KAŠNY VÍŘÍ MĚSTO

Rozhovor s Ondřejem Císlerem

Vložil
Kateřina Lopatová
02.09.2010 00:10
Ondřej Císler



Koncem července se v Čechách slavnostně odhalily kašny hned ve dvou městech. Navrácení historické kašny z roku 1823 před libereckou radnici se obešlo bez větší mediální pozornosti. Tisk ani místní obyvatelé nezpytovali osazení novodobé kopie realisticky popisné sochy Neptuna stojícího na delfínu, lehce povýšené osazení fontány nad terén s pomocí několika schodů – a tedy nutně omezení pohodlného přístupu, rozmístění laviček do školáckých řad po stranách ani snad nejzásadnější moment, totiž že zmíněná vyvýšená pozice okrádá kolemjdoucí o kýžený pohled na vodní hladinu.
Když se však dva dny před tím odhalily kašny plzeňské, mnohá média přijala pouhý fakt, že do historického prostoru náměstí a blízkosti gotického kostela proniklo soudobé dílo, jako důvod k vytěžení senzace a nepoučenosti veřejnosti.
Rozhovor s jejich autorem jsme v Plzni natočili den po slavnostním odhalení. Ondřej Císler při té příležitosti mimo jiné potvrdil, že opustil dlouholetou architektonickou spolupráci s kolegou Pavlem Hniličkou (od roku 2004), z níž za nejúspěšnější společnou realizaci pokládá dům v Roztokách a projekt Sladovna Olomouc. Pro příště jej zajímá spolupráce na volnější bázi, která přináší velkou svobodu: „Pro každý projekt vytváříte nový tým, podobně jako tvoříte pro určitou skladbu orchestr...“
Rozhovor se nicméně jaksi logicky, vzhledem k místu i času, dotýkal především tří nových kašen. Rádi jsme proto také uvítali možnost upřesnit technologické aspekty jejich zlacení přímo s někdejším Císlerovým spolužákem z AVU a především spolupracovníkem na plzeňském projektu Davidem Blahoutem.


Základní téma plzeňských kašen, tedy Velblouda, Chrtice a Anděla je odvozeno z městského znaku. Můžete nicméně blíže ozřejmit jejich koncept, především s důrazem na diskutovaný kontext umístění v historickém prostředí hlavního náměstí Republiky?

Ondřej Císler: Chtěl jsem udělat kašny v pravém slova smyslu. Nikoli jen nějakou vodní atrakci nebo vymýšlet novou formu. Chtěl jsem původní formu naplnit novým způsobem. Dalším impulzem bylo uvědomění si monumentality založení měřítka, obrovské rozlohy náměstí, a velikosti jedné snad z nejvyšších kostelních věží ve střední Evropě. Vznešenost tohoto prostoru byla mou hlavní inspirací.

Práce s měřítkem byla tedy zřejmě zásadní...
Určitě. Člověk se na náměstí cítil bez ochrany. Navíc tady byla nedávná tradice vojenských přehlídek, prostor působil trochu jako apel platz… Na tyto zákonitosti přišli už architekti Jan Soukup a Jiří Opl, kteří navrhovali rekonstrukci výdlažby náměstí. Dlažbu založili velmi velkoryse, nakreslili dokonce i kašny – tuším že historizující – ale s nadhledem si řekli: vytvoříme nový potenciál a navrhneme soutěž. Umístění rozvrhli podle mě velmi správně. Navázali na původní nedochované středověké kašny. Kompozice centrálního kostela a čtyř solitérních elementů v rozích – tedy na místech, kde se potkává nejvíce cest, kde je provoz nejrušnější – je podle mě velmi důležitá. Šlo o to, doplnit měřítko prostoru.

Ověření měřítka, maketa 1:1

Můžete úvahu zkonkrétnit?

