Vzpomínka na Richarda Rogerse
Byl prvním architektem, kterého jsem poznal. Samozřejmě pouze z knih. V roce 1993, kdy jsem jako 18letý středo- školák přijel do Anglie, jsem objevil knihu New Architecture: Foster Rogers Stirling. Tato „nová architektura“ pocházela doslova z kosmu. Inspirována Buckminsterem Fullerem, lehká, elegantní, konstrukční a zároveň neuvěřitelně prostorově zajímavá. Byla mým vstupem do světa architektury. Uchvátila mě. Začal jsem objevovat více.
V zimě roku 1995 jsem na střední škole Eaton School v Norwichi začal psát maturitní práci o prvních domech Richarda Rogerse. Jeho stavby byly pro mě nejzajímavější. Nechodil jsem ještě na vysokou školu, ale věděl jsem, že architektem chci být. Tak dobrým, jako je Richard Rogers. Rozhodl jsem se napsat o jeho rodinných domech, o stavbách, které existovaly ještě před tím, než se z něj stala významná persona světové architektury. Vše před Centrem Pompidou. Psal jsem dopisy. Nejdříve jeho mamince, paní Dadě Rogers. Ta totiž bydlela v domě, který pro ni a svého tatínka mladý Richard navrhl v roce 1969 v londýnském Wimbledonu. Nečekal jsem dlouho a paní Dada mi do Norwiche zatelefonovala a pozvala mě na návštěvu. Tehdy od mladého kluka troufalé, ale zafungovalo to. Dorazil jsem do Wimbledonu, Dada si mě posadila do Le Corbusierova křesla a povídali jsme si bezmála dvě hodiny, hlavně o jejím synu Richardovi. Poprvé jsem se fyzicky ocitl v architektuře. Velké architektuře! Ocelový dům ze žlutých válcovaných profilů, na obou stranách bezrámově prosklený a umístěný v krásné zahradě, mě pro architekturu nadchnul, troufám si říct, na celý život. Posuvná příčka v pistáciové barvě, vedle které visela originální kresba Pabla Picassa, dostala svůj odstín poté, co se Richard se svým bratrem vrátili z blízkého pubu natřeném totožnou barvou. Dada mi dovolila fotografovat. Měl jsem tehdy analogovou Praktiku a špatně si navinul film. Nevyfotil jsem tehdy vůbec nic.
Dalším Rogersovým domem, který jsem navštívil byla řadovka ze třech malých domů v Murray Mews v Camdenu. Můj dopis opět zapůsobil, tentokrát na majitele jednoho z nich, postarší manžele Williamsovy. Byli to původní klienti, pro které tehdy Richard Rogers a Norman Foster tyto skromné domky postavili. Ano, tito dva titáni světové architektury začínali v roce 1963 společně v malé kanceláři Team 4! Proč čtyři? Dalšími tehdejšími partnery byly jejich manželky Wendy Foster a Su Rogers. Společně stihli během čtyř let zrealizovat první ikony nové britské architektury přezdívané High-tech. Manželé Willamsovi mě přivítali velmi vřele. Jejich modernistický interiér v Murray Mews (1967) byl doplněn historickým nábytkem. Tehdy jsem si uvědomil, že moderní a historická architektura se může výborně doplňovat.
Chtěl jsem vidět i vlastní dům Richarda Rogerse. Napsal jsem mu tedy v únoru 1995 dopis. Jeho odpověď přišla během několika dnů a otevřela mi dveře do světa architektury. Od té doby jsem díky jeho sekretářce Jo Murtagh mohl opakovaně navštívit jeho vlastní dům a znova zajet k Dadě Rogers do Wimbledonu pořídit fotografie. Podruhé mě Dada přivítala velmi srdečně s napečenými buchtami. Na cestu jsem pak od ní dostal monografii Richarda Rogerse od Kennetha Powella s krásným věnováním. Má první vlastní kniha o architektuře! Zamířil jsem ještě ten den do Chelsea, kde jsem měl již domluvenou prohlídku Richardova vlastního domu na Royal Avenue. Šlo o dva spojené klasicistní domy od slavného architekta Johna Nashe, jejichž sdílená zeď byla odstraněna, aby byla vytvořena jedna velká obytná hala. Interiér, který pro mě zosobňoval ideály modernismu a Richardovu představu o domově pro početnou rodinu. Přivítala mě Richardova tchýně, jejíž jméno, jak občas vtipkoval, díky své těžké dyslexii zapomínal. Podkroví velkoryse pojatého domu zabíral obrovský dětský pokoj, jehož hliníkový nábytek a posuvnou rolovací příčku navrhovala tehdejší Rogersova kolegyně Eva Jiřičná. Vedle měl Richard malou pracovnu lemovanou knihami, které byly o jeho stavbách vydány. „Máš nějakou jeho knížku?“ zeptala se mě tchýně. Ukázal jsem jí malou monografii od Dady Rogers. Vytáhla tu největší knihu z knihovny a dala mi ji. Japonské vydání Architecture and Urbanism, Extra Edition: Richard Rogers 1978-1988. Dodneška je v mé knihovně.
