Rozhovor s Ma Yansongem z MAD

Filip Šenk: Studoval jste jak v Číně, tak ve Spojených státech. Můžete tyto zkušenosti porovnat? Je v nich velký rozdíl?
Ma Yansong: Ano, je. Z mojí zkušenosti špatný student v Číně může být dobrým studentem v USA. Přinejmenším to platí pro architekturu. V Číně je příliš mnoho pravidel a nařízení. Myslím, že já sám jsem nebyl zrovna příkladný student. V Číně to bylo trochu depresivní, takže jsem do školy příliš nechodil, jen jsem četl knihy a časopisy v knihovně. Když jsem se dostal do USA, prostředí bylo otevřené a svobodné. Studenti zde můžou snadno najít, co je zajímá. Myslím, že to je pro studenty důležité. Být sám sebou.

FŠ: Studoval jste u Zahy Hadid. Jaké to bylo?
MY: Moje zkušenost se Zahou je taková, že ona je velmi otevřená. Vždy když udělám něco "ne-Zaha", líbí se jí to. Mám za to, že dává spoustě lidí inspiraci a to je přesně to, co by dobrý učitel měl dělat. Neřekl bych, že se snaží učit studenty být Zahou. To je blbost. Mě přivedla k současnému umění, moc jsem je předtím neznal. Znal jsem některá díla, to ano, ale netušil jsem, čí díla to jsou a jak tito lidé myslí. Pokaždé, když Zaha přišla do školy, přinesla mi spoustu knih. Mluvili jsme o nich. Dnes také pracujeme na výstavách, spolupracujeme s umělci. To je pro nás důležité.

FŠ: Dosáhl jste úspěchu, resp. stavíte velké stavby v poměrně mladém věku. Přitom obvykle se mladí architekti k velkým realizacím nedostávají. Jak se to podařilo Vám?
MY: Myslím, že je to zvláštní. Architekti vždy mají ambice. My jsme se v začátcích účastnili spousty soutěží, a když jsme opravdu vyhráli soutěž na věže v Kanadě, byl jsem dost vystrašený. Do té doby jsme nepostavili ani jednu stavbu. A najednou mrakodrap. Ovšem, když přijde šance, musíte jí využít. A tak jsme se začali učit praxi za pochodu.

FŠ: Nejprve jste se prosadil v zahraničí, až pak jste získal projekty v Číně. To je docela překvapivé, když člověk pomyslí na tu spoustu projektů, které v Číně probíhají.
MY: V Číně je dnes opravdu spousta možností a dost různorodých. Rozvíjí se městský urbanismus, připravuje se řada přírodních projektů, stejně jako malých měst. Je zde opravdu spousta příležitostí, mladí lidé by měli tyto šance uchopit. Většinou povzbuzuji všechny mladé architekty, aby šli do Číny. Spousta soutěží je nová pro všechny. Pro čínské architekty, stejně jako pro všechny zahraniční architekty. V porovnání s minulostí je zde velký rozdíl v tom, co to znamená být dobrý architekt. Nejde jen o zvládnutou praxi. Jde o to být sám sebou. Spousta příležitostí přináší také spoustu pastí. Takové množství příležitostí Vás natolik zaměstná, že můžete ztratit sami sebe. Nemáte čas přemýšlet.

FŠ: Je příčinou Vašeho úspěchu Vaše neobvyklé vidění architektury?
MY: Poté, co jsme vyhráli první soutěž, bylo snazší získávat další projekty. Lidé jednoduše zjistili, že jsme schopni projekt zvládnout. To je čistě praktické hledisko. Já přitom ale věřím, že dobrá architektura umí zasáhnout lidské city. Je v podstatě jedno, zda představa vychází z dětské kresby nebo od dospělého architekta. A také, někteří architekti mají spoustu možností, zakázek. Ale to nutně neznamená, že dělají dobrou architekturu. Klient je přece může najímat z čistě praktických důvodů. Já však věřím, že pokud umíte vytvořit něco, co se lidí dotýká... Pokud vložíte své emoce do architektury, pak můžete pohnout lidskými city. To je cesta pro mladé architekty.

FŠ: Je pro Vás důležité umění?
MY: Pro mě je veledůležité. Protože umělci jsou daleko kritičtější ve srovnání s architekty. Většina architektů ráda slouží a spolupracuje. To umělci nedělají. Hodnota jejich díla je založena na nezávislosti myšlení. Pro architekturu by to mělo platit stejně tak.

