Rozhovor s Eduardo Souto de Mourou

Dobrý den, ještě jednou Vám děkuji, že jste si našel čas na naše otázky. Vraťme se na úplný začátek Vaší kariéry. Všichni jistě znají Vašeho učitele Fernando Távoru a následně spolupracovníka Álvaro Sizu, ale v jakém prostředí jste vyrůstal nebo co bylo impulsem, že jste se rozhodl studovat architekturu?
Nikdy to nebylo tak, že bych se celý život jsem chtěl stát architektem. Šlo spíše o souhru okolností. Rozhodl jsem se nejspíš pod vlivem mého staršího bratra, který kreslil a chtěl jít studovat umění. Vyrůstal jsem v doktorské rodině, která byla dost konzervativní a tradiční. Naštěstí naše starší sestra se již rozhodla pro medicínu. Díky tomu jsme si my mohli vybrat podle svého a mě jednoduše napadlo proč to nezkusit. Následně jsem potkal dva profesory Távoru a Sizu, kteří se stali mými mistry a vzory, ale nezůstal jsem pouze u nich, protože mým dalším velkým vzorem byl Mies van der Rohe.

Carlose Ramose jste během Vašich studií na portské škole pravděpodobně nezastihl a na promoci v pavilonu Carlos Ramos od Álvaro Sizy bylo naopak brzy. Osobou, která Vás tak na univerzitě nejvíce ovlivnila, byl nejspíš Fernando Távora a jeho předmět 'všeobecná teorie organizace prostoru' představující dodnes základní pilíř vzdělání portugalského architekta. Jak na tento úvod do architektury vzpomínáte?
Távora byl můj profesor v prvním ročníku na škole, ale potom přišla karafiátová revoluce a všechno pak bylo trochu jinak. Távora mě nejvíce ovlivnil sou kultivovaností. Dovedl nám předat důležitost obecné kultury a kultivovanosti v architektuře. Byl rovněž sběratelem umění a zajímal se o poezii, dobře znal dílo Fernanda Pessoa. Uměl spojovat architekturu s celou řadou témat a dovedl nás k závěru, že architektura je život. Následně jsem se potkal se Sizou, od něhož jsem si odnesl přísnost, disciplinu a nekonečnou posedlou snahu dělat věci dobře.

Přestože jste dříve na portské škole architektury učil, sám jste skeptický v možnostech školy připravit studenta na realitu, proto jste také pět let působil v Sizově architektonickém ateliéru. Dá se říct, že tato praxe byla Vaší nejlepší školou?
Pro mě ano, ale nemohu říct, že to obecně platí také pro ostatní. V té době škola neměla dostatečné akademické zázemí. Důležitou zkušeností pro mě byla také avantgarda. Další pak možnost pracovat přímo s lidmi na stavbě domu. Jenom když pracujete s lidmi přímo na domě, tak je pochopíte a vše, co je třeba. Tuto disciplínu každodenní práce na stavbě mi nedala škola, ale Siza.

Před promocí a založením vlastní praxe jste se zúčastnil ideové soutěže na dům pro K.F.Schinkela do Japonska. Jak lze chápat tento nečekaný manévr od architekta se silnými místními kořeny?
Úplně snadně. Tou dobou jsem pracoval se Sizou a jeho vzorem byl Alvar Aalto z Finska. Věkový rozdíl mezi námi je dvacet let. Díky němu jsme pochopili význam regionálního architekta v malé zemi jakou je Finsko.
Myslím, že Siza měl v tuto chvíli velice chytrou myšlenku, že my jako Portugalci jsme také na okraji a můžeme mít s ním něco společného. A tak vyvinul vlastní jazyk, aniž by musel Alvara Aalto studovat do hloubky. Z důsledku podobnosti přitom mohlo dojít k určitým analogiím.
Když jsem začínal jako architekt, bylo třeba ujasnit si mnoho věcí. Po mnoha  letech fašismu tu byla snaha nově vybudovat zemi. Architektura fašismu měla podobnost k modernistické. Byla jí také vlastní manipulační podobnost neoklasicismu. Já jsem při obnově země nemohl používat podobný jazyk jako oni. Říkal jsem si, že pokud chci přispět k obnově země, tak moje architektura musí být jednoduchá, efektivní, industriální, zkrátka taková, aby se z ní dala postavit spousta domů. A takovou architekturu jsem našel u Miese van der Rohe, což byl takový čerstvý závan v ovzduší postmodernismu. Když jsem studoval Miese, objevil jsem také Schinkela a následně soutěž 'Dům pro Schinkela', kterou organizoval Stirling, a tak jsem se rozhodl, že se zúčastním. Vzpomínám si, že to byla neoklasicitní ruina, která vypadala jako opuštěná stavba.

