ARCHIP: Krajina, urbanismus, veřejný prostor

Vedle Fakulty architektury ČVUT v Praze, VUT v Brně, TU v Liberci, Školy architektury AVU, katedry architektury VŠUP a kateder architektury na FsV ČVUT v Praze, VUT v Brně a na VŠB-TU v Ostravě vznikla před měsícem v České republice škola nová. Po téměř desetiletých přípravách, iniciovaných především Martinem Roubíkem (1949–2008), udělilo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy 29. dubna 2010 akreditaci „soukromé vysoké škole neuniversitního typu“ nazvané Architectural Institute in Prague.
Jak je patrné z uvedeného data, stalo se tak pro nově vzniklou instituci v nepříliš vhodném čase – v době, kdy většina adeptů studia architektury už dávno přihlášky podala a v převážné většině už také zná výsledek. Zřejmé je tedy také to, že první školní rok nebude v důsledku tohoto handicapu pro ARCHIP nijak lehký. Bezpochyby také proto, že zájemce bude muset oproti zvyklostem zažitým v zemi pro daný obor zaplatit školné.
Jaké jsou tedy představy nového vedení o tom, jak se má architektura správně učit? Má se za studium platit? A jaké zadání budou od října řešit první sudenti? Odpovědi na tyto a další otázky jsme hledali s rektorkou Reginou Loukotovou a prorektorem pro pedagogickou činnost Petrem Pištěkem.


Pokud veřejnost snahy o založení ARCHIP z povzdálí sledovala, tuší, že nejde o krok, k němuž byste se rozhodli loni, ale o mnohaleté úsilí. Pamatujete si ještě, kdy a v jakém dobovém kontextu idea založit v Praze soukromou školu architektury vznikla?
Regina Loukotová: Když zapátrám v paměti, je to skutečně léto 2001. Začali jsme si tenkrát s Martinem Roubíkem říkat, že by bylo dobré učit v Praze architekturu, protože jiné školy ucelený program v angličtině nenabízely. Seděli jsme tehdy se svým kamarádem Jiřím Bártou, který žije v Kalifornii a domlouvali jsme se, že zkusíme nejprve pořádat letní workshopy... Mělo jít o jakési propojení zbytku světa a Prahy a vyučování v cizím jazyce. Potom ale přišlo 11. září, které nás přimělo záměr trochu odložit, protože s sebou nepřineslo nejvhodnější dobu. Nicméně plán už v hlavě ležel. Martin i já jsme potom chvíli učili na místních školách, myšlenka na vlastní školu šla občas trochu stranou, ale už nás nikdy neopustila. Skoro jsme se báli, že založení školy architektury je plán tak potřebný a jasný, že nám ho někdo vyfoukne.

Martin Roubík vedl v letech 1991–92 a 2000–03 ateliér na Fakultě architektury ČVUT, vy sama jste na stejné instituci také vyučovala (2001–03). V roce 2005 jste zde navíc kandidovala na pozici děkana; Martin se o stejnou funkci ucházel v roce 2002 a o dva roky později v Liberci. Máte tedy možnost srovnávat. Proč podle vás základna českého architektonického školství nepostačuje?
RL: Domnívám se, že jak pro české tak pro zahraniční studenty je dobré mít výuku v angličtině. Hlavní je ale samozřejmě to, že chceme učit architekturu a věříme, že jsme schopní dát do kupy vynikající učitele. Spousta z nich dříve učila na jiných školách, dnes už neučí a nebo nikdy neučila a učit začne. Domníváme se, že takto kvalitní lidé by učit měli a studenti si to zaslouží.
Petr Pištěk: Oproti stávajícím českým školám bych vyzdvihl také ambici být opravdu mezinárodní. Studenti z celého světa, zahraniční učitelé, kontakty s cizinou... Protože spoustu věcí, na které se tady po ta dvě desetiletí pomalu a opatrně přichází a snad začínají fungovat, jsou v Evropě nebo jiných oblastech světa dávno vymyšlené a není důvod, proč se nepoučit. Nebo proč neudržovat kontakt se zahraničím. Protože české architektuře se často vytýká uzavřenost, která mnohdy začíná už na školách. Rozhodně tím však netvrdím, že na stávajících školách se situace nevyvíjí a nezlepšuje...

