Ještěd f kleci 2010 - ohlasy porotců

Michal Kuzemenský

Když jsem byl pozván do poroty, druhá věc na kterou jsem se zeptal byla, jestli jsou si organizátoři vědomi názorové různosti poroty. Odpověděli mi, že ano, je to záměrem, vznikne diskuse. To se také beze zbytku stalo.
Pro ty kdo neznají prostředí: všechny ateliéry sedí v Liberci v jedné hale a vzájemně se tedy mohou ovlivňovat. Hned zpočátku nás organizátorka upozornila na různost jednotlivých ateliérů. Moje první překvapení bylo, že prakticky nejsem schopen rozeznat rozdíly mezi jednotlivými ateliéry. Mám-li mluvit o stylu či tendenci, neučí se tu žádná, či jedna: universální neomoderna. To je tedy druhé překvapení: na škole chybí ateliér vyučující tendenci. Takový ateliér se vyznačuje  kritičností k ostatním tendencím (či derivátům universality). Výsledkem je jasnější profilování, vymezení ostatních ateliérů a posléze i čitelná diskuse. Dalším výsledkem této atmosféry je uvědomění si studentů „co je mým tématem, případně …. jaká je moje tendence“. Na toto téma vznikla v porotě diskuse. Odpověděl jsem: zkuste si představit Luise Kahna, jak konzultuje dekonstruktivismus.
Třetí překvapení: na liberecké škole chybí dno. Neviděl jsem, tak jako v Praze, vyloženě špatné ateliéry, a množství špatných prací. Jsou celkově dobří. Myslím, že v tomhle hraje podstatnou roli kolektivistická nálada v liberecké hale – studenti se vzájemně tlačí nahoru. Platí to ale i obráceně, chybí úplné špičky … a odlišný pohled … nejen na architekturu.  Pluralita názorů má druhou stranu mince: bezbřehost, kde je všechno možné.  Pravicové splývá s levicovým, zelené může být i hnědé. Hledání cesty se lehko změní v sebestředný cíl: zvládnutí samotné disciplíny. Hod koulí: a nejlépe je nejdál, ale bez otázky kam hážu a proč.

