Nedisciplinovaný Siza – výstava v Serralves Museum
Serralves muzeum patří mezi největších instituce zaměřené na současné umění v Portugalsku. Jeho expozice se původně nacházely v art-decové vile hraběte Vizely ze 30. let minulého století. V roce 1999 bylo v zadní části rozlehlé zahrady postaveno podle projektu Álvaro Sizy nové muzeum, které letos oslavilo dvacet let svého působení. Na počest vyhradili kurátoři Sizovi celé západní křídlo a uspořádali mu pravděpodobně největší retrospektivní výstavu rozkládající ve čtyřech velkých sálech.
Siza má v českém prostředí řadu příznivců, kteří neváhají zajet do Dubrovníku či Berlína na komorní výstavu mistrových skic. Možnost spatřit na jednom místě třicítku projektů v prostorách navržených Sizou, kde byla pozornost věnována každému detailu, se nedá odříct. Autorská výstava v domě, který architekt také navrhl, patří mezi nejsilnější zážitky. Touhu vycestovat z promrzlé střední Evropy do slunného Porta navíc umocnila zpráva o lednové dvoudenní konferenci za Sizovy účasti (z domu i z kanceláře to má Siza do muzea Serralves necelé dva kilometry).
Serralves již v minulosti uspořádalo Sizovi dvě velké výstavy: 'On Display' (2005) a 'Raw Material' (2016). Nynější kurátoři tak byli postaveni před nelehký úkol. Výběrem materiálů ze stovek projektů uplynulých šesti dekád a návrhem expozice byla pověřena dvojice kurátorů osobně seznámených se Sizovou bohatou profesní dráhou. Přední portugalský historik Nuno Grande se již před čtyřmi lety podílel na Sizově výstavě 'Where Álvaro meets Aldo' pro benátské bienále. Druhým autorem výstavy je barcelonský architekt Carles Muro, který na počátku 90. let krátce pracoval v Sizově ateliéru, v současnosti je hlavním (nově zřízeným) kurátorem architektonických sbírek muzea Serralves a zároveň vyučuje na Harvardově univerzitě.
Impulzem pro název výstavy “in/discipline“ byl strohý popisek na přebalu Sizova deníku (používá školní sešity formátu A4) z března 1995, kde si kromě svého jména poznamenal u profese “co nejméně“. Tato nepatrná poznámka odhaluje Sizovu “zdravou nespokojenost a vzpurnost“ přílišné specializaci a představuje jeho “vědomostní, kulturní i geografické přesahy“. Druhou inspirací byla skica z května 1982, kde na stole leží mužské tělo rozebrané na jednotlivé údy, kde lze spatřovat paralelu ve stavbách složených architektem do jednoho funkčního celku. Podobně jsou na obřích stolech ve výstavních místnostech analyzovány vybrané projekty (realizované, nerealizované, dokončené již před půlstoletím i stále ještě ve výstavbě).
Málokterá stavba by byla vhodnější k představení Sizovy tvorby než portské muzeum Serralves. Již při dřívějších návštěvách se nabízela otázka, jak by vypadaly místnosti, kdyby “stoly na stropě“ (starající se difúzní světlo a ukrytí vzduchotechniky v sále) byly na podlaze. Podobné “stoly“ Siza použil již před třiceti lety u galicijského muzea v Santiagu de Compostela a nyní se konečně naskytla příležitost “snést“ je na podlahu a představit na nich původní výkresy, skici a modely. V bílých rukavicích si můžete zalistovat faksimilemi Sizových skicáků, jejichž originály se nachází pod poklopem před vámi. Exponáty poskytla hned trojice institucí: místní Serralves Foundation, lisabonská nadace Calouste Gulbenkian a CCA (Kanadské architektonické centrum založené Phyllis Lambert).
V prvním sálu je představeno patnáct projektů z období 1954-88 začínající v rodném Matosinhos a přilehlém okolí až po zisk první evropské ceny Miese van der Rohe (přičemž tento německý architekt není Sizovi dvakrát blízký). Druhý sál obsahuje zbývajících patnáct prací z let 1988-2019 roztroušených po celém světě od Asie až po Severní i Jižní Ameriku. Zatím poslední prací Sizova ateliéru je rozestavěný mrakodrap na Manhattanu, o němž se Kenneth Frampton v dnešní záplavě anonymních skleněných věží vyjadřuje více než pochvalně pro jeho uchování charakteru místa.
Následující menší místnosti tvoří videoprojekce “Výpověď“ 26 profesních kolegů různých generací i národností vzpomínajících na svá setkání se Sizou a jeho domy. Že postavením příběh staveb nekončí, dokazuje publikační část “Stopy“ v dlouhé chodbě, kde jsou snímky 23 fotografů pořízené v uplynulých šesti dekádách pro různé odborné časopisy a monografie.
V předposledním sále věnovanému inspiracím (knihám, učitelům, hudbě a cestám) je krátká Sizova poznámka o kresbách z cest, které mu přinášejí největší požitek a ponaučení. Mezi desítkami kreseb lze na stěnách rozklíčovat také rychlou skicu pražských Hradčan z října 1996.
Výstavu zahájenou 19. září 2019 doplnilo několik diskuzních večerů, kam byla přizvána řada evropských architektů (Anne Lacaton, Jacques Herzog,...), probíhá až do 2. února 2020.
