Ernst Wiesner ve Velké Británii

V britském The National Archives je pod katalogovým číslem HO 334/359/22013 uložena složka nazvaná Wiesner Arnošt: British Subject. Tato složka obsahuje celkem 137 listů, tvořených povětšinou dopisy mezi Wiesnerem a Czech Refugee Fund, dále žádostmi o výživné, formuláři, několika novinovými články aj., které lze datovat do června 1939 až února 1941.

Nejstarším zde uloženým dokumentem je formulář z 23. června 1939, který Wiesner vyplňoval pro British Committee for Refugees from Czechoslovakia. Je to současně datum jeho registrace v Británii, coby československého uprchlíka, na jehož základě získal registrační číslo 7108. Tento úřední dokument obsahuje řadu cenných informací o prvních měsících Wiesnerova exilu.

Wiesner v dokumentu mimo jiné uvedl svoje bydliště na adrese 123 Eyre Court, Finchley, Rd. London N.W.8 – nejspíše tedy jedna z jeho prvních adres v Británii. Dále zde uvedl, že – v této době ještě stále – disponuje vlastními finančními prostředky. Do Británie přišel – podle jiné jeho pozdější vzpomínky – s 400 libry a především pohledávkami v Polsku, kde projektovat továrnu G. Schwabe v Bielsko. Uvedl také, že disponuje i prostředky a pohledávkami v Československu, které později pro Britskou banku odhadl na výši 1.663.000,- korun.

V jednom z pozdějších dopisů objasňoval záležitost ohledně jeho finanční situace v době příchodu do Británie podrobněji: ,,Na otázku, zda budu potřebovat finanční podporu, jsem odmítl. V té době jsem dostával pravidelné částky z Polska, kde jsem postavil továrny, což mi umožnilo žít v Anglii. Kromě toho jsem měl již dvě velké zakázky: plán na továrnu na margarín a do konce roku 1939 postavit v Londýně deset skladů pro obuvnického průmyslníka."

V registračním formuláři z 23. června 1939 uvedl Wiesner jako referenci v Británii Royal Instititute of British Architects (RIBA) a jako svoji jazykovou výbavu němčinu, češtinu a francouzštinu. Do komentáře uvedl, že ,,Měl v úmyslu pracovat v Anglii" a Royal Institute of British Architects za něj podal žádost, konkrétně zmiňoval dvojici jmen Mr. Jordan, pan Edward Carter.

Zmiňovaný Edward Carter se narodil v roce 1902. Patřil mezi důležité osoby v prosazování modernismu v Británii, v roce 1930 se stal knihovníkem RIBA a později tajemníkem Výboru pro uprchlíky při RIBA, který zajišťoval pomoc architektům, prchajícím z nacisty okupovaných států Evropy.

Na otázku ve formuláři, jaké plány má do budoucna, odpověděl Wiesner stručně: ,,Zůstat ve Spojeném Království"

Wiesner v dokumentu také uvedl několik důležitých dat, které umožňují rekonstruovat jeho první týdny a měsíce v exilu. Uvedl například, že 14 června 1939 se přihlásil na policejní stanici v Bow Street v Londýně, kde mu bylo přiděleno registrační osvědčení s číslem 736 790, a umožnilo mu zůstat v Británii. Kromě Ernsta Wiesnera se do Británie dostal také jeho bratr Erwin Wiesner, kterému British Committee for Refugees from Czechoslovakia udělila registrační číslo 5972.

Wiesner rovněž uvedl, že na Britské ostrovy se dostal dne 28. března 1939, a to konkrétně do města Croydon v jižním Londýně. V době, kdy vyplňoval onen formulář pro British Committee for Refugees from Czechoslovakia, se tak Wiesner již tři měsíce v Británii pohyboval.