Vysledoval jsem určitou zákonitost, které jsem pracovně říkal měřítková kadence. Nejdřív jsou patníky a lavičky, potom je člověk, potom to, co jsem udělal já, potom morový sloup, nad ním domy, katedrála a nakonec její věž. Je to jakási harmonická řada, kterou jsem chtěl doplnit chybějícím akordem – měřítkem. Jde samozřejmě především o výšku chrličů. A proto jsem se nikdy nebál jejich velikosti.

Z toho co říkáte je zřejmé, že rozpětí mezi člověkem a morovým sloupem bylo jasně určené. Nicméně pak jste ještě přece musel řešit přesnou výšku kašen, protože zmíněný interval nabízí bezpočet variant lišících se několika metry... Připomeňme, že jste byl nucen chrliče o přibližně půl metru zmenšit.

Člověk si prostor vymezuje intuitivně už od pravěku. Aby ovládl svět kolem sebe. Aby se v něm vůbec byl schopen pohybovat. Lidé si definovali prostor, jeho osu, jeho střed. A k němu se upínali, aby vůbec bylo možné přežít a nezbláznit se. Podle mě to byla bazální nutnost, kterou si už dneska neuvědomujeme. Proto byly totemy, menhiry a proto je sloup. Jeden sloup formuje prostor. Chrliče fungují podobně.
Vždycky jsem si byl jistý, že chrliče nebudou činit prostor drtivým, jak se spousta lidí obávala, ale naopak náměstí zútulní. A proto se možná zdají malé – jak jste před natáčením zmínila. Myslím ale, že malé nejsou.
Krom měřítka mě velmi zajímala znakovost. V té době jsem četl esej Umberta Ecca K znakovosti architektury: jak expozice vystavuje sebe samu, kterou jsem také přeložil a byla publikovaná v Eře. Text pojednává o tom, jak věci samy sebe označují. Velké téma postmoderny: kostel má vypadat jako kostel a muzeum jako muzeum. A mě bavilo udělat trochu kulišárnu. Velká část lidí, kteří jsou dnes vůči kašnám kritičtí, říká: A co to teda má jako představovat? Vědí, že se jim říká Velbloud, Chrtice a Anděl. Ale každý přece ví, že to není velbloud, ale určitá abstraktní figura. Nejde přece o narativní dílo. Zajímal mě abstraktní znak a jeho působení. Stejně jako působení tří znaků najednou v prostoru města. Proto je důležité, že je na kašny vzájemně vidět. Nejde pouze o zmiňovanou výškovou kadenci, podle mě mezi sebou vytvářejí jakési silové pole. Z každého místa jsou vidět minimálně dvě. Tři kašny tvoří jeden celek.
Znaky jsou záměrně voleny abstraktně, protože jsou schopné přijímat i různé obsahy a významy. Což se i děje. Už teď dostávají různé přezdívky. Je to zábavné.

Socha Panny Marie na vrcholu morového sloupu

Zajímá vás abstraktní poloha také u domů?

Myslím si, že dům má mít figuru. Dům má označovat sebe sama jako bytost. Nepovažuju to za něco absolutně neměnného, nechci tvrdit, že ostatní metody jsou úplně špatné. Je možné, že jednou udělám dům jakoby zahalený závojem, který sám sebe neoznačuje. U kašen mi ale záleželo na tom, aby samy sebe označovaly. Aby si každý tvar zapamatoval a když jej po deseti letech uvidí, aby si jej s místem spojil. Záměr souvisí i s centrem města a s prací s ikoničností architektury – ale s vědomou – nikoli scénografickou. Nejde mi o šokování, o Bilbao efekt. Když se architektura dělá jen na efekt, nese s sebou řadu problematických poloh. Architektura je tanec prostorem.

