Josef Chochol: Pomníky

Vložil
Petr Šmídek
17.06.2013 21:55
Josef Chochol

Ryzí plastika jest nejobvyklejším útočištěm těch, kdo rozhodli se projeviti hmotnou realisací veřejně svůj zvláštní Vztah k určité osobnosti. Hodnotíme práci a činy, nikoliv osobní vlastnosti aneb podobu. Figurální pomník jest představitelem neužitkového způsobu. Budova, na příklad, jest ztělesněním užitkové alternativy pomníku, věnované praktickému důsledku činů. Názorům našim přiléhá lépe způsob druhý. Není příčiny, proč bychom lpěli na formách, cizích naší myšlenkové i citové atmosféře.
Neúspěchy provázejí téměř soustavně realisaci současných pomníků v Praze. Vzbuzuje to dojem, že naše doba není již s to zmoci ony základní úlohy výtvarné, které musí býti rozřešeny při každém dobře provedeném i situovaném pomníku. Tento poznatek vztahuje se právě tak na dílo sochařské samo o sobě, jako na jeho umístění. Nechce se dařit jedno nebo druhé; a někdy také nedaří obé současně. Snad spěch, nedocenění významu skulptury veřejně instalované, ledabylost odpovědných činitelů při projednávání věci, a tak podobně, dokonce i protekce mohou tu a tam zaviniti jistě nějaký přehmat. Možno připustiti; že při slabosti lidské časem stane se nějaká chyba. Jakmile však nezdar opakuje se důsledně a takřka soustavně, pak nutno souditi na příčiny mnohem hlubší. Nejedná se o poklesek, který objevuje se jednou za dlouhý čas; zde spolupůsobí zcela určitě nedostatek tvůrčí síly, úpadek umění, snížená výtvarná citlivost moderního člověka, jinak usměrněný formový zájem, elementární odklon od výtvarných úkolů tohoto druhu, a z toho plynoucí povrchnost a kvapné zhšťování se povinnosti, která jako by již ani příliš „na srdci neležela".
V umění výtvarném jest dosti fetišů a mnoho houževnatě se udržujících pověr i tradic. Odumírání těchto děje se jen zvolna, a často jest spojeno s nesnázemi i boji, které výborně charakterisují situaci. Rozlomenost doby zrcadlí se v rozpacích nad výtvarnými problémy, které včerejšek ještě snad řešil s nadšením a zmohl je, s kterými však dnešek neví si již rady a diletuje, protože se jich počíná definitivně vzdalovati. Dochází k omylům i chybám, které dokumentují dobu. Nicméně není přece jen možno lhostejně přehlížeti vše, co se takto realisuje. Ať již je náš vnitřní poměr k sujetům těchto výtvarných jevů i k jejich viditelným resultátům jakýkoliv, jsme odhodláni působiti k možné ještě nápravě pokud jen lze, a to v zájmu města, které jakožto živoucí celek nemůžeme a také nebudeme pouštěti se zřetele.
Především je to Husův pomník, jehož umístění nikdy nepřestalo býti pro naši kulturní veřejnost otevřenou otázkou. Jeho dosavadní místo na Staroměstském náměstí nemění nic na tomto faktu. Cítíme, že pomník na nynějším místě není vůbec možný, a jsme si zcela jasně vědomi naprosté nutnosti změny tohoto místa.
Myšlenková i citová náplň doby vzniku Husova pomníku liší se podstatně od současné. Dějinné reminiscence přestaly míti pro nás význam nacionálně politického stimulans. Legendy jsou nyní obětovány poznatkům ryze vědeckým; snažíme se dívati; na věci prostě a kriticky. Politicky jsme dnes zcela jinde, než před světovou válkou. Bylo-li snad ještě před patnácti léty možno podepříti existenci nějaké skulptury na veřejném prostranství příčinami a pohnutkami převážně národnostními nebo politickými, dnes mohou o tom rozhodovati výhradně, důvody výtvarné. A jediné tyto důvody přivádějí nás k nezbytné revisi umístění Husova pomníku.
