V hlavě architekta / Kraus - Sládeček - komentovaná prohlídka
Komentovaná prophlídka výstavy s kurátorem Rostislavem Koryčánkem, po níž následuje promítání filmových dokumentů z produkce ČT o obou autorech - David Krausovi a Svatopluku Sládečkovi. Vstupné 20 Kč
Komentovaná prohlídka 6. dubna 2016 v 17:00 hodin
Dům umění města Brna, Malinovského nám. 2, Brno
Termín konání výstavy 9. března - 1. května 2016
Setkání dvou architektů Davida Krause a Svatopluka Sládečka na výstavě V hlavě architekta se stává specifickou galerijní událostí. Je vyústěním osobní roviny společného příběhu, který začal poměrně nedávno. Prvotním motivem jejich sblížení byl vzájemný profesní respekt k postojům a realizacím, kterými se každý z nich může pochlubit. Kromě zažívané profesní blízkosti spojuje Krause a Sládečka při příležitosti jejich galerijní rendez-vous prožitek, který je jedinečný a generačně nepřenositelný. Je jím euforie z poznání možností, která se u nás rozšířila v první polovině devadesátých let minulého století. To, co bylo v socialistickém Československu možné pouze tušit nebo pozorovat skrze rozpárané švy železné opony, bylo po roce 1989 najednou reálné a přítomné. Intenzita a množství podnětů, které bylo možné zažívat ve všech sférách společenského, kulturního a politického života, se dá srovnat snad s přesednutím ze zahradní houpačky na lunaparkovou horskou dráhu. Toto období podstatným způsobem formovalo vnímání architektury Krause a Sládečka a vlastně nastavilo i jejich jinakost, která je postavená na přesvědčení, že řád je od toho, aby se neustále testovala jeho platnost. Euforie první poloviny 90. let nám může napomoci porozumět tomu, jak je možné u dvou velmi odlišně situovaných a založených osobností, které se v době svých studií ani osobně nepotkaly, najít tolik názorových a tvůrčích příbuzností.
Jinakost, mimochodnost, nepoddajnost či programová opozice jsou jedny z možných charakteristik, které by se daly vztáhnout na Krause, stejně jako na Sládečka, pokud bychom chtěli tyto architekty vřadit do současného architektonického dění. Ty další, méně viditelné, jsou například zaujetí pro periferii, kterou shodně vnímají jako prostor výrazové svobody a bezprostřednosti. Živelnost organizace okraje měst a nesourodost, která na okraji míst panuje, vytváří specifickou poetiku, jenž je pro každého z nich zdrojem inspirace.
S náchylností k situacím a dějům na okraji souvisí také jejich stylová nevyhraněnost nebo otevřenost k používaným materiálům a jejich kombinacím. Výběr materiálů je odvislý spíše od ekonomie stavby než estetických kvalit materiálů. Není sice možné tvrdit, že estetika stavby nebo její výraz hraje u Krause a Sládečka bezvýznamnou roli, tou nejvíc zmáhanou kvalitou je ale architektonický prostor. Architektonický prostor navozuje vztah lidského těla k bezprostřednímu okolí a v podání obou architektů je jedno, zda je utvářen sádrokartonovými deskami nebo onyxovou stěnou. Při procházení Krausových a Sládečkových realizovaných staveb je to vlastně první věc, která pozorovateli přijde na mysl, protože si uvědomí, že každá z nich je pokusem zodpovědět otázku, bez čeho všeho se architektura může obejít, pokud je hlavní náplní domu architektonický prostor.
Umanutost architektonickým prostorem a hledání příležitostí pro jeho naplnění vyžaduje také zvláštní strategie při dohledávání zakázek. Doménou obou architektů jsou drobní stavebníci, kteří si usmysleli postavit nebo upravit vlastní dům. Kraus, podobně jako Sládeček takového záměru využívají, aby do navržené stavby vsadili architektonický prostor, stejně jako kukačka, která do cizích hnízd snáší svá vajíčka. Neznamená to, že by se programově vyhýbali větším zakázkám, rodinné stavby jsou pouze nejpříhodnějším a nejdostupnějším formátem pro svedení architektonické vášně.
Podobnost žebříčku architektonických hodnot, na kterém se mezi prvními nachází architektonický prostor, výtvarná kompozice, konceptuální přístup k řešení zadaného úkolu či formální a materiálová nevázanost, je důvodem setkání Krase a Sládečka ve výstavním prostoru. S odvoláním na kutilství a bastlení, které je typické nejen pro krajinu městské periferie, každý z architektů navrhl objekt, který má interpretovat a charakterizovat architektonickou tvorbu toho druhého. Základem oboustranného výkladu je výběr čtyř staveb, které Kraus obdivuje u Sládečka a Sládeček u Krase. To, co ve výstavním prostoru vzniklo, je jakási prostorová koláž, která je zároveň sondou do hlav obou architektů, jež zdůrazňuje hlavní principy, motivy a inspirační zdroje, o kterých si myslí, že jsou oporou toho druhého. Sestavené objekty a navozený dialog mezi nimi zároveň ukazují, že architektura není pro oba architekty zničujícím osudem, ale otevřeným příběhem, který je možné vyprávět vícero způsoby, aniž by obsah ztratil na přesvědčivosti a poutavosti. Naopak hravost je způsob, jak ukázat další horizont.
