Alois Kubíček: Josef Zítek
Odvážnou cestou pronikal Josef Zítek v životě i uměleckém díle. Nebylo v ní odklonu, byla jedinou vzestupnou linií. Jeho kulminace spadá do požehnané doby, kdy obrozenská generace našeho výtvarného umění dospěla až tam, kam Smetana přivedl českou hudbu, Mánes české malířství a Myslbek české sochařství. Po jich boku stojí Zítek jako představitel a zakladatel novodobého českého umění architektonického.
Zítek byl dítě proletářské. Zemřel jako příslušník konservativní šlechty. To byl jeho život. Vyšel z domácích skol, v nichž seznal toliko nedostatek výchovy domácích umělců a stal se prvým našim učitelem architektonické průpravy. To byla jeho pouť učitelská. Vytvořil řadu staveb, ale toliko jeden »chrám znovuzrození«, dílo, s nímž celá jedna generace národní i umělecká byla nerozlučně spiata tak, aby jí generace příští záviděly, že zanechala po sobě pomník, jakého druhého nemáme. To bylo vyvrcholení Zítkova uměleckého díla.
Narodil se 4. dubna 1832 v Karlině. Otec jeho Josef Zítek, obuvnický pomocník, zemřel skoro 3 měsíce před jeho narozením. O vychování pečuje matka, švadlena. Zítek prožívá mládí na Malé Straně, v bývalém Pinkasově domě na ostrově Kampě. Na pražském polytechnickém ústavě král. českého stařičký Wiesenfeld dal mu prvý základ z technických věd, ne však umění. Rok 1848 prožívá již na vysoké škole, aby se i v něm probudilo národní vědomí, které nikdy nezapřel, ačkoliv nežil povětšině v prostředí českém. V roce 1851 loučí se s Prahou na plných 13 let. Geilingské stipendium umožnilo mu studium na akademii výtvarných umění ve Vídni, kterou již před ním vyhledal Kranner, Ullmann, Barvitius a Hlávka. V létech 1851 až 1854 jest žákem E. Van der Nülla, Siccardsburga a K. Roesnera. Prázdniny věnuje učení se zednickému řemeslu, jemuž se učí v letech 1852 až 1855, kdy vídeňský dvorní stavitel L. Mayer vydává mu výuční list zednického tovaryše. Po ukončení akademického studia od září 1854 až do října 1855 jest zaměstnán ve Vídni u Krannera, načež podniká krátkou cestu do Terstu a Benátek. V atelieru Krannerově byl zaměstnán návrhem Votivního kostela vídeňského. Novodobá gotika byla v těchto letech uměleckou vidinou nejen jeho, nýbrž učitelů a všech současníků a Ferstelův návrh v soutěži Votivního kostela vrcholným dílem gotisující Vídně. Zítek, tak jako před 40ti lety mladý Schinkel, zaplatil i svůj tribut romantickému horování své doby. Svou ideovou představu o novodobé gotice uplatnil v r. 1857 v studii projektu »Velkého katolického farního kostela«, aby dokázal, že gotické tvarosloví ovládá dokonale. Téhož roku má příležitost uplatniti se návrhem řecko-katolického kostela v Csanalós v Uhrách a r. 1859 návrhem katolického kostela v Rakové na Slovensku, jež ministerstvo kultu a vyučování objednalo.
V letech 1857 až do konce r. 1858 jest Zítek zaměstnán v atelieru prof. Van der Nülla a Siccardsburga, kde spolupracuje na příklad na konkurenčním projektu české spořitelny v Praze a university a bursy ve Vídni. Rok 1858 přinesl Zítkovi uznání a současně i peněžní pomoc k dalšímu studiu. Toho roku získal Zítek cenu za »Velký farní kostel« na výstavě akademie výtvarných umění a konečně v říjnu téhož roku obdržel v akademii na dva roky cestovní stipendium.
Zítkův pobyt ve Vídni byl tím dočasně přerušen, ale vybudované styky jak s uměleckou kolonií, tak českou vlasteneckou kolonií vídeňskou oživovaly v pozdějších letech jak v Praze, tak ve Vídni. Zítek co člen České Besedy na doporučení Vocelovo představen Palackým Eugenu hraběti Černínovi, který jej nazývá »patriotischer Böhme«. Vídeňské známosti umožnily Zítkovi v letech příštích nejen návrat do Prahy, nýbrž získaly mu později i stavebníky přející umění.
Italská cesta v letech 1859, prodloužená až po začátek 1862, byla mu objevem málo ještě tehdy uznávaných renesančních myšlenek. Obdiv Itálie a podmaňující vliv její doprovází již celou jeho životní dráhu.
