Česká cena za architekturu 2025 - představení poroty
Česká cena za architekturu (ČCA) pořádaná Českou komorou architektů bude široké veřejnosti již podesáté prezentovat to nejlepší z architektonické produkce v ČR. Realizovaná díla lze přihlásit do 8. dubna.
Jednou z předností České ceny za architekturu je složení poroty, které je v rámci podobných soutěží v České republice unikátní. Stejně jako v předchozích ročnících bude i letos porota tvořena architekty výhradně ze zahraničí. Jubilejní ročník se Česká komora architektů rozhodla využít i k reflexi vývoje na české architektonické scéně, a proto byli k účasti v porotě osloveni architekti a architektky, kteří usedli v porotách prvních pěti ročníků.
Přihlašování realizací do 10. ročníku České ceny za architekturu je otevřeno do 8. dubna. Zapsat je možné architektonická díla dokončená na území České republiky v posledních pěti letech (od ledna 2020 do prosince 2024), přičemž přihlásit lze opětovně i realizace, které se v předchozích ročnících nedostaly do úzkého okruhu nominovaných. Účast v soutěžní přehlídce je i letos zcela zdarma, přihlášky se podávají pomocí jednoduchého online formuláře zde.
Hodnotit všechny přihlášené realizace bude letos mezinárodní pětičlenná odborná porota, která vyselektuje užší okruh 25 nominovaných děl, jež budou veřejnosti představena na nominačním večeru na konci června. Vybraná díla porotci v září osobně navštíví a vyberou přibližně 5 až 7 prací, které na slavnostním galavečeru 13. listopadu získají titul finalista ČCA, jeden z nich pak obdrží hlavní cenu.
Mezinárodní odborná porota
Letošní porota má pět členů. Jsou jimi architekt a pedagog na fakultě architektury v Mariboru Boris Bežan (Slovinsko/Španělsko), architektka a zakladatelka neziskové organizace Woman Architects podporující profesní rozvoj žen v architektuře Andrea Klimko (Slovensko/UK), krajinářská architektka, urbanistka a kurátorka Yael Moria Klain (Izrael), architekt, urbanista a akademik Roger Riewe (Německo) a architekt, který aktivně působí v mnoha profesních sdruženích, Jeroen van Schooten (Nizozemsko).
Zeptali jsme se porotců, zda se v „jejich“ zemích architektura a přístup k ní nějakým způsobem za posledních 10 let změnily a zda podobné tendence očekávají i v případě architektury české…
Boris Bežan:
„V posledním desetiletí zaznamenalo Slovinsko výrazný nárůst otevřených architektonických soutěží, což je na tak malou zemi obzvláště pozoruhodné. To postupně umožnilo mladší generaci architektů vytvořit si vlastní architektonický jazyk. V soutěžních se dříve objevovaly obvykle zdrženlivé a funkční návrhy, ale v posledních letech došlo k posunu – zejména u některých veřejných budov – směrem k ambicióznějším a výjimečnějším projektům, které jdou daleko nad rámec pouhé funkčnosti a nákladové efektivity.
Ve Španělsku, zejména v Barceloně, se objevila nová vlna architektury silně orientovaná na udržitelnost a experimentování se sociálním bydlením. Tento posun byl do značné míry způsoben iniciativami místních municipalit, jejichž cílem je podpora inkluzivnější a ekologicky odpovědnější architektury. Udržitelnost je však složitá problematika s různými výklady týkajícími se materiálů – ať už jde o použití dřeva v zemi s omezenými lesními porosty, nebo o cihly a betonové výrobky, jejichž výroba vyžaduje značné množství energie. V současných návrzích lze také pozorovat snahu o renesanci tradičních materiálů a stavebních technik, zejména přiznaných cihel, jako způsob přihlášení se k místnímu architektonickému dědictví.“
„V posledních letech se mnoho finalistů českých architektonických cen zaměřilo na promyšlenou adaptaci a nové využití historicky cenných budov. Tento trend odráží jak bohaté architektonické dědictví země, tak touhu mladší generace architektů navrhovat inovativní a sofistikovaná řešení zásahů do tohoto typu objektů. Zachování a konverze stávajících budov jsou ve své podstatě v souladu s principy udržitelné architektury a adaptace památek se tak stává klíčovým aspektem ekologicky odpovědného navrhování.
