Le Corbusier : Texty a skici pro Ronchamp

1950-1955. Svoboda: Ronchamp. Totálně svobodná architektura. Žádný program než služba mši - jedné z nejstarších lidských institucí. Přítomna však byla osobnost hodná respektu; byla to krajina, čtyři obzory. Ony byly tím, co dalo řád. Reálný fenomén vizuální akustiky, „vizuální akustika, fenomén vnesený do říše forem“: formy tvoří hluky a jsou tiché; jedna mluví, druhé poslouchají... z podivné jednoty se shromáždilo světové mínění, ba i včetně římského. Místo pouti v pevně stanovených dnech, ale i místo pouti pro jedince, kteří přišli přes čtyři obzory, autem, vlakem, letadlem. Pochod do Ronchamp.
V červnu 1950 jsem na kopci strávil tři hodiny, abych poznal pozemek a obzory. Ponořil jsem se do nich. Kaple, poničená dělostřelbou, ještě stála. Přítomen byl Výbor - Curé, místní podnikatelé... Udělal jsem inventář situace: na kopec nevede žádná dobrá cesta pro normální dopravu nákladními automobily: tak to udělám z písku a cementu: kameny z ruin, spálené na prášek nebo rozpukané mrazem, se mohou užít jako výplň, ale nemohou podpírat břemeno. Myšlenka na sebe bere tvar. zde, což je dáno existujícími podmínkami na vrcholu izolovaného kopce, jediná organizovaná pracovní skupina, soudržný tým, naučitelná technologie, lidé svobodní a mistři své práce. Hodně štěstí!
Na rýsovacím prkně leží lastura sebraná ze země v roce 1946 na Long Islandu u New Yorku. Stala se střechou kaple: dvě betonové pokožky, šest centimetrů silné, držené od sebe v odstupu 2,26 metrů. Skořápka spočine na zdích ze starých zachráněných kamenů...

Skořápka usedla na zdi bláznivé, ale užitečné silné. Uvnitř zdí jsou však železobetonové sloupy. Skořápka spočine v intervalech na vršku těchto sloupů, ale nedotkne se zdi; vodorovný pruh světla deset centimetrů široký způsobí překvapení...
Kaple v Ronchamp snad prokáže, že architektura není záležitost sloupů, ale záležitost plastických událostí. Plastické události nejsou regulované formulemi ze škol nebo akademií, jsou svobodné a nespočetné. Kaple v Ronchamp, poutní kaple v podhůří Vogéz, je místo vzpomínky a modlitby. Disponuje plání Sâony na západě, řetězem Vogéz na východě a dvěma menšími údolími na jihu a na severu. Tyto krajiny čtyř obzorů jsou přítomnost; jsou to hostitelé. Kaple sama se k těmto čtyřem obzorům obrací „akustickým fenoménem vneseným do říše forem“. Je to důvěrnost, která má vstoupit do každé věci a odhalit výtrysk nepopsatelného prostoru. Všechno je bílé, uvnitř i venku, ale všechno je opravdu svobodné, nespoutané žádným programem vyjma krátkého rituálu, který dává danostem problému vznešenost. Soudržný celek. Lyrismus a poetický fenomén se osvobodily... čistotou vztahů, vše postavené na bezchybné matematice kombinací. Je tu radost hrát si s prostředky Moduloru a držet přitom jedno oko ve hře, jak ji navozují oslnivé přehmaty, neboť ony vám chtějí sloužit, lpí na vás, chytají vás za šos, aby vás odvlekly do propasti.
Světlo je klíč a světlo svítí nad formami. A tyto formy mají sílu emocí, která za to vděčí hře proporcí, vzájemné hře nečekaných, neuvěřitelných vztahů, ale i intelektuální hře skrytého rozvažování - jejich autentický zrod, jejich schopnost obstát, struktura, metoda postupu, tvrdost, ba i opovážlivost, hra - skutečných věcí, které jsou věcmi podstatnými, ustavujícími elementy architektury.
Pět dní před formálním otevřením přinesli kříž, udělaný v lidském měřítku. Od té chvíle už Ronchamp nebyla stavbou, dílnou. Rušíc ticho zdí, kaple hlásá největší tragédii, vytrpěnou na hoře, na Východě před dávnými časy. Když Bona uložil kříž na své rameno, aby ho donesl doprostřed lodi, k oltáři, náhle tu byl patos. Takový, že aby ovládli svůj dech, dělníci, začali šprýmovat, aby uvolnili škrtivý tlak v hrdle.
Vaše Excelence, ve stavbě této kaple jsem chtěl vytvořit místo ticha, modlitby, míru, niterné radosti. Naši snahu oživil dt pro posvátné. Některé věd jsou posvátné, jiné nikoli, ať už jsou či nejsou náboženské. Naši dělníci a předák Bona, Maissonnier z mého ateliéru na rue de Sèvres 35, inženýři a počtáři, další dělníci a zaměstnanci, správní úředníci, Savina, to jsou lidé, kteří dovedli tuto práci do konce, práci obtížnou, pečlivou v detailu, hrubou, bytelnou v použitých prostředcích, ale senzitivní, oživenou totální matematikou tvořící nevyjádřitelný prostor. Několik poházených znaků a několik málo napsaných slov mluví o chvále Panny. Kříž - pravý kříž bolestné smrti - je instalován v této Arše; křesťanské drama teď převzalo vlastnictví nad místem.
Vaše Excelence, předávám Vám tuto kapli z počestného betonu, tvarovanou snad opovážlivé a určitě s kuráží, v naději, že v sobě a v těch, kdo vystoupají na tento kopec, naleznete ozvěnu toho, co jsme sem my všichni měli vložit.“
(Adresa arcibiskupovi při dedikaci kaple.)

Jde-li o zvony, bylo tu už odpočátku principiální rozhodnutí. Všeobecnou praxí se dnes stává elektronika. Oba zvony se ovšem umístí na správné místo. Vaše směrnice jsou zcela správné. Ale elektronické zařízení se nemůže zafixovat do podstavce. Stejně však tento podstavec ponecháme prázdný. Budu o této záležitosti mluvit s firmou Philips, která vybavila pavilón Philips v Bruselu v roce 1958, kde se hrála Elektronická poéma od Le Corbusiera s hudbou od Edgara Varèseho, francouzského hudebního skladatele žijícího v New Yorku.

Naším nejmajestátnějším závazkem je Ronchamp ozvučit, ne nějakým důležitým d nedůležitým umělcem, nýbrž bezhraničným hlasem přicházejícím z nejvzdálenějších dob a dosahujícím nejmodernějších okamžiků dneška.
Musí se pak provést volba přímo spojená s vysílačem zvuku. A proto bude vrch Ronchamp vhodné promlouvat v časné ranní vlně, v polední vlně a ve vlně večerní. Budeme tak v tradici a Ronchamp se otevře hudbě, neuzavře se před ní. Ale nedržme jazyk za zuby! Podívám se na to a budu přitom počítat s vaší nadšenou účastí.
(19. 6. 1964 v odpovědi Renému Bollemu Reddatovi.)

Petit, Jean. Textes et dessins pour Ronchamp, Paříž. Editions Forces-Vives, 1965
pro časopis Stavba roč.1999, čís.1, str. 36-37 přeložil Rostislav Švácha