Rozhovor s Pavlem Chládkem

Ve Vaší rodině byla architektura jasnou volbou nebo jste také uvažoval o studiu jiného oboru?
V mládí mé představy tíhly více k umělecké cestě, neboť můj dědeček byl malíř, ale během střední školy již byla architektura jasnou volbou. Otec i oba strýcové byli architekty, takže téma bylo v rodině pořád na stole.

Když jste vyrůstal, tak se město jmenovalo Gottwaldov a rodina Baťů byla tabu. Vnímal jste nějak odkaz tohoto meziválečného období?
Ono to ani nešlo nevnímat. Dědeček ilustroval knihy Hanzelky a Zikmunda, kteří byli tehdejšímu režimu zapovězeni, což se také promítlo do prostředí naší rodiny, která se melancholicky vracela do minulosti. Sílu rychle vytvořeného města v meziválečném období tu asi vnímá každý. Existuje mezi námi velký patriotismus.
(poz. red. - Hanzelka i Zikmund si nechali na Nivách postavit nedaleko sebe dva rodinné domy od architekta Zdeňka Plesníka, se kterým se pracovně potkal otec Pavla Chládka. Miroslav Zikmund si nechal od Plesníka v roce 1953 zrekonstruovat funkcionalistickou vilu z poloviny 30. let a Jiřímu Hanzelkovi dokončil Plesník v roce 1956 nový rodinný dům, který však tento cestovatel obýval pouze tři roky.)
 
Město, které vyrostlo na silné ideji, určuje také současnou tvorbu. Tradiční Baťovské kostky lze považovat za předchůdce minimalistických návrhů, které dnes ve Zlíně vznikají.
V obou případech se projevuje askeze. Je však otázkou, zda se jedná o vrozenost nebo se člověk s tímto postojem postupným okoukáváním identifikuje.

Dalo by se říci, že Vás formovalo spíše místo a město než škola samotná?
Těžko říct, který z těchto aspektů v člověku zanechá větší vliv. Často se nachytám, že něco vytvořím, ale až později zjistím, že je to odkaz na něco, co jsem již předtím viděl jako obraz, který zanechaly vzpomínky a ty později transformuji. Nikdy jsem však tuto úvahu nedotáhl do konce.
Když jsme například dokončovali knihovnu pro zlínského nakladatele, tak jsem měl dvě motta. Jednak jsem si vybavil píseň Tower of Song od Leonarda Cohena a tu jsem převedl do “Věže knih“. Současně jsem si také vzpomněl na svůj pobyt v Holandsku, kde jsem v Rijksmuseum spatřil Rembrandtův obraz Čtečky bible, kde sedí žena v pološeru a detail je soustředěný na její ruku na  knize. Na těchto dvou inspiračních zdrojích, které sahaly řadu let nazpět, jsem pak vystavěl svůj návrh. Člověk něco vidí, čte a to vše se postupně otiskuje do práce.

V určitý moment na Vás spadla tíže, kde jste musel po otci převzít praxi.
Otec nikdy neměl žádnou velkou kancelář. V té době jsme každý měli vlastní projekty. Na větších zakázkách, jako třeba regulačních plánech, jsme však pracovali oba společně. Nelze tak říci, že bych získával mentorské rady a přebíral praxi, ale spíše jsem čerpal inspiraci z rozhovorů a možnosti být otci nablízku a okoukávat jeho způsob práce. Profesní tíže přišla hned s první zakázkou, kdy jsem pocítil zodpovědnost a uvědomil si, že je to na čisto a za finance.

Na brněnské přednášce (17. 5. 2016, FA VUT) jste odhalil další z vrstev Vaší tvorby. Většina lidí si ji spojuje s funkční skladbou kvádrů, ale tehdy jste ukázal Vaši častou spolupráci s umělci.
Dědeček byl malíř a sestřenice spisovatelka. Rodiče sbírali umění, takže jsme navštěvovali umělecké ateliéry, což mi připadlo přirozené. Také spousta kamarádů, s nimiž jsem vyrůstal ve Zlíně, se rozhodla studovat umění. Proto kdykoliv se naskytne nějaká příležitost, tak rád ke spolupráci přizvu umělce, kteří pomohou posunout projekt dál. Doposud jsem měl vždy jen pozitivní a osvěžující zkušenosti.

Rovněž velice rád pracujete s topografií. Z limitů a omezení míst vytváří přednosti svých návrhů, kdy vzniká jedinečné řešení. Se zlínskými svahy se umíte popasovat lépe než Gahura.
Jedná se o místní specifikum. Ve Zlíně málokdy nastane příležitost, abyste mohli navrhovat dům na rovině. Z těchto limitů lze přitom krásně těžit. Každý svůj dům vnímám jako reakci na místo, které je pokaždé specifické, někdy i nepříznivé, což se přepíše do výsledné formy.

Lze tvrdit, že si to terén sám vyžádá?
Někdy pozemek snese jednodušší tvar, jindy musíme objekt rozložit do více objemů. Jde o zachycení místa. Někdy jsou podmínky příznivé a terén není třeba upravovat. Jindy můžeme drobnými terénními úpravami napomoci k podtržení charakteru celého místa.