Zatímco v Evropě existuje širší hnutí směrem k udržitelné architektuře, každá země jej řeší prostřednictvím svých vlastních specifických výzev a priorit. V České republice se to často projevuje v průkopnických řešeních adaptace kulturního dědictví, zatímco v jiných zemích se může jednat o sociální bydlení nebo ambiciózní novostavby.“
Jeroen van Schooten:
„Ano, architektura i přístup k ní se za posledních 10 let v Nizozemsku změnily. V roce 2015 skončila finanční a s ní spojená realitní krize, což znamenalo opětovné nastartování stavební výroby a růst zaměstnanosti v architektonických kancelářích. Mnoho zkušených odborníků však během krize z oboru odešlo a na jejich místo nastoupili mladší a nadšení talenti. Zároveň se investoři a klienti stali opatrnějšími, váhali s investicemi do velkých a rizikových projektů, přičemž velké stavební společnosti také přistupovaly k takovým projektům skepticky. Zmíněná změna vedla k tomu, že vzrostl počet menších zakázek, popř. byly velké zakázky rozděleny na menší dílčí projekty.
Souběžně s těmito ekonomickými posuny ochabla role vlády v oblasti rozvoje měst, sociálního bydlení a územního plánování a větší odpovědnost zůstala na trhu. V důsledku toho se dominantním motivem stal zisk, což ovlivnilo sociální solidaritu a narušilo společenskou rovnováhu. Změnila se také role architekta - z hlavního stavitele se stal spíše poradce -, což vedlo k jeho menší roli v celém procesu. Konečná odpovědnost nyní leží spíše na developerech než na architektech, což omezuje jejich vliv na kvalitu architektury. Architekti se méně podílejí na vyjednávání smluvních podmínek zpracování projektové dokumentace, což snižuje jejich vliv na konečný výsledek stavby. Bojujeme za větší propracovanost a hloubku architektonických návrhů.
Kromě toho architektonickou praxi ovlivňuje rostoucí povědomí o udržitelnosti a potřebě snižovat stopu CO2. Udržitelnost, opětovné využití budov a transformace se staly klíčovými principy, které formují způsob, jakým se dnes v Nizozemsku přistupuje k architektuře. Očekávám, že podobné tendence se projevují i v České republice.“
Jednou z předností České ceny za architekturu je složení poroty, které je v rámci podobných soutěží v České republice unikátní. Stejně jako v předchozích ročnících bude i letos porota tvořena architekty výhradně ze zahraničí. Jubilejní ročník se Česká komora architektů rozhodla využít i k reflexi vývoje na české architektonické scéně, a proto byli k účasti v porotě osloveni architekti a architektky, kteří usedli v porotách prvních pěti ročníků.
Přihlašování realizací do 10. ročníku České ceny za architekturu je otevřeno do 8. dubna. Zapsat je možné architektonická díla dokončená na území České republiky v posledních pěti letech (od ledna 2020 do prosince 2024), přičemž přihlásit lze opětovně i realizace, které se v předchozích ročnících nedostaly do úzkého okruhu nominovaných. Účast v soutěžní přehlídce je i letos zcela zdarma, přihlášky se podávají pomocí jednoduchého online formuláře zde.
Hodnotit všechny přihlášené realizace bude letos mezinárodní pětičlenná odborná porota, která vyselektuje užší okruh 25 nominovaných děl, jež budou veřejnosti představena na nominačním večeru na konci června. Vybraná díla porotci v září osobně navštíví a vyberou přibližně 5 až 7 prací, které na slavnostním galavečeru 13. listopadu získají titul finalista ČCA, jeden z nich pak obdrží hlavní cenu.
Mezinárodní odborná porota
Letošní porota má pět členů. Jsou jimi architekt a pedagog na fakultě architektury v Mariboru Boris Bežan (Slovinsko/Španělsko), architektka a zakladatelka neziskové organizace Woman Architects podporující profesní rozvoj žen v architektuře Andrea Klimko (Slovensko/UK), krajinářská architektka, urbanistka a kurátorka Yael Moria Klain (Izrael), architekt, urbanista a akademik Roger Riewe (Německo) a architekt, který aktivně působí v mnoha profesních sdruženích, Jeroen van Schooten (Nizozemsko).