Pokud tedy z Brna Wiesner uprchl v den nacistické okupace 15. března a do Londýna se dostal 28. března, tak jeho cesta za svobodou trvala třináct dní. Tuto svoji dramatickou cestu Wiesner podrobněji popsal v dopise z 3. ledna 1940 pro British Committee for Refugees from Czechoslovakia následujícími slovy: ,,Když Hitler vpochodoval do Čech a na Moravu, musel jsem okamžitě z Brna uprchnout a vzít si s sebou jen jeden oblek, kabát a boty. Bylo pro mě nemožné překročit nizozemskou hranici. Holandští představitelé odmítli průchod přes Holandsko do Anglie. Před 1. dubnem 1939 mi bylo jako Čechoslovákovi povoleno překročit britské hranice bez víz. Holandští představitelé však řekli, že jsem se přes noc stal německým občanem, protože Hitler – bylo 15. března – se několik hodin před tím zmocnil Československa. Protože jsem nemohl překročit nizozemské hranice, pokusil jsem se jet do Belgie přes Kolín a Cáchy, abych se do Anglie dostal přes Belgii.

Přestože jsem měl belgické vízum, belgičtí pohraniční úředníci mi odmítli průchod. Musel jsem se tedy vrátit do Kolína. Čtrnáct dní jsem se schovával v Kolíně nad Rýnem. Ujal se mě cizinec, Žid z Kolína nad Rýnem, a mně bylo dovoleno zůstat dva týdny v jeho podkroví, kde to bylo strašné. Po útěku z několika nájezdů cizinců jsem se o dva týdny později pokusil jít pěšky z Cách na belgické území. Poté, co jsem to třikrát marně zkusil, jedné noci za deště a bouřky se mi podařilo překročit německé hranice. Dorazil jsem však na nizozemské území, protože jsem kvůli nedostatečným informacím cestu minul. Nizozemští úředníci mě poslali zpět do Německa, na gestapo. Po dlouhém procesu s gestapem o účelu a cíli mé cesty jsem gestapu řekl, že jsem byl důstojníkem bývalé K. a K. rakouské armády a dal jsem čestné slovo, že nemám žádné peníze, zavazadla ani šperky. Byl jsem tedy propuštěn.

Vrátil jsem se do Kolína, kde jsem se od svých holandských přátelích dozvěděl, že bych měl zkusit překročit belgické hranice jindy. V případě opětovného odeslání zpět bych se měl obrátit na britské velvyslanectví v Haagu, které bylo mezitím o věci informováno. Zkusil jsem to znovu a uspěl jsem.

Po příjezdu do Anglie, jsem se v Londýně obrátil na Royal Institute of British Architects /R.I.B.A./, kterým bylo mé jméno dobře známé z publikací v anglických, amerických a francouzských časopisech a podle mých staveb v Československu, které v roce 1937 navštívili angličtí architekti. Královský institut (pan Jordan) mi nabídl, že mi ministerstvo vnitra vyřídí povolení k pobytu a pracovní povolení jako architekta."

Po překonání náročné cesty z Brna skrze nacistické Německo, Holandsko a Belgii, lze Wiesnerův první dotyk s exilem považovat za relativně úspěšný. Díky jeho evropskému renomé a vztahu s britskými architekty získal v srpnu 1939 v Británii pracovní povolení a mohl zde působit jako architekt. Finanční příjem měl stále z honoráře za stavbu továren G. Schwabe v Bielsko v Polsku, a takřka okamžitě dostal v exilu zakázku na projekt a dozor továrny pro margarín u Glasgow. Bezprostředně poté následovaly také diskuse s českým obuvnickým průmyslníkem Baťou o projektu na deset skladovacích hal v Londýně. Skladovací objekty firmy Baťa měly být postaveny do konce roku 1939.

Situace se pro Wiesnera radiálně změnila s vypuknutím druhé světové války po 1. září 1939. Wiesner okamžitě přišel o finanční příjem z Polska, a stejně tak byly zrušeny i dohodnuté zakázky.

Wiesner se tedy od září 1939 začal ocitat v ekonomicky velmi tíživé situace. Rozhodl se opustit Londýn a odejít na venkov, aby, jak uvádí: ,,Ušetřil poslední peníze. Londýn se stal příliš drahým. Chtěl jsem zkusit Edinburgh a Aberdeen (moji rakouští přátelé tam bydlí) a si najít nějakou práci. Snažil jsem se najít práci v Kendal, Carlisle a Penrith, městech ve Westmorlandu a Cumberlandu. Ale velmi brzy jsem si uvědomil špatnou situaci všech svých anglických kolegů architektů. Všechny zakázky jsou zrušeny, i pro nemocnice. Psal jsem Královskému institutu britských architektů. Velmi litovali, ale neměli možnost najít pozici, resp. nějakou práci."