Lze výhrady k současné podobě vzdělávání konkretizovat?
PP: Jde v zásadě o problémy, které je možné vztáhnout na celé české školství. Encyklopedický způsob výuky, vzájemná neprovázanost mezi předměty, do značné míry akademismus v zadávání prací, minimální komunikace mezi pedagogy a studenty, stejně tak mezi studenty vzájemně, nedostatek týmové práce, mizivé sledování aktuálního dění... A v neposlední řadě jakási nepřívětivá atmosféra. Člověk se nadšeně učí na přijímačky a když na školu přijde, zjistí, že je zavalený seminárkami a dalšími úkoly, které ho nebaví a zbytek studia přetrpí s pocitem, že už to jenom nějak musí udělat. Což je hrozná deziluze.
RL: S kritikou souhlasím, podtrhla bych snad ještě aroganci. Když Martin kandidoval na děkana, říkal, že první věta, s jakou se má učitel ráno ve škole obrátit na studenta, je: Dobrý den, co pro vás můžu dnes udělat? Bohužel to funguje pořád naopak. Převrácená situace v Čechách i po dvaceti letech trvá. Vztah student–učitel podle mě trápí dost lidí. Bohužel ti, kteří nevyjedou ven, si tuto pokřivenost neuvědomí. Teprve v prostředí školy v Oslu nebo v Londýně vidí, že učitel je úplně stejný člověk jako oni a probíhá mezi nimi diskuse a i učitel někdy přizná, že něco neví. A není nad studenta povýšený.
PP: Obecně mi také ve školách chybí kritické myšlení, nebo reflexe. I když se na konci dávají známky, neříká se přesně za co. A tento přístup se promítá posléze i do toho, jak se hodnotí architektura – ať už obecně nebo v odborných médiích. Málo si uvědomujeme, že to všechno není jen věc názoru, že také v tomto oboru existují jisté argumenty nebo i objektivní kritéria.
RL: Napadají mě také opomíjené předměty. Jako je třeba rétorika. Snažíme se ji do výuky zapojit hned v prváku, kde bude součástí předmětu Prezentace projektů. Je nesmírně důležité, aby architekt dokázal svou práci smysluplně a krátce vysvětlit a obhájit. Původně jsme chtěli dokonce vyučovat i hudební kompozici...


STUDIUM ZA PENÍZE

ARCHIP bude bezpochyby v českém prostředí v rámci architektonických škol nový tím, že je soukromý, a výuku si tudíž budou studenti platit. V Londýně funguje na stejném principu už více než 150 let dnes prestižní Architectural Association School of Architecture. Nicméně existuje podobný model výuky také ve východní, respektive střední Evropě?
RL: Tato otázka nás samozřejmě také zajímala. Nedávno jsem procházela databázi EAAE – tedy Asociace evropských  architektonických škol, abych na ni našla jasnou odpověď. Po průběžném prověřování se domnívám, že taková škola není. V Berlíně údajně existuje menší privátní škola, ale ta je zaměřena spíše na umění než architekturu. V Praze si otevřela North Carolina University architekturu, kterou podle informace na webu vede Martin Rajniš, ale jde spíše o kurzy nikoli o celý obor. V Polsku, Maďarsku, Rakousku, nástupnických státech dřívější Jugoslávie ani pobaltských zemích o takové škole nevíme. Zdá se tedy, že v našem středně-východním regionu budeme první...
PP: Když jsme zkoumali situaci celkově, dospěli jsme k závěru, že zřejmě ani v Evropě soukromé školy architektury nějak hojně neexistují. Kromě AA zatím víme třeba o pařížské École Speciale d´Architecture, Athenaeu v Laussane, nebo norské škole v Bergenu.

A jak si jejich absenci vysvětlujete? Respektive, je soukromý model v našem prostředí životaschopný?
PP: Myslíme si, že neděláme koncepčně nic špatně.
RL: Samozřejmě jsme přemýšleli také nad finančním hlediskem. V Česku jsme tuším 46. soukromou vysokou školou, přičemž 95 procent oborů představují ekonomie, hotelnictví, management nebo cestovní ruch – a k jejich výuce skutečně potřebujete, s jistou nadsázkou řečeno, jen stůl a židli. Architektura je samozřejmě nákladná: ať hovoříme o dílně... Chceme totiž, aby studenti hodně modelovali. Nebo o počítačích či knihovně...
Stejně tak ale v Čechách chybí například soukromá vysoká škola čistě právnická, lékařská nebo obory přírodních věd. Že by tedy důvodem byla finanční nákladnost? Situaci v Čechách ale chápu: soukromé vysoké školy se začaly povolovat snad v roce 1998, před tím existovat ani nemohly.
Mimochodem, psal mi dnes polský kolega a když hodnotil situaci na technice ve Wroclavi poznamenal, že u nich by také byla soukromá škola potřebná. Možná jsme tedy nastartovali trend. (smích)
Jak ale říkal Petr, háček jsme zatím nenašli. Porovnáme-li však dobré světové školy, je mezi nimi řada soukromých. Především v Americe.