Zítek pilně studuje architekturu severní Itálie, odkud již před třemi sty lety přecházeli její tvůrci na sever přes Alpy, právě tak jako Itálii střední a jižní. Jeho náčrtníky vypráví za celé knihy, jak nepřehlížel, ale studoval nikoliv očima archeologa, nýbrž umělce, hledajícího po všech městech Itálie potvrzení představ o oprávněnosti nového umění. Benátky, Padova, Vicenza, Ferrara, Řím, Florencie, Neapol, Sicilie, Orvieto, Assissi, Bologna, Janov byly mu Mekkou, tak jako všem architektům byly, jsou a budou.
V Pompejích poznal Zítek malíře Friedricha Prellera, který byl pověřen vypracovati cyklus obrazů z Odyssee pro výmarského mecenáše umění velkovévodu Karla Alexandra. Preller doporučil Zítka velkovévodovi jako talentovaného umělce, který by navrhl v jeho intencích galerii pro cyklus obrazů. Za svého pobytu v Římě vypracoval roku 1861 Zítek prvé návrhy galerie jako samostatné přízemní stavby, v níž cyklus 16ti nástěnných maleb měl býti umístěn. Návrh byl po příznivém dobrozdání Petra Cornelia navržen k provedení; tím upuštěno bylo od původního úmyslu použiti cyklu obrazů k dekoraci Schinklem navrženého t. zv. Wielandova zámeckého pokoje. Roku 1862 vrací se Zítek do Vídně do atelieru svých učitelů Van der Nülla a Siccardsburga, aby se zúčastnil prací na vídeňské Opeře. Samostatně zaměstnán byl již některými menšími pracemi pro hr. Eug. Černína. Ale ještě téhož roku odjíždí znovu na delší stipendijní cestu, tentokráte do Německa, Belgie a Francie. Na své cestě navštěvuje Výmar, Mohuč, Cáchy, Brussel, Paříž, Remeš, Chartres a j. a studuje hrady a zámky na Loiře. Bylť totiž za svého pobytu v Brusselu pověřen vévodou Beaufortem vypracováním návrhu na přestavbu vévodova zámku v Bečově Mariánských Lázní. Výmarský pobyt způsobil, že velkovévoda byl získán k tomu, aby síň pro Prellerův cyklus byla řešena v rámci stavebního programu nového musea, jehož projekt velkovévoda zadal Zítkovi k provedení.
Zítek chápal, že jest mu svěřen úkol nadmíru čestný. Výmar prožíval tehdy poslední leta svého zlatého věku. Čtyřhvězdí Goethe, Herder, Wieland a Schiller dodalo mu krátce před tím významu, jakého nemělo jiné město střední Evropy. Za vlády Karla Alexandra soustřeďuje Výmar znovu rozsáhlou kolonii představitelů vědy a umění, k níž po krátký čas patřil i Bedřich Smetana a Josef Zítek, mající ve Výmaru upřímné přátele, Zítek v Prellerovi a Smetana v F. Lisztovi. Jest určitá obdoba mezi Zítkem a Smetanou. Oběma mladým umělcům styk s německými Athénami přináší obrat v další umělecké dráze. 24letý Smetana posílá Lisztovi do Výmaru svůj prvý opus »Dix morceaux caractéristiques«, jenž jest jeho prvým krokem do světa, který buduje přátelství mezi Lisztem a Smetanou, aby mu později razilo cestu nejen k velkovévodovi, nýbrž bylo mu doporučujícím listem do celého světa. I 29letý Zítek posílá svůj prvý opus nového umění do Výmaru, aby se zde vypracoval na dokonalého umělce. Výmar byl a jest místem, kde se věří v možnost uměleckého vývoje. Zde vedl a viděl Zítek růsti svoje prvé velké dílo, které bylo prvým odklonem od gotisující povahy prvých jeho prací a jehož pouhým zdokonalením a rozvinutím jsou jeho pozdější a vrcholná díla. Oba, Smetana i Zítek, přicházejí po zkouškách vykonaných v cizině, oběma umělecký projev nebyl omezen na malé území geografických hranic, ale vrátili se k nám vyspělí a připraveni dáti národu největší díla hudby a stavitelství celého XIX. století. Ne pouze to, oba položili základ uměleckým disciplinám, na nichž jest možno budovat až po naše časy. Tento vývoj urychlil a přiblížil nám Výmar. Smetana i Zítek razili přes Výmar do své vlasti cestu uměleckého creda, vyrostli oba v přízni Výmaru a uplatnili se dříve, než jim to mohly umožniti těsné ještě poměry jejich vlasti.
