Kulatý stůl IV: Architektonické soutěže

1. PROLOG

Vendula Hnídková: Provoz architektonických soutěží je spojen se snahou po dosažení co nejlepších idejí, nejtrefnějších konceptů a řešení zadaného problému. Zdálo by se, že daný mechanismus musí být nutně výhodný pro obě zúčastněné strany: investora i architektonickou obec. Panující skutečnost ale vypovídá spíše o opaku.
Pozitivní vliv soutěží na etablovaní začínajících architektů nebo nových ateliérů bývá zmiňován často. Nedávno výrazně zazněl v Praze na prezentaci rakouského studia Caramel, který jednoznačně odvozoval svůj vznik a počáteční přežívání ateliéru právě díky vítězstvím v soutěžích.
Soutěže přináší architektům podněty mimo každodenní rutinu. Tříbí hledání, konfrontují jednotlivé přístupy a v důsledku mohou mít kladný dopad na úroveň celého oboru. Ne náhodou nabývá leckdy výuka ve školních ateliérech charakter architektonické soutěže, kde jsou studenti vystaveni finálnímu srovnání svých počinů.
Přesto mohou soutěže mít i širší sociální rozměr. František Lýdie Gahura se v období 2. světové války stal iniciátorem soutěží ve Zlíně, spíše fiktivních architektonických klání, které měly za účel finanční podporu architektů v době radikálně omezené stavební činnosti. Tak byli v roce 1940 vyzváni k účasti v soutěži na katolický farní kostel a Památník Tomáše Bati ve Zlíně Josef Gočár, Kamil Roškot, Otto Rothmayer, Jan Sokol, Josef Štěpánek nebo dokonce i architekt německé národnosti Josef Zasche.
Přesto si pro základní ilustraci problematiky soutěží neodpustím jedno provokativně kacířské porovnání, které právě v současnosti nabízí nečekanou paralelu. Obě srovnávané události přitom od sebe dělí přes 150 let. O to větší je jejich výpovědní hodnota ve vztahu ke zdejší tradici architektonických soutěží.
V letech 1852-54 se konaly přípravy na vypsání soutěže na novostavbu Národního divadla. Otázkou zůstávalo, zda soutěž omezit na domácí tvůrce anebo ji zcela otevřít všem architektům. K danému dilematu se jednoznačně vyslovil František Palacký, když požadoval pro stavbu z veřejných finančních prostředků otevřenou soutěž a její veřejné posouzení. Soutěž se uzavřela v roce 1854 a jury patrně kvůli úsporným opatřením neudělila první cenu.
V roce 1862 proběhla další omezená soutěž, která byla završena poněkud trpkým nezdarem, když počet členů porotní komise dalece překročil cifru zaslaných návrhů (celkem 2). Neúspěch zapříčinila okolnost, že nebyl stanoven žádný závazný program a vítězný projekt měl definovat samotnou ideu Národního divadla. Vzápětí si už stavební komise Sboru pro zřízení českého národního divadla vyžádala návrh pouze od jediného architekta, Josefa Zítka, který si právě získal mezinárodní renomé stavbou muzea ve Výmaru a shodou okolností se teprve pár měsíců předtím, v prosinci roku 1865, usadil v Praze. Právě ostruhy vydobyté v Německu se zdály být určujícím kriteriem, pro které si ho v Praze považovali. Představitelé Sboru se na Zítka obrátili přímo, což ale vzbudilo nevoli u jeho kolegů a své návrhy přihlásili další dva architekti, Josef Niklas a Ignác Ullmann. Žádná soutěž už tentokrát vypsána nebyla a jako záruka spravedlivého rozhodnutí měl posloužit výlučně odborný posudek od zahraničních expertů. Pro úlohu nezávislých porotců byla oslovena dvojice předních vídeňských architektů Eduard van der Nüll a August Siccard von Siccardsburg, u nichž ovšem Zítek studoval na vídeňské Akademii a v jejichž studiu byl posléze také zaměstnán. Odborná expertiza vyzněla jednoznačně ve prospěch jejich bývalého studenta a zaměstnance v jedné osobě. Do vypršení časové lhůty zaslali své příspěvky i Niklas a Ullmann, zatímco Zítkův návrh si přišli členové Sboru prohlédnout do architektova ateliéru osobně. Projekty byly posléze vystaveny na Staroměstské radnici a dobrozdání vídeňských architektů bylo v plné šíři otištěno v Národních listech. Tím bylo transparentnosti učiněno za dost. Zítek byl vítězem od začátku.
I přes výrazné legislativní zpřesnění stanov a pravidel od dob gründerské epochy budování Národního divadla překvapí četné styčné body s největší architektonickou kauzou loňského roku. Od mezinárodní soutěže na Národní knihovnu očekávali mnozí právě transparentnější průběh zaručený nezávislou porotou. Ukázalo se, že ale i mezinárodní porotu lze sestavit tak, aby nezůstala nezainteresovaná.
Architektonické soutěže posouvají hranice architektonického myšlení. Poskytují optimální řešení šité na míru účelu, klientovi i jeho finančním možnostem. Přesto je statistika soutěží nemilosrdná. V roce 2007 bylo v České republice zkolaudováno přes 18 000 staveb. Zároveň podle webu ČKA, kde jsou oznámeny Výsledky soutěží, jich ve stejném období proběhlo pouze 18 a to včetně soutěžních přehlídek.
Takže tady se nabízí první otázka. Připadá vám, že v současné době probíhá soutěží dost nebo málo?

