Přednáška Juliette Bekkering a Michiela Riedijka v Praze
Kolik ikonických staveb může jedno město snést? Rastr manhattanské mřížky umožňuje, aby se v každém z newyorských bloků mohlo rozpoutat vše, co ukojí tamější neutuchající život. Jak jsou na tom však evropská města, v nichž se daleko více projevuje spoluzodpovědnost za historii? Města na starém kontinentu tvoří především kulisu k příjemnému životu.
Holandsko, země na nejvyšším stupni urbanizace v Evropě, však zaujímá poněkud specifickou pozici. Řada nových měst na uměle vytvořených ostrovech lační po svojí identitě a tu se jim holandští architekti pokouší vrchovatě nabízet, čehož jsme mohli být svědky ve čtvrtek 12. ledna 2012 v Betlémské kapli na Starém Městě. Dlouholeté působení současného děkana FA ČVUT Zdeňka Zavřela v rotterdamském ateliéru prof. Bakemy a na akademické půdě TU v Delftu napomohlo přilákat do Prahy dvojici architektů Juliette Bekkering a Michiela Riedijka, jejichž tvorba výrazně přesahuje hranice Holandska. Juliette Bekkering navíc jako hostující profesorka vedla v tomto zimním semestru ateliér na ČVUT.
Juliette Bekkering se svojí přednáškou „Searching for Identity“ zaměřila na tři hlavní aspekty, které ji nejvíce pomáhají v tvorbě: Sculpture, Scenography, Skin. Představení vlastních návrhů předcházela projekce inspiračních zdrojů, z nichž na příkladu vysílače na Ještědu od Karla Hubáčka a Cloud Gate v Chicagu od Anishe Kapoora doložila jasnou paralelu, jak se stavba může snadno stát sochou a socha se naopak proměnit v budovu. Další pozornost byla věnována ovlivňování stavby jejím okolím a na závěr historickému rozboru prostředků ztvárnění obvodového pláště. Pětice detailně představených projektů Juliette Bekkering nemohla zastřít její působení v ateliéru Neutelings Riedijk v polovině 90. let. Všem stavbám bylo společné expresivní ztvárnění formy obalené texturou.
Ve druhé části přednáškového večera se Michiel Riedijk rozhodl na příběhu dvou staveb „The Tale of two Buildings“ porovnat dva ikonické projekty z produkce své kanceláře z posledních let. Inaugurační přednáška Michiela Riedijka na TU Delft v roce 2009 byla věnována architektonické kresbě, jeho rotterdamský ateliér vytváří nezaměnitelné komiksové skici, výtvarnými kvalitami se honosí také realizované stavby. Pražskou přednášku se však rozhodl zasvětit imateriálním hodnotám: rétorice, intelektuálním pochodům a zkušenostem. Názvem přednášky Riedijk reagoval na slavný Dickensův román Příběh dvou měst (A Tale of two Cities), následovaný exkurzem do historie a řady různých uměleckých oborů. Dvojicí porovnávaných staveb byl Nizozemský Institut zvuku a obrazu v Hilversumu a Městské muzeum v Antverpách, přičemž oba projekty se zrodily na přelomu milénia díky mezinárodním architektonickým soutěžím. Podobně jak se od sebe liší obyvatelé Paříže a Londýna, tak rozdílná jsou obě muzea (uzavřené x otevřené, odhmotnění x tíže, osvobození interiéru x fasády).
Během mého studia architektury (1996-2005) byla tvorba ateliéru Neutelings Riedijk pro řadu z nás každodenním chlebem. Usilovně jsme se snažili vymezit a odlišit. Představa, že by náš ateliérový projekt zapadl mezi ostatními návrhy byl noční můrou, a proto jsme na škole po holandském vzoru tvořili spíš sochy než domy. Dnes jsou s podobným obdivem hltány realizace Bjarke Ingelse, jehož kodaňskému ateliéru se podařilo dospět od snění ke stavění. Jak architekt stárne a přibývají mu zkušenosti, měly by také zrát jeho realizace a odhalovat skutečnou podstatu věci.