Za poslední dva týdny jsem měl možnost prohlédnout si dvě Schinkelovy stavby, které musí oslovit každému současného architekta svojí nadčasovostí. Vy shledáváte modernistické hnutí pokračováním klasicismu, takže nejspíš Schinkel promlouvá i do dneška. Co pro Vás znamená pojem nadčasovosti?
Nadčasové je to, co je klasické, dá se použít vždy a v jakékoli době. To, co znáte z antiky nebo klasicky sloup, můžete použít i dneska. Se dvěma sloupy a architrávem si můžete dělat úplně cokoliv. Domnívám se, že dějiny umění jsou historií klasiky, protože to ostatní je nějakým způsobem odmítnutí toho, co je klasické. Není vůbec náhoda, že když Le Corbusier navrhoval své domy, tak postupoval přes renesanční paláce. Továrna AEG od Petera Behrense je vlastně moderním pojetím řeckého chrámu. Můžeme říct, že veškerá moderní architektura je klasická či neoklasická.

U rekonstrukce cisterciáckého kláštera Santa Maria Bouro v Geres jste zmínil, že Vás daleko více než klášter oslovily jeho ruiny. U tržnice v Braze jste dokonce vznik ruin dokonce sám podpořil. Čím Vás ruiny fascinují?
Ruiny jsou poslední stádium každé budovy. Jde o vyvážený stav. Když navrhnete dobrou budovu, tak z ní bude i dobrá ruina.
V případě kláštera nejde o příliš intelektuální záležitost, protože zde pobývala moje matka, když byla nemocná a moje rodina pochází z tohoto regionu. Návštěva ruin tohoto kláštera byla součástí našich rodinných výletů. Je součástí vzpomínek z mého dětství, kdy si jej pamatuji pouze jako ruinu.
V klášteře se překrývaly různé styly a při rekonstrukci se bylo třeba rozhodnout, který si zvolit. Například okna pocházela z 19. století, protože předtím tam žádná nebyla. Z kláštera v Bouru jsem za použití starých kamenů vytvořil moderní budovu. Při rozhodování jsem si vybral dvacáté století a všechna předchozí staletí tvoří podporu současnému architektonickému jazyku. Udržel jsem ruiny a vytvořil něco, co pochází z dnešních časů.
Tímto způsobem můžeme uvažovat až mnoho let poté. Věci se tehdy dělaly, protože byly zapotřebí a nikdo o tom tak nepřemýšlel. Pak přijde historický odstup, aby se o ní mohlo takto hovořit a posoudit, co se udělalo dobře a co špatně. Dnes si samozřejmě uvědomuji, že se z budovy mohlo stát něco pitoreskního a romantického, ale přesto si myslím, že se mi podařilo udělat moderní budovu, ale to vše ukáže čas.

Dalším zajímavým prvkem Vaší tvorby je přiznaná, odhalená konstrukce. Modernisté pracovali se symbolikou kostry potažené kůží. U Vašeho bytového domu Rua do Teatro nebo fotbalového stadionu v Braze jste si vystačil jen s kostrou, z níž se stal hlavní architektonický výrazový prostředek, čímž podobně jako Mies van der Rohe potvrzujete, že i čistá konstrukce může být architekturou.
Zcela souhlasím s tím, že čistá a jednoduchá konstrukce může být architekturou. Kostra budovy je jedna z mála přenosných věci, když ji zobrazíte a necháte viditelnou, tak může mít pedagogický efekt, aby ji lidé mohli pochopit, jak funguje a jaká je.