Retrospektivní výstavou a doprovodným programem však vzpomínky na nejslavnějšího portugalského architekta nekončí. Siza nežije vzpomínkami, ale nadále aktivně tvoří. V polovině minulého roku dokončil na východní straně zahrady muzea Serralves 'Casa do Cinema' věnovaný významnému portugalskému filmovému režisérovi Manoelu de Oliveirovi. Člověk tak má stále důvod, proč se do Porta vracet.
Více informací >
Siza má v českém prostředí řadu příznivců, kteří neváhají zajet do Dubrovníku či Berlína na komorní výstavu mistrových skic. Možnost spatřit na jednom místě třicítku projektů v prostorách navržených Sizou, kde byla pozornost věnována každému detailu, se nedá odříct. Autorská výstava v domě, který architekt také navrhl, patří mezi nejsilnější zážitky. Touhu vycestovat z promrzlé střední Evropy do slunného Porta navíc umocnila zpráva o lednové dvoudenní konferenci za Sizovy účasti (z domu i z kanceláře to má Siza do muzea Serralves necelé dva kilometry).
Serralves již v minulosti uspořádalo Sizovi dvě velké výstavy: 'On Display' (2005) a 'Raw Material' (2016). Nynější kurátoři tak byli postaveni před nelehký úkol. Výběrem materiálů ze stovek projektů uplynulých šesti dekád a návrhem expozice byla pověřena dvojice kurátorů osobně seznámených se Sizovou bohatou profesní dráhou. Přední portugalský historik Nuno Grande se již před čtyřmi lety podílel na Sizově výstavě 'Where Álvaro meets Aldo' pro benátské bienále. Druhým autorem výstavy je barcelonský architekt Carles Muro, který na počátku 90. let krátce pracoval v Sizově ateliéru, v současnosti je hlavním (nově zřízeným) kurátorem architektonických sbírek muzea Serralves a zároveň vyučuje na Harvardově univerzitě.
Impulzem pro název výstavy “in/discipline“ byl strohý popisek na přebalu Sizova deníku (používá školní sešity formátu A4) z března 1995, kde si kromě svého jména poznamenal u profese “co nejméně“. Tato nepatrná poznámka odhaluje Sizovu “zdravou nespokojenost a vzpurnost“ přílišné specializaci a představuje jeho “vědomostní, kulturní i geografické přesahy“. Druhou inspirací byla skica z května 1982, kde na stole leží mužské tělo rozebrané na jednotlivé údy, kde lze spatřovat paralelu ve stavbách složených architektem do jednoho funkčního celku. Podobně jsou na obřích stolech ve výstavních místnostech analyzovány vybrané projekty (realizované, nerealizované, dokončené již před půlstoletím i stále ještě ve výstavbě).
Málokterá stavba by byla vhodnější k představení Sizovy tvorby než portské muzeum Serralves. Již při dřívějších návštěvách se nabízela otázka, jak by vypadaly místnosti, kdyby “stoly na stropě“ (starající se difúzní světlo a ukrytí vzduchotechniky v sále) byly na podlaze. Podobné “stoly“ Siza použil již před třiceti lety u galicijského muzea v Santiagu de Compostela a nyní se konečně naskytla příležitost “snést“ je na podlahu a představit na nich původní výkresy, skici a modely. V bílých rukavicích si můžete zalistovat faksimilemi Sizových skicáků, jejichž originály se nachází pod poklopem před vámi. Exponáty poskytla hned trojice institucí: místní Serralves Foundation, lisabonská nadace Calouste Gulbenkian a CCA (Kanadské architektonické centrum založené Phyllis Lambert).
V prvním sálu je představeno patnáct projektů z období 1954-88 začínající v rodném Matosinhos a přilehlém okolí až po zisk první evropské ceny Miese van der Rohe (přičemž tento německý architekt není Sizovi dvakrát blízký). Druhý sál obsahuje zbývajících patnáct prací z let 1988-2019 roztroušených po celém světě od Asie až po Severní i Jižní Ameriku. Zatím poslední prací Sizova ateliéru je rozestavěný mrakodrap na Manhattanu, o němž se Kenneth Frampton v dnešní záplavě anonymních skleněných věží vyjadřuje více než pochvalně pro jeho uchování charakteru místa.
Následující menší místnosti tvoří videoprojekce “Výpověď“ 26 profesních kolegů různých generací i národností vzpomínajících na svá setkání se Sizou a jeho domy. Že postavením příběh staveb nekončí, dokazuje publikační část “Stopy“ v dlouhé chodbě, kde jsou snímky 23 fotografů pořízené v uplynulých šesti dekádách pro různé odborné časopisy a monografie.
V předposledním sále věnovanému inspiracím (knihám, učitelům, hudbě a cestám) je krátká Sizova poznámka o kresbách z cest, které mu přinášejí největší požitek a ponaučení. Mezi desítkami kreseb lze na stěnách rozklíčovat také rychlou skicu pražských Hradčan z října 1996.
Výstavu zahájenou 19. září 2019 doplnilo několik diskuzních večerů, kam byla přizvána řada evropských architektů (Anne Lacaton, Jacques Herzog,...), probíhá až do 2. února 2020.
Retrospektivní výstavou a doprovodným programem však vzpomínky na nejslavnějšího portugalského architekta nekončí. Siza nežije vzpomínkami, ale nadále aktivně tvoří. V polovině minulého roku dokončil na východní straně zahrady muzea Serralves 'Casa do Cinema' věnovaný významnému portugalskému filmovému režisérovi Manoelu de Oliveirovi. Člověk tak má stále důvod, proč se do Porta vracet.
Více informací >
0 komentářů
přidat komentář