FŠ: Podle Vás jsou architekti příliš svolní ke kompromisům?
MY: Přesně. Ještě k vizuálním uměním - vždycky na mě nějak působí. Sice v případě, že vytváří ošklivou atmosféru, prostředí, dílo se mě příliš nedotýká. Ale to mě přiměje přemýšlet o architektonickém prostoru. Dnes, kdy naše města jsou větší a větší, je potřeba vidět je i jako sochař, není možné zbavit se vzhledu budov. Jenže v důsledku řada budov působí jako tradiční obrazy. Ty budovy tam jakoby jen visí, a tak nemohou opravdu na lidi působit. Doufám, že umíme dělat architekturu s dobrou atmosférou.

FŠ: Odkud čerpáte inspiraci k neobvyklým řešením, k neobvyklým formám?
MY: Především jsou to emoce. Alespoň v tuto chvíli. Mám rád přírodu, mám rád umění, mám rád spoustu věcí. Ale tyto věci nejde přímo proměnit v architekturu. Prostě věci, co mám rád, vnímám a sleduju, co z toho vzejde. Takže moje architektura nemá jednotný styl, nemám soudržný jazyk. Vše je pro mě emoce. Když přijdu na parcelu, cítím, že bych měl udělat to nebo to.

FŠ: Snažíte se chodit na místo budoucí stavby?
MY: Někdy.

FŠ: Kreslíte hodně rukou?
MY: Ano, vždycky dělám spoustu skic. Rád používám stará špatná pera a papír. Nechci skici dělat příliš vážné. Je to svým způsobem svobodnější, je to i uvolnění, odpočinek.
Přišel jsem na to, že je složité přemýšlet o atmosféře a přenést ji pak přímo do architektury, protože nemyslíte pouze na tvar nebo formu. Je řada způsobů, jak toho dosáhnout. Je to podobné veršům, přesněji hledání pravého verše.

FŠ: Zajímá Vás, jak lidé reagují na Vaše stavby?
MY: Ano, samozřejmě. Já se rád dívám. Rád se někde schovám a dívám se, jak se lidé chovají. Pro Ordos museum jsem navrhnul takovou podivnou krajinu kolem stavby. Na začátku jsem měl v mysli pouze představu pouště, chtěl jsem nějak zachovat připomínku toho původního místa. Nemyslel jsem tolik na lidi. A dnes se tam schází spousta lidí, lehávají tam a pospávají. Každý den před setměním se tam objeví tak kolem sta lidí, nebo i více, a pospávají. Některá média to označují "město duchů". Kde se ti lidé berou? Proč tam chodí? Když tohle sleduji, jsem docela spokojený.



FŠ: V přednášce jste zmínil Buckminstera Fullera. Zajímáte se o historii architektury?
MY: No, něco jsem se naučil ve škole. Zajímám se, to ano, ale více mě zajímají lidé jako osobnosti. Jak mysleli? Jak dělali svoje stavby? Mám také několik přátel, kteří jsou historici a ti mi občas vyprávějí příběhy a historie, které jsou zajímavé.

FŠ: Hodně pozornosti vzbudil Váš projekt Super Star. Odkud vzešel tenhle nápad?
MY: I pro mě je to opravdu zvláštní. Je to vyjádření exploze. Myslím, že to přesně popisuje, jak jsem se cítil, když jsem byl pozván na Benátské bienále. Pokaždé se čínští architekti snažili ukázat nějakou tradiční stavbu. Přijde mi to divné. Připadám si dost blbě, když všude po světě vidím tzv. Chinatown. Vypadají přesně, jak vypadaly před sto lety. Plné čínských restaurací, vždy u vstupu je tradiční brána a lidé tam prostě pořád chodí. To je ale falešná Čína. Je to jako McDonald's, lidé si myslí, že tohle je Čína. Takže já jsem si řekl, že musím udělat něco zvláštního, ale asi je to až příliš zvláštní. Řada lidí dokonce cítila jakousi hrozbu.

FŠ: Snažíte se zbavit tradice? Nebo na ni navazovat současným způsobem?
MY: Dám příklad. Šel jsem jednou do tradiční čínské zahrady, ale vůbec nic jsem tam necítil. Až později jsem přišel na to proč. Když jsem tam šel, ta zahrada byla veřejným místem, byla tam spousta lidí. Avšak ta zahrada byla kdysi dávno navržena jako soukromé místo. Pokud jste na takovém místě sám s hudbou, svíčkami, pak atmosféra bude správná. Když se ale stane veřejným prostorem, je to špatně. Myslím, že filozofie tradiční architektury spočívá ve vytváření prostředí, ne v používání vizuálních prvků. Prostě kopírovat tyto prvky by nedávalo smysl. Historie nás nesmí zastavit při pokračování do nové budoucnosti. Jsou tu přece možnosti, jak postavit něco nového, co může mít smysl a vyvolávat pocity krásy, podobně jako tradiční architektura.

