Chilský bestiář - k výstavě Smiljana Radiće v Českých Budějovicích

Na konci dubna do Českých Budějovic zavítá chilský architekt Smiljan Radić. Za uplynulé dva roky se jedná již o druhý chilský ateliér, jehož tvorbu si mohou návštěvníci Domu umění prohlédnout. Radićova výstava s názvem Bestiář nabídne ojedinělý pohled nejen na současnou chilskou architektonickou scénu. The New York Times jednapadesátiletého Radiće vtipně popisuje jako architektonickou “Rock Star“. Ne však ve smyslu slavné rockové hvězdy, ale podle architektova elementárního přístupu k použitému materiálu a výsledné formě.
Chile je zemí s bohatou předkolumbovskou historií, ale moderní architektura se zde začala rozvíjet až ve svobodném prostředí po pádu Pinochetova režimu v roce 1990. Z Radićova příjmení lze vytušit jihoslovanské kořeny. Jeho děd přicestoval do Chile již v roce 1919 z chorvatského ostrova Brač. Jako imigrant vnímal novou domovinu z perspektivy neomezených možností. V dnešní generaci, která se již narodila v Chile, přetrvává pocit uprchlíka. V Radićových stavbách se opakovaně vyskytuje motiv stanu. Provizorní zastřešení plachtou na jaké jsme zvyklí u lidí, kteří jsou stále na cestách. Textilie, které si kočovníci vozí stále sebou, jsou zatíženy kameny, které naopak na místě leží tisíce let. Toto napínavé chilské dilema vzbuzuje celosvětový zájem.
Smiljan Radić se narodil v roce 1965, vystudoval architekturu na Pontifikální katolické univerzitě v Chile, aby následně pokračoval ve studiích na IUAV v Benátkách. Poté, co zvítězil v soutěži Platiía Eleftería, pracoval na realizaci projektu v Řecku. Po tříletém putování si v roce 1995 otevřel v Santiago de Chile vlastní architektonický ateliér. V roce 2001 získal chilskou cenu “Colegio de Arquitectos“ pro mladého architekta do pětatřiceti let, následně získal od amerického časopisu Architectural Record ocenění “Design Vanguard 2008“ a hned poté se v roce 2009 stal čestným členem Amerického institutu architektů. Většinu své profesní kariéry strávil v Chile, ale přednáší a vystavuje po celém světě. Na projektech často spolupracuje s chilskou sochařkou Marcelou Correa, která je současně jeho životní partnerkou.
Samotný Radić se nevnímá jako architekt, ale spíš jako stavitel, který se snaží porozumět stavbě a ne opakovat formu. Důležitá je pro něj konstrukce než výsledná architektura. Rád se zabývá malými tématy, které mu umožňují těsnou spolupráci s ostatními profesemi přímo na místě. Jeho plány jsou jen orientační, aby se dělníci nezalekli a mohli s nimi v průběhu realizace objekt stále upřesňovat.
Preferuje pomalou práci a vychází z místní tradice. Dokáže se však přizpůsobit a je otevřený zcela novým řešením. K zadáním přistupuje zcela odlišně než architekti toužící po rozmisťování svých pomníků. Tvoří v těsném souznění k krajinou. Nádherná chilská krajina ho vede k tomu, aby ji co nejvíce respektoval a svými zásahy ji příliš nenarušoval. Jeho předimenzované stavby působí na první pohled laciným dojmem. Balvanová architektura budí dojem primitivnosti a zároveň věčnosti. Kameny, které byly omílány živly po tisíce let, napomáhají v ukotvení objektu do krajiny. Na těchto pevných základech naopak rád vytváří lehké textilní střechy, které budí dojem, že je může sebemenší vánek přemístit na jiné místo. V jeho přístupu je velmi běžné slučování věci formálně odlišného původu. Rád si lehce nalhává a vytváří iluze tíže a nečekané transparence.
Radićovy chilské stavby se vždy vážou k historii místa. Na třináct let starém příkladu rodinného domu ve městě Nercón se obvodový plášť odkazují na počátek minulého století, kdy měly všechny místní domy a kostely fasády z pozinkované oceli. Žebrovou texturou z elektrolytické mědi přitom napodobuje místní geologické specifiku, kterými jsou odhalené břidličné vrstvy.
První Radićovou realizací mimo jeho rodnou Chile byla expozice na 12. benátském bienále v roce 2010, kdy vytvořil expozici odkazující na zemětřesení, které pohnulo zemskou osou a zkrátilo den. Jeho příspěvek na bienále představoval obří balvan, do něhož vyřezal útočiště před ničivými živly. Před třemi lety pak získal prestižní zakázku na letní pavilon pro londýnskou galerii Serpentine, který prestižní deníky popisovaly jako „mimozemské vejce, které narazilo do neolitického pohřebiště“. Radić u návštěvníků londýnského pavilonu vzbuzoval iluzi něčeho podvědomého, ale současně je zneklidňoval. Výsledný objekt byl současně tajemně archaický a zároveň v dobrém slova smyslu romanticky pošetilý.
Abyste mohli zažít podobné pocity, můžete se vypravit do rakouské vesnice Krumbach vzdálené pět set kilometrů od Českých Budějovic, kde Radić na projektu spolupracoval s místním architektem Bernardo Baderem, který je vyhlášeným minimalistou. Ihned však rozeznáte Radićovy intervence (skulpturální chrlič či nadbytečná ptačí budka), který se snažil přenést atmosféru místních světnici do malé zastávky s výhledem do krajiny.
Dům umění v Českých Budějovicích Vám v průběhu května přinese výstavu Bestiary (Bestiář), která nechá prostřednictvím dvaceti modelů a osmadvaceti kreseb nahlédnout do Radićova fantaskního světa, do něhož se obrací při hledání inspirací po své reálné projekty. Středověké bestiáře zobrazující smyšlená zvířata. V Radičově případě se jedná například o model “Hrad sobeckého obra“ vycházející z pohádky Sobecký obr od Oscara Wilde (1888). Dalším z vystavovaných modelů je “Dům pro báseň pravého úhlu“, který Radić navrhl pro sebe a svoji rodinu podle série devatenácti litografií s názvem Báseň o pravém úhlu od Le Corbusiera (1955). Pro objekt “Chlapec skrytý ve vejci“ se Radić nechal inspirovat kresbami britského malíře Davida Hockneye (1969) doprovázejících šestici pohádek, které napsali bratři Grimmové (1812). Hockney dokázal jednoduchou linkou vylíčit absurdní situaci hned v několika vrstvách.
Na těchto třech příkladech lze dokumentovat, že pro Radiće je daleko důležitější ukrytý příběh a historie než samotný objekt, čehož se v dnešní době vyprázdněných minimalistických boxů cení jako šafránu.