Po svém návratu do Vídně byl Zítek plně zaměstnán pracemi výmarskými. Výmarský úkol jeho záhy byl rozšířen. Bylo nutno vypracovati regulaci celé čtvrti mezi nádražím a starou částí města. Zítek vyřešil tuto úlohu vzorně a umístil v ose hlavní třídy projektované museum. Skoro po celý rok 1863 až 1864 zdržuje se Zítek ve Výmaru, aby osobně roku 1864 započatou stavbu vedl.
Poslední vídeňský jeho pobyt jest vyčerpáván i další prací, svěřenou mu v Bečově, kterou prováděl společně s arch. G. A. Gnauthem, jehož poznal v Itálii. Daleké reminiscence z cesty na západě (Pierrefonds) ozývají se v tomto díle, které zůstalo pouze romantickým snem stavebníka i projektantů.
Částečně byla provedena podle jeho návrhu úprava Černínského zámku v Petrohradě v Čechách, ač i tu jeho velkorysý návrh z r. 1864 zůstal neproveden. Nebýti náhlého přelomu v životní dráze Zítkově, byl by Zítek snad zůstal trvale ve Vídni, kde v srpnu roku 1864 získal stavitelskou koncesi.
V Praze byla v květnu 1864 na polytechnickém ústavě vypsána soutěž na obsazeni nově utvořené stolice stavitelství pozemního (III. běh) a cvičení ve slohovém kreslení. Z přihlášených uchazečů byli všichni cizinci. Zemský výbor požádal arch. Ullmanna, aby dal posudek o žadatelích. Ullmann navrhl, aby zemský výbor jednal s některým domácím umělcem, který by byl ochoten stolici převzíti a za vhodné označil Barvitia, Bergmanna, Rivnáče a výslovně i Zítka jako »eine im Aufblühen begriffene Kapazität«. 20. července 1864 usnáší se zemský výbor na návrh prof. Kořistky jednati se Zítkem a již 6. listopadu bylo jmenováni Zítkovo potvrzeno. Ku konci roku 1864 a to v prosinci, zahájil Zítek již svoji činnost v Praze.
Vedle učitelské činnosti byl Zítek zaměstnán stavbou musea výmarského, která toho roku byla vyvedena pod střechu a konečně návrhem katolického kostela pro Výmar, k jehož provedení vlak nedošlo.
Vlastenecká a umělecká Praha byla tehdy stále zaměstnána otázkou zbudování Národního divadla. Zakoupeno bylo staveniště a deset let již prošlo od vypsání soutěže, z níž vyšel návrh arch. F. Froehlicha z Vídně, určený k provedení. Konečně na části původního staveniště r. 1862 Ullmannem vystavěno divadlo prozatímní. Když byl Bachův absolutismus zlomen a znovu oživla myšlenka uskutečnění Národního divadla a r. 1865 došlo k prvé činnosti sboru pro postavení divadla, nemohl býti Froehlichův plán pro zmenšené staveniště použit. Sbor přijal nabídku Ullmanna, že jest ochoten vypracovati zdarma nové plány divadla, ale současné vyzval arch. Zítka, aby též návrh podal. 6. března 1865 sděluje Zítek jednateli dru J. Grégrovi: »Vynasnažím se plány pro budovu zhotoviti, kteráž by úplně účelu svému dostála, zároveň ale našeho národa důstojná byla.«
Užší soutěž rozšířena byla ještě o prof. Niklase, který rovněž dodání plánu slíbil a mimo to další návrh předložil nejmenovaný stavitel. Program divadla rozeslán byl dne 27. dubna, v němž soutěžícím sděleno, že mají řešiti divadlo pro 2500 osob a vyhrazeno sboru, že plány dá posouditi umělcům mimo Cechy. V srpnu r. 1866 byly plány drem Sladkovským dopraveny do Vídně k arch. Van der Nüllovi a Siccardsburgovi, kteří doporučili návrh Zítkův k provedení. 28. dubna 1867 odevzdal sbor architektonické vedení stavby do rukou arch. Zítka a dne 16. května 1868 položen ke stavbě základní kámen. 11. června 1881 bylo divadlo slavnostně otevřeno a Zítkovi společně se Smetanou dostalo se největších poct, jakých mu mohla oficiální veřejnost tehdy poskytnouti. 11. září mělo dojiti k otevření definitivnímu, avšak požár divadla 12. srpna nejen zmařil vykonanou práci za jediný den, nýbrž byl i začátkem tragického odchodu umělcova od nedokončeného díla. Zítkovi byla v době otevření vytýkána řada disposičních chyb: malý počet sedadel i míst k stání, stísněné prostory galerie i malá šířka loží, vedení komínů do balustrády kol kopule, nízká kopule a pod. Některé tyto disposiční závady vznikly z omezeného staveniště a velkého stavebního programu, jiné ze snahy stavebníka vtěsnati co největší počet míst v hlediště a opět jiné nedostatky nebyly zaviněny disposicí, nýbrž nedokonalou tehdy ještě technikou osvětlovací (plyn) nebo vytápěcí a větrací.