Podobně tuto situaci popisoval ještě v dopise z 15. února 1940, který adresoval Ewartu G. Culpinovi z Czech Refugee Trust Fund: ,,Abych ušetřil poslední peníze, přestěhoval jsem se z Londýna do Shapu, malé vesnice ve Westmorlandu, kde jsem mohl bydlet levněji. Snažil jsem se najít místo architektonického asistenta. Odpovídal jsem na každý inzerát v Daily Telegraph, abych si našel práci jako kreslíř. Veškeré mé snažení bylo bezvýsledné. I přes maximální péči byly všechny mé peníze utraceny."

Wiesner tedy opustil Londýn a přemístil se do vesničky Shap v Anglii, severně od Leedsu, kde bydlel na adrese Rockery Hotel, Shap, Penrith, Cumberland. Byl v té době však bez jakékoliv práce a začal se zadlužovat. Z nedostatku práce a frustrace zde ale podnikl zajímavou aktivitu, směřující k záchraně místní kulturní památky. Několik set metrů od jeho nového bydliště se nacházely fragmenty kláštera premonstrátů z roku 1199 Shapp Abbey, který byl v 16. století zrušen a postupně chátral. Wiesner začal fragmenty kláštera kreslit a upozorňovat na jeho špatný stav. Dokonce zde rozjel záchrannou akci směřující k jeho obnově.

,,Nemohu však zůstat bez práce. Využil jsem tedy čas ke studiu anglické architektury a velmi mě přitahovaly ruiny Shap Abbey, které považuji za jeden z nejzajímavějších a nejkrásnějších znaků této země. Toto opatství je mimochodem jediné ve Westmorlandu je v rozpadlém stavu a každý poryv větru může urychlit jeho zničení. Snažím se tedy toto nádherné umělecké dílo uchovat."

V jiném dopise z 11. ledna 1940 popisoval toto své úsilí: ,,Podnikl jsem tuto akci s Shap Abbey, protože považuji za nesnesitelné, abych nemohl být pozitivní a aktivní, a abych se zde objevil jako nečinný host. Tedy k ničemu. Díky svému postoji jsem také dosáhl intelektuálního úspěchu v míře, kterou jsem si nikdy nepředstavoval: Mám uznání a zájem ze všech stran Vidíte, jak i tisk sleduje moji efektivitu a připisuje ji československým uprchlíkům. Manchester Guardian ode mě nyní chce studii rekonstrukce té budovy."

Někdy záhy po svém příchodu do obce Shap, přibližně do počátku roku 1940, se tak Wiesnerův zájem v nelehké situaci zaměřil na úsilí propagace a obnovy fragmentů gotického kláštera, o čemž referovaly i britský tisk. Deník The Gazette uveřejnil 6. ledna 1940 článek s názvem "NALÉHAVÁ POTŘEBA ZACHRÁNIT ZŘÍCENINU SHAP ABBEY" ,,Projekt na zachování zříceniny opatství Shap, než budou dále chátrat, předložil pan Ernest Wiesner, československý architekt, nyní žijící v Shap, který získal velkou podporu z různých částí Westmorlandu. Pan Wiesner je toho názoru, že vichřice letošní zimy mohou mít takový vliv na již tak zlověstné trhliny ve zdivu, že pokud nebudou brzy podniknuty kroky, může být prastará památka nezachovatelná. S cílem získat finanční prostředky nechal na prodej vytisknout pohlednice a kalendáře ze svých vlastních nádherných skic, a navíc dobrovolně nabídl své architektonické služby, pokud by práce začaly."

Wiesner ke své aktivitě skutečně získal podporu několika místních osobností, ale je otázka, jak se toto jeho úsilí v záchraně kláštera vyvíjelo dále. Wiesner totiž od konce roku 1939 do poloviny roku 1940 prožíval patrně nejnáročnější období, a v lednu roku 1940 byl nucen požádat Český svěřenecký fond pro uprchlíky o finanční podporu.

V doplňkovém dotazníku z 10. února 1940 pro Český svěřenecký fond pro uprchlíky odpověděl na otázku, zda emigroval z rasových nebo politických důvodů takto: ,,Z rasového i politického hlediska jako demokratický Čech a příznivec Benešovy strany." Dále pak uvedl, že již nedisponuje žádnými finančními zdroji a rád by získal pomoc formou půjčky do doby, než bude mít zaměstnání.

O možnosti získat finance prostřednictvím Českého svěřeneckého fondu, a zažádat o ně, přiměli Wiesnera nejspíš jeho přátelé. Vyplývá to alespoň ze způsobu, jakým sám Wiesner o pomoc žádal, a také z dopisu, který psala někdejší rakouská herečka a také emigrantka Eva Schaffer.

Dne 19. března 1940 totiž proběhla interní komunikace v Českém svěřeneckém fondu mezi paní Loydovou a paní Duncan-Jonesové, kde se píše: ,,Dostala jsem dopis od jedné z našich uprchlic, paní Evy Schafferové, o panu Wiesnerovi. Ona píše: "V Shapu pobývá také můj český přítel, pan Ernest Wiesner, z Brna, známý architekt, který přišel do Anglie krátce po 15. březnu 1939. Musel uprchnout za velmi těžkých a smutných okolností a byl registrován u Českého výboru pro uprchlíky, Mecklenburgh Square, v červnu 1939. Nikdy nepožádal o podporu. Nyní je ve velmi, velmi zoufalém stavu a je nucen dělat dluhy.

Dr. Alfred Peres byl tak laskav, že přijal žádost pana Ernesta Wiesnera o podporu do Českého fondu pro uprchlíky ve Windsoru. Pan Wiesner, pokud vím, žádal pouze o půjčku, protože má kartu od ministerstva práce, že je registrován k Národní službě. Pak by pan Wiesner rád splatil půjčku Českému uprchlickému fondu. Tato žádost byla zaslána dne 11. ledna 1940 prostřednictvím Dr. Prese."
Velmi dobře jsem viděla, v jak katastrofálním stavu pan Wiesner žije, prosím vás, abyste zvážili jeho případ a přečetli si jeho žádost z 11. ledna 1940."

Defacto v návaznosti na tuto interní komunikaci v Českém svěřeneckém fondu Wiesnerovi zaslali dopis, ve kterém mu sdělili schválení výživného:

,,Vážený pane Wiesnere,

je mi velmi líto, že vaše žádost o výživné, kterou jste podala v lednu, nebyla již zodpovězena, ale práce v této kanceláři byla poněkud zdržena kvůli nemoci.

Souhlasíme s tím, že vám poskytneme výživné, a já vám od začátku února zasílám šestitýdenní příspěvek ve výši 23,- týdně.

Mluvil jsem s vedoucím odborného oddělení o možnostech uplatnění a on se domnívá, že je malá pravděpodobnost, že byste našli práci architekta, a domnívá se, že největší šanci byste měl jako inženýr kreslíř. Budu rád, když mi dáte vědět, zda již máte s touto prací nějaké zkušenosti nebo zda byste se chtěli rekvalifikovat."

Wiesner na tento dopis odpověděl s vděčností:

,,Vážená paní Duncan Jonesová,

obdržel jsem váš dopis ze dne 13. března.

Sotva mohu vyjádřit, co jsem cítil nejen z toho, že jste mi poskytli výživné, které mě jistě zachránilo od nejhoršího, ale také z toho, jak bylo báječně nabízeno.

Děkuji mnohokrát.

S ohledem na Váš laskavý návrh rekvalifikačního kurzu jsem velmi rád za nabízenou příležitost.

Přiložené výstřižky papíru vám zcela jasně ukazují, na čem momentálně pracuji. Doufám, že tuto práci dokončím s pomocí H. M. Office of Works.

Byl bych velmi vděčný za to, že jsem mohl tuto práci dokončit.

Pomocí udělené údržby mohu pokračovat ve svém úsilí o záchranu této krásné budovy před jejím zničením, které by bylo pro anglickou kulturu nenapravitelné.

V každém případě se budu snažit najít práci ve své profesi.

Pokud v tom neuspějete, dovolíte si připomenout Vaši laskavou nabídku rekvalifikačního kurzu.

