UDĚLAT CHYTROU ŠKOLU

Váš profesní život je nesmírně nabitý. Co vás motivovalo, abyste usiloval o děkanskou pozici?
Vlastně to vyplynulo z okolností. Odjakživa jsem inklinoval k vyučování: už po absolutoriu na brněnské fakultě, ale vlastně i dávno předtím; na devítiletce jsem třeba vedl v Boskovicích zájmové kroužky malování důchodců... Nějaký čas jsem tedy učil i na brněnské fakultě. Toto období ovšem netrvalo moc dlouho. Ale abych se vrátil k otázce: nijak moc jsem o tuto funkci neusiloval, tím méně taktizoval. Nicméně je pravda, že po dobu děkanského období Bořka Šípka jsem o této možnosti dost přemýšlel. Možná proto, že pro mé ideje představuje liberecká fakulta doslova ultraživnou půdu.

Mohl byste tyto myšlenky nějak přiblížit?
Především mi vždy jde o to, aby studenti vnímali přesahy architektury. Nemusí jen sedět a kreslit baráky, což nakonec většina v praxi ani dělat nebude. Proto do školy zveme také osobnosti z nearchitektonických oborů. Federico Diaze, Rony Plesla, Aleše Najbrta, textilní návrhářku Denisu Novou, Daniela Piršče a další; ti všichni by se měli vyslovit k tomu, co pro ně znamená architektura anebo jak by mohli spolupracovat s architekty.
Co mě k Liberci dál váže, je kreativní prostředí. Určitě tu hraje roli duch tvořivosti Sialu. Ale napomáhá tomu také prostor, kde se vyučuje. V Liberci probíhá výuka koncentrovaně ve společné aule, kterou se rychlostí blesku rozšíří, cokoli se vymyslí či významného řekne. Ale i naopak: stane se, že některý student má špatné kritiky – hned se to všichni dozvědí, a tak si je přijde poslechnout padesát kolegů. Když má přednášku významná osobnost, dorazí každý – do posledního studenta: všech čtyři sta. Škola žije jedním duchem.



Na libereckém fakultním portálu vás citují, že byste ve své funkci děkana chtěl prosadit na liberecké fakultě váš „rukopis“. Neznamená to snad, že byste hodlal působit na učitelský sbor svým viděním…
Asi jsem byl chybně pochopen. Je to spíš naopak. V současnosti dělají ve všech šesti ateliérech všichni všechno. Osobně chci ovšem usilovat o jasnější profilaci. Aby každý ateliérový vedoucí charakterizoval své směřování. Uvedu příklad: například Antonín Novák se věnuje ekologické architektuře, budu tedy chtít, aby tento směr prohluboval a rozšiřoval – a to i ve spolupráci s jinými školami. Můj ateliér se věnuje barokní krajině nebo zdevastovaným historickým centrům, židovským ghettům s přesahy do architektonických a urbanistických konceptů… Kolega Klokočka spolu s Martinem Hejlem se budou věnovat urbanismu… atd. Ale nemělo by jít o dogma. Každopádně by se ateliéroví vedoucí měli prosazovat jako osobnosti abych tak řekl na plné pecky. A stejně tak budu požadovat, aby studenti naplno využívali svou fantazii – prostě měli bychom pospolitě tvořit a hlavně si architekturou dělat radost. Studenti, když přijdou do školy, jsou strašlivě spoutaní. Ale aby měla škola smysl, musí být zapálení.

Bořek Šípek působil jako děkan celá dvě funkční období. Na co byste chtěl z jeho děkanského odkazu navázat?
Šípek svým jménem určitě pozvedl prestiž celé školy. Samozřejmě, že se nacházím v jiné situaci a samozřejmě vidím architekturu jinak…. Své počáteční kroky ve funkci bych formuloval asi obecněji, totiž zpevněním řádu. Ten by měl nahradit jisté stopy setrvačnosti, kterou se škola pohybovala kupředu. Co do prvních konkrétních kroků, povedou k otevření fakulty vůči zahraničí. Nemluvím o Lenonardu či Erasmu, nemyslím ani na občasné hostování kolegy – exulanta, který působí v zahraničí. Ale uvažuji o hlubší kooperaci mezi fakultami. Proto jsem také zřídil pozici proděkana pro zahraničí. A stejně tak bych chtěl posílit segment PR… A dál: k tomu se váží i má další provozní rozhodnutí. Například zkvalitnit fakultní webové stránky. Nebo sjednotit grafiku školy včetně vizitek, dopisních papírů apod. Novinkou je bulletin, který chceme vydat na konci každého druhého semestru. Referovat bude nejenom o školním dění, ale také  o  historii fakulty a krom toho i o libereckých absolventech. Protože dobrý absolvent je největším bohatstvím každé školy. V současnosti se většinou ani neví, který úspěšný architekt prošel Libercem… Měli bychom absolventy kontaktovat a konzultovat s nimi. Ale hlavně bychom o ně měli pečovat. A hlásit se k nim. A vedle toho všeho bychom chtěli zkvalitnit studentské zázemí – například rozšířením modelárny.