Přes to, že uznávána byla architektonická hodnota stavby divadla, zdá se, že promlouval tu k laikům tehdy více pravý materiál stavby nebo její detail, než byl doceňován celek. Není obdoby v naší kulturní Historii, aby umělec zažil útoků jako tehdy Zítek.
O Národním divadle bylo, jak Ot. Hostinský píše, »tolik zlého namluveno a napsáno, jako by bylo bývalo nejšpatnějším divadlem celého světa«. V obraně Zítka přimlouvá se O. Hostinský, aby »při rekonstrukci divadla starý půdorys byl zachován beze vší změny«.
O další práci Zítkově v N. D. rozhoduje anketa znalců (Brandner, Baum, Helmer, Wiehl a Wolf) dne 19. a 20. března r. 1882, kladoucí pro rekonstrukci řadu podmínek pro Zítkovo přesvědčení nepřijatelných. Na osudné ultimatum této komise, sdělené drem J. Škardou, koncipuje Zítek několikráte po sobě odpověď, z níž nedokončený passus pro nás nej důležitější zůstal toliko v konceptu: »Přeji dalšímu provedení šťastného zdaru a oné lásky a snahy, kterouž jsem já skrze 15 let činnosti .. .« více nedopsal. 31. března byla resignace Zítkova výborem sboru pro zřízení Národního divadla přijata. Tímto dnem patří již všecka tvůrčí Zítkova činnost historii.
Osmnáct dosavadních let jeho působení v Praze jest v prvé řadě vyplněno vedením stavby Národního divadla. Byla to práce na své poměry gigantská. Zítek vystupuje tu jako prvý organisátor české generace umělců a řemeslníků a současně za velmi nesnadných poměrů co bojovník vysokých cílů uměleckých, zdůrazňující i kvalitu práce a ušlechtilost stavebního materiálu.
Zítkova umělecká činnost ve vlasti spadá vlastně jen do prvého desítiletí jeho působení v Praze ― to jest do doby, v níž nebyl ještě plně vyčerpáván prací s divadlem.
V roce 1869 vyzván byl Zítek městským zastupitelstvím v Karlových Varech, aby posoudil úřední projekt Mlýnské kolonády, na niž byla již v roce 1851 vypsána veřejná soutěž. Zítek na to požádán o podání vlastního návrhu a již v roce 1871 staví se nová lázeňská kolonáda. Ještě téhož roku za stavby základů usnáší se zastupitelstvo o změně původního nákladného projektu a Zítek vyzván k podání nového návrhu na přízemní kolonádu. Třeba jen torso původní myšlenky, jest kolonáda skvělým rozmachem umělcova genia v jeho nejslibnějším začátku a prvou dokončenou velkou jeho stavbou v Čechách.
V roce 1874 soutěží Zítek s arch. J. Schulzem na stavbu Rudolfina v Praze. Bude věcí podrobnějšího studia dokázati převážnou práci Zítkovu na tomto díle, v němž dán nepřekonaný vzor řešení veřejných budov na jedinečném pobřeží Vltavy.
I menší práce Zítkovy: pomník Havlíčkův na Olšanech, Pinkasův v Košířích, návrh úpravy schodiště Thunova paláce na Malé Straně jsou z těchto let.
Uznáván vynikajícím umělcem uniká rád po přerušení stavby divadla z prostředí, v němž vyrostl a na němž spolutvořil, aby nevzal již »tužku do ruky«.
Nový život ― krásný kraj zámku Lčovic s dalekou vyhlídkou na Šumavu s Boubínem, kam doprovází jej pozdní jeho láska ― jest silnější, než vůle jeho genia. Zítek se odmlčel na 27 let dalšího života. Jeho život a dílo má pouze linii vzestupu, snad tušil, že vykonal, co chtěl: přivésti po prvé českou architekturu na výši evropskou.
F. X. Salda minulého roku vzpomněl památky Vrchlického takto: »Zvláštní zjev; neměli jsme ve své literatuře renaisance. Vrchlickým jako by nás chtěl osud za to odškodniti. Vrchlický jest po některých stránkách své tvorby typický básník renaisanční...« Snad by šlo tu navázat i v úvaze o naší architektuře. Zítek nebyl pouze spolutvůrcem díla, jemuž Semper a předchůdci vtiskli pouhý obdiv renaisance. Zítkem nás odškodnily dějiny.