Do Richardova domu jsem se dostal ještě jednou na podzim poté, co byl interiér kompletně zrekonstruován. Po dětském pokoji od Jiřičné nezbyla ani památka, dvou- patrový prostor se zvětšil na třípatrový. Velkorysý architekt Richard Rogers ubral z plochy svého vlastního domu, aby mohl vytvořit otevřenější a přívětivější rodinný prostor.
Richardův dopis mi otevíral další dveře. Mohl jsem se podívat například do domu dalšího vynikajícího architekta, jeho přítele Sira Michaela Hopkinse v londýnském Hampstedu. Použil jsem ho pro srovnání k Rogersovým příkladům high-tech přístupu v rezidenční architektuře.
Maturitní práci jsem tedy dopsal a odevzdal v létě 1995. A úspěšně složil přijímací zkoušky na Fakultu architektury ČVUT v Praze poté, co jsem se o své zkušenosti rozpovídal u přijímacího pohovoru. Nevím, jestli mi tehdy komise uvěřila.
Nedávno, v roce 2018, jsem s kamarády navštívil londýnský Open House, úžasný festival architektury. Využili jsme příležitosti navštívit Rogersovu kancelář na Rainville Road v jižním Londýně. Mladému architektovi, který nás prová- děl, jsem se svěřil se svým zážitkem ze studií a zeptal se na Jo Murtagh, onu sekretářku, která tehdy vše zařídila. „Jo tady pořád s námi je, támhle stojí“ povídá. Paní Jo byla v té době stále Richardovou sekretářkou a na naši korespondenci si kupodivu vzpomněla. „Nechcete počkat na Richieho? Měl by každou chvíli přijet na kole“. Bohužel jsme museli pokračovat a pana Rogerse jsme tehdy prošvihli.
Richard Rogers byl architekt, kterého jsem osobně nikdy nepotkal, ale který mě zcela zásadně ovlivnil. Díky němu jsem šel studovat architekturu. V jeho domech jsem poprvé zažil to chvění uvnitř, které architekt dostane, když je účinkem architektury opravdu fyzicky ohromen a ochromen.
Byl to laskavý, velkorysý a velmi talentovaný člověk. Stal se jedním z nejvlivnějších postav Londýna posledních 30 let, kdy zásadně ovlivnil – v roli poradce primátora – jeho urbanistický rozvoj. Jeho stavby v sobě mají lidský rozměr a vyzařují pozitivní energii, kterou tak rád předával všem okolo sebe, stejně jako svůj italský úsměv. Pro mě bude ten, který mi otevřel dveře a posunul mě dopředu k architektuře, za což jsem mu nesmírně vděčný.
Děkuji Lorde Rogersi of Riverside!
V zimě roku 1995 jsem na střední škole Eaton School v Norwichi začal psát maturitní práci o prvních domech Richarda Rogerse. Jeho stavby byly pro mě nejzajímavější. Nechodil jsem ještě na vysokou školu, ale věděl jsem, že architektem chci být. Tak dobrým, jako je Richard Rogers. Rozhodl jsem se napsat o jeho rodinných domech, o stavbách, které existovaly ještě před tím, než se z něj stala významná persona světové architektury. Vše před Centrem Pompidou. Psal jsem dopisy. Nejdříve jeho mamince, paní Dadě Rogers. Ta totiž bydlela v domě, který pro ni a svého tatínka mladý Richard navrhl v roce 1969 v londýnském Wimbledonu. Nečekal jsem dlouho a paní Dada mi do Norwiche zatelefonovala a pozvala mě na návštěvu. Tehdy od mladého kluka troufalé, ale zafungovalo to. Dorazil jsem do Wimbledonu, Dada si mě posadila do Le Corbusierova křesla a povídali jsme si bezmála dvě hodiny, hlavně o jejím synu Richardovi. Poprvé jsem se fyzicky ocitl v architektuře. Velké architektuře! Ocelový dům ze žlutých válcovaných profilů, na obou stranách bezrámově prosklený a umístěný v krásné zahradě, mě pro architekturu nadchnul, troufám si říct, na celý život. Posuvná příčka v pistáciové barvě, vedle které visela originální kresba Pabla Picassa, dostala svůj odstín poté, co se Richard se svým bratrem vrátili z blízkého pubu natřeném totožnou barvou. Dada mi dovolila fotografovat. Měl jsem tehdy analogovou Praktiku a špatně si navinul film. Nevyfotil jsem tehdy vůbec nic.
Dalším Rogersovým domem, který jsem navštívil byla řadovka ze třech malých domů v Murray Mews v Camdenu. Můj dopis opět zapůsobil, tentokrát na majitele jednoho z nich, postarší manžele Williamsovy. Byli to původní klienti, pro které tehdy Richard Rogers a Norman Foster tyto skromné domky postavili. Ano, tito dva titáni světové architektury začínali v roce 1963 společně v malé kanceláři Team 4! Proč čtyři? Dalšími tehdejšími partnery byly jejich manželky Wendy Foster a Su Rogers. Společně stihli během čtyř let zrealizovat první ikony nové britské architektury přezdívané High-tech. Manželé Willamsovi mě přivítali velmi vřele. Jejich modernistický interiér v Murray Mews (1967) byl doplněn historickým nábytkem. Tehdy jsem si uvědomil, že moderní a historická architektura se může výborně doplňovat.