Dalibor Borák: Soutěží je rozhodně daleké méně, než by jich mělo být a než by bylo užitečné, aby bylo organizováno. Je to výrazem stavu společnosti.

Jiří Plos: Určitě je to málo, ale na druhou stranu tohle číslo není dostatečně vypovídající, protože se odehrává celá řada klání, která jsou na hranici legality, těch klání je mnohem víc, já bych dokonce řekl, že se to bude pohybovat třeba ve stovkách případů, kdy jsou soutěže oficiálně nahrazovány nějakým kláním, které má povahu soutěže, nicméně ne legální.

Miroslav Masák: Abychom tady desetkrát neříkali to samé… to co bylo řečeno, bylo řečeno, k tomu je těžko něco dodat, akorát to že jsou taky ještě výběrová řízení, která jsou určitou formou soutěže, i když ne ve formě, kterou bychom si přáli.

Ivo Koukol: Ten nepoměr je trochu zdánlivý, protože na naprostou většinu staveb nelze vlastně vypsat architektonickou soutěž, neboť to u nich postrádá smysl. Myslím množství technických staveb a stavebních úprav, které jsou posléze kolaudovány, a tudíž je máme v uvedeném součtu.

Igor Kovačavić: Abych se neopakoval, soutěží není málo, je jich extrémně málo. Navíc jsem dělal takovou statistiku, že dokud se zvyšuje objem miliard ve stavebnictví, tak úplně stejně klesá počet soutěží z každého roku a rok 2007 je překvapující v tom, že počet soutěží skočil na uvedeném čísle 18, ale jenom tam jsem vystopoval jeden paradox, že poslední 4 roky každý rok klesá odměna respektive 1. cena. Takže tím pádem nastává další paradox, že zvětšujeme číslo, ale zhoršujeme kvalitu tím, že těm, kteří vyhrají soutěž, nemůžeme pokrýt ani základní náklady.

Pavel Nasadil: Já myslím že soutěží je pořád málo, ale určitě jich je trošku víc než bylo dejme tomu v 90. letech, akorát se o nich čím dál tím míň slyší.

Tomáš Hradečný: S tím bych úplně nesouhlasil, že je jich míň než v 90. letech. Možná jenom poznámku, že v té statistice by bylo zajímavé sledovat, kolik na oficiálních stránkách komory bylo také označeno soutěží jako neregulérních. Těch je taky dost.

Zdeněk Jiran: Soutěží ubylo, taky nesouhlasím, je jich mnohem míň, než bývalo třeba v 90. letech a je to odraz toho, že třeba i obce mnohem míň zadávají přes soutěže a nedůvěřují institutu architektonické soutěže a uchylují se spíš k vyzvaným, než aby se otevřely více názorům. Je jich míň.

---

> pokračování: 2. Smysl architektonických soutěží