Každý zvlášť jsme hodinu a půl procházeli halou. Po prvním kole jsem měl jasného favorita. Dům tři věže do Vršovic. Měl jsem i favority, které jsem osadil do kategorie „jen přes mou mrtvolu“. V té byl Krokodýl na Letné.
Z původních sedmnácti vybraných projektů porota opakovaným kroužením a diskusemi škrtala, škrtala a doškrtala na výsledných sedm.
První a jediné místo v kategorii design: Skládací židle. Tak jednoduché a samozřejmé, že skoro neuvěřitelné. Židle v rozloženém stavu vypadá jako náhodně pohozené kartony, prostým zatřesením se složí jako origami v prostorově pevný verpánek – půdorysně celkem známý runový znak zajišťující tuhost celku, zde vybroušen jako diamant. Pokud na to Jindřich Traugott  ještě nemá copyrajt, ať to rychle udělá. Hmmm, první ročník. Gratuluji!
Třetí místo kategorie dům:  Ambasáda ve Washingtonu. Složitý kontext i provoz. Kvalitně navržený dům. Blokové prostorové schéma, jasné, přehledné. Student to umí a navíc zná trend. Veliká zlatá brána: dům-socha, která dělá tento projekt tím čím je, tedy zajímavým a všimnutelným, mi dává popřemýšlet o tom, co to je prostý úřad, služba občanům … a když už,  jestli ta zlatá brána přece jen není v mírném nepoměru s výší našeho hrubého domácího produktu. Představuji si: jsem Američan a jdu touto branou pro jedno razítko … co mě čeká za stát ?
Druhé místo kategorie dům:  dům v podzemí. Vlastně docela jednoduché cvičení o prostoru a zenitálním světle, ale tak kultivovaně a přesvědčivě zvládnuté, že to nezávisle oslovilo celou nezávislou porotu. Čím jednodušeji a samozřejměji to vypadá, tím těžší asi byla cesta. Autorka se nesnažila podrbat nohou na zádech a to oceňuji. Krása.
První místo kategorie dům:   Tři domy-věže. Sedí to, má to kouzlo, sousedskost, laskavost, partnersky to vnímá tvrdý kontext sorely - přitom je to ryze soudobé. Tři domy vytvářejí  urbánně přesně ty jemné prostory, na které se v CZ zapomíná, zároveň je to potřebný monument na rohu divného náměstí/ křižovatky. Návrh směšuje několik referencí a žádná z nich není okatě čitelná. Realismus. Takhle vyhmátnout podstatu místa se nepodaří vždycky. Gratuluji s úctou.
Třetí místo kategorie urbanismus:  veliký dům, který řeší hranici mezi městem a řekou. Problematická estetika a náplň samotného domu, ale principielní řešení skvělé: dům hmotou drží město pohromadě ale několika vynechanými patry v parteru nechá úroveň městské ulice pomalu svažovat až  protne kamennou náplavku a vytvoří v ní bránu k řece. Z obou stran jasně definovaný prostor, ale rozdílné světy. Smysluplné a životaschopné řešení nábřeží.
Druhé místo kategorie urbanismus: Meeting point Sandberg. Práce oscilující mezi uměleckým dílem, urbanismem a návrhem domu. Všechny tři hranky dobře propojené a zvládnuté se samozřejmostí. Dílo, které by mohlo a mělo stát. Skvělé je, když pietní monument  nepostrádá vtip, neřkuli černý humor, tak jako v tomto případě. Blok domu přetíná bývalou lanovku tam, kde jí přetnula železná opona, jedno z kladí lanovky se ocitá v ose domu a vypadá jako hlavní brána … do zdi. Skvělé.
První místo kategorie urbanismus a vítěz JFK-03:  Fascinující není výsledek, ale především způsob, kterým k němu student docházel. Zde jsem si musel do důsledků uvědomit, že hodnotím práci studenta … a jaká jsou vlastně kriteria hodnocení studentské práce. Řetěz otázek, které musel student pokládat sám sobě, dokázal proměnit ve srozumitelné vysvětlení podstaty svojí práce. (V tomto ohledu, čím méně efektních perspektiv tím lépe). Malé slovo k estetice: i bez ní bych se raději obešel, v tomto ohledu je dům rovnýma nohama v raných osmdesátých. Naučil jsem se jí nevnímat, nenípat se v detailech a věnovat se principu práce studenta.
Autor ve svém návrhu postavil nad frekventovanou ulici Milady Horákové lineární blok, který svým prolamováním – tvarováním- vynecháváním objemu propojuje Letnou a Stromovku, zahlubuje ulici Milady Horákové a napojuje jí pod zemí na vyústění právě budovaného tunelu.  Reaguje na znehodnocení Letenské pláně lineárními garážemi souvislými se stavbou tunelu. Ve dvou třetinách své výšky dům vytváří fascinující městský prostor, jakousi městskou promenádu s vyjímečným výhledem.
Jako prezentaci návrhu pro veřejnost bych více než vizualizace vybíral prostorová schemata, která běžela na notebooku. Vizualita domu mi více než nevyhovuje, ale struktura domu a především městský zásah, který s domem souvisí je trefný. Jeden ze členů poroty poznamenal: „Na hrubý pytel hrubá záplata“. Až tak hrubá určitě není, ale vznikla diskuse o tom, zda je možné architekturou kritizovat, komentovat, moralizovat.
Počáteční energie a jistota se kterou je vyřezán blok je úctyhodná a čitelná. Domnívám se, že se stejnou energií bylo možné přeskočit úvahu o podrobném využití domu (která sugeruje kubíkovou těžbu) a směřovat práci stejně energickými a jistými gesty k větší uvěřitelnosti Krokodýla. Co se děje uvnitř domu, je v této fázi návrhu stále jedno. Může to být cokoliv. Realistický film zatím zadrhává.
Návrhy velkých gest a velkých zásahů jsou legitimní úvahou o městě. Nejsou hrou. Nejsou uměním. Nejsou dyzajnem.  Při pokládání správných otázek a bolavým hledáním odpovědí jsou architekturou. Odpovědi někdy nemusejí existovat. Takhle pečlivě se letos v Liberci ptal na politicky frekventovaném staveništi Michal Krejčík a proto vyhrál cenu za nejlepší studentskou práci.