Vraťme se naposled k měřítku. Znamená to tedy, že zmenšení kašen, které vyplynulo z požadavků památkářů, vám nevadí? Je rozpětí mezi člověkem a morovým sloupem opravdu dostatečně určující?
Způsob, jakým nota v akordu zaznívá, není úplně pevně daný. Nehraju si na to, že jsem našel správný tón, ve kterém jsou chrliče dokonalé. Je to trochu jako když se hraje atonálně – melodie vyklouzne jako had. Podnět pro zmenšení vzešel nejprve ze strany památkové péče. Zpočátku pro mě byla celá kauza docela nepříjemná – byl jsem pozván na kobereček do Národního památkového ústavu. Projekt nebyl přijímaný zrovna pozitivně. Přítomní se během jednání vědecké rady zcela vážně bavili o tom, že ideální by bylo uvádět naše náměstí do podoby z 19. století a že vstup takovéhoto, rozuměj současného díla je provokace. Jedním z mála skutečně přínosných argumentů bylo: pracujte s proporcemi. Tuto výzvu jsem přijal, kašny jsou dnes elegantnější a nižší. Jsem za to rád. Jsou koncentrované.



OD LITINY KE ZLATU

Posuňme se k funkci kašny ve struktuře města. V historii měl takový objekt kromě nepopiratelné role estetické i urbanistické také funkci čistě užitnou – k distribuci vody. Je zřejmé, že tato rovina je již dávno zcela zbytečná, přesto, dokážete kromě estetického vjemu, definovat ještě další možný přínos pro město?
Moje kašny stojí na pomezí architektury a sochy. Nicméně kromě estetické funkce hrají určitě roli i při osvěžení, které padající voda přináší do původně vyprahlého prostoru náměstí. Číňané by jistě hovořili o přínosu energií, které se díky zurčící vodě na náměstí dostávají. A myslím, že je to pravda. Kašny ale vytvářejí také určitý bod zájmu: lidé si u nich dávají sraz, sedí u nich, koukají na ně – někteří s větší, jiní s menší radostí. Funkce jsou jemné, ale v centru města důležité. Kašny víří město.
Lze k nim také přičíst zmiňovanou znakovost. Jde o označení prostoru, jeho vymezení a definici určitým způsobem. To byl důležitý smysl, který se podle mě podařilo naplnit.

V hodnocení poroty se zmiňovala také jistá návaznost na tradici Škodových závodů: chrliče, které mají volně parafrázovat odlitky...

Jde o interpretaci odvozenou z mé obhajoby. Pokud studujete historii Plzně, narazíte na pivo – já pivo moc nepiju, a potom je tu Škodovka. Pokud začnete téma hlouběji zkoumat, zjistíte, že to rozhodně není věc, kterou můžete jen tak intelektuálně přejít. Tady se před válkou odlévaly turbíny do Niagarských vodopádů a klikové hřídele pro zaoceánské parníky, které měly na výšku víc než moje dnešní kašny, byly dvacet metrů dlouhé a vážily nepředstavitelné množství tun. S obrovskou přesností je tady byli schopni opracovat a manipulovat s nimi. Plzeň byla touto precizností ve své době výjimečná.
Měl jsem z náměstí pocit, že má ohnivou, metalickou povahu. Navíc mě nesmírně zajímají kovy a chtěl jsem s nimi pracovat. V té době jsem četl knížku od Mircey Eliadeho Kováři a alchymisté, která pojednává o tom, jaký měli lidé původně ke kovu vztah. Například první železo, se kterým se setkávali, bylo meteorického původu. Tedy ještě dřív, než ho dokázali tavit z rudy. A protože věřili, že jsou nebeské báně vytvořeny z různých kovů, pokládali spadené železo za odlomky nebes. Když si meteorické železo prohlédnete, je nesmírně zajímavé. Rozžhavená kapka totiž během letu zvláštním způsobem krystalizuje. Když se rozřízne, má díky tomu neobvyklou strukturu. Na mnoha místech Levantu byly uctívány kovové votivní předměty meteorického původu. Z meteorického kovu byly vyráběny také obětní nože. Všechna tato témata mě velmi zajímala a jaksi přirozeně náležela k tomuto projektu a k Plzni.

