Architektura a gastronomický triumf

Boris Podrecca (foto: Maja Bacer)

V pražské Galerii Jaroslava Fragnera lze do 26. ledna vidět výstavu Architektura a víno ve střední Evropě. Mapuje lokální projevy celosvětového trendu spojování výrazné a kvalitní architektury s produkcí a propagací vína. Jedno z představených vinařství navrhl významný slovinsko-italský architekta Boris Podrecca, se kterým jsem měl možnost krátce na vernisáži mluvit.

Filip Šenk: Navrhoval jste jak množství rozmanitých staveb, tak veřejných prostorů. Bylo pro Vás navrhovat vinařství v něčem výjimečné?
Boris Podrecca: Vše je to odvislé od oblasti, kde má být daný úkol splněn. Je rozdíl, pokud na místo jedete jenom jako architekt-námezdní dělník, nebo jako někdo, kdo je součástí určité tradice. V druhém případě zapojujete vlastní drobný osobní příběh, vlastní emoce. To byl právě můj případ. Dané vinařství se nachází v oblasti Istrie a já jsem vyrostl v Terstu. Stále žiju jak v Benátkách, tak ve Vídni. Pohybuji se v prostředí této střední Evropy a rád zde zanechávám stopy. Jako to řada dalších, třeba literát Claudio Magris nebo Boris Pahor, vynikající romanopisec, dbám o tradici tohoto místa. Mohl bych to nejlépe pojmenovat tak, že nedělám architekturu, ale archikulturu. Snažím se být součástí něčeho, naplňovat identitu této oblasti s bezpočtem historických vrstev. Vždycky to bylo pomezí osmanského světa, byzantského světa a římského světa. Zde se kultury potkávají, proto často říkám, že dělám archikulturu spíše než architekturu.

Historie je pro Vás tedy důležitá při Vaší práci?
V některých případech ano. V otázce kontextuality mám trochu spory se svými kolegy z Holandska. Záleží ale na konkrétním místě. Pokud tam už historické vrstvy jsou, držím se jich. V Benátkách bych nikdy nepostavil dekonstruktivistickou explozi. To by prostě nebylo moudré v místě s tak silnou identitou. Když vnímám konkrétní místo, určuje základní parametry a já se snažím odpovědět, vést dialog - pracuji kontextuálně.
Současně je ale řada míst, kde musím pracovat kvůli investorovi, která mohou být zničená nebo prázdná jako Sahara. Pak se obejdu bez historie. Ano, obecně se o historii zajímám, připravil jsem výstavy Otto Wagnera a Jože Plečnika. Plečnika jsem pro svět objevil výstavou v Centre Pompidou v Paříži. Zajímá mě přirozeně i česká historie, konkrétně třeba Janák, Gočár a Kotěra. To byli skvělí lidé.
Někdy je ale lépe tohle všechno zapomenout. Někdy dokonce můžete "otce" zabít, abyste mohl vyjádřit představy a prostory, které nosíte v hlavě.

V jižní Evropě dlouhá tradice vína - pro Váš konkrétní návrh jste se inspiroval historií nebo místem? Nebo historií místa?
Pozor, nemůžeme tomu říkat jižní Evropa. Pro nás jižní Evropa znamená na jih od Říma. Stále pracuji v prostoru osobní historie. Po pádu berlínské zdi jsem mohl přijímat práci ve Slovinsku, Chorvatsku, Srbsku (narodil jsem se mimochodem v Bělehradu), severní Itálii. To je moje domácí oblast. Jistě, můžete namítnout, že jsem postavil muzeum třeba v Limoges ve Francii, mám velký projekt v Neapoli a postavil jsem slovinský pavilon na expu v Šanghaji. Ale soustředím se především na střední Evropu, věnuji se odpovídání na podněty konkrétní identity. V případě vinařství, na které se ptáte, je to krajina suchých zdí. Jenom kámen a kamenné monolity. Ty ovšem za poslední století téměř úplně zmizely.

Vinařství Brič, Slovinsko (2002), foto: Miran Kambič

Co to znamená v případě konkrétní stavby vinařství Brič?
Kombinace dřeva a kamene je archaická, základní a jednoduchá. Mojí povinností nebylo vytvořit nějakou architekturu s eroticky přitažlivou formou. Mojí povinností bylo vytvořit něco velmi prostého. Možná je to moje vůbec nejprostší stavba. Na jedné straně je tu produkt - víno, na druhé místo. Když je dáte dohromady, nabídne se sám impuls, určitý vkus, který cítíte spíše v žaludku. Těžko se popisuje slovy. 
Je to skvělé místo. Vinařství stojí na kopci, na němž jsem udělal řadu teras. Vykopali jsme obrovské množství kamene a rozdělili je do tří velikostních skupin. Dokonce jsme narazili i na pramen vody. Bylo to celé opravdu takové archaické.
Já jsem musel vystupovat také jako učitel, protože všichni kameníci, kteří s námi pracovali, zapomněli dočista tradiční způsob stavění suchých zdí. Udělal jsem tam stovky metrů teras, kde se to naučili. Nebylo to jen vinařství, ale také kamenická škola.
Samotná stavba je enfiláda z dřevěných krychlí a kamenných zdí v kaskádách. Je to velmi elementární práce, ale je propojená s krajinou a vínem.

