Le Corbusier : Rozhodná chvíle architektury

Cit pro spravedlnost žádá, aby ve chvíli zániku dekorativních umění byly uznány služby a práce několika aktivních, nadšených a nezištných generací. Jestliže urychlený postup doby žene vývoj nového a čistého citu, jest slušno uctíti ty, kdož byli nezbytnými dělníky onoho vývoje.
S uměním dekorativním vzešel nový duch, zrozený ze stroje, a zatlačil nedotčené a slepé masy, ztracené ve své neznalosti dějinné chvíle, jimiž se končí beze slávy epocha předstrojová.
Duch, jenž se probouzí, jenž se rodí, jenž se udivuje, jenž bojuje proti dusnému ovzduší, jenž si dobývá místa a jednoho dne se zajišťuje jasně ideálem přesně formulovaným, protože přesně koncipovaným – tento duch bojoval pod praporem dekorativního umění. Toť, co dlužno ukázati a uznati; je také spravedlivo, aby motýl, opouštěje kuklu, řekl zároveň: s bohem i díky.
Našemu dětství kázal Ruskin. Apoštol obšírný, komplexní, protimluvný, paradoxní. Doba byla nesnesitelná: nemohlo to trvat; bylo to otupující měšťáctví, hloupé, utopené v hmotaření, ověnčené idiotským a zcela mechanickým dekorem, dekorem, fabrikovaným stroji, které produkovaly, aniž by se dovedlo jim to zakázati, za jásotu pana Homaise, papírmašé a litinové vlysy. Ruskin mluvil o spirituálnosti. V jeho „Sedmi lampách architektury“ svítily lampa Oběti, lampa Pravdy, lampa Pokory.
Poukazoval davu, pomatenému prvními výhodami vznikajícího mašinismu, na počestnost: „Jděte k Sant Giovanni et Paolo do Benátek, vezměte dlouhý žebřík, opřete jej o nejnádhernější náhrobek, totiž o náhrobek Vendramina, vystupte až nahoru po žebříku a podívejte se na tvář Vendramina, ležícího na svém katafalku. která se ukazuje z profilu; a podívejte se, naklánějíce se za tento profil na druhou tvář hlavy. Tato druhá tvář není vytesána! Neštěstí! Lež! Faleš, zrada. Je všecko falešné v tomto nádherném a nesmírném náhrobku. Tato hrobka je ďáblovým dílem. Zajděte si do benátských archivů, objevíte, že sochař, jenž byl tak královsky placen, aby vystavěl tuto velikolepou hrobku, byl podvodníkem, jenž byl vyhnán z Benátek, protože se dopustil v listinách podvodů.
Tak působil hlubokými výzvami Ruskin na naši mladou vnímavost.
Grasset byl geometrem a algebristou květin. Bylo třeba obdivovali se s nim všem květinám a tajemství jejich ústrojnosti, milovati je tolik, že bylo nezbytno rozestříti je po všech dílech, která bychom byli rádi podnikli. Nase mládi bylo osvíceno zázraky přírody a hodiny našeho studia skláněly se nad tisíci květinami a hmyzy; stromy, mraky a ptáci byli předmětem našich otázek; pokoušeli jsme se pochopili křivku jejich existence a dospěli jsme k tomu, že jsme připouštěli, že jediné příroda je krásná a my můžeme být i toliko pokornými napodobiteli jejich tvarů a jejich zázračných hmot.
Ruskin se tázal květinových hlavic dožecího paláce, prohlížel jeho portiky a křesla, probíral se bibli amienskou, zatím co Grasset zakládal s květinou v ruce a se skalpelem botanického chirurga v ruce Gramatiku ornamentu.
Řeklo se nám: „Jděte si prohlédnout v tichu bibliotéky veliké album Qwena Jonesa: Historie ornamentu. Toto byla vážnější zkouška. Jeden za druhým defilovaly čisté ornamenty, které člověk vytvořil zcela ze své hlavy. Ach, ale nejvíce jsme tu viděli přírodního člověka a jestliže příroda byla všudypřítomná i člověk tu byl cely se svými schopnostmi krystalisace, se svou tvarovou geometrickou vůlí. Od přírody jsme přešli k člověku. Od napodobení k tvorbě. Byla to krásná a pravdivá kniha, nebof zde bylo shrnuto vše, co bylo vytvořeno, hluboce vytvořeno: dekor divocha, dekor renaissance, gotiky, románského slohu. Rima, Cíny. dekor indianský, řecký, assyrský, egyptský atd. Při této knize jsme cítili, jak se klade problém: Člověk tvoří dílo, které jej dojímá.