Soukromé školství ve Spojených státech je postaveno mimo jiné na propracovaném systému sponsoringu. Pokud jsme se tedy dobrali závěru, že kromě amerických vysokých škol existuje v Evropě jako jasně definovaná soukromá škola s architektonickým zaměřením především londýnská AA, představuje pro vás jakýsi vzor? Inspirujete se tamním systémem výuky?
RL: Určitě. Naším vzorem byl skandinávský a anglosaský model.
PP: Možná už Bauhausem počínaje. Třebaže ten byl státní.

Do značné míry lze vaši koncepci výuky odečíst z již nastíněné kritiky českého školství. Přesto, můžete ji přiblížit?
RL: Výuka se na AA stejně jako na AHO v Oslu koncentruje spíše do bloků. I u nás se už na základní škole mnohdy zavádí přístup, kdy dítě nemá zvlášť předmět zeměpis a zvlášt dějepis, ale vzdělává se v tematických blocích. Aby pochopilo, že věci spolu souvisejí. I my jsme se snažili sestavit předměty do bloků, které celým studiem procházejí. A chtěli jsme je propojovat a minimalizovat jejich počet. Na AHO mají například pouze bloky tři: projekt, technologie, teorie a dějiny. 
PP: Podívá-li se zájemce na náš studijní plán, nenajde možná až tak progresivně a blokově vyhlížející formu.Výsledek je totiž do určité míry kompromisem mezi našimi představami a modelem, který je v zemi tradiční a tudíž projde přes akreditační komisi.
Nicméně, důležité nejsou názvy a počty předmětů, ale jejich obsah a vyučující – co a jak se konkrétně v předmětu řeší. I matematika může být velmi zábavná. A to platí o všem.
Krajina, urbanismus, veřejný prostor. To jsou základní kameny, které mají novou školu držet. Jsou to ostatně i témata, která se objevují v našich propagačních materiálech. Mají ukázat, že se chceme od charakteru jednotlivých budov posunout hlavně k uspořádání a fungování celku. Jak mi jednou říkal Igor Kovačević, slušný soudobý barák dnes produkují i stavební firmy v katalozích. Tedy alespoň slušný na první pohled. Ale udělat celek tak, aby dobře fungoval veřejný prostor včetně dopravy? Na to už běžný projektant ani jediný dům nestačí.
Architektura však není ani výtvarné umění. Není to žádná hra založená na nahodilých individuálních inspiracích. Ale pragmatická, odborná profese a služba.
RL: K základním kamenům bych doplnila ještě sustainability.
PP: Nicméně obory jako ekologie a památková péče chceme chápat reálně, ve vzájemném propojení. Aby nešlo o neslučitelné prvoplánové militantní postoje.

Vraťme se ještě k financím – a tedy školnému.
RL: V Čechách je těžší půda. Ať už jde o zdravotnictví nebo o školství. Řešíme, co je zadarmo a co nikoli. Na co je případně sleva. V zahraničí je situace mnohem propracovanější, především systém bankovních úvěrů. Ale i u nás se na něm pracuje. Ministryně Kopicová se snaží jednat s bankami o nastavení systému studentských půjček. Ve Skandinávii je zcela běžné, že člověk do svých šedesáti let splácí půjčku, kterou si vzal na škole. Půjčka je nicméně nesmírně výhodně nastavena. Rodiče pak nemusí děti na studiích prakticky podporovat.
Výuka architektury je prostě nákladná. Chceme zaplatit dobré učitele... Dojednali jsme si kanceláře a výukové prostory ve Veletržním paláci... Ve škole se bude topit a svítit... Ateliéry budou vybaveny počítači a programy... To vše samozřejmě něco stojí.
Nemusíme opakovat, že v Praze není dobrá knihovna s architektonickou tematikou. A dobrá škola musí být založena na dobré knihovně.