Náměstí Staroměstské bylo koncipováno zcela vědomě jakožto určitě vymezený prostor shroma-žďovací uvnitř středověkého, sídelního města. Bylo jakýmsi nekrytým sálem v srdci opevněného města, bylo velmi uzavřené a přístup do jeho prostoru byl uměle půdorysným řešením vstupních ulic nepříteli stále ztěžován. Jeho základním smyslem byla volná a rozličným shromažďovacím účelům sloužící plocha. Ač původní stěny Staroměstského náměstí doznaly během staletí značných proměn, přece nebylo nikdy sáhnuto podstatně na volnost a nezastavitelnost plochy. Stalo se tak teprve zřízením rozlehlého pomníku Husova, kterým zabrána jest značná část odevždy volného prostranství. Původní volná užitelnost prostory velmi poklesla také některými novodobými zařízeními, jakož i průběžným provozem jízdy. Tím někdejší kapacita značně jest snížena, takže jedno z nejvýznačnějších náměstí v zemi může nyní pojmouti sotva polovinu onoho množství, než kdysi v nedotčeném svém stavu.
Pomník Husův tvoří ostrov obemknutý kolem dokola komunikacemi, takže jest přístupný bezprostředně z jízdní dráhy, která jest také jediným faktorem určujícím nepřímo distance pohledové. Takto získané odstupy ztrácejí však téměř vše na svém významu, ježto živá frekvence trvale okupovala plochy ležící v distančním prostoru, překáží volnému pohledu na dílo a ruší klid nezbytný kontemplativnímu pozorovateli. Trocha sporé zeleně úzkého trávníku kolem soklu nemůže splniti úlohu ani minimální plochy odstupové. Pomník spočívá tvrdě na dlažbě, a ani nepoměrně mohutný sokl jeho nepřináší zmírnění nepříznivého a neobyčejně škodlivého   dojmu.  Tragický   pathos  impressionistického pomníku nevhodně kontrastuje s okázale ušlechtilým klidem okolí, které jest myšleno jako honosně důstojné anebo vybraně elegantní. Vztah pomníku k danému prostředí jest v důsledku vzájemné disparátnosti tak nebezpečně napjatý, že schází jen málo k vyvolání dojmu grotesknosti. Typicky nearchitektonická koncepce hmot pomníku příliš ostře odráží se od přísného a důsledně vázaného řádu okolních architektur. Stěny náměstí jsou příliš vysoké a povrch jejich jest velmi neklidný a velmi náročný sám o sobě. Není možno pomník vkloubiti do tohoto prostředí, ve kterém bude Hus vždy bezradně státi jako bolestný vykřičník omylu.
Tento pomník získal by přemístěním do některého z velkých sadů uvnitř Prahy, kde by se mu vytvořilo v zeleni stromoví prostředí klidné, s náležitými plochami zajišťujícími potřebné odstupy pohledové, s úměrně dimensovanými stěnami pozadí aneb zeleného interieuru vůbec, ve kterém by sochařské dílo harmonicky působilo s okolím pro pomník zvláště koncipovaným.             
Myslbekův kníže Václav na Václavském náměstí má nespornou výhodu přísné vázanosti hmot a vysloveně architektonické skladby. Má možnost snadného připojení k průčelím monumentálních architektur a hodí se do okolí vytvořeného dobrými stavbami. Zaujímá téměř dominující místo na konci náměstí, a přece sotva nalezne se stanovisko, ze kterého bylo by možno dílo klidně pozorovati. Pomník jest přímo utopen v rušné pouliční frekvenci. Nedostává se mu pevně vymezených a ničím nerušených odstupových ploch. Intensivní ruch dopravní ničí úplně jeho celkový účin. Zvláště škodí pomníku vozba městské elektrické dráhy, koleje vedené po obou stranách těsně podél soklu, a stanice dráhy v bezprostřední blízkosti činí tu jakékoliv dílo sochařské vlastně zbytečným. Není také naděje na obrat k lepšímu i po eventuelním odstranění elektrické dráhy z vnitřního města, neboť jest více než jisto, že na Václavském náměstí doprava spíše ještě stoupne než klesne. Pomník není pohledově poután k budově Národního musea, ačkoliv jest k ní dosti blízko posunut. V důsledku toho vzniká tu dojem situační neurčitosti. Monumentální ráz pomníku přirozeně volá po situaci dominující. Avšak pomník sám o sobě není schopen ovládnouti prostor, ve kterém se nalézá. Václavskému náměstí může dominovati jediné mohutná budova Národního musea; kdyby byl pomník přičleněn k této budově, mohl by participovati na dominující situaci vytvořené museem. Nynější umístění však tomu zabraňuje; pomník jest úplně odříznut od hmoty musea. Tím byla dílu sochařskému dána jistá samostatnost, avšak vzato mu vše ostatní. Bylo mu odňato právě to, co nejvíce potřebuje: souvislost s dominantou náměstí. Pomník nemůže se v nynější poloze uplatniti a ještě k tomu překáží dopravnímu ruchu. Jest to přímo názorný příklad, jak nemá býti pomník umístěn.