Více informací >
Komentovaná prohlídka 6. dubna 2016 v 17:00 hodin
Dům umění města Brna, Malinovského nám. 2, Brno
Termín konání výstavy 9. března - 1. května 2016
Setkání dvou architektů Davida Krause a Svatopluka Sládečka na výstavě V hlavě architekta se stává specifickou galerijní událostí. Je vyústěním osobní roviny společného příběhu, který začal poměrně nedávno. Prvotním motivem jejich sblížení byl vzájemný profesní respekt k postojům a realizacím, kterými se každý z nich může pochlubit. Kromě zažívané profesní blízkosti spojuje Krause a Sládečka při příležitosti jejich galerijní rendez-vous prožitek, který je jedinečný a generačně nepřenositelný. Je jím euforie z poznání možností, která se u nás rozšířila v první polovině devadesátých let minulého století. To, co bylo v socialistickém Československu možné pouze tušit nebo pozorovat skrze rozpárané švy železné opony, bylo po roce 1989 najednou reálné a přítomné. Intenzita a množství podnětů, které bylo možné zažívat ve všech sférách společenského, kulturního a politického života, se dá srovnat snad s přesednutím ze zahradní houpačky na lunaparkovou horskou dráhu. Toto období podstatným způsobem formovalo vnímání architektury Krause a Sládečka a vlastně nastavilo i jejich jinakost, která je postavená na přesvědčení, že řád je od toho, aby se neustále testovala jeho platnost. Euforie první poloviny 90. let nám může napomoci porozumět tomu, jak je možné u dvou velmi odlišně situovaných a založených osobností, které se v době svých studií ani osobně nepotkaly, najít tolik názorových a tvůrčích příbuzností.
Jinakost, mimochodnost, nepoddajnost či programová opozice jsou jedny z možných charakteristik, které by se daly vztáhnout na Krause, stejně jako na Sládečka, pokud bychom chtěli tyto architekty vřadit do současného architektonického dění. Ty další, méně viditelné, jsou například zaujetí pro periferii, kterou shodně vnímají jako prostor výrazové svobody a bezprostřednosti. Živelnost organizace okraje měst a nesourodost, která na okraji míst panuje, vytváří specifickou poetiku, jenž je pro každého z nich zdrojem inspirace.
S náchylností k situacím a dějům na okraji souvisí také jejich stylová nevyhraněnost nebo otevřenost k používaným materiálům a jejich kombinacím. Výběr materiálů je odvislý spíše od ekonomie stavby než estetických kvalit materiálů. Není sice možné tvrdit, že estetika stavby nebo její výraz hraje u Krause a Sládečka bezvýznamnou roli, tou nejvíc zmáhanou kvalitou je ale architektonický prostor. Architektonický prostor navozuje vztah lidského těla k bezprostřednímu okolí a v podání obou architektů je jedno, zda je utvářen sádrokartonovými deskami nebo onyxovou stěnou. Při procházení Krausových a Sládečkových realizovaných staveb je to vlastně první věc, která pozorovateli přijde na mysl, protože si uvědomí, že každá z nich je pokusem zodpovědět otázku, bez čeho všeho se architektura může obejít, pokud je hlavní náplní domu architektonický prostor.
Umanutost architektonickým prostorem a hledání příležitostí pro jeho naplnění vyžaduje také zvláštní strategie při dohledávání zakázek. Doménou obou architektů jsou drobní stavebníci, kteří si usmysleli postavit nebo upravit vlastní dům. Kraus, podobně jako Sládeček takového záměru využívají, aby do navržené stavby vsadili architektonický prostor, stejně jako kukačka, která do cizích hnízd snáší svá vajíčka. Neznamená to, že by se programově vyhýbali větším zakázkám, rodinné stavby jsou pouze nejpříhodnějším a nejdostupnějším formátem pro svedení architektonické vášně.
Podobnost žebříčku architektonických hodnot, na kterém se mezi prvními nachází architektonický prostor, výtvarná kompozice, konceptuální přístup k řešení zadaného úkolu či formální a materiálová nevázanost, je důvodem setkání Krase a Sládečka ve výstavním prostoru. S odvoláním na kutilství a bastlení, které je typické nejen pro krajinu městské periferie, každý z architektů navrhl objekt, který má interpretovat a charakterizovat architektonickou tvorbu toho druhého. Základem oboustranného výkladu je výběr čtyř staveb, které Kraus obdivuje u Sládečka a Sládeček u Krase. To, co ve výstavním prostoru vzniklo, je jakási prostorová koláž, která je zároveň sondou do hlav obou architektů, jež zdůrazňuje hlavní principy, motivy a inspirační zdroje, o kterých si myslí, že jsou oporou toho druhého. Sestavené objekty a navozený dialog mezi nimi zároveň ukazují, že architektura není pro oba architekty zničujícím osudem, ale otevřeným příběhem, který je možné vyprávět vícero způsoby, aniž by obsah ztratil na přesvědčivosti a poutavosti. Naopak hravost je způsob, jak ukázat další horizont.
Více informací >
0 komentářů
přidat komentář