Budete mít tedy vlastní knihovnu?
RL: Určitě. Je to navíc jedna z podmínek akreditace. Což je opět nákladná záležitost. Základ máme. Ale Adam Gebrian přišel se skvělou myšlenkou: Každý architekt si kupuje drahé reprezentativní knihy, které posléze otevře nanejvýš jednou... Mohli bychom tedy zvážit, zda do začátků knihy nedoplnit právě o ty z knihoven spřátelených architektů.
PP: Stejná situace je s časopisy. Snad jen s tím rozdílem, že ty občas ani otevřít nestihnete.
Chtěl bych se ale ještě vrátit ke školnému. Lidi se pozastavují nad jeho výší...

...abychom byli konkrétní, jde o 90 tisíc korun na semestr.
PP: Jsme si vědomi toho, že pro mnohé adepty je to z hlediska jejich případné volby zásadní věc. Ale na druhou stranu, podívejme se, kolik stojí ostatní soukromé školy.
RL: Mimochodem, nejsme nejdražší, jak bylo v médiích mylně uváděno.
PP: Nota bene, kolik stojí školy, které mají cizí akreditace. Tedy pobočky zahraničních univerzit. Srovnejme si, kolik dnes stojí kurzy vaření nebo mateřské školky.
RL: A nebo se raději podívejme přímo na školy architektury. Pokud nás informace, které jsou dostupné, nepletou, stojí zahraničního studenta semestr na pražské Fakultě architektury 60 tisíc korun. Na Umprumce platí zahraniční student za semestr 90 tisíc. Toto studium prostě tolik stojí.
PP: V neposlední řadě musíme zmínit, že i do budoucna počítáme s šedesáti studenty v ročníku. Nikdy nepůjde o anonymní davy. Školné je navíc nastaveno tak, že je naprosto stejné pro Čechy i cizince ze zemí EU či odkudkoli jinud. Žádné dvojí či trojí ceny. Snažíme se přistupovat ke všem rovným způsobem.
RL: Problém má ale i druhou stranu. Ze zahraničí se k nám donesly ohlasy, že jsme příliš levní a škola kvůli tomu nebude braná vážně...

V zásadě ale s principem, že student za vzdělání platí, problém nemáte.
RL: ARCHIP je výjimečná škola. Všechno vzdělání nemá být zadarmo. Společnost rozhodně musí být vzdělanostní a člověk má mít právo na vzdělání. V Čechách si může nyní vybrat ze sedmi škol architektury. Princip tedy rozhodně dodržen je. Naše škola spektrum doplňuje.
PP: Problémem je spíše současná image soukromých škol. Je snaha je spíše zavírat a omezovat, protože se ví, jak to kde fungovalo a funguje... Čechy navíc patří k zemím s nejvyšším počtem vysokých škol na hlavu. Zrodili jsme se tedy do nepříliš přívětivé doby. Na druhou stranu si držíme s naší specializací jaksi výlučné postavení. Mezi soukromými školami tvoříme vedle Ondříčkovy Filmové akademie, Litomyšlského Institutu restaurování, který dnes spadá pod pardubickou univerzitu a jednou či dvěma technickými školami naprostou menšinu.


VZDĚLÁNÍ PRO PRAXI

Záštitou pro směřování školy a její další vývoj je vědecko-umělecká rada. Na vašich webových stránkách prozatím není její složení uvedeno. Prozradíte je nyní?
RL: Rada, které říkáme akademická, samozřejmě ustavena bude. Máme vytipovaných asi deset osobností z Čech i ze zahraničí. Nicméně jmenovat je v této chvíli ještě nechceme.

V některém z vašich dřívějších prohlášení jste mimo jiné zmínili, že se na škole objeví také zahraniční „hvězdy“. Můžete tedy alespoň v tomto případě uvést konkrétní jména a naznačit, jaká by role hvězd na Archipu měla být?
RL: Se zahraničním pedagogem počítáme jednak jako s vedoucím pátého ateliéru, dál by se měli zahraniční vyučující účastnit kritik projektů a také věnovat přednáškám. S některými známými architekty, kteří v Praze měli třeba přednášku či výstavu, se o naší škole bavil svého času ještě Martin, krom toho máme v cizině různé trvalé kontakty. Ani zde však raděj zatím nebudeme uvádět konkrétní jména, škola existuje pár týdnů a nic tedy není jistojistě dojednáno a přesně naplánováno... Lépe překvapit, než se chlubit hvězdnými jmény, z nichž nakonec sejde.
PP: Pro nás jsou nicméně zásadní řádní pedagogové, kteří jsou už na webu uvedeni a podle nás jsou to jedni z nejlepších.