Jak se tyto úvahy konkrétně promítly do volby materiálu?
Uvažoval jsem nejprve o litině, která se ukázala jako nereálná, protože je strašně těžká, nemá dostatečné rozlišení a jen obtížně se svařuje. Postupem času, během projektování, se kovy jakoby čistily a zkvalitňovaly. A jak se měřítko malinko zmenšilo, posouval se materiál od litiny k bronzu a k původně jen imaginovanému zlacení... Které se nakonec stalo klíčovým momentem celé práce a kašny díky němu získaly další polohu.



Kde se chrliče v praxi odlévaly? Navázali jste na plzeňské řemeslo?

Odlévaly se všude možně. Nikoli v Plzni. Ze začátku jsme si přáli realizovat je poblíž, ale bylo to martyrium. Nepodařilo se úplně šťastně vybrat dodavatele, což jsme následně horko těžko doháněli. A nakonec jsme museli dodavatele změnit. Poslední kašna, kterou odlévali ve Staré Huti poblíž Dobříše, je už naprosto skvěle provedená.

Mluvíme-li o materiálu, zmiňme se také o černé žule, z níž jsou vyrobeny nádoby. Proč jste se rozhodli pro kámen dovezený až z Číny?
Jedním z potvrzení volby materiálů byla i skutečnost, že jsme vybrali takové, které jsou na náměstí alespoň barevně přítomné. Kromě řady dalších zdobných prvků stojí na vrcholu morového sloupu zlacená Mariánská socha a celý sloup je sice z pískovce, ale jeho povrch je dnes úplně černý.
Od počátku jsem proto chtěl tmavý, černý kámen. Uvažoval jsem nejprve o prachatickém dioritu. Ale ukázalo se, že dnes už z něj není možné bloky vylomit, protože lom je zavřený. Hledal jsem i jiné druhy. Následovaly peripetie s umělým kamenem, od kterého jsme naštěstí upustili. A postupně dospěli k závěru, že potřebujeme tvrdý kámen, například právě žulu. Nejbližší ložisko černé žuly je v Norsku, ale tamní kameny jsou příliš malé. V Zimbabwe mají trh plně obšancovaný Italové a situace v zemi je navíc značně nestabilní. Nakonec se tedy ukázalo, že jediným místem, kde lze takto velké bloky vylomit, opracovat a vyrobit z nich monolitické nádoby je skutečně Čína. Správnost potvrzuje samotný materiál: je dokonalý, krásný, homogenní, tvrdý a dobře opracovatelný.

Lom na černou žulu, Čína

Nepředstavovala pro vás skutečnost, že materiál není místní, téma k úvaze?

Přiznám se, že jsem tento – v uvozovkách řečeno – ekologický sentiment nebo vztah ke krajině, k níž se má člověk materiálově upínat, necítil. Když stavěli Egypťané pyramidu, neváhali kámen převážet v jejich měřítku a při jejich možnostech z nepoměrně větší vzdálenosti. Dnes se náklad přepraví lodí v kontejneru, což je naprosto standardní. To bych nemohl nosit tyto boty, které jsou možná italské, ale druhý pár, co mám doma, je čínský...
Mimochodem, nová dlažba na plzeňském náměstí je vyskládaná z italského porfyru. I proti této volbě se ozývaly námitky. Hlavním argumentem je ale hledání nejvhodnějšího kamene. Z historického pohledu je navíc naprosto běžné, že se už od dob gotiky či renesance z Itálie importovaly mramory do Čech. Bořily se stavby, kradly se ušlechtilé kameny a materiály a převážely se jinam, kde se z nich stavěly budovy nové. Zmiňme například mauzoleum Galy Placidie v Ravenně, které má zastropení z Istrie a mozaiky a obklady z kamene odvezeného z istambulské Hagia Sofia. Příkladů je bezpočet. My jsme si nezačali. (smích)

Vrátíme-li se ještě k Číně, jeli jste vybírat materiál osobně?

