástavu zabavila prováděcí firma. Dům zůstal několik let v podobě torza. Časem však jeden z investorů udělal politickou kariéru a stal se jakožto zástupce města členem představenstva Dopravního podniku a zasadil se o koupi nedokončeného objektu za účelem zbudování správního centra Dopravního podniku. Tak jsme jej nakonec dostavěli.
Někdy je praxe architekta dobrodružnější, než by si on sám přál.
Ing. arch. Antonín Novák
Ateliér DRNH
bývalý člen Obecního domu Brno,
externí pedagog na FA VUT (s J. Oplatkem,
D. Glosovou)
Nejprve jsme vyhráli architektonickou soutěž (ve spolupráci s RAW), hlasoval pro nás i investor, soukromý developer, který chtěl na pozemku proluky postavit polyfunkční dům. Hlasoval pro nás proto, jak později sám přiznal, že jsme byli ze všech nejmladší a on se domníval, že nám zadá jen studii a zbytek doprojektuje jeho kamarád, architekt Zezulka. Nedali jsme se. Po dlouhých několikaměsíčních tahanicích jsme přeci jen dostali projekt zadán a to hlavně proto, že jeden z investorů chtěl dodávat interiéry do Obchodní banky, kterou jsme začínali projektovat, i když se její stavba nakonec nikdy nerealizovala. Pak se ukázalo, že investor nemá peníze a čerpá je na základě záhadného úvěru, který se prý splácel zbožím z Itálie. Řádný úvěr měl být přiřknut až po vydání stavebního povolení, měli jsme tedy projektovat do té doby zadarmo. Odmítli jsme vydat dokumentaci bez zaplacení. Zástupce investora nám neváhal prohledat atelier v době naší nepřítomnosti, neúspěšně, neboť jsme dokumentaci v nejasné předtuše možného schovali a zamkli do spíže. Investor se tedy rozhodl zaplatit. Po přepočítání sumy však scházelo deset tisíc, které vzápětí dotyčný bez mrknutí oka vyndal z kapsy saka a položil na stůl.
Fádní nebylo ani projednávání na úřadech. Byla to po revoluci první zastavovaná proluka, a tak se někteří domnívali, že by tam mohl zůstat ten tehdejší náletový parčík. Zástupci hygieny pro změnu chtěli natočit objekt o devadesát stupňů, aby mohl být lépe osluněn. Na odboru dopravy po nás chtěli zřídit zásobovací dvůr a pracovník Útvaru hlavního architekta přišel s iniciativním nápadem udělat do objektu díru přes dvě patra vysokou, aby byla vidět z Benešovy ulice špička kostela na Josefské. Tuto svoji představu měl dokonce podepřenou počítačovými vizualizacemi a myslel to zcela vážně. Dodnes mě mrzí, že jsem si ty obrázky neschoval. Stavební úřad požadoval odstup od všech přilehlých parcel minimálně dva metry a majitel sousední zahrady, řád Voršilek, zase nepřipouštěl žádná okna směrem do svého pozemku. Během průzkumných prací se našel na pozemku sklep, který vedl k objektu přes souseda a nebylo jasné, komu patří. A tedy ani to, zda se dá zasypat. V průběhu všeho tohoto projednávání přišel podnikatel Horák s požadavkem, že do objektu musí být zakomponován tunel sloužící k napojení garáží pod Římským náměstím. Pak přišel někdo s problémem, jak se odstraní letadlo MIG 19 z prostor zahrady bývalého Technického muzea, když má nádrže plné výbušného kerosinu a po zastavění proluky ho nepůjde vystěhovat už vůbec. Když se tohle všechno vyřešilo, postavili si hlavu majitelé sousedního objektu a skoro rok nedali souhlas s výstavbou.
Stavět se ale přeci jen začalo. Když se postavila hrubá stavba, ukázala se investorova insolventnost, a objekt si jako zástavu zabavila prováděcí firma. Dům zůstal několik let v podobě torza. Časem však jeden z investorů udělal politickou kariéru a stal se jakožto zástupce města členem představenstva Dopravního podniku a zasadil se o koupi nedokončeného objektu za účelem zbudování správního centra Dopravního podniku. Tak jsme jej nakonec dostavěli.
Někdy je praxe architekta dobrodružnější, než by si on sám přál.
 |
bývalý člen Obecního domu Brno,
externí pedagog na FA VUT (s J. Oplatkem,
D. Glosovou)
1 komentář
přidat komentář
Předmět
Autor
Datum
krasa
jfnovak
18.12.06 01:19
zobrazit všechny komentáře