Chtěl jsem vidět i vlastní dům Richarda Rogerse. Napsal jsem mu tedy v únoru 1995 dopis. Jeho odpověď přišla během několika dnů a otevřela mi dveře do světa architektury. Od té doby jsem díky jeho sekretářce Jo Murtagh mohl opakovaně navštívit jeho vlastní dům a znova zajet k Dadě Rogers do Wimbledonu pořídit fotografie. Podruhé mě Dada přivítala velmi srdečně s napečenými buchtami. Na cestu jsem pak od ní dostal monografii Richarda Rogerse od Kennetha Powella s krásným věnováním. Má první vlastní kniha o architektuře! Zamířil jsem ještě ten den do Chelsea, kde jsem měl již domluvenou prohlídku Richardova vlastního domu na Royal Avenue. Šlo o dva spojené klasicistní domy od slavného architekta Johna Nashe, jejichž sdílená zeď byla odstraněna, aby byla vytvořena jedna velká obytná hala. Interiér, který pro mě zosobňoval ideály modernismu a Richardovu představu o domově pro početnou rodinu. Přivítala mě Richardova tchýně, jejíž jméno, jak občas vtipkoval, díky své těžké dyslexii zapomínal. Podkroví velkoryse pojatého domu zabíral obrovský dětský pokoj, jehož hliníkový nábytek a posuvnou rolovací příčku navrhovala tehdejší Rogersova kolegyně Eva Jiřičná. Vedle měl Richard malou pracovnu lemovanou knihami, které byly o jeho stavbách vydány. „Máš nějakou jeho knížku?“ zeptala se mě tchýně. Ukázal jsem jí malou monografii od Dady Rogers. Vytáhla tu největší knihu z knihovny a dala mi ji. Japonské vydání Architecture and Urbanism, Extra Edition: Richard Rogers 1978-1988. Dodneška je v mé knihovně.
Do Richardova domu jsem se dostal ještě jednou na podzim poté, co byl interiér kompletně zrekonstruován. Po dětském pokoji od Jiřičné nezbyla ani památka, dvou- patrový prostor se zvětšil na třípatrový. Velkorysý architekt Richard Rogers ubral z plochy svého vlastního domu, aby mohl vytvořit otevřenější a přívětivější rodinný prostor.
Richardův dopis mi otevíral další dveře. Mohl jsem se podívat například do domu dalšího vynikajícího architekta, jeho přítele Sira Michaela Hopkinse v londýnském Hampstedu. Použil jsem ho pro srovnání k Rogersovým příkladům high-tech přístupu v rezidenční architektuře.
Maturitní práci jsem tedy dopsal a odevzdal v létě 1995. A úspěšně složil přijímací zkoušky na Fakultu architektury ČVUT v Praze poté, co jsem se o své zkušenosti rozpovídal u přijímacího pohovoru. Nevím, jestli mi tehdy komise uvěřila.
Nedávno, v roce 2018, jsem s kamarády navštívil londýnský Open House, úžasný festival architektury. Využili jsme příležitosti navštívit Rogersovu kancelář na Rainville Road v jižním Londýně. Mladému architektovi, který nás prová- děl, jsem se svěřil se svým zážitkem ze studií a zeptal se na Jo Murtagh, onu sekretářku, která tehdy vše zařídila. „Jo tady pořád s námi je, támhle stojí“ povídá. Paní Jo byla v té době stále Richardovou sekretářkou a na naši korespondenci si kupodivu vzpomněla. „Nechcete počkat na Richieho? Měl by každou chvíli přijet na kole“. Bohužel jsme museli pokračovat a pana Rogerse jsme tehdy prošvihli.
Richard Rogers byl architekt, kterého jsem osobně nikdy nepotkal, ale který mě zcela zásadně ovlivnil. Díky němu jsem šel studovat architekturu. V jeho domech jsem poprvé zažil to chvění uvnitř, které architekt dostane, když je účinkem architektury opravdu fyzicky ohromen a ochromen.
Byl to laskavý, velkorysý a velmi talentovaný člověk. Stal se jedním z nejvlivnějších postav Londýna posledních 30 let, kdy zásadně ovlivnil – v roli poradce primátora – jeho urbanistický rozvoj. Jeho stavby v sobě mají lidský rozměr a vyzařují pozitivní energii, kterou tak rád předával všem okolo sebe, stejně jako svůj italský úsměv. Pro mě bude ten, který mi otevřel dveře a posunul mě dopředu k architektuře, za což jsem mu nesmírně vděčný.
Děkuji Lorde Rogersi of Riverside!
0 komentářů
přidat komentář