FŠ: Jak vnímáte roli médií v architektuře? Nemáte pocit, že některé stavby se dělají tak, aby hlavně dobře vypadaly v časopisech, případně na webu? Nehrozí "zploštění" architektury?
MY: Přesně. Média ovlivňují spoustu věcí. Většina médií nevede kritiku. Prostě propagují nové návrhy. To je sice také dobře... Mám dojem, že tohle funguje dobře v této kapitalistické společnosti. Když lidé vidí, že se něco často objevuje v médiích, považují to za dobrou architekturu. Lidé sami přitom ztrácí soudnost, co je dobrá architektura. Je to tedy na architektech samých, protože dnes, v éře internetu, může být slavný každý, kdo je dost vidět. Sice to pomáhá mladým architektům, protože ti jinak nemají příliš možností na sebe upozornit. Musí však pochopit, že za nějaký čas, až zestárnou, nikdo se nebude zajímat, co psala média před padesáti lety. Nikdo si je nebude pamatovat. Co postaví, je bude lidem připomínat. Nakonec zcela prostě: dobrá architektura je dobrá architektura.

FŠ: Co musí dobrá architektura mít? Jaké kvality?
MY: Moje oblíbená stavba je Salk Institute Louise Kahna. Spousta fotografií dokáže zachytit prázdnotu této architektury, ale už ne to, když jste na hlavním náměstí, odkud vidíte oceán. Vlastně nevidíte nic, ale jste zasáhnuti prostorem. To je podle mě kvalita. Často si představuju, jaké to bylo, když Louis Kahn poprvé navštívil toto místo. Co viděl. Ta krajina je prázdná. A dnes, když tu architekturu navštívíte, stále něco cítíte a třeba za sto let lidé, kteří sem přijedou, lidé z budoucnosti, zde stále budou něco cítit. Taková nadčasová architektura je opravdu krásná. To je nejvíc, co architekt může dosáhnout. Když lidé z jiných časů, jiné kultury jsou vaší stavbou pohnuti.

FŠ: Máte nějaký architektonický sen?
MY: Mám rád stavby Louise Kahna. Pokud se mi podaří dosáhnout něčeho podobného, to bude super, to je můj osobní cíl. Je to ale jen můj osobní cíl. Chci toho však dosáhnout jinak. Jak jsem říkal na přednášce, je potřeba čas. Nevěřím, že by mladý architekt mohl něčeho takového opravdu dosáhnout.

FŠ: Pokud se nepletu, jste v Praze prvně. Jak se Vám líbí město?
MY: Líbí se mi kombinace krajiny a města. Znal jsem Tančící dům, kdysi dávno jsem to viděl. Ale stejně to v Praze překvapí, když to opravdu vidíte. Docela mě překvapilo, že tenkrát na začátku 90. let bylo možné postavit tak avantgardní stavbu v takovém městě. Je divné, že zůstalo jen u jedné. Zbytek města je starý, opravdu starý. Cítím trochu tesknotu ze starých měst. Je to podobné s tím, co jsem navrhoval pro Peking. Staré město má svou hodnotu, to ano, ale daleko hodnotnější je, když lidé jsou s městem spojeni. Nejde přece o stavby samotné. Také jsem narazil na nově pestře natřené fasády, přišlo mi to divné. Dělají to tak, že to působí falešně; připadá mi to trochu jako Disneyland. Samozřejmě chápu, že jde o staré budovy, že je třeba je obnovit, že majitelé je chtějí mít jako nové. Možná se lidé až příliš často bojí dotýkat starých staveb. Bojí se tak, že přišli o svou možnost ovládat svůj nový život. Takhle, prostě si myslím, že moderní společnost potřebuje více otevřenosti, více komunikace. Některé staré budovy jsou příliš uzavřené.

FŠ: Takže byste rád přispěl svou troškou do mlýna? Zajímalo by Vás stavět v Praze?
MY: Byla by to opravdu čest. Město, krajina i historie, to je pro mě něco velmi mocného. Dobré město jako toto si zaslouží krásnou novou moderní architekturu. Když se opravdu naskytne možnost, pokud se opravdu objeví, vezmu to.