Zmiňujete se o zahraničí. Ale takto obecně představuje zahraničí široký pojem…
Skoro bych řekl zahraničí bez omezení. Určitě bych rád posílil informace o dění na neevropských školách, zejména v zemích třetího světa. Mám na mysli například Indii, Čínu, Chile, Mexiko… Tam všude můžete najít úchvatné stavby. Což neznamená, že nehodláme využít kontaktů našich pedagogů i v Evropě, například v Norsku nebo Portugalsku, Dánsku, ale i Turecku apod. Z širšího pohledu by mělo jít o důraznější otevření školy: vysílat studenty ven, ale také přijímat zájemce ze zahraničí.



Jak vnímáte postavení liberecké fakulty mezi ostatními školami v ČR?
Někdy se o ní říká, že je to pidiškola… Podle mě je to její velká přednost. Co se týče ražení, řekl bych, že je podobná Umprumpce a Akademii. Obě školy znám; na Akademii jsem habilitoval, na Umprumce jsem obhajoval profesuru. V Liberci nám jde o čistou architekturu: nechci říkat výtvarnou, protože důraz klademe i na technickou stránku – aby architektura nebyla nějakou chimérou, ale aby se dala realizovat. Kdybych chtěl být přesnější, řekl bych, že se v Liberci zabýváme čistou krásou v architektonickém pojetí.

Dovedete si představit ideální školu?
Podle mě by to mohla být asi nějaký malý ateliér, který vede významný architekt, který jde studentům příkladem. Něco jako mistrovský ateliér. Proto také podporujeme studenty, aby se pokoušeli dostat na zkušenou do významného ateliéru… A také je důležitá praxe, třeba na půl semestru, nejlépe přímo na stavbě.
Proto mě nakonec zajímá, zda jsou absolventi schopni se uživit. Zejména ti ultrašikovní – když budou využívat svého talentu a zaměření. Nebo zda je to zlomí. Protože ten tlak je obrovský a právě tyhle domy, o které nám jde, nikdo nechce.

Kde leží podle vás příčiny, respektive čím to je?
Asi proto, že výtvarné umění jde o krok vepředu a architektura jde v těsném závěsu; nebo si jde svou vlastní cestou. Ale její slovník není ještě dostatečně čitelný.

Mnohé diskuse o výuce oboru nakonec vždy směřují k polaritě mezi řemeslem a kreativitou. Na co kladete důraz vy osobně?
Výsledkem práce architekta by měl být dům. Nebo určitý výtvor hmotné povahy. Studentské snažení nesmí skončit něčím, co se strčí do šuplíku, a proto je velice důležitá práce fyzická, modelářská nebo stavební. Vztah k technice je pro mě zásadní. Svou stopu zanechalo v Liberci například podobné myšlení Martina Rajniše. V tomto pojetí spatřuji sílu Liberce – na jiných fakultách jsou tyto složky nevýrazné…
Pro mě je architekt umělec a současně technik. A obě stránky musí být vyvážené.

Dovolte odbočku: vzpomínáte rád na některého ze svých učitelů?
Možná bych to neměl říkat, ale na fakultu jsem moc nechodil. Samozřejmě byla jiná doba. Jediný, kdo mi radil a kdo se ke mně choval takřka otcovsky, byl Makovecz. Vídal jsem se s ním každý rok. Vloni bohužel zemřel. Takže jsem byl vlastně samouk. Listoval jsem knihami. Studoval jsem hlavně půdorysy, to byla pro mě nejlepší škola. Například od Aalta. Složité, prostorové skládačky. Nebo od Wrighta.
Škola má funkci zapalovače. Rok praxe dá studentovi mnohdy víc než celé studium. To mi mnozí studenti říkají. A já to považuji za významný signál…Možná toho, že nedostávají kompletní servis.

Mluvili jsme o ideální škole. A co ideální kantor?
Může to být také nearchitekt. Protože architektuře může rozumět i někdo, kdo ji nepraktikuje. Všechno tkví v osobnosti. Jako příklad bych uvedl  Johna Hejduka. Mnoho staveb nepostavil. Škole obětoval profesní kariéru. A vypěstoval generaci špičkových architektů. Podobně Kenneth Frampton. Postavil snad jeden dům v Londýně… Vede předmět Le Corbusier. A má v ateliéru narváno.