Lze Vás vnímat jako zlínského patriota, jehož tvorba je úzce spjatá s regionem. Určitě to má své svízele i přednosti. Chtěl byste expandovat někam dál nebo jste v tomto krajském městě spokojený?
Roční povinnou praxi při škole jsem absolvoval v Holandsku. Původně jsem tam chtěl zůstat a dostudovat. Nakonec jsem se do Brna vrátil, abych školu co nejrychleji dokončil a vypravil se znovu do Evropy. Bezprostředně po diplomu jsem začal ve Zlíně projektovat rodinný dům, z čehož jsem si sliboval, že si vydělám na cestu do zahraničí. Kromě zahraniční praxe jsem v žádném dalším ateliéru nepracoval. Postupem času jsem pochopil, že mě práce ve Zlíně naplňuje a chtěl bych využít svůj patriotismus, abych okolí pozitivně ovlivňoval. Své místo vidím zde. Je dobré pracovat tam, kde člověk cítí silný vztah.

Navrhujete převážně rodinné domy pro osvícené klienty, které dokáží ovlivnit pouze několik málo rodin. Výsledný dopad je tak na velmi úzký okruh a majorita zůstává nepostižena. Neměl byste chuť postavit dům, který by mohlo zažívat větší počet lidí. V minulosti jste realizoval veřejný podchod.
Když architekt začíná, tak se vždy snáze dostane k soukromému investorovi a rodinnému domu, kde klienti mají odvahu oslovit někoho mladého, kdo za sebou ještě nemá žádné reference.
Zpočátku tvořily rodinné domy významnou část naší práce. Poslední dobou již řešíme větší zakázky. Rodinný dům je intimní záležitost. Když navrhujete objekt do města, tak pochopitelně oslovíte širší publikum. Spíše však než měřítko a rozsah mě zajímá kvalita. Raději budu navrhovat rodinný dům a spolupracovat s klientem, který si nás vybral, než abych realizovat s řadou kompromisů městský blok. Více než co, je pro mě jednoznačně důležitější otázka pro koho a s kým.

Jaká je z Vašeho pohledu současná situace? Rekonstruují se zde veřejné prostory, opravují historické budovy. Jde Zlín dobrým směrem?
Pozitivními kroky byly rekonstrukce veřejných prostor centra vzešlých z architektonických soutěží v roce 2011. Dnešní přístup k zadávání veřejných zakázek se ve Zlíně opět navrací do původních zajetých kolejí na základě subjektivního způsobu výběru bez odborné garance, což se mi nezdá jako dobrá cesta. Věřím však, že se město nakonec vydá cestou soutěží, kterou považuji za jedinou možnou.

Máte ve Zlíně nějaké oblíbené místo s osobním vztahem, kam běžní návštěvníci většinou nezavítají?
Neleží přímo ve Zlíně, ale dokáže člověka příjemně osvěžit. Doporučuji vypravit se na Kudlov, kde kousek nad Gahurovou vilou leží cihlová kaple od stejného autora. Gahura nechtěl být Baťovi k dispozici 24 hodin denně, a tak se odstěhoval na Kudlov. Jeho vila je na zlínský funkcionalismus zcela netypická a jeho kaplička kouzelná. Nástupní schodiště přitom zasahuje skoro až do silnice. Tyto drobné klenoty mě těší.

Vaše práce nesou určitý rukopis. Lze vystopovat podobné principy. Jak při navrhování domů postupujete? Máte nějaké zažité zvyky nebo univerzální pravidla?
Navykli jsme si na využití co nejširšího spektra prostředků, jak se dobrat k finálnímu návrhu. Nespokojíme se proto jen s vizualizacemi, ale u všech projektů si v celém průběhu vytváříme fyzické modely, které stavbu lépe zhmotňují. Zpočátku jsme používali modely v menším měřítku, ale brzy nám došlo, že to jsou jen malé krabičky, na kterých lze obdivovat jejich roztomilost, ale vypovídající hodnota není přesvědčivá. Proto jsme rychle přešli na měřítko 1:50, ve kterém lze s objemy zacházet stavebněji. Když si to zakázka vyžádá, tak se pustíme i do větších modelů, které nám pomáhají formovat interiéry, řešit detaily, simulovat materiály a světelné podmínky. Snažíme se také co nejvíce skicovat. Rychlé a přímé spojení papíru s rukou a mozkem je jedinečné.

Vedle Vaší soukromé praxe jste započal v doktorském studiu. Chápu potřebu celoživotního vzdělávání, ale jak se díváte na vědu v architektuře?
Několik let po škole jsme ve Zlíně založili občanské sdružení aArchitektura a začali organizovat osvětové přednášky. Později se připojil Pavel Jungmann s knižní edicí aArchitektura. Po čase jsem se ze sdružení stáhl a zkoušel jsem zavítat zpět na akademickou půdu, ale teoretická práce pro mě není na pořadu dne. Raději myšlenky zhmotňuji přímo do staveb a pak si vyčistím hlavu v přírodě.