Jedním z hlavních motivů je terasa s vyhlídkou.
Pokud máte Benátky před očima, nemůžete je zavřít. Říkám tomu echoprostor, místo, oblast se v něm ozývá. To můžete architekturou dosáhnout. Představte si to následovně. Stojíte na této terase s vínem, dobrým jehněčím masem a výborným bílým chlebem, řekněme je to takový moment gastronomického triumfu. A do toho se očima se kocháte výjimečným výhledem. 
Dnes žijeme v době, která je jakýmsi mostem mezi průmyslovou a telematickou dobou. Telematická doba je globální. Žijete se svým počítačem neustále připojen a propojen s transatlantickým světem. Nakonec ale jste úplně sám, je to sociology pojmenováno jako teror intimity. Architektura musí podněcovat holistický, celostní zážitek, působit na všechny smysly. Proto my architekti v této začínající telematické době musíme v lidech podněcovat emoce ve všudypřítomné šedi, anebo dekonstruktivistickém chaosu. Nedělat architekturu jako značku. Pokud jdete po Los Angeles, architektura na Vás mává ušima, abyste se zastavil a utratil padesát dolarů.
Ve střední Evropě musíme dbát o naši nádhernou tradici. Je to množství historie, množství národů a náboženství. My nejsme Atlanta ani Detroit, ani Kuala Lumpur. Co mi dává sílu je střední Evropa a tu chci uchovat.  

Vinařství Brič, Slovinsko (2002), foto: Miran Kambič

Jak v tomto ohledu vnímáte víno?
Víno je hédonistický výrobek, ale v důsledku díky vínu na moment můžete zapomenout na všechny těžké chvíle života, je to kouzelný elixír, vždyť i kněží jej pijí. Je přítomná sakrální i hédonistická rovina. Proto pijeme víno, musíme snít.

Může architekt opravdu hrát ve společnosti takovou roli?
Jsou tři velmi důležité parametry. Za prvé se musíte dívat, kde pracujete. Petrarca kdysi říkal, aby mu zavázali oči a odvedli ho ze Sieny do jiného města. Podle vůně místa pozná, kde zrovna je. Města mívala charakteristické vůně, ale to je dnes pryč. Všude máme vůni McDonaldu. Zpátky k tomu místu. Musíte si všímat, jaké je, zda je to městské prostředí zničené, nebo funkční, jak zde funguje život. Za druhé musíte samozřejmě udělat šťastné ty, kteří vás platí. Máte ohromnou finanční odpovědnost. Tu malíř, sochař, spisovatel ani skladatel nemá. Třetí je hypotetická odpovědnost za lidi, kteří budou žít ve vašich prostorech, i když budete už pod zemí. Pokud dbáte těchto tří bodů, děláte dobrou práci pro společnost.

Jak se to promítá do jednání s klientem?
Takové věci neříkám přirozeně klientovi. Kdybych mu to řekl, myslel by si, že platí navíc věci, o které nemá zájem. On chce být jedno - šťastný. Kdybych mu to tak popsal, jako právě Vám, každý klient by utekl. Architekt musí mít sílu a dovednost velmi dobře vysvětlit, ne lhát pomocí pitomých argumentů, celý projekt, a aby nabízel klientovi nové kvality života pomocí architektury. Měl jsem klienta, který se o architekturu vůbec nezajímal, a mimochodem je to i stavebník vinařství Brič, ale brzy pochopil, co architektura zmůže. Postavili jsme vilu na mořském pobřeží nedaleko Dubrovníku. To byla přestavba starší budovy. Pracovali jsme spolu i na hradě, který koupil. Dnes jeho nejstarší dcera studuje architekturu, druhá také a jeho žena začala malovat. Byl jsem příčinou ohromné revoluce v této rodině. Je to velmi bohatý muž, který pochází z této oblasti, ale žije ve Frankfurtu. Já jsem mu za investované peníze ukázal kvality života, o kterých neměl tušení. To musí dělat architektura.

To je značně odpovědná činnost, zasahovat takto do života.
Ano. Neučíme se to ve škole, ale bylo by rozhodně vhodné, kdyby v systému architektonického vzdělávání byla zahrnuta výuka argumentace. Nemůžete přece klientovi říci pouze, že to bude nakonec pěkná stavba. Musíte přesvědčit argumenty. Život máme jen jeden, a proto by měl být kvalitní. 

Proto jste si jako svůj obor zvolil architekturu?
Začínal jsem jako sochař. Studoval jsem u Fritze Wotruby. Ale začal jsem si brzy všímat prostoru mezi lidmi a prostoru mezi lidmi a objekty. Díky poznání různých prostorů jsem se dostal až k architektuře. A Wotruba z toho neměl vůbec žádnou radost.

Rozhovor vyšel v Lidových novinách.