V současné době jste získali akreditaci pro bakalářskou formu studia – jak si představujete uplatnění svých absolventů?
RL: Budu hrozně ráda, až půjdu jako praktikující architekt na úřad a najdu tam zaměstnaného architekta. Myslíme si, že na spoustě míst ve státní správě tato profese s komplexním vzděláním a komplexním pohledem chybí. Všechno začíná u územního a regulačního plánu. Stále je to obor, který jako by nebyl. Podle nás se má student o jeho existenci a smyslu dovědět hned na začátku.
K rozsahu studia doplním, že chceme co v nejkratší době zažádat o navazující magisterský program.
PP: Co se týče uplatnění, dalo by se hovořit ale také o jiných oblastech: o školství – základním i středním, dalších organizacích jako jsou třeba památkáři, ochraně přírody, zájmových skupinách... Kromě výkonné projekce se tedy architekt může uplatnit v celé řadě dalších oblastí. A to mnohem dříve než tomu obvykle bývá. Už v úrovni strategického rozhodování a zvažování investic. Jak v soukromém tak státním sektoru.
Z našeho pohledu je ideální představa, že za architektem přijde investor a řekne: Potřeboval bych poradit, konzultovat, vyřešit své bydlení. Nikoli: Mám tady pozemek, na kterém chci jednopodlažní rodinný dům o ploše tolik a tolik čtverečných metrů.
Od konkrétní podoby staveb a jejich stylu chceme tedy přesunout pozornost na rovinu, která zkoumá, jak architektura funguje, k čemu a komu slouží, zda jde opravdu o přínos společnosti. Protože architektura sama o sobě je vymyšlena docela dobře. Problémem je, zda a jak se uplatní a prezentuje směrem k nejširší veřejnosti a jaký má reálný vliv na utváření životního prostoru.

Zastřešující evropská legislativa pro daný obor neexistuje. Pokud mluvíme o územním plánování a větším zapojení architektů na úřadech, s čímž lze jen souhlasit, napadá mě tedy otázka: Do jaké míry bude skutečnost, že je škola umístěna v Praze, ovlivňovat výuku legislativně-správních procesů? Mám na mysli, zda se vydá cestou seznamování studenta s legislativním prostředím českým za situace, kdy vašimi žáky budou například cizinci z mimoevropských zemí.
RL: Tuto otázku jsme samozřejmě řešili, protože každá země má legislativu odlišnou. Nicméně právě územní plánování povede na škole francouzská inženýrka Anne Morriseau, která tento svébytný obor vystudovala. Musíme zprostředkovat vhled, ale do podrobností zacházet nebudeme, právě z toho důvodu, že naši studenti budou mezinárodní. Tyto procesy lze podle mě generalizovat.
PP: Jde o principy, definování problémů. Ukázku, jak lze problémy řešit. Postup, který funguje na zlepšení městského prostoru v Kodani, funguje v určité modifikaci i v Praze. Stejně tak například problémy urbanizace a suburbanizace, které řeší třetí svět, zasáhly nebo stále ovlivňují také Evropu. V rámci bakaláře je důležité o nich vědět. Legislativu ale rozhodně nemáme ambice učit dopodrobna. Škola nemá suplovat praxi.

Samotné zahájení výuky v polovině října není tak daleko. Přemýšleli jste už nad semestrálním zadáním pro své první studenty?
RL: Chtěli bychom pro našich pět ateliérů zadávat vždy jen jedno téma. Kvůli lepšímu porovnání i vzájemné komunikaci.
PP: Ostatně také kvůli lepšímu definování problému a preciznější přípravě tématu. Analýza se u nás většinou podceňuje. Měla by se vytvořit jakási interní soutěž.
RL: Do budoucna jsem v kontaktu například s hlavní architektkou Pardubic, kde se rýsuje několik zajímavých možností zadání. Nebudeme se bránit například ani probíhajícím architektonickým soutěžím. Pro první semestr jsme ale vybrali téma výsostně pražské, které jsme diskutovali i s Václavem Králíčkem z Útvaru rozvoje hlavního města. Studentská unie Univerzity Karlovy totiž vyvinula iniciativu a otevřela problematiku strategického směřování této instituce do roku 2030. Jde o urbanismus Prahy a zároveň téma studia, v projektu jsou angažovány všechny naše architektonické školy – pro začátek nám proto připadá toto zadání ideální.

Děkuji za rozhovor.
Kateřina Lopatová