Cesta byla neopakovatelnou zkušeností. Čína je v něčem hrůzná a v něčem obdivuhodná. Panovaly velké pochyby. Mám podezření, že jde o jistou tržní strategii českých kameníků, kteří mají obavy z konkurence levného čínského materiálu a levné práce. Šíří se zprávy o nekvalitním kameni, o neschopnosti jej správně opracovat... Přesto, v době kdy tady byla civilizace v zárodku, v Číně vznikala kamenická díla, která dodnes obdivujeme. A tamní kvalita se potvrdila. I zdejší kameníci, kteří práce zprostředkovali a dozorovali, nakonec přiznali, že sami by proces takto rychle a precizně nezvládli.

V Čechách už se tedy opracované prvky pouze smontovaly...
…a aplikovala se nanotechnologie, úplně nová technologie, která zlepšuje kvalitu povrchu. Jde o velmi tenounkou, několikaatomovou vrstvu skla, která odpuzuje vodu a veškerý biologický materiál. Navíc je oleofobní a zajišťuje UV ochranu. Byl to svým způsobem husarský kousek. Protože na vědeckých serverech, podotýkám nikoli na trhu, se tato technologie objevila v Čechách teprve v únoru letošního roku.

Existuje v Čechách nebo jinde kašna – ať už historická či novodobá, kterou osobně pokládáte za architektonicky významnou? Nemyslím teď ani, že byste se jí přímo inspiroval.
Fenoménem jsou římské kašny, o nichž se píší hudební skladby, básně a nevíc co všechno. Toho asi nikdy nedosáhneme. Například kašna na Piazza Navona. Představovaly samozřejmě jinou polohu, více sochařskou. A také vznikly ve zcela jiném společenském klimatu. Nelze se s nimi srovnávat. Ale o současných kašnách vlastně moc nevím. Rozhodně to nebylo tak, že bych si před plzeňskou soutěží nejprve nastudoval, co dělají ostatní, a pak se podle toho řídil. Existuje ale jeden velice zajímavý objekt v Chicagu. Na obrovský monitor se tam promítají tváře obyvatel a v místě, kde mají ústa, vytéká proužek vody. Docela zábavný koncept.

Opracované monolitické žulové prvky, Čína

Zmínil jste básně. Také pro plzeňské kašny byly napsány verše Petra Borkovce. Kvůli opožděnému záměru se je prozatím nepodařilo na chrliče umístit, přesto, pamatujete si některou z nich?

Každá kašna má svou báseň. Snažili jsme se v interakci k tomu, jak budou lidé ke kašnám chodit, najít určité nálady, které by se v nich zobrazovaly. Fascinuje mě text na téma věrnost a stálost, který je určen pro Chrtici: Jdu za svým pánem, zvolna, vzájemnými stromy... U Velblouda jsou naopak útržky partnerských, jakoby bezobsažných dialogů. Variace rozepří, které ztělesňují napětí vztahu. Co by sis přála? Nevím, ale kdybych věděla neřeknu ti to. Proč? Protože bych to zakřikla ty chytrej...

Přiznám se, že mi uniká vazba partnerských konfliktů k Velbloudovi.
Přímou vazbu najít nemůžete. Jde o to, že jsme si Velblouda vytipovali jako kašnu, kde si lidé budou zřejmě nejčastěji dávat schůzky a která bude nejvíc komunitní. Což podle mě takto, mohu-li po tak krátké době soudit, funguje. Možná proto, že stojí nejblíž stanice tramvaje.
Práce se slovem v architektuře je velké téma. U nás se podle mě zatím nikomu na výbornou zvládnout nepovedlo. V Brně jsou využity Skácelovy verše na kašně na náměstí Svobody, také Nouvel se na Andělu pokusil o podobnou ideu. Ale vytržení textů z knihovny a jejich aplikace není podle mě ideálním řešením.



Je technologicky reálné doplnit nápisy na chrliče dodatečně?

Technologicky to není problém. Jde o náklady.
Zlacení má efemérní povahu. Musel jsem je hodně obhajovat. Už při soutěži jsem na rovinu přiznal, že počítám s tím, že na sochách podpisy a tagy budou. Svým způsobem je možné vnímat je i pozitivně – jako otisky toho, že lidé nosí na náměstí svou duši. Třebaže někteří trochu černější.

