... v postmoderním neřádu věcí.
Wiki: "Vnímavé lidi druhé poloviny 20. století hluboce zasáhlo zklamání, vyvolané zhroucením představy obecného pokroku i tím, jak se revoluční ideologie samy zdiskreditovaly. Nic na světě nedává smysl a jednotlivec se musí spokojit s konstatováním absurdity, skutečnosti jako „chuchvalce náhod“ (Albert Camus). Člověku, který je „odsouzen ke svobodě“ (Jean-Paul Sartre), nezbývá než postavit se čelem proti nesmyslné, bezcílné skutečnosti společenské i přírodní a soustředit se na vlastní vnitřní zkušenost (existencialismus). „Bouřím se, a tedy jsme“ (Je me révolte, donc nous sommes), napsal paradoxně A. Camus v knize „Vzbouřený člověk“, kde se snaží ukázat, že aspoň lidská solidarita má smysl.
Pocit celkového rozpadu lidského světa a ztráty smyslu si všímá i moderní sociologie, například v díle polského sociologa Z. Baumanna, podle něhož typické postavy moderní společnosti jsou třeba tulák, turista nebo čumil, tedy lidé, kteří ve společnosti sice žijí, ale příliš se jí neúčastní. Jiní autoři ovšem zdůrazňují, že pocit absurdnosti plyne jednak z extrémní dělby činností, kdy na jednotlivé lidi připadají úkony tak malé, že nemohou dávat smysl, jednak z rostoucí složitosti společenského života, který už nikdo nedokáže souhrnně pochopit.
Koncem 20. století vzniklo slovo Absurdistán, zejména jako označení postkomunistických společností. Poprvé je v tištěné podobě doloženo v německém politologickém textu publikovaném v Mnichově roku 1971. Později jej zpopularizoval zejména Václav Havel. V anglojazyčném textu je poprvé doloženo 26. srpna 1989 v článku v britském konzervativním týdeníku Spectator, který psal, že Čechoslováci nazývají svoji zemi Absurdistánem, protože tamější běžný život připomíná absurdní divadlo. Americká média je v letech 1989 a 1990 použila v souvislosti s Československem i Sovětským svazem. Od 90. let se již objevovalo v řadě písní, filmů, knih. „ Absurdno má smysl jen potud, pokud se s ním člověk nesmíří. “ A. Camus.
Jestli Praha hledá náměstí, které nemá jméno, je to předpolí Štefánikova mostu na konci Revoluční. Je tu krásný absurdní výhled na Hrad, Vládu, Stalina a Letenský tunel. Já bych z duševně hygienických důvodů postmoderní zmatení opustil a šel raději po smyslu řádu věcí.
Pokud je hlavním argumentem proti přejmenování skutečného živého náměstí, ulice atd. fakt, že by si tamní občané a firmy museli měnit své doklady, nevím zda je takové uvažování dnešních veřejných činitelů pro dotyčného více poctou nebo urážkou (a zda je tato argumentace spíše k smíchu nebo pláči). Minimálně nesvědčí o dostatečném přesvědčení zodpovědných představitelů města o zásluhách dotyčného. Toto uvažování se rozlezlo jako mor po celém Česku.
V tomto konkrétním případě jsou únikové aktivistické manévry typu piazzetty trapné a Václava Havla nehodné. Návrh ND na to, aby se vlk nažral a koza zůstala celá, nechápu. Lepší nic než toto. Na druhou stranu je to vizitka naší doby.
...berte to tak, že doba pokročila, společenský konsensus ohledně osoby prvního polistopadového prezidenta se poněkud rozpadl a tohle je projevem dané skutečnosti. Nutnost opakovaného hlasování o "Havlově uličce" v Brně nebyla účinným varováním, tak se budou další snahy vedené tímto směrem střetávat s obdobnými těžkostmi čím dál více (7:- | )
nejen ohledně prvního polistopadového prezidenta, když vidím Zemana tvrdícího, že byl Peroutka fašista, nebo IPR popírající nenahraditelnost regulačních plánů. Prostě zmatení a chaos.
Přidat nový komentář
Diskusní příspěvky vyjadřují stanoviska čtenářů, která se mohou lišit od stanovisek redakce. Všechny příspěvky musí být schváleny redaktorem dříve než budou zveřejněny.
Redakce archiweb.cz ctí v maximální možné míře svobodu slova, nicméně ve výjimečných případech si vyhrazuje právo smazat nebo opatřit komentářem příspěvek, který se netýká tématu diskuse, porušuje platné zákony ČR nebo dobré jméno portálu, obsahuje vulgarismy nebo má reklamní charakter.
VH neměl normalizační Novou scénu rád.
Wiki: "Vnímavé lidi druhé poloviny 20. století hluboce zasáhlo zklamání, vyvolané zhroucením představy obecného pokroku i tím, jak se revoluční ideologie samy zdiskreditovaly. Nic na světě nedává smysl a jednotlivec se musí spokojit s konstatováním absurdity, skutečnosti jako „chuchvalce náhod“ (Albert Camus). Člověku, který je „odsouzen ke svobodě“ (Jean-Paul Sartre), nezbývá než postavit se čelem proti nesmyslné, bezcílné skutečnosti společenské i přírodní a soustředit se na vlastní vnitřní zkušenost (existencialismus). „Bouřím se, a tedy jsme“ (Je me révolte, donc nous sommes), napsal paradoxně A. Camus v knize „Vzbouřený člověk“, kde se snaží ukázat, že aspoň lidská solidarita má smysl.
Pocit celkového rozpadu lidského světa a ztráty smyslu si všímá i moderní sociologie, například v díle polského sociologa Z. Baumanna, podle něhož typické postavy moderní společnosti jsou třeba tulák, turista nebo čumil, tedy lidé, kteří ve společnosti sice žijí, ale příliš se jí neúčastní. Jiní autoři ovšem zdůrazňují, že pocit absurdnosti plyne jednak z extrémní dělby činností, kdy na jednotlivé lidi připadají úkony tak malé, že nemohou dávat smysl, jednak z rostoucí složitosti společenského života, který už nikdo nedokáže souhrnně pochopit.
Koncem 20. století vzniklo slovo Absurdistán, zejména jako označení postkomunistických společností. Poprvé je v tištěné podobě doloženo v německém politologickém textu publikovaném v Mnichově roku 1971. Později jej zpopularizoval zejména Václav Havel. V anglojazyčném textu je poprvé doloženo 26. srpna 1989 v článku v britském konzervativním týdeníku Spectator, který psal, že Čechoslováci nazývají svoji zemi Absurdistánem, protože tamější běžný život připomíná absurdní divadlo. Americká média je v letech 1989 a 1990 použila v souvislosti s Československem i Sovětským svazem. Od 90. let se již objevovalo v řadě písní, filmů, knih. „ Absurdno má smysl jen potud, pokