Architektka přírodních zahrad Václavíková: "Učitelé, děti a rodiče se musejí na proměnu správně naladit"
Architektka Dana Václavíková pracovala 11 let jako koordinátorka přeměny pozemků na přírodní zahrady ve Waldorfské škole Brno. Tato zkušenost se jí velmi hodí v její současné práci, v níž klasické školní zahrady přetváří na zahrady přírodní. Ty potom dětem a pedagogům slouží k venkovní výuce a místní komunitě jako prostor k setkávání. Dana Václavíková také dlouhodobě spolupracuje s Nadací Proměny Karla Komárka, která se zabývá obnovou školních zahrad.
Pro jaké školy plánujete zahrady?
Ozývají se školy, které jsou velice angažované, v nichž celý tým táhne za jeden provaz. To je podle mě nejdůležitější. Musí existovat nejen vůle chtít něco změnit, ale také touha trávit s dětmi mnoho času venku. Pro takto naladěnou školu je pak radost vymýšlet cokoliv architektonického.
Co si školy od spolupráce s vámi vlastně slibují?
Školy, které mě osloví, většinou chtějí zahradu, kterou viděly v jiné škole. Když k nim přijedu, kladu mnoho otázek. Zajímá mě, proč a jak chtějí změnu provést nebo jestli už například zapojily rodiče, děti a komunitu. Pokud ne, radím jim, jakým způsobem efektivně komunitně plánovat. Jestliže se má vytvořit prostor pro děti, učitele, rodiče a širokou veřejnost, je potřeba do procesu tvorby zapojit všechny, kteří budou novou zahradu užívat. I rodiče a prarodiče, kteří děti vyzvedávají a třeba na ně na zahradě čekají. Nyní navrhuji zahradu pro Základní a mateřskou školu v Telecí, která je otevřená veřejnosti. V létě ji využívají i turisté, chataři a chalupáři. Až bude proměna dokončena, počítám, že tady komunitní život ještě posílí.
Otevírání zahrad veřejnosti lze tedy považovat za nový trend, který se začíná šířit. Osobně se ale setkávám spíše s tím, že rodiče a děti nemají zájem ve škole dlouho setrvávat. Co je potřeba podle vás udělat, aby se situace změnila?
Škola musí začít přemýšlet jinak. V prvé řadě je nutné se shodnout, že škola chce rodiče zapojovat. Protože nastanou situace, kdy se škola na rodiče obrátí, třeba v případě, že chce něco vybudovat nebo rekonstruovat. Škola se na rodiče může také obrátit jako na dobrovolníky na vedení kroužků. To všechno se dá provádět právě na zahradách. Škola by měla v souvislosti s proměnou zahrady změnit také záležitosti týkající se provozu školy. Nejvhodnější je, aby se do celkové změny od začátku zapojila i veřejnost. Lidé mají vědět, proč a jak proměna zahrady probíhá a kolik práce vůbec vyžaduje ji uskutečnit. Také doporučuji sestavit návštěvní řád pro rodiče a vybrat někoho, kdo bude zodpovídat za jeho dodržování.
Stane se někdy, že si škola úpravy zahrady při plánování rozmyslí? Jaké překážky stojí plánování v cestě?
Pedagogové se ptají, jak vypadá následná údržba. Snažím se jim navrhnout několik variant, o kterých mohou vést debatu, zda je zvládnou vlastními silami, nebo osloví zřizovatele. Řídím se dále hlavně tím, aby v zahradě byly zastoupeny čtyři živly – voda, oheň, země, vzduch. Několikrát se mi stalo, že jsem školám nabízela tůňku nebo jezírko, ale ony takové řešení nechtěly. Pedagogové se báli, že by na zahradě neuhlídali bezpečný provoz. To jsem respektovala, a proto jsem navrhla alternativu v podobě malého pítka pro ptáky. Stává se, že časem se situace změní a školy se samy ozvou, že by si jezírko nakonec přály. Nebo jej bez mé pomoci vybudují s rodiči.
Čeho se školy konkrétně obávají?