Dostáváme se tedy k otázce stálosti, respektive pomíjivosti či proměny. Do jaké míry vás ve vztahu ke kašnám trápí?
Zlacení ze své přirozenosti postupně odchází, stárne. A pouhou abrazí, větrem, prachem, deštěm, se pozvolna odnese. Údržbu nelze příliš zanedbat. Byli bychom rádi, aby probíhala průběžně, lokálně, třeba i každý čtvrtrok. Čím víc se město bude o kašny starat, tím bude výsledek levnější.
Kašny budou mít vlastní život. Věříme, že v době, kdy už budou mít lidé možnost povrch si osahat, kdy už pro ně objekty nebudou takové novum, najdeme příležitost také k doplnění nápisů. Ty mohou koncept dále posunout a prohloubit. Písmo by se mělo dělat málo čistým zlatem, nemělo by takovou trvanlivost, naopak by se probarvovalo a třeba by zase časem zaniklo. Nesmírně se mi líbila představa, že ze zlata v určité chvíli vystoupí text, který se bude po jisté době sám postupně vytrácet...



OD VERŠŮ K TEORII

V roce 1999 vyšly v češtině pod názvem Ticho a světlo texty Luise Kahna, které jste překládal. Byl Kahn vaší vědomou volbou nebo jste byl k této práci vybídnut?
Dodnes se kamarádím s Martinem Součkem, vydavatelem z velmi důležitého nakladatelství Arbor Vitae. Od něj jsem věděl, že se na překladech Kahnových textů pracuje. Když jsem ho pak jednou potkal u Městské knihovny, zmínil, že věc nejde dobře, že vyhodili už čtvrtého překladatele. Z hecu jsem tenkrát  prohlásil, ať mi kus dá, že to zkusím. Panu Kolíbalovi, který byl editorem řady De Arte text konvenoval. Překlad byl ale nesmírně náročný, trval mi ukrutně dlouho, asi čtyřikrát jsem ho přepisoval. Standardní překladatel bez architektonického školení nemá šanci pochopit, co Kahn říká. Kahn sám o sobě je bez pochyby hluboký a mystický člověk. Nicméně v řadě překladů jeho textů můžete najít pasáže, které zcela obyčejné situaci neoprávněně přidávají chybějící mystické a mlhavé významy.
Narazil jsem samozřejmě i na to, že sám překladatelem nejsem. Nakonec jsme seděli u počítače spolu se Součkem, Kolíbalem a Ladislavem Nagyem a text ještě jednou upravovali.
Byla to tedy v podstatě náhoda.

Struktura zlacení jedné z kašen (Chrtice)
Když jste Kahna překládal, soustředil jste se převážně na jazyk nebo vám byly blízké i jeho názory?

Přiznám se, že jsem před tím ani zdaleka všechny texty neznal. Okamžitě jsem ale věděl, o čem mluví, hledal jsem jen slova, jak jeho myšlenky převést do češtiny. Šlo o jakési zvláštní nevyhledané setkání. Na druhou stranu, vstup do jeho myšlenkového světa byl pro mě až nebezpečný.

Nebezpečný?
Byl intelektuálně neskutečně zdatný. Navíc nesmírně čistý a dobrý. Fascinoval mě jeho boj za školu, hledání kořenů a smyslu. Opakuju teď samozřejmě i to, o čem mluví můj nejdůležitější učitel. Kahn vytvořil kompaktní myšlenkový svět, který má vlastní trvání. A bylo trošku nebezpečné nenechat se tím převálcovat, přepsat.

A pamatujete si některé jeho věty?
Funguju na principu rezonance. Občas se tedy něco objeví planoucím písmem. Ale rozhodně si každý týden nepředčítám důležité pasáže a neodškrtávám, zda je plním či ne.