Řada lidí architekturu vnímá jako přidanou hodnotu k stavbě. Architekti pak mají tendenci své návrhy různě zdobit a bojí se zůstávat u čisté formy a holé konstrukce.
Domnívám se, že architektura by měla být ozdobená, ale nemá to být architekt, kdo ji zdobí. Ozdobit se dá okolní zahradou. Lidé si pak přinesou dovnitř svoje věci, závěsy, koberce, obrazy, ale ten základ spočívá v tom jednoduchém a základním. Architektura je divadlo. Představuje scénu, která má přijímat hry, scénáře a dění. Architekt má vytvořit divadlo, ale nemá psát scénáře.

Musím přiznat, že z Bragy si daleko lépe pamatuji fotbalový stadion než historické centrum. V přeneseném slova smyslu jste vytvořil 'Bilbao efektem' symbol města i fotbalového mistrovství Evropy 2004. Jak hledíte na ikonické stavby?
Nevím, jestli je to skutečně tak. Braga je barokní město se slavnou katedrálou Igreja de Bom Jesus de Monte s předloženým schodištěm. Tento motiv asi navždy budete mít na všech informačních letácích o Braze. To, že Obama (při předávání Pritzkerovy ceny - pozn.red.) mluvil o stadionu v Braze, neznamená, že je to nejslavnější stavba ve městě.

Jedna z Vašich knih nese název 'Stone element'. Prvek kamenně zdi dominuje Vašim raným kulturním stavbám a rodinným domům. Což je vystupňováno u odhalených skalnatých stěn. Je kámen jedním z prostředků, jak ctít kontinuitu, okolní krajinu a navázat na svoje kořeny?
Ta kniha skutečně existuje, ale já jsem ji nenapsal. Jde o černobílé fotografie mých staveb od  švýcarského Wernera Blasera.
Kámen jsem začal původně používat bez jakékoliv romantiky, protože byl levným a dostupným materiálem. Potom jsem začal objevovat výhody kamene: snadno opracovatelný, odolný, tepelně a zvukově izoluje a je pěkný.  Lidé na něj skutečně reagují jako na starý substanci. Existuje nepřeberné množství druhů kamenů s řadou barev a textur. Nese obrazovou informaci a to je vše, co já chci. Dnes je ale všechno tak drahé, proto se používá obkladový kámen, tím však ztrácí veškerý svůj charakter a úctyhodnost. Když nemohu používat kámen se všemi charakteristikami, o nichž jsem hovořil, tak raději používám jiným materiál jako například beton, který jsem poslední dobou často používám.

V poslední době se dostáváte k zakázkám stále větších měřítek (letiště, nádraží, nemocnice). Lze se i u tak velkých hmot vyhnout tomu, aby se nevytratilo lidské měřítko a Távorovými slovy nestala se vesmírnou lodí - přestala být místem, kde by se lidé přestali cítit dobře?
Lidé jsou malí i velcí. Domnívám se, že faktor lidskosti nemá nic společného s rozměrem nebo velikostí, ale jde o kvalitu a ne kvantitu. Je třeba uvědomit si měřítko v němž pracujeme. Měřítko není kvantitativní záležitost. To, že chápete, že rozdíl mezi dítě, mladý kluk a dospělý muž není jen v tom, že jsou jinak vysocí. Dříve let se myslelo, že dítě je zmenšeninou dospělého člověka a byli tak také vychováni jako dospělý člověk a nosili zmenšené oblečení dospělých. Potom však věda pochopila, že existuje něco jako dětská psychologie, pediatrie a pro každé vývojové stádium existuje jiný přístup. Velký dům nebo malý objekt představuje stejnou práci, která však vyžaduje různý přístup, stejně jako je to v případě člověka.

Právě končící výstava v pražské GJF nese název Soutěže, ale velkou část výstavní plochy zabírají skici, zachycujících nejen samotných návrh, ale také okolní prostředí, atmosféru a život. Jakou pozici zaujímá skicování ve Vaší práci?
Skicování je pro mě něco jako čištění zubů. Mám nutkání, když třeba sedím a čekám v restauraci. Když nemám po ruce žádný papír, tak si rozdělám krabičku cigaret, abych mohl kreslit na vnitřní stranu obalu. Skicování je nedílnou součástí mého každodenního života.

Mnohokrát děkuji za Váš čas, vstřícnost i odpovědi.