Zeptali jsme se porotců, zda se v „jejich“ zemích architektura a přístup k ní nějakým způsobem za posledních 10 let změnily a zda podobné tendence očekávají i v případě architektury české…
Boris Bežan:
„V posledním desetiletí zaznamenalo Slovinsko výrazný nárůst otevřených architektonických soutěží, což je na tak malou zemi obzvláště pozoruhodné. To postupně umožnilo mladší generaci architektů vytvořit si vlastní architektonický jazyk. V soutěžních se dříve objevovaly obvykle zdrženlivé a funkční návrhy, ale v posledních letech došlo k posunu – zejména u některých veřejných budov – směrem k ambicióznějším a výjimečnějším projektům, které jdou daleko nad rámec pouhé funkčnosti a nákladové efektivity.
Ve Španělsku, zejména v Barceloně, se objevila nová vlna architektury silně orientovaná na udržitelnost a experimentování se sociálním bydlením. Tento posun byl do značné míry způsoben iniciativami místních municipalit, jejichž cílem je podpora inkluzivnější a ekologicky odpovědnější architektury. Udržitelnost je však složitá problematika s různými výklady týkajícími se materiálů – ať už jde o použití dřeva v zemi s omezenými lesními porosty, nebo o cihly a betonové výrobky, jejichž výroba vyžaduje značné množství energie. V současných návrzích lze také pozorovat snahu o renesanci tradičních materiálů a stavebních technik, zejména přiznaných cihel, jako způsob přihlášení se k místnímu architektonickému dědictví.“
„V posledních letech se mnoho finalistů českých architektonických cen zaměřilo na promyšlenou adaptaci a nové využití historicky cenných budov. Tento trend odráží jak bohaté architektonické dědictví země, tak touhu mladší generace architektů navrhovat inovativní a sofistikovaná řešení zásahů do tohoto typu objektů. Zachování a konverze stávajících budov jsou ve své podstatě v souladu s principy udržitelné architektury a adaptace památek se tak stává klíčovým aspektem ekologicky odpovědného navrhování.
Zatímco v Evropě existuje širší hnutí směrem k udržitelné architektuře, každá země jej řeší prostřednictvím svých vlastních specifických výzev a priorit. V České republice se to často projevuje v průkopnických řešeních adaptace kulturního dědictví, zatímco v jiných zemích se může jednat o sociální bydlení nebo ambiciózní novostavby.“
Jeroen van Schooten:
„Ano, architektura i přístup k ní se za posledních 10 let v Nizozemsku změnily. V roce 2015 skončila finanční a s ní spojená realitní krize, což znamenalo opětovné nastartování stavební výroby a růst zaměstnanosti v architektonických kancelářích. Mnoho zkušených odborníků však během krize z oboru odešlo a na jejich místo nastoupili mladší a nadšení talenti. Zároveň se investoři a klienti stali opatrnějšími, váhali s investicemi do velkých a rizikových projektů, přičemž velké stavební společnosti také přistupovaly k takovým projektům skepticky. Zmíněná změna vedla k tomu, že vzrostl počet menších zakázek, popř. byly velké zakázky rozděleny na menší dílčí projekty.
Souběžně s těmito ekonomickými posuny ochabla role vlády v oblasti rozvoje měst, sociálního bydlení a územního plánování a větší odpovědnost zůstala na trhu. V důsledku toho se dominantním motivem stal zisk, což ovlivnilo sociální solidaritu a narušilo společenskou rovnováhu. Změnila se také role architekta - z hlavního stavitele se stal spíše poradce -, což vedlo k jeho menší roli v celém procesu. Konečná odpovědnost nyní leží spíše na developerech než na architektech, což omezuje jejich vliv na kvalitu architektury. Architekti se méně podílejí na vyjednávání smluvních podmínek zpracování projektové dokumentace, což snižuje jejich vliv na konečný výsledek stavby. Bojujeme za větší propracovanost a hloubku architektonických návrhů.
Kromě toho architektonickou praxi ovlivňuje rostoucí povědomí o udržitelnosti a potřebě snižovat stopu CO2. Udržitelnost, opětovné využití budov a transformace se staly klíčovými principy, které formují způsob, jakým se dnes v Nizozemsku přistupuje k architektuře. Očekávám, že podobné tendence se projevují i v České republice.“
0 komentářů
přidat komentář
