Superstudio 2020 - ocenění
Magdaléna Juřicová, Johana Krejčí, Ondřej Šašek
Cesta smíření
Naše Cesta smíření poukazuje na památku místa, do něhož se nesmazatelně vryly stopy historických událostí. Přenesme se do obce Svatobor v karlovarském kraji. Násilí a útlak, 3 miliony německých usedlíků vyhnány z pohraničí - tak bychom mohli krátce popsat situaci, jež nastala po druhé světové válce. Země byla znárodněna a mnoho cizinců, jakož i Čechů a Slováků, bylo nuceno žít na tomto místě se silným pocitem odcizení, viny a bez vazby na místo, jež se pod nátlakem stalo jejich domovinou.
Tento kraj se od ostatních značně liší. Nese stopy minulých událostí, v průběhu let byl zasažen válkou, vysídlením Čechů i vyhnáním Němců. Je to temná kapitola historie národa, a dokonce nyní, o 70 let později, nepříjemné téma.
Represe, uvědomění a odpuštění, tak jak je nacházíme v historii, se propisují do našeho návrhu. Demonstrujeme je na příkladu Svatoborského kostela Nanebevzetí Panny Marie, který je jedním z pouhých dvou dochovaných kostelů v oblasti Doupovských hor. Chátrá a jeho zřícení by mělo za následek nenávratný zánik kulturně-historického odkazu. Spolek pro dokumentaci a obnovu památek Karlovarska iniciuje snahy o jeho zachování a v jeho místě vytvoření připomínky zaniklých obcí a osudů obyvatel Doupovských hor.
Represi symbolizujeme prostřednictvím nového objektu - bubliny - jež se snaží expandovat všemi směry, ale střetává se s nepřekonatelnou fyzickou bariérou. Sledujeme tím analogii k dějinám místa, kdy se noví obyvatelé snažili vytěsnit německé usedlíky. Do návrhu se tak propisuje patrné napětí mezi starým a novým.
Uvědomění symbolizujeme cestou, na jejímž konci je odpuštění. Odpuštění, jež hledáme a nalézáme uvnitř sebe sama. Fara stojící v těsné blízkosti kostela pozbyla svůj původní účel s odchodem Němců. Zhroucená střecha a stromy rostoucí uvnitř pomalu stírají hranici mezi interiérem a exteriérem. S touto ideou vytváříme po obvodu původních zdí novou kůži, která konzervuje původní stav a zároveň umožňuje opětovné využití objektu. Stará a nová struktura nemohou existovat jedna bez druhé. Přestože využíváme dvou různých principů, dvou odlišných druhů kůže, obě mají inkluzivní charakter. Konstrukce staticky zajišťuje objekt a zároveň poukazuje na nezbytnou spolupráci a potřebu začlenění. Jedna bez druhé nemůže existovat.
Vnitřní prostor kostela se stává vnějším prostorem pro nově vložený objekt – novou kůži. Vně bubliny pociťujeme úzkost stísněného prostoru - přiblížit se znamená nechat na sebe působit větší tíhu. Uvnitř cítíme sílu, jež léčí rány minulosti.
Poukazujeme na přítomnost uměle vytvořené psychologické hranice a naší intervencí chceme obnovit všeobecnou pohostinnost a posvátnost místa. Návrh přináší celospolečensky kulturní přesah a praktické využití chátrajících objektů.
Naše Cesta smíření poukazuje na památku místa, do něhož se nesmazatelně vryly stopy historických událostí. Přenesme se do obce Svatobor v karlovarském kraji. Násilí a útlak, 3 miliony německých usedlíků vyhnány z pohraničí - tak bychom mohli krátce popsat situaci, jež nastala po druhé světové válce. Země byla znárodněna a mnoho cizinců, jakož i Čechů a Slováků, bylo nuceno žít na tomto místě se silným pocitem odcizení, viny a bez vazby na místo, jež se pod nátlakem stalo jejich domovinou.
Tento kraj se od ostatních značně liší. Nese stopy minulých událostí, v průběhu let byl zasažen válkou, vysídlením Čechů i vyhnáním Němců. Je to temná kapitola historie národa, a dokonce nyní, o 70 let později, nepříjemné téma.
Represe, uvědomění a odpuštění, tak jak je nacházíme v historii, se propisují do našeho návrhu. Demonstrujeme je na příkladu Svatoborského kostela Nanebevzetí Panny Marie, který je jedním z pouhých dvou dochovaných kostelů v oblasti Doupovských hor. Chátrá a jeho zřícení by mělo za následek nenávratný zánik kulturně-historického odkazu. Spolek pro dokumentaci a obnovu památek Karlovarska iniciuje snahy o jeho zachování a v jeho místě vytvoření připomínky zaniklých obcí a osudů obyvatel Doupovských hor.
Represi symbolizujeme prostřednictvím nového objektu - bubliny - jež se snaží expandovat všemi směry, ale střetává se s nepřekonatelnou fyzickou bariérou. Sledujeme tím analogii k dějinám místa, kdy se noví obyvatelé snažili vytěsnit německé usedlíky. Do návrhu se tak propisuje patrné napětí mezi starým a novým.
Uvědomění symbolizujeme cestou, na jejímž konci je odpuštění. Odpuštění, jež hledáme a nalézáme uvnitř sebe sama. Fara stojící v těsné blízkosti kostela pozbyla svůj původní účel s odchodem Němců. Zhroucená střecha a stromy rostoucí uvnitř pomalu stírají hranici mezi interiérem a exteriérem. S touto ideou vytváříme po obvodu původních zdí novou kůži, která konzervuje původní stav a zároveň umožňuje opětovné využití objektu. Stará a nová struktura nemohou existovat jedna bez druhé. Přestože využíváme dvou různých principů, dvou odlišných druhů kůže, obě mají inkluzivní charakter. Konstrukce staticky zajišťuje objekt a zároveň poukazuje na nezbytnou spolupráci a potřebu začlenění. Jedna bez druhé nemůže existovat.
Vnitřní prostor kostela se stává vnějším prostorem pro nově vložený objekt – novou kůži. Vně bubliny pociťujeme úzkost stísněného prostoru - přiblížit se znamená nechat na sebe působit větší tíhu. Uvnitř cítíme sílu, jež léčí rány minulosti.
Poukazujeme na přítomnost uměle vytvořené psychologické hranice a naší intervencí chceme obnovit všeobecnou pohostinnost a posvátnost místa. Návrh přináší celospolečensky kulturní přesah a praktické využití chátrajících objektů.
0 komentářů
přidat komentář