Nicota uměleckých předmětů vládla duchu našich otců. Právě se dokončoval pomník Meissonnierovi. To bylo vše. Ruskin, William Morris, Walter Crane založili v Anglii tiskárnu, aby vydávali krásné knihy (a ví bůh, je-li nám tento cudný návrat k středověkým misálům nepříjemný). Pak 1900 v Paříži ukazuje se oslňující shromáždění předmětů, kde příroda, zanedbávajíc v účinné lázni geometrii, zmítá se přímým životem hmot a látek, které to trpí. Ale bylo v tom vznešené úsilí, pozoruhodná odvaha, úžasná smělost, opravdová revoluce. 1900 niti se v duších požár. Začíná se mluvit o dekorativním umění. Roz- poutávají se šarvátky: veliké umění, drobné umění. Dva tábory.
Sní se o domech, které by vyhlížely jako mohutný peň divokého klematisu (Gallé). Zkoumá se minulost, aby byly nalezeny důkazy a gotika se vším, co je na ní rozkvetlého, co je na ní květů a zvěře, je ve vážnosti. Voda, země, nebe, botanické a zoologické zahrady, musea, všude se pátrá nevýslovnou láskou k božímu tvorstvu. Ruskin rozněžnil srdce.
Jinde zcela suše jsou projednávány jiné problémy, problémy konstrukce; architektura zapouští kořeny.
Dostavuje se nadšení pro exotiku: Čína, Japonsko, Indie, Persie. Je dnes třeba určité energie, zdůrazňujeme-li náš západ.
Gallé žil krásný život, rozdělený na přímé studium přírody a rozmary ohně své hrnčířské pece. Gallé zanechal nám předměty, jež jsou krásnými díly výtvarnosti a citu . . . tak plné citu, tak protichůdné dnešní výrobě dekorativních umění, která se nyní vzdálila daleko od přírody a dospěla k archeologii Louis Philippa nebo druhého empiru. Gallé je chvályhodný člověk a jeho dílo je chvályhodné.
Předměty hýčkané, hmoty vyrvané z ohne – to vše ve stavu zrodu emoce, citového výlevu, čemuž můžeme říci „upřímnost“. Taková čistota srdce působí na úsudek jako již působila kázání Ruskinova. Dekorativní umění zajímá veřejné mínění. Preciosní a neužitečná díla řadí se ve vitrínách k japonským bibelotům.
Byly to bibeloty. Počet obecenstva, které rádo laskalo svýma rukama krásné bibeloty a hladilo květy svobodné přírody, vzrůstal. Zatím Otto Wagner ve Vídni, de Baudot a August Perret v Paříži chtěli poskytnouti architektuře nové prostředky, souhlasíce, aby všecky estetické tradicionelní zvyklosti byly zavrženy. Tyto symptomy povzbuzovaly naděje protagonistů hnutí. Byl to zmatek; zvědavost se probouzela. Zrodila se ohromná literatura: Časopisy šířily smysl pro umění v domácnosti.
Slečinky se pobláznily do dekorativního umění: pyrogravura, ciselérství a vyšívání. V rozvrhu hodin dívčích pensionátů bylo napsáno: aplikované umění, dějiny umění.
V té chvíli soudíme, že umění dekorativní u slečen zajde, když tu se zachtělo nábytkářům ukázati váhou jejich jména a jejich obnovené činnosti, že v tomto oboru jsou hodnotnější schopnosti mužské: celkový soulad organisace, slohovost, úměrnost, harmonie, proporce.
Bylo v tom zdravé jádro architektonické. Nábytkáři se přiblížili pravdě. Tříbila se tu již otázka architektury ; kdežto jinde napsal Loos onen sensační článek okolo r. 1912 „Ornament a zločin“ a Auguste Perret postavil (1906) garrage Ponthieu.
Říkalo se: ornament obyčejně zakrývá chyby konstrukce.
Důkaz, že hleděli konstruovati dobře.
Ostatně, když se rodí nový konstruktivní systém, nadcházejí neklidné chvíle. — Rím se nezrodil za den. Pomyslete na vývoj automobilu ve dvaceti letech. Beton měl své nejistoty a mezery. Nebylo dosud jasno o výtvarném systému, který se spontánně rozvíjí ze systému konstruktivního. Hledání výtvarného systému železného betonu vede nás k přítomné chvíli. Tady jsme.