Na zahradě se může stát cokoliv. Je to stejné, jako když jde rodič s dětmi ven. Dítě vyleze na pařez, spadne a zraní si palec. Navrhuji přirozené věci, které naleznete v okolní krajině. Vytvářím malé krajiny na školních zahrádkách. Rodiče by měli být s řešením seznámeni, jedině tak ponesou určitou míru rizika spolu s vedením školy. Při pohybu venku se může vždy něco stát, ať už se s dětmi nacházíte ve školce, v parku nebo v lese.
Jak jsou na tom školy, pokud jde o výuku pěstitelských prací? Pěstují děti v rámci výuky nějaké rostliny?
Pěstitelství se postupně vrací zpět díky grantovým výzvám. Školy zakládají záhony a snaží se alespoň trochu zahradničit. Děti sázejí bylinky a letničky, později zkoušejí ředkvičky a salát. Třeba vsetínská Základní škola Rokytnice už řadu let obhospodařuje mnoho záhonů. Zapojují se děti všech věkových skupin. Mají i ovocný sad a krásné výukové cedule. Na výsledky mohou být pyšní hlavně učitelé, které venkovní výuka baví. Přesun výuky ze třídy ven není z počátku jednoduchý, protože děti jsou, přinejmenším ze začátku, velice rozptýlené. Postupně si ale zvyknou a nakonec jsou raději venku než uvnitř. Zavádět venkovní výuku je nutné i jinak, například formou blokového učení, tedy dvouhodinového bloku výuky v rámci hlavního vyučování, trvajícího 3–4 týdny.
Proč by si vás měly školy najmout? Proč by neměly novou školní zahradu vymýšlet samy?
Jako architektka vnesu do prostoru smysl a souvislosti. Školy mnohdy vědí, co chtějí, ale neumějí to celkově propojit. Považuji za důležité vytvářet prvky tak, aby byl kolem nich dostatek prostoru a jednotlivé třídy se při venkovní výuce nerušily. To je přidaná hodnota architekta. Přijde s uceleným návrhem, z něhož lze vycházet a který lze realizovat postupně podle etap, financí a možností. Doporučí, co mohou školy zajistit svépomocí a na co je lepší najmout odborníka.
Už se vám stalo, že projekt na něčem ztroskotal?
Ano, nejčastěji kvůli financím. Potom následuje dlouhé období čekání. Dále škola připraví pozemek na výsadbu zeleně, která ale nakonec neproběhne. Pak se podaří zeleň zasadit, ale škola je zase zklamaná, že nemá původně plánované skrýše, na které nezbyly finance. Vytvářet novou zahradu je zkrátka složitý proces, proto se snažím navrhovat jednoduché výsadby, místní stromy a keře, které zapadají do okolní krajiny. Do zahrady patří také alespoň jeden trvalkový záhon. Školy chtějí bylinky, aby je mohly s dětmi poznávat. To je základ. Když se zahrada dobře založí, není s péčí o ni v budoucnu tolik práce.
Když se děti zapojují do proměny, učí se zároveň projektové plánování?
V jedné škole jsme představili zároveň práci architekta a projektanta. Děti si samy vyzkoušely, jak funguje komunitní plánování. Ty menší modelovaly návrh z hlíny a ty starší vytvářely projekt. Učily se přitom celý proces: od zaměření pozemku až po jeho správné zakreslení s pásmem. Děti tak vytvářejí plánek, který je podkladem pro architekta. Pracují ve skupinách, výsledky jejich práce slouží jako cenný podklad pro projektování zahrady.
Jaký by měl být první krok, pokud škola chce, aby se proměna její zahrady povedla?
S první myšlenkou může přijít učitel, ředitel nebo zřizovatel, například starosta obce. Nedávno mě oslovil jeden starosta, protože byl nadšený ze zahrady, kterou jsem navrhovala. Ve škole se pak musí utvořit motivovaný a soudržný tým. Dále je nutné vybrat tahouna, který si proměnu zahrady vezme na starosti. Školy většinou nominují jednoho zástupce, se kterým jako architektka komunikuji. Ten sbírá relevantní informace a podklady. Také je důležité mít na své straně rodiče a širokou veřejnost. Pak už jen stačí si říci: chceme změnu a jdeme do toho!
Nadace Proměny Karla Komárka pořádá 28. března vzdělávací konferenci, na níž Dana Václavíková vystoupí s workshopem o roli architekta při vytváření školní zahrady. Více informací o akci a přihlášení naleznete na této stránce.
Pro jaké školy plánujete zahrady?
Ozývají se školy, které jsou velice angažované, v nichž celý tým táhne za jeden provaz. To je podle mě nejdůležitější. Musí existovat nejen vůle chtít něco změnit, ale také touha trávit s dětmi mnoho času venku. Pro takto naladěnou školu je pak radost vymýšlet cokoliv architektonického.
Co si školy od spolupráce s vámi vlastně slibují?
Školy, které mě osloví, většinou chtějí zahradu, kterou viděly v jiné škole. Když k nim přijedu, kladu mnoho otázek. Zajímá mě, proč a jak chtějí změnu provést nebo jestli už například zapojily rodiče, děti a komunitu. Pokud ne, radím jim, jakým způsobem efektivně komunitně plánovat. Jestliže se má vytvořit prostor pro děti, učitele, rodiče a širokou veřejnost, je potřeba do procesu tvorby zapojit všechny, kteří budou novou zahradu užívat. I rodiče a prarodiče, kteří děti vyzvedávají a třeba na ně na zahradě čekají. Nyní navrhuji zahradu pro Základní a mateřskou školu v Telecí, která je otevřená veřejnosti. V létě ji využívají i turisté, chataři a chalupáři. Až bude proměna dokončena, počítám, že tady komunitní život ještě posílí.
Otevírání zahrad veřejnosti lze tedy považovat za nový trend, který se začíná šířit. Osobně se ale setkávám spíše s tím, že rodiče a děti nemají zájem ve škole dlouho setrvávat. Co je potřeba podle vás udělat, aby se situace změnila?
Škola musí začít přemýšlet jinak. V prvé řadě je nutné se shodnout, že škola chce rodiče zapojovat. Protože nastanou situace, kdy se škola na rodiče obrátí, třeba v případě, že chce něco vybudovat nebo rekonstruovat. Škola se na rodiče může také obrátit jako na dobrovolníky na vedení kroužků. To všechno se dá provádět právě na zahradách. Škola by měla v souvislosti s proměnou zahrady změnit také záležitosti týkající se provozu školy. Nejvhodnější je, aby se do celkové změny od začátku zapojila i veřejnost. Lidé mají vědět, proč a jak proměna zahrady probíhá a kolik práce vůbec vyžaduje ji uskutečnit. Také doporučuji sestavit návštěvní řád pro rodiče a vybrat někoho, kdo bude zodpovídat za jeho dodržování.
Stane se někdy, že si škola úpravy zahrady při plánování rozmyslí? Jaké překážky stojí plánování v cestě?
Pedagogové se ptají, jak vypadá následná údržba. Snažím se jim navrhnout několik variant, o kterých mohou vést debatu, zda je zvládnou vlastními silami, nebo osloví zřizovatele. Řídím se dále hlavně tím, aby v zahradě byly zastoupeny čtyři živly – voda, oheň, země, vzduch. Několikrát se mi stalo, že jsem školám nabízela tůňku nebo jezírko, ale ony takové řešení nechtěly. Pedagogové se báli, že by na zahradě neuhlídali bezpečný provoz. To jsem respektovala, a proto jsem navrhla alternativu v podobě malého pítka pro ptáky. Stává se, že časem se situace změní a školy se samy ozvou, že by si jezírko nakonec přály. Nebo jej bez mé pomoci vybudují s rodiči.
Čeho se školy konkrétně obávají?
Na zahradě se může stát cokoliv. Je to stejné, jako když jde rodič s dětmi ven. Dítě vyleze na pařez, spadne a zraní si palec. Navrhuji přirozené věci, které naleznete v okolní krajině. Vytvářím malé krajiny na školních zahrádkách. Rodiče by měli být s řešením seznámeni, jedině tak ponesou určitou míru rizika spolu s vedením školy. Při pohybu venku se může vždy něco stát, ať už se s dětmi nacházíte ve školce, v parku nebo v lese.