Zítek byl dítě proletářské. Zemřel jako příslušník konservativní šlechty. To byl jeho život. Vyšel z domácích skol, v nichž seznal toliko nedostatek výchovy domácích umělců a stal se prvým našim učitelem architektonické průpravy. To byla jeho pouť učitelská. Vytvořil řadu staveb, ale toliko jeden »chrám znovuzrození«, dílo, s nímž celá jedna generace národní i umělecká byla nerozlučně spiata tak, aby jí generace příští záviděly, že zanechala po sobě pomník, jakého druhého nemáme. To bylo vyvrcholení Zítkova uměleckého díla.
Narodil se 4. dubna 1832 v Karlině. Otec jeho Josef Zítek, obuvnický pomocník, zemřel skoro 3 měsíce před jeho narozením. O vychování pečuje matka, švadlena. Zítek prožívá mládí na Malé Straně, v bývalém Pinkasově domě na ostrově Kampě. Na pražském polytechnickém ústavě král. českého stařičký Wiesenfeld dal mu prvý základ z technických věd, ne však umění. Rok 1848 prožívá již na vysoké škole, aby se i v něm probudilo národní vědomí, které nikdy nezapřel, ačkoliv nežil povětšině v prostředí českém. V roce 1851 loučí se s Prahou na plných 13 let. Geilingské stipendium umožnilo mu studium na akademii výtvarných umění ve Vídni, kterou již před ním vyhledal Kranner, Ullmann, Barvitius a Hlávka. V létech 1851 až 1854 jest žákem E. Van der Nülla, Siccardsburga a K. Roesnera. Prázdniny věnuje učení se zednickému řemeslu, jemuž se učí v letech 1852 až 1855, kdy vídeňský dvorní stavitel L. Mayer vydává mu výuční list zednického tovaryše. Po ukončení akademického studia od září 1854 až do října 1855 jest zaměstnán ve Vídni u Krannera, načež podniká krátkou cestu do Terstu a Benátek. V atelieru Krannerově byl zaměstnán návrhem Votivního kostela vídeňského. Novodobá gotika byla v těchto letech uměleckou vidinou nejen jeho, nýbrž učitelů a všech současníků a Ferstelův návrh v soutěži Votivního kostela vrcholným dílem gotisující Vídně. Zítek, tak jako před 40ti lety mladý Schinkel, zaplatil i svůj tribut romantickému horování své doby. Svou ideovou představu o novodobé gotice uplatnil v r. 1857 v studii projektu »Velkého katolického farního kostela«, aby dokázal, že gotické tvarosloví ovládá dokonale. Téhož roku má příležitost uplatniti se návrhem řecko-katolického kostela v Csanalós v Uhrách a r. 1859 návrhem katolického kostela v Rakové na Slovensku, jež ministerstvo kultu a vyučování objednalo.
V letech 1857 až do konce r. 1858 jest Zítek zaměstnán v atelieru prof. Van der Nülla a Siccardsburga, kde spolupracuje na příklad na konkurenčním projektu české spořitelny v Praze a university a bursy ve Vídni. Rok 1858 přinesl Zítkovi uznání a současně i peněžní pomoc k dalšímu studiu. Toho roku získal Zítek cenu za »Velký farní kostel« na výstavě akademie výtvarných umění a konečně v říjnu téhož roku obdržel v akademii na dva roky cestovní stipendium.
Zítkův pobyt ve Vídni byl tím dočasně přerušen, ale vybudované styky jak s uměleckou kolonií, tak českou vlasteneckou kolonií vídeňskou oživovaly v pozdějších letech jak v Praze, tak ve Vídni. Zítek co člen České Besedy na doporučení Vocelovo představen Palackým Eugenu hraběti Černínovi, který jej nazývá »patriotischer Böhme«. Vídeňské známosti umožnily Zítkovi v letech příštích nejen návrat do Prahy, nýbrž získaly mu později i stavebníky přející umění.
Italská cesta v letech 1859, prodloužená až po začátek 1862, byla mu objevem málo ještě tehdy uznávaných renesančních myšlenek. Obdiv Itálie a podmaňující vliv její doprovází již celou jeho životní dráhu.