Za určitou školu lze považovat svým způsobem i každou architektonickou realizaci. Nejenom pro okolí ale i pro samotného autora…
Určitě. Proto občas studentům ukazuju i defekty na svých stavbách: co se nepovedlo, kde třeba zatéká…. Nedávno jsem v Rožnově představil dva projekty a jednu realizaci - , ze kterých jsem dost nešťastný. Přednáška měla prý docela slušný ohlas – asi proto, že jsem vyjevil pravdivé situace. Šlo o různé typy nedostatků. Konkrétně mi jeden klient dluží, protože se stavbou neztotožnil. Leccos si vymýšlí, aby mi nemusel zaplatit dodávku interiéru. Věc je u právníka.
V druhém případě jde o bytovku: Obličejový dům v Anežském klášteře. Řadu let se pokoušíme o stavbu, máme již všechna povolení, včetně památkářů, ale jedna osoba se pořád odvolává a investorovi blokuje pozemek. Uděláte všechno, prosadíte řešení bez kompromisů, získáte všechna povolení – ale nakonec vám stavbu zamázne jeden nesmiřitelný občan… Studenti musejí počítat s tím, že profese je náročná a může člověka psychicky poznamenat…

A třetí případ?
Před mnoha lety jsem navrhl kostel na Lesnou. A máme i územní rozhodnutí. Biskupství ale nedávno vypsalo na  tento kostel soutěž… Navíc podle komory neregulérní. Co dodat?

V současnosti zažíváme hospodářský útlum.  Jaký vliv má na výuku oboru? Existuje nějaké didaktické poučení – když je na stavebním trhu méně peněz?
Krize je podle mě zákonitá situace, která symbolizuje přesvědčení, že nemůžeme donekonečna prosazovat spotřebu. Takže tu vidím především zvednutý prst. V architektuře, když je méně práce, měly by být stavby propracovanější… Dobrá architektura by měla být architektura úsporná. A určitě chytřejší.
Udělat chytrou školu, o to tu jde. Liberecká fakulta je drobnější a každá – i malá změna se ihned projeví. Osobně jsem zavedl své úterky, kdy za mnou může jednou měsíčně přijít kdokoli s jakýmkoli problémem. Student ale třeba také kantor. Uvidíme, - po těch čtyřech letech se ukáže, jestli bude liberecká fakulta chytřejší…

Není v Česku příliš mnoho studentů architektury – a tudíž i architektů?
V Liberci vnímám tento problém ještě jinak. Na naší školu je Liberec malé město. Většinou sem přicházejí zájemci odjinud, polovina z Prahy… Proto také budeme hledat možnost pořádat například workshopy a jiné formy výuky mimo Liberec, konkrétně právě v Praze.

Nicméně, jak se díváte na zřetelný převis množství architektů na trhu práce?
Školy skutečně chrlí pětinásobného množství, které je schopné se uživit. Ale z jiného hlediska jich mnoho není. Kvalitních staveb je jak zrnek. Každý si raději postaví dům bez architekta. Je hodně architektů, ale málo architektury. Studentům říkám, že musí začít od drobností, že nemohou hned začít stavět velké domy. Někdo takovou možnost má – ale ten se narodil ve zlaté kolébce.

Reflektuje fakulta, co se v Liberci děje z pohledu architektonického a urbanistického?
Zatím jsem v tomto kroky nečinil, i když víme, že město je urbanisticky dost poničené. Na škole se samozřejmě zpracovávají také liberecká témata – i když je pravda, že aktivní je v tomto ohledu více samotná fakulta. V současnosti se proto začínají navazovat kontakty se stavebními a developerskými firmami.

V úvodu rozhovoru jste se zmínil o odkazu tvořivosti libereckého SIALu. Jak v této souvislosti vnímáte jeho mašinistický výraz?
Podle mě všechno přebíjí Ještěd. Svou výtvarností ale i svým vztahem ke krajině. Proto máme jeho siluetu v logu. Mimochodem, příští rok by měl Hubáček devadesát. A i když se jako duchovní otec Sialu na založení fakulty nějak významně nepodílel, naši aulu přejmenujeme na Aulu Karla Hubáčka.

Děkuji za rozhovor.
Jiří Horský

Perská / Neviditelná věž, 2012 – Na řadě konceptů a realizací projekční kanceláře Fránek architects se podílejí také studenti. Například i na vývoji a realizaci obou variant věže, na jejím grafickém řešení i fotografickém záznamu spolupracovali studenti FUA TUL Miroslav Kukrál, Alena Javorská, Dana Nováková a Adam Lukačovič. Podílejí se také na dalších konceptech kanceláře Fránek architects, na přípravě a realizaci výstav v Domě umění v Brně a v Galerii města Litomyšle a dlouhodobě spolupracují na přípravě a realizaci dalších konceptů, katalogů, grafiky a fotografie. (Snímky Petr Polák a Dana Nováková.)