Jak jsou na tom školy, pokud jde o výuku pěstitelských prací? Pěstují děti v rámci výuky nějaké rostliny?
Pěstitelství se postupně vrací zpět díky grantovým výzvám. Školy zakládají záhony a snaží se alespoň trochu zahradničit. Děti sázejí bylinky a letničky, později zkoušejí ředkvičky a salát. Třeba vsetínská Základní škola Rokytnice už řadu let obhospodařuje mnoho záhonů. Zapojují se děti všech věkových skupin. Mají i ovocný sad a krásné výukové cedule. Na výsledky mohou být pyšní hlavně učitelé, které venkovní výuka baví. Přesun výuky ze třídy ven není z počátku jednoduchý, protože děti jsou, přinejmenším ze začátku, velice rozptýlené. Postupně si ale zvyknou a nakonec jsou raději venku než uvnitř. Zavádět venkovní výuku je nutné i jinak, například formou blokového učení, tedy dvouhodinového bloku výuky v rámci hlavního vyučování, trvajícího 3–4 týdny.
Proč by si vás měly školy najmout? Proč by neměly novou školní zahradu vymýšlet samy?
Jako architektka vnesu do prostoru smysl a souvislosti. Školy mnohdy vědí, co chtějí, ale neumějí to celkově propojit. Považuji za důležité vytvářet prvky tak, aby byl kolem nich dostatek prostoru a jednotlivé třídy se při venkovní výuce nerušily. To je přidaná hodnota architekta. Přijde s uceleným návrhem, z něhož lze vycházet a který lze realizovat postupně podle etap, financí a možností. Doporučí, co mohou školy zajistit svépomocí a na co je lepší najmout odborníka.
Už se vám stalo, že projekt na něčem ztroskotal?
Ano, nejčastěji kvůli financím. Potom následuje dlouhé období čekání. Dále škola připraví pozemek na výsadbu zeleně, která ale nakonec neproběhne. Pak se podaří zeleň zasadit, ale škola je zase zklamaná, že nemá původně plánované skrýše, na které nezbyly finance. Vytvářet novou zahradu je zkrátka složitý proces, proto se snažím navrhovat jednoduché výsadby, místní stromy a keře, které zapadají do okolní krajiny. Do zahrady patří také alespoň jeden trvalkový záhon. Školy chtějí bylinky, aby je mohly s dětmi poznávat. To je základ. Když se zahrada dobře založí, není s péčí o ni v budoucnu tolik práce.
Když se děti zapojují do proměny, učí se zároveň projektové plánování?
V jedné škole jsme představili zároveň práci architekta a projektanta. Děti si samy vyzkoušely, jak funguje komunitní plánování. Ty menší modelovaly návrh z hlíny a ty starší vytvářely projekt. Učily se přitom celý proces: od zaměření pozemku až po jeho správné zakreslení s pásmem. Děti tak vytvářejí plánek, který je podkladem pro architekta. Pracují ve skupinách, výsledky jejich práce slouží jako cenný podklad pro projektování zahrady.
Jaký by měl být první krok, pokud škola chce, aby se proměna její zahrady povedla?
S první myšlenkou může přijít učitel, ředitel nebo zřizovatel, například starosta obce. Nedávno mě oslovil jeden starosta, protože byl nadšený ze zahrady, kterou jsem navrhovala. Ve škole se pak musí utvořit motivovaný a soudržný tým. Dále je nutné vybrat tahouna, který si proměnu zahrady vezme na starosti. Školy většinou nominují jednoho zástupce, se kterým jako architektka komunikuji. Ten sbírá relevantní informace a podklady. Také je důležité mít na své straně rodiče a širokou veřejnost. Pak už jen stačí si říci: chceme změnu a jdeme do toho!
Nadace Proměny Karla Komárka pořádá 28. března vzdělávací konferenci, na níž Dana Václavíková vystoupí s workshopem o roli architekta při vytváření školní zahrady. Více informací o akci a přihlášení naleznete na této stránce.
0 komentářů
přidat komentář