Zítek pilně studuje architekturu severní Itálie, odkud již před třemi sty lety přecházeli její tvůrci na sever přes Alpy, právě tak jako Itálii střední a jižní. Jeho náčrtníky vypráví za celé knihy, jak nepřehlížel, ale studoval nikoliv očima archeologa, nýbrž umělce, hledajícího po všech městech Itálie potvrzení představ o oprávněnosti nového umění. Benátky, Padova, Vicenza, Ferrara, Řím, Florencie, Neapol, Sicilie, Orvieto, Assissi, Bologna, Janov byly mu Mekkou, tak jako všem architektům byly, jsou a budou.
V Pompejích poznal Zítek malíře Friedricha Prellera, který byl pověřen vypracovati cyklus obrazů z Odyssee pro výmarského mecenáše umění velkovévodu Karla Alexandra. Preller doporučil Zítka velkovévodovi jako talentovaného umělce, který by navrhl v jeho intencích galerii pro cyklus obrazů. Za svého pobytu v Římě vypracoval roku 1861 Zítek prvé návrhy galerie jako samostatné přízemní stavby, v níž cyklus 16ti nástěnných maleb měl býti umístěn. Návrh byl po příznivém dobrozdání Petra Cornelia navržen k provedení; tím upuštěno bylo od původního úmyslu použiti cyklu obrazů k dekoraci Schinklem navrženého t. zv. Wielandova zámeckého pokoje. Roku 1862 vrací se Zítek do Vídně do atelieru svých učitelů Van der Nülla a Siccardsburga, aby se zúčastnil prací na vídeňské Opeře. Samostatně zaměstnán byl již některými menšími pracemi pro hr. Eug. Černína. Ale ještě téhož roku odjíždí znovu na delší stipendijní cestu, tentokráte do Německa, Belgie a Francie. Na své cestě navštěvuje Výmar, Mohuč, Cáchy, Brussel, Paříž, Remeš, Chartres a j. a studuje hrady a zámky na Loiře. Bylť totiž za svého pobytu v Brusselu pověřen vévodou Beaufortem vypracováním návrhu na přestavbu vévodova zámku v Bečově Mariánských Lázní. Výmarský pobyt způsobil, že velkovévoda byl získán k tomu, aby síň pro Prellerův cyklus byla řešena v rámci stavebního programu nového musea, jehož projekt velkovévoda zadal Zítkovi k provedení.
Zítek chápal, že jest mu svěřen úkol nadmíru čestný. Výmar prožíval tehdy poslední leta svého zlatého věku. Čtyřhvězdí Goethe, Herder, Wieland a Schiller dodalo mu krátce před tím významu, jakého nemělo jiné město střední Evropy. Za vlády Karla Alexandra soustřeďuje Výmar znovu rozsáhlou kolonii představitelů vědy a umění, k níž po krátký čas patřil i Bedřich Smetana a Josef Zítek, mající ve Výmaru upřímné přátele, Zítek v Prellerovi a Smetana v F. Lisztovi. Jest určitá obdoba mezi Zítkem a Smetanou. Oběma mladým umělcům styk s německými Athénami přináší obrat v další umělecké dráze. 24letý Smetana posílá Lisztovi do Výmaru svůj prvý opus »Dix morceaux caractéristiques«, jenž jest jeho prvým krokem do světa, který buduje přátelství mezi Lisztem a Smetanou, aby mu později razilo cestu nejen k velkovévodovi, nýbrž bylo mu doporučujícím listem do celého světa. I 29letý Zítek posílá svůj prvý opus nového umění do Výmaru, aby se zde vypracoval na dokonalého umělce. Výmar byl a jest místem, kde se věří v možnost uměleckého vývoje. Zde vedl a viděl Zítek růsti svoje prvé velké dílo, které bylo prvým odklonem od gotisující povahy prvých jeho prací a jehož pouhým zdokonalením a rozvinutím jsou jeho pozdější a vrcholná díla. Oba, Smetana i Zítek, přicházejí po zkouškách vykonaných v cizině, oběma umělecký projev nebyl omezen na malé území geografických hranic, ale vrátili se k nám vyspělí a připraveni dáti národu největší díla hudby a stavitelství celého XIX. století. Ne pouze to, oba položili základ uměleckým disciplinám, na nichž jest možno budovat až po naše časy. Tento vývoj urychlil a přiblížil nám Výmar. Smetana i Zítek razili přes Výmar do své vlasti cestu uměleckého creda, vyrostli oba v přízni Výmaru a uplatnili se dříve, než jim to mohly umožniti těsné ještě poměry jejich vlasti.
Po svém návratu do Vídně byl Zítek plně zaměstnán pracemi výmarskými. Výmarský úkol jeho záhy byl rozšířen. Bylo nutno vypracovati regulaci celé čtvrti mezi nádražím a starou částí města. Zítek vyřešil tuto úlohu vzorně a umístil v ose hlavní třídy projektované museum. Skoro po celý rok 1863 až 1864 zdržuje se Zítek ve Výmaru, aby osobně roku 1864 započatou stavbu vedl.