Máte dnes čas číst architektonickou teorii?
Nemám. Poslouchám především hudbu, která je pro mě obrovskou referencí. Často také hudbu s architekturou poměřuju. Také na diplom jsem si zvolil filharmonii a doufám, že jednou dopíšu doktorát o koncertních sálech. Snažím se téma popsat, aby se o jeho zpracování bylo možné opřít například ve chvíli, kdy se bude konečně řešit situace nové české koncertní síně. Protože v Čechách pořádný koncertní sál pro symfonickou hudbu chybí. V zemi skladatelských gigantů a určité hudební kultury bychom takový mít měli.



Pokud jste zmínil, že architekturu poměřujete s hudbou, můžete tuto paralelu nějak konkrétně ilustrovat?

Jedná se vždy o pocit, vjemy mají nadneseně řečeno trochu synestetickou povahu a v podstatě to vypadá tak, že se mi spojují určité hudební obrazy, útržky hudebních struktur se strukturami a povahou některých projektů či domů. To potom vytváří podvědomé orientační body a podklady pro orientaci na poli architektury. Hudba se nedotýká hlavního smyslu vnímání – vizuality – ale zasahuje ten méně křiklavý smysl, tedy sluch, a poskytuje tak jakési nechtěné podvědomé metrum, které mne vždy překvapuje svou přesností. Nejde ale ani tak o kanonické stylové zařazení, nebudu tedy vykládat, že slyším-li konkrétní skladbu Bacha, vybaví se mi ten a ten barokní prostor – tomu jsem nikdy příliš nevěřil. Mé podvědomí je různorodé a mnohotvárné jako houby nebo kameny. Kdybyste chtěla příklad, chtěl bych třeba vytvořit prostor, který bude tak smutně krásný, jako když Nico zpívá My funny Valentine.
Začala mě také nově velmi zajímat vizualita filmu.

Můžete být konkrétnější?
Naposled třeba vizualita Antikrista režírovaného Larsem von Trierem. Třebaže obsahově tento snímek pokládám za podivně zlý. Výtvarně je ale bezpochyby geniální. Mám trochu pocit, že forma je tu víc než to, co chtěl básník říct, protože ho něco mučí a jemu nezbývá než se utíkat ke kráse. Ale nevím, jestli jeho film přináší osvícení. Jsme na tom špatně...

Snímek Karel Kocourek

A vytěžil jste nějaké poučení z vaší práce na překladech?

Co se týče teorie, přenesl jsem si z práce pro Arbor Vitae poznatek, že nejzásadnější jsou zdrojové texty samotných umělců. Nikoli interpretace jejich myšlenek. I Kahn zmiňoval, že například Vincent Scully si vysvětloval určité věci jinak, než je on sám myslel.

Domníváte se tedy, že architektura by se interpretovat neměla?
To vůbec ne, ale myslím si, že je to velké umění. A také odvaha. Obdivuju například Rostislava Šváchu, který zapaluje architektům srdce.

Zaujal vás ze současné teorie některý text natolik, že byste se kvůli němu byl ochoten vrátit k překládání?
Myslím, že takový text v tuto chvíli není. Muselo by to asi být něco výjimečného. Snažím se číst, ale některé aktuální texty jsou příliš těžko stravitelné a jiné mi zase připadají k uzoufání povrchní.
Sám mám stále ještě ambici se v budoucnu teorií zabývat. Mám pocit, že to bude trvat ještě dlouho. Přiznám se ale, že mi stále trochu chybí někdo, tedy teoretik, s kterým by bylo možné vést soustavný dialog. Někdo o koho bych se mohl opřít.

Děkuji za rozhovor.
Kateřina Lopatová
20 komentářů
přidat komentář
Předmět
Autor
Datum
foto
02.09.10 11:13
Fantastické!
Mikuláš
02.09.10 01:28
paráda
Jirka
09.09.10 11:59
Antikrist je shovívavý
Jan Sommer
09.09.10 04:56
...
ondrejcisler
10.09.10 03:38
zobrazit všechny komentáře

Související články