Tedy až do této chvíle tolik úsílí, tolik skoro křižáckých výprav, Ruskinové, Grassetové a Galléové působili hluboce a ježto rozhodná chvíle architektury
měla udeřiti — závěr století strojové síly — nastala pozoruhodná událost ve veřejném mínění. Duch doby dospěl k architektuře . . .
Dekorativní nábytkáři začínají chápati, že nelze již dekorovati. Nevyrábějí již nábytek ve formách úponků divoké klematis. Architekti nestudují již „Bibli amienskou“. To vše padlo: jedni i druzí by raději vyráběli moderního „Louis Philippea“ či Louis XVI, ve svém rozhodnutí již nedekorovati.
Přesto však jako následek znovuzrozené architektury rozvinul se radostný zájem o polychromii. Zájem o barvu o sobě a pro sebe. Barevné symfonie, v tom je triumf nábytkářství. Barvy a hmoty. Tanci se v barvách. Když se hraje s barvami, jde o to, hráti s nimi dobře. Ragoůts, přejemná kuchyně Barvy, hmoty.
Jaké hedvábí, hebké na dotek, mramory, které se plazí a lesknou, bronzy a zlacení, jež vyhlíží tak bohatě. Čerň podle bičujícího karmínu, stříbrná byzantská a orientální kování.
Vše se řítí do kokainového opojení. Ukončemež.
Soudím, že je toho záhy nad hlavu.
Vypravíme se na křižáckou válku jménem Diogena a vápna.*)
Je zajímavo uvědomiti si přece padesátiletý vývoj, věděti, odkud přicházíme a kam jdeme!
Vápno, Diogenes. Rozhodná chvíle architektury. Pravda, smysl pro pravdu. A výtvarnost. Veliké umění žije z chudých prostředků. Staví se nyní skoro všude, v Americe, v Rusku, v Německu, v Československu, v Holandsku, ve Francii staví se domy, kde se řeší problém proporce a konstrukce, zbavený dekoru. Dekorace je mrtva a zdůrazňuje se duch architektury.
Vskutku, co se přihodilo? Zrodila se epocha stroje a všichni mimo přicházející dvacetiletou generaci, tkvíme svými kořeny v agónii minulého věku. Okolo 1880 továrny byly černé sazemi, stroje černé a špinavé a vyráběly ohavné předměty. Venkované stříleli na vlaky, které pronikaly do krajů. Zola atd. Básníci se rozhořčovali. Huysmansova katedrála. Na ruby od téhož autora. Stroj je ohavný, doba zavržená, svět se řítí atd. Protest. Hledí se do minulosti, závistivě.
Sladký hlas Ruskinův: „Ejhle květy, hmyz a zvěř dobrého Boha.“ Duše Giottova, radost primitivů. Prerafaelismus. Hle, v rozumné Francii výzva k přírodě, analysa. Přírodozpytec Fabre nás dojímá. Chápe se, že příroda je organisovaná. Otevíráme oči. 1900. Krásný okamžik vskutku.
Německo, které stavělo plnou parou, se chopilo hnutí. Malíři navrhují domy. Darmstadt a důsledky. Ale domy nežijí bez konstrukce. Je tu mnoho povyku pro nic. Nic z toho nevznikne. A pakli přece něco: effekt. Mnichováci přicházejí do Paříže. Nábytek. 1914. Salon ďAutomne. Převrat. Starý svět byl zlomen, zašlapán, pohřben. Kubismus prvých předchůdců, hluboce seriosní dokazuje, že vše stalo se tehdy znovu problémem a že už okolo 1910 se hlásily síly revolty a asketické mužnosti, jaká se sluší
spiklencům, kteří chtějí zvrátiti řád věcí. To se stalo. Technika se zatím odvážila všeho. Stavební technika se očistila, objevily se nové systémy.
Došli jsme k jasné koncepci. Dekorace již není možná. Naše živé pochopení pro přírodu, pro její krásy, pro její síly, to vše shrnuto v systému architektonické organisace.
Architektura je tu, aby se zabývala naším domem, naším pohodlím, naším srdcem. Komfort a proporce. Rozum a estetika. Stroj a výtvarnost, klid a krása.

*) Diogenes a bílení vápnem je pro autora knihy symbolem architektonické hospodárnosti proti dekorativnímu přepychu.
P. př.