Poslední vídeňský jeho pobyt jest vyčerpáván i další prací, svěřenou mu v Bečově, kterou prováděl společně s arch. G. A. Gnauthem, jehož poznal v Itálii. Daleké reminiscence z cesty na západě (Pierrefonds) ozývají se v tomto díle, které zůstalo pouze romantickým snem stavebníka i projektantů.
Částečně byla provedena podle jeho návrhu úprava Černínského zámku v Petrohradě v Čechách, ač i tu jeho velkorysý návrh z r. 1864 zůstal neproveden. Nebýti náhlého přelomu v životní dráze Zítkově, byl by Zítek snad zůstal trvale ve Vídni, kde v srpnu roku 1864 získal stavitelskou koncesi.
V Praze byla v květnu 1864 na polytechnickém ústavě vypsána soutěž na obsazeni nově utvořené stolice stavitelství pozemního (III. běh) a cvičení ve slohovém kreslení. Z přihlášených uchazečů byli všichni cizinci. Zemský výbor požádal arch. Ullmanna, aby dal posudek o žadatelích. Ullmann navrhl, aby zemský výbor jednal s některým domácím umělcem, který by byl ochoten stolici převzíti a za vhodné označil Barvitia, Bergmanna, Rivnáče a výslovně i Zítka jako »eine im Aufblühen begriffene Kapazität«. 20. července 1864 usnáší se zemský výbor na návrh prof. Kořistky jednati se Zítkem a již 6. listopadu bylo jmenováni Zítkovo potvrzeno. Ku konci roku 1864 a to v prosinci, zahájil Zítek již svoji činnost v Praze.
Vedle učitelské činnosti byl Zítek zaměstnán stavbou musea výmarského, která toho roku byla vyvedena pod střechu a konečně návrhem katolického kostela pro Výmar, k jehož provedení vlak nedošlo.
Vlastenecká a umělecká Praha byla tehdy stále zaměstnána otázkou zbudování Národního divadla. Zakoupeno bylo staveniště a deset let již prošlo od vypsání soutěže, z níž vyšel návrh arch. F. Froehlicha z Vídně, určený k provedení. Konečně na části původního staveniště r. 1862 Ullmannem vystavěno divadlo prozatímní. Když byl Bachův absolutismus zlomen a znovu oživla myšlenka uskutečnění Národního divadla a r. 1865 došlo k prvé činnosti sboru pro postavení divadla, nemohl býti Froehlichův plán pro zmenšené staveniště použit. Sbor přijal nabídku Ullmanna, že jest ochoten vypracovati zdarma nové plány divadla, ale současné vyzval arch. Zítka, aby též návrh podal. 6. března 1865 sděluje Zítek jednateli dru J. Grégrovi: »Vynasnažím se plány pro budovu zhotoviti, kteráž by úplně účelu svému dostála, zároveň ale našeho národa důstojná byla.«
Užší soutěž rozšířena byla ještě o prof. Niklase, který rovněž dodání plánu slíbil a mimo to další návrh předložil nejmenovaný stavitel. Program divadla rozeslán byl dne 27. dubna, v němž soutěžícím sděleno, že mají řešiti divadlo pro 2500 osob a vyhrazeno sboru, že plány dá posouditi umělcům mimo Cechy. V srpnu r. 1866 byly plány drem Sladkovským dopraveny do Vídně k arch. Van der Nüllovi a Siccardsburgovi, kteří doporučili návrh Zítkův k provedení. 28. dubna 1867 odevzdal sbor architektonické vedení stavby do rukou arch. Zítka a dne 16. května 1868 položen ke stavbě základní kámen. 11. června 1881 bylo divadlo slavnostně otevřeno a Zítkovi společně se Smetanou dostalo se největších poct, jakých mu mohla oficiální veřejnost tehdy poskytnouti. 11. září mělo dojiti k otevření definitivnímu, avšak požár divadla 12. srpna nejen zmařil vykonanou práci za jediný den, nýbrž byl i začátkem tragického odchodu umělcova od nedokončeného díla. Zítkovi byla v době otevření vytýkána řada disposičních chyb: malý počet sedadel i míst k stání, stísněné prostory galerie i malá šířka loží, vedení komínů do balustrády kol kopule, nízká kopule a pod. Některé tyto disposiční závady vznikly z omezeného staveniště a velkého stavebního programu, jiné ze snahy stavebníka vtěsnati co největší počet míst v hlediště a opět jiné nedostatky nebyly zaviněny disposicí, nýbrž nedokonalou tehdy ještě technikou osvětlovací (plyn) nebo vytápěcí a větrací.