Neodvislost skulptury od jakéhokoliv pozadí a její volná situace v prostoru hodí se pro komposici centrální, která vyžaduje pohledy se všech stran. Myslbekův Václav jest však všemi svými figurami přesně jednosměrnou prací, pomníkem vysloveně frontálním, u něhož uplatňuje se především čelo a potom boky. Záď pomníku, ač jest v detailu bezvadně propracována, přece jen neposkytuje tolik jako pohledy předešlé, a jest významem svým samozřejmě druhořadou. Potřeba pohledové základny jest tu naprosto jasná. Tento pomník chce být viděn z předu a ze stran, záď chce míti krytou. Jest třeba, aby byl vyňat z ruchu dopravního a přičleněn k dominující budově musea, která by mu umožnila spoluovládati prostor náměstí a současně poskytla kryl pozadím. Se zřetelem k danému stavu vyhovělo by asi nejlépe místo v ose musea, kde nalézá se nynější málo kdy činná fontána. Tam vybudoval by se pro celé sousoší vlastní sokl tak, aby toto stálo svou základnou nejméně o metr výše nad dosavadní úrovní prvé t. j. nižší terasy musejní. Nyní zde umístěné sochy daly by se dohře přenésti na příklad do sadově upraveného okolí musea. Vysoké praporové stožáry musejní bylo by dobře posunouti k počátkům příjezdních ramp. Jezdecká socha velmi by získala takto isolovanou polohou, jevila by se v krásných silhouettových pohledech z ulice Mezibranské i z třídy Hoowerovy od nádraží Wilsonova a - v konsekvenci renaissanční komposice celku tvořila by i vyznění hmoty Národního musea směrem do náměstí. Památce Denisově věnovaný pomník na Malostranském náměstí postrádá odstupu určitě daného. Jest možno přistoupiti těsně až k soklu. Pohledy na vysoko sedící figuru z bezprostřední blízkosti snadno karikují dílo. Distance pro pohledy z protilehlých chodníků jsou již příliš dlouhé a jsou pohledově přetínány frekvencí v jízdních drahách. Průčelí domu, tvořícího pozadí pomníku jest velmi bohatě detailováno, takže soše konkuruje, místo aby jí podporovalo. Pohledově slučuje se pomník těžko s domem, před který byl postaven, neboť brání tomu vzájemná rivalita obou. Přesná usměrněnost sochařské práce vyzdvihuje logicky pohled jediný, čelný. Naproti tomu boky poskytují svou výtvarnou hodnotou mnohem více, než čelo. To mělo nepochybně i vliv na způsob umístění, jež nebylo jistě úkolem lehkým. Vyslovená frontálnost odporuje situaci centrální, pomník musil být připojen k nějakému pozadí. Šťastnější pohledy bočné vynutily si však zkrácení distancí postranních pohledů a co možno největší prodloužení distance pohledu frontálního. Příchozímu od mostu Karlova jeví se pomník jako schovaný za rohem a náhle překvapující. To není dojem právě nejpříjemnější. S horního vchodu do náměstí jest pomník v nadhledu. Z loubí na severní straně náměstí nedociluje pomník příznivých pohledů v důsledku poněkud převýšeného umístění. Tato socha vzhledem k své zvláštní koncepci, potřebovala by zcela určitého a pro ní speciálně řešeného interieuru; náměstí Malostranské tímto interiurem rozhodně není. Nejspíše dalo by se tu mnoho napraviti prostředím vytvořeným vegetací. Přiměřené snížení soklu jistě by celku prospělo. Malá strana pak nezdá se býti pro pomník muže významu Denisova čtvrtí dostatečně vhodnou, neboť jest již poněkud příliš odlehlá. Denisův pomník měl by býti umístěn blíže centru města.
Tento pomník potvrzuje opětně, že pouhým nalezením dostatečně velikého prostranství není ještě vše řečeno, a že jest třeba dbáti celé řady požadavků, jimž nutno vyhověti, má-li prostředí pomníku býti v harmonické shodě s individualitou sochařského díla.
0 komentářů
přidat komentář