Dvojpřednáška Juliette Bekkering a Michiela Riedijka byla skvělým startem do nového roku s příslibem, že se můžeme těšit na řadu dalších architektonických událostí v podání FA ČVUT.
Holandsko, země na nejvyšším stupni urbanizace v Evropě, však zaujímá poněkud specifickou pozici. Řada nových měst na uměle vytvořených ostrovech lační po svojí identitě a tu se jim holandští architekti pokouší vrchovatě nabízet, čehož jsme mohli být svědky ve čtvrtek 12. ledna 2012 v Betlémské kapli na Starém Městě. Dlouholeté působení současného děkana FA ČVUT Zdeňka Zavřela v rotterdamském ateliéru prof. Bakemy a na akademické půdě TU v Delftu napomohlo přilákat do Prahy dvojici architektů Juliette Bekkering a Michiela Riedijka, jejichž tvorba výrazně přesahuje hranice Holandska. Juliette Bekkering navíc jako hostující profesorka vedla v tomto zimním semestru ateliér na ČVUT.
Juliette Bekkering se svojí přednáškou „Searching for Identity“ zaměřila na tři hlavní aspekty, které ji nejvíce pomáhají v tvorbě: Sculpture, Scenography, Skin. Představení vlastních návrhů předcházela projekce inspiračních zdrojů, z nichž na příkladu vysílače na Ještědu od Karla Hubáčka a Cloud Gate v Chicagu od Anishe Kapoora doložila jasnou paralelu, jak se stavba může snadno stát sochou a socha se naopak proměnit v budovu. Další pozornost byla věnována ovlivňování stavby jejím okolím a na závěr historickému rozboru prostředků ztvárnění obvodového pláště. Pětice detailně představených projektů Juliette Bekkering nemohla zastřít její působení v ateliéru Neutelings Riedijk v polovině 90. let. Všem stavbám bylo společné expresivní ztvárnění formy obalené texturou.
Ve druhé části přednáškového večera se Michiel Riedijk rozhodl na příběhu dvou staveb „The Tale of two Buildings“ porovnat dva ikonické projekty z produkce své kanceláře z posledních let. Inaugurační přednáška Michiela Riedijka na TU Delft v roce 2009 byla věnována architektonické kresbě, jeho rotterdamský ateliér vytváří nezaměnitelné komiksové skici, výtvarnými kvalitami se honosí také realizované stavby. Pražskou přednášku se však rozhodl zasvětit imateriálním hodnotám: rétorice, intelektuálním pochodům a zkušenostem. Názvem přednášky Riedijk reagoval na slavný Dickensův román Příběh dvou měst (A Tale of two Cities), následovaný exkurzem do historie a řady různých uměleckých oborů. Dvojicí porovnávaných staveb byl Nizozemský Institut zvuku a obrazu v Hilversumu a Městské muzeum v Antverpách, přičemž oba projekty se zrodily na přelomu milénia díky mezinárodním architektonickým soutěžím. Podobně jak se od sebe liší obyvatelé Paříže a Londýna, tak rozdílná jsou obě muzea (uzavřené x otevřené, odhmotnění x tíže, osvobození interiéru x fasády).
Během mého studia architektury (1996-2005) byla tvorba ateliéru Neutelings Riedijk pro řadu z nás každodenním chlebem. Usilovně jsme se snažili vymezit a odlišit. Představa, že by náš ateliérový projekt zapadl mezi ostatními návrhy byl noční můrou, a proto jsme na škole po holandském vzoru tvořili spíš sochy než domy. Dnes jsou s podobným obdivem hltány realizace Bjarke Ingelse, jehož kodaňskému ateliéru se podařilo dospět od snění ke stavění. Jak architekt stárne a přibývají mu zkušenosti, měly by také zrát jeho realizace a odhalovat skutečnou podstatu věci.
Dvojpřednáška Juliette Bekkering a Michiela Riedijka byla skvělým startem do nového roku s příslibem, že se můžeme těšit na řadu dalších architektonických událostí v podání FA ČVUT.
0 komentářů
přidat komentář