Z Liberce jsem se vracel zamyšlený a bohatší o jednu zkušenost. Jak přínosná může být diskuse mezi různými světy, které se vzájemně respektují. Na kolik nového se nasloucháním dá přijít a co se děje, předestře-li mi někdo svoji jasnou tendenci a já jemu svou – obě strany se kultivují. Netlachá se. Nehází se koulí. Vysvětluje se kam a proč. Přestože Krokodýl není mým šálkem hořící nafty, jsem rád že zvítězil a mohu dokola vysvětlovat proč je to dobře (… a proč je to špatně).

---

Cyril Říha

Účast v porotě ceny JFK pro mě znamenala možnost vidět znovu po pěti letech tvorbu liberecké školy architektury v jejím celku. Zároveň pro mě znamenala i návrat k samotné soutěži, jejíž nultý ročník jsem kdysi pomáhal uspořádat. Nabízí se tedy možnost srovnání. Můj letošní pohled na věc ovšem samozřejmě představuje pohled z druhé strany. Pohled, který jsme tehdy jako organizátoři záměrně nastavili jako vynuceně letmý a nezaujatý, jakožto doplněk k pohledu jistě důkladnějšímu, ale i zatíženějšímu od autorů a vedoucích ateliérů. Každý z těchto pohledů má své výhody a nevýhody a je velmi pravděpodobné, ale vůbec ne na škodu, že bude preferovat i o něco jiné akcenty vystavených projektů. Pohled externí, zbavený možnosti konzultovat projekt s tvůrcem, je odkázán pouze na to, co je vystaveno. Může tak snad lépe než onen druhý pohled posoudit to, jak je projekt sám o sobě srozumitelný a silný, jak je přesvědčivý. Může však též sklouznout k povrchnosti a prvoplánovému soudu. Obojího jsem si vědom. Výsledný verdikt komise byl vyjednáván dlouze, ale v dobré diskusi a nakonec byl jednomyslný. Celkově velmi příjemný den. K našemu rezultátu si dovolím trochu osobnější a obecnější komentář.

JFK se za pět let změnil, škola taky. Dlouho jsem přesvědčen (a mám s tím snad už i skromné zkušenosti), že je dobře, že jsou v ČR různé školy architektury. Přístup k architektuře není a neměl by být jeden; nechť jsou tedy mnohé i školy, které je vyučují. Měly by se vzájemně konfrontovat, porovnávat, soutěžit (tak jako např. před pěti lety na symposiu o rekonstrukci klášterní zahrady v Bechyni). Každá škola by ale měla zároveň více pracovat na svých výhodách – jedinečných potenciálech daných prostředím školy, ale i vlastní tradicí. Na tom, co jiné školy nemají. Technikám (oproti akademiím) je vlastní možnost spolupráce se stavaři, strojaři, dopraváky apod., pro libereckou školu ale vždy byla charakteristická i tradice experimentování a kreativního přemýšlení (odkaz SIALu, ale i působení vyučujících Moniky Mitášové, Petra Rezka ad.). Z tohoto hlediska můj první, ale velmi intenzivní dojem byl, že se zde rozdíly stírají. Liberec se strašně přiblížil pražské technice „tahem na bránu“ – snahou o realizovatelnost projektů, kvalitou zpracování, množstvím odevzdané práce, zároveň s tím ale ubyla inovativnost, přemýšlení o konceptu i experimentování, které zde bylo tolik zvykem.

Tento pocit se odrazil i v hodnocení naší komise, které tak není jen posudkem jednotlivých projektů, ale zároveň i obecnou zprávou dovnitř školy. V kategorii experiment jsme záměrně nenominovali na cenu žádnou studentskou práci. Další takovou zprávu lze vytušit za výsledkem, že v kategorii urbanismus byly oceněny projekty, které by tradičně za urbanistické považovány spíše nebyly. Urbanismus však podle mého není prvořadě záležitost regulačních čar a polí či hmotových studií, ale především záležitostí uvažování o strategickém rozvoji území, o scénáři jeho vývoje či o konkrétních katalyzátorech, které by měly takový vývoj nastartovat. Urbanistickou roli tak může převzít i jediný koncepčně umístěný a dimenzovaný městotvorný prvek, jakým je i vítězný „krokodýl“ – to, jak se snaží ovlivnit život celé čtvrti, je myslím mnohem zajímavější než jeho podoba. Z hodnocení je konečně zřejmá i zpráva o podpoře prvních ročníků, o podpoře nadšení, které s nimi přichází a které je v jedinečném libereckému „hangáru“ stále patrné.

Mnoho naopak z našeho ocenění vypadává. Z toho, co dohlížím, bych chtěl jmenovat alespoň energii, kterou jsem cítil především v ateliéru Zdeňka Fránka – až hmatatelnou energii ze společné práce studentů a pedagogů, která se zde musí odehrávat. Je patrné, že se tady v rámci výuky se studenty něco děje, třebaže jejich výsledky nakonec nejsou vždy zcela dotažené a mezi nominovanými je jen jeden. Zde je i odpověď na otázku, která nám byla organizátory kladena, a sice zda se nynější ateliéry navzájem vůbec v něčem liší – na první pohled možná nikoli, při delším pobytu v ateliérových kójích je ale podle mě zřejmé, že někde je energie více, někde méně. Jistě se však rok od roku přelévá, někde narůstá, někde se naopak jakoby ztrácí (kde že je např. loňský rok studia AG?).

Rád bych proto na závěr popřál škole i soutěži JFK, aby jim celkové množství energie zůstávalo alespoň stejné jako doposud...

---

Radek Šíma

Kolegyně, kolegové,
při komentování soutěže JFK 03 a průběhu rozhodování poroty,
lze opakovat výroky porotců při hodnocení předcházejících ročníků:
také my jsme konstatovali poměrně jednotnou úroveň prací
(i když KROKODÝL zařval z Letné hned při prvním čtení),
také my jsme diskutovali o dostředivé síle prostoru, která působí proti pnutí jednotlivých ateliérů a mísí je do jednoho celku
(i když dva jmenované ateliéry vyčnívaly),
také my jsme se nevyhnuli moralizování nad spornými tématy zadání
(i když přemýšlení nad právě takovými úkoly a zejména hledání východisek
je tou nejlepší přípravou pro realitu architekta).

Já jsem si jel do Liberce ověřit pocit, který mám z Vašich kolegů, kteří prošli naší kanceláří: v Liberci se barákem žije, to není architektura do půl čtvrtý, od čtyř volejbal.
Ano, přesně to v těch projektech bylo. Díky.

p.s.
Těsně před vyhlášením výsledků došlo v zápisu poroty k „freudovskému“ opominutí.
Ne, nebojte se, všechny oceněné projekty znáte. A o co šlo? To je tajemství.
TAJEMSTVÍ přece k ježkovi f kleci patří.
K architektuře taky.

Kompletní porota JFK03 na snímku zleva: Cyril Říha, Michal Kuzemenský, John Eisler a Radek Šíma.