S vděčností Ernst Wiesner"

V březnu 1940 se Wiesner přemístil z dosavadního bydliště v Rockery Hotelu v Shapu za Evou Schaffer na novou adresu Shap South View Cottage. Ve stejnou dobu Wiesner vyplňoval další formulář pro Český svěřenecký fond, ve kterém na otázku, zda chce dále emigrovat, případně kam, uvedl ,,Nový Zéland a Kanada." Zdá se tedy, že oproti březnu 1939, kdy do Británie přicestoval a uváděl, že chce v Británii zůstat, byla jeho situace o rok později zcela jiná a zvažoval další emigraci.

Kromě snahy zachovat zříceninu Shap Abbey uspořádal Wiesner spolu s Evou Schaffer mezi únorem až květnem 1940 několik přednášek o Československu. Eva Schaffer zde dokonce založila Dramatickou společnost, ve snaze uspořádat vystoupení v Penrith a výnos věnovat Britskému a Českému Červenému kříži. O těchto aktivitách Wiesner informoval Český svěřenecký fond:

,,Vážená paní Duncan-Jonesová,

své služby chci dát k dispozici co nejrychleji a rád bych je využíval podle svých možností. I když je mi přes 50 let, nemyslím si, že jsem v dnešní době zbytečný… Jsem ochoten vykonávat zemědělské nebo lesnické práce nebo jakoukoli administrativu podle mých znalostí češtiny a němčiny.

Mým jediným přáním je však zůstat dál a spolupracovat s paní Evou Schaffer /reg.at Českého výboru č.391/, zůstávám zde v Shapu s paní Evy Schaffer. Jsme přátelé léta. Kromě toho pro mě paní Schaffer dělala sekretářskou a překladatelskou práci.

Paní Eva Schaffer pořádá přednášky o Československu po celém Westmorlandu na pomoc Britského a Českého červeného kříže, u kterých se starám o obrazovou část. Možná existuje možnost poskytovat tyto přednášky i v jiných částech Anglie na pomoc Červenému kříži. Víc toho ve Westmorlandu udělat nemůžeme.

Informován, že Český svěřenský fond má zájem o vytvoření skupin pro zemědělskou nebo lesnickou práci, dovolte mi, abyste zvážili naši spolupráci s našimi nejlepšími přáteli panem Erichem Pohlmannem a paní Lotte Pohlmann, kteří zde nyní bydlí. Pan a paní Pohlmannovi, kteří patří do Menne-Group, se velmi snažili osamostatnit od správy Českého svěřenského fondu a podařilo se jim pracovat jako kuchaři v hotelu Cornwall. Vzhledem k rostoucí averzi vůči Němcům a Rakušanům si nemohou najít nové místo a vím, že jsou v tísnivé situaci. Ať už pan Erich Pohlmann vstoupí do armády nebo ne, cítím, že se musíme postarat o paní Lotte Pohlmannovou, která je kromě toho skvělá kuchařka a šikovná a skromná pracovnice."

Jejich aktivity se však nesetkaly u Českého svěřeneckého fondu s pochopením, a o několik dní dostal Wiesner následující odpověď:

,,Vážený pane Wiesnere,

děkuji za Váš dopis z 1. června. Rádi byste slyšeli o úspěšných přednáškách, které jste s paní Schafferovou pořádali na pomoc Britskému a Českému červenému kříži. V současné době se však nepovažuje za vhodné v těchto přednáškách pokračovat. Obě vaše jména jsem dala, jak požadujete, zemědělskému oddělení pro práci v lesnictví. Pravděpodobně se s vámi brzy spojí.

Pokud jde o pana a paní Pohlmanovi, také jsme od nich slyšeli a jejich případ zvažujeme."

Ještě tentýž den byli v rámci interní komunikace oba skutečně zařazeni na seznam osob určených pro lesní práce.

Wiesnerova tíživá situace gradovala až do podzimu 1940. Dne 26. července 1940 psal následující:

,,Vážená paní Duncan-Jonesová,

na útěku z Československa s jedním oblekem a jedním kabátem, nemám teplé spodní prádlo ani teplé punčochy ani zimní kombinézu. Čepici mám zkaženou počasím. Minulou zimu to bylo dost těžké. Obávám se, že můj oblek je značně obnošený a opotřebovaný.

Myslíte si, že je možné získat určitou částku navíc k mé týdenní údržbě za nákup některých věcí, které většinou potřebuji?