Přes to, že uznávána byla architektonická hodnota stavby divadla, zdá se, že promlouval tu k laikům tehdy více pravý materiál stavby nebo její detail, než byl doceňován celek. Není obdoby v naší kulturní Historii, aby umělec zažil útoků jako tehdy Zítek.
O Národním divadle bylo, jak Ot. Hostinský píše, »tolik zlého namluveno a napsáno, jako by bylo bývalo nejšpatnějším divadlem celého světa«. V obraně Zítka přimlouvá se O. Hostinský, aby »při rekonstrukci divadla starý půdorys byl zachován beze vší změny«.
O další práci Zítkově v N. D. rozhoduje anketa znalců (Brandner, Baum, Helmer, Wiehl a Wolf) dne 19. a 20. března r. 1882, kladoucí pro rekonstrukci řadu podmínek pro Zítkovo přesvědčení nepřijatelných. Na osudné ultimatum této komise, sdělené drem J. Škardou, koncipuje Zítek několikráte po sobě odpověď, z níž nedokončený passus pro nás nej důležitější zůstal toliko v konceptu: »Přeji dalšímu provedení šťastného zdaru a oné lásky a snahy, kterouž jsem já skrze 15 let činnosti .. .« více nedopsal. 31. března byla resignace Zítkova výborem sboru pro zřízení Národního divadla přijata. Tímto dnem patří již všecka tvůrčí Zítkova činnost historii.
Osmnáct dosavadních let jeho působení v Praze jest v prvé řadě vyplněno vedením stavby Národního divadla. Byla to práce na své poměry gigantská. Zítek vystupuje tu jako prvý organisátor české generace umělců a řemeslníků a současně za velmi nesnadných poměrů co bojovník vysokých cílů uměleckých, zdůrazňující i kvalitu práce a ušlechtilost stavebního materiálu.
Zítkova umělecká činnost ve vlasti spadá vlastně jen do prvého desítiletí jeho působení v Praze ― to jest do doby, v níž nebyl ještě plně vyčerpáván prací s divadlem.
V roce 1869 vyzván byl Zítek městským zastupitelstvím v Karlových Varech, aby posoudil úřední projekt Mlýnské kolonády, na niž byla již v roce 1851 vypsána veřejná soutěž. Zítek na to požádán o podání vlastního návrhu a již v roce 1871 staví se nová lázeňská kolonáda. Ještě téhož roku za stavby základů usnáší se zastupitelstvo o změně původního nákladného projektu a Zítek vyzván k podání nového návrhu na přízemní kolonádu. Třeba jen torso původní myšlenky, jest kolonáda skvělým rozmachem umělcova genia v jeho nejslibnějším začátku a prvou dokončenou velkou jeho stavbou v Čechách.
V roce 1874 soutěží Zítek s arch. J. Schulzem na stavbu Rudolfina v Praze. Bude věcí podrobnějšího studia dokázati převážnou práci Zítkovu na tomto díle, v němž dán nepřekonaný vzor řešení veřejných budov na jedinečném pobřeží Vltavy.
I menší práce Zítkovy: pomník Havlíčkův na Olšanech, Pinkasův v Košířích, návrh úpravy schodiště Thunova paláce na Malé Straně jsou z těchto let.
Uznáván vynikajícím umělcem uniká rád po přerušení stavby divadla z prostředí, v němž vyrostl a na němž spolutvořil, aby nevzal již »tužku do ruky«.
Nový život ― krásný kraj zámku Lčovic s dalekou vyhlídkou na Šumavu s Boubínem, kam doprovází jej pozdní jeho láska ― jest silnější, než vůle jeho genia. Zítek se odmlčel na 27 let dalšího života. Jeho život a dílo má pouze linii vzestupu, snad tušil, že vykonal, co chtěl: přivésti po prvé českou architekturu na výši evropskou.
F. X. Salda minulého roku vzpomněl památky Vrchlického takto: »Zvláštní zjev; neměli jsme ve své literatuře renaisance. Vrchlickým jako by nás chtěl osud za to odškodniti. Vrchlický jest po některých stránkách své tvorby typický básník renaisanční...« Snad by šlo tu navázat i v úvaze o naší architektuře. Zítek nebyl pouze spolutvůrcem díla, jemuž Semper a předchůdci vtiskli pouhý obdiv renaisance. Zítkem nás odškodnily dějiny.
0 komentářů
přidat komentář