Mezitím jsem nakreslil šest skic Westmorlandu, které doufám v blízké budoucnosti prodám, pro tisk pohlednic. Doufám, že najdu firmy, které budou mít zájem o koupi těchto skic. Jakmile se mi je podaří utěsnit, dám vám vědět, kolik dostanu.

Navíc jsem vyrobil konstrukci pece na úsporu uhlí, a dvakrát tak rozpálenou jako běžný krb. Protože vím, jak užitečné by to mohlo být pro příští zimu, snažím se kontaktovat továrnu, která by měla zájem prodat tyto snadno sestavitelné pece.

Upřímně doufám, že se mi v těchto snahách podaří stát se nezávislými na vedení Výboru."

V listopadu 1940 se opozdilo jeho výživné, a Wiesner tak opět korespondoval s Českým svěřeneckým fondem pro uprchlíky ve snaze domoct se výživného.

Mimo to v listopadu 1940 proběhly u Wiesnera dvě nepříjemné policejní prohlídky a došlo také k nedorozumění ohledně nároku na výživné. Český svěřenecký fond nařkl Wiesnera, že si neoprávněně přivlastnil výživné za svého bratra Erwina. Tato záležitost se Wiesnera osobně dotkla, a ohradil se vůči tomu následujícím způsobem:

,,Jak jsem již zmínil ve svém dopise z 26. listopadu paní Loydové, měl jsem v dané době dvě policejní prohlídky v South View Cottage. Policie mi vzala všechny doklady a korespondenci a uchovávala je déle než 3 měsíce. ...

Jsem si jist, že uznáte, že v současné době mohou na obou stranách docházet k nejasnostem. Není třeba hovořit o falšování.

Vaši nedůvěru však plně chápu. Určitě máte své zkušenosti. Všichni jsme pro vás cizí a je nesmírně těžké rozlišovat mezi lidmi.

Od samého začátku pro mě bylo těžké být podporován svěřenským fondem. Můžete mi věřit, že jsem udělal všechno, abych získal nezávislost. Veškeré mé snažení bylo až do poslední doby bezvýsledné. Před pěti týdny mi však rada hrabství Cumberland a Westmorland nabídla velmi dobrou pozici. …

Doufám, že jsem vše vysvětlil. Především nezneužívám vaší důvěry a vstřícnosti, která mě zachránila v době potíží."

Počátkem prosince 1940 tedy Wiesner získal pracovní příležitost, a to stá se architektonickým asistentem rady hrabství Cumberland, u architekta krajské rady Johna Haughana. Dne 16. prosince tak konečně mohl nastoupit do práce. Wienserovi měl pomoct vrchní konstábl Westmorlandu a Cumberlandu Philip T.B. Browne, který na Wiesnera upozornil krajskou radu.

S novou prací se Wiesner ještě v prosinci 1940 přemístil severně, do městečka Carlisle a bydlel na adrese 4. Alfred Street North. Carlisle, Cumberland.

Někdy v průběhu ledna 1941 dostal Wiesner ještě nabídku práce od College of Art v Edinburghu, která mu nabídla pozici senior asistenta: ,,Protože by to znamenalo širší rozsah práce a vliv na budoucí vývoj, navíc větší plat, rád bych do Edinburghu odjel, pokud by mě členové rady hrabství Cumberland byli ochotni zprostit mých závazků, i když o tom pochybuji jako všichni ostatní. Zdá se, že členové krajské rady oceňují moji práci."

S novým zaměstnáním prakticky končí korespondence mezi Českým svěřeneckým fondem pro uprchlíky, a archivní složka je tím vyčerpaná. Do 1. března 1941 měl Wiesner splatit veškeré své pohledávky vůči fondu, za což ručil i svoji zlatou krabičkou na cigarety. Dne 25. ledna psala Eva Schaffer: ,,Bylo mi svěřeno zlaté pouzdro na cigarety. Pokud by se něco stalo panu Ernstu Wiesnerovi, mám k 1. březnu 1941 zaplatit částku 3 libry, kterou dluží Českému uprchlickému fondu."

Wiesner na krajském úřadě v Cumberlandu pracoval do roku 1943, než se opět přestěhoval do Londýna a začal pracovat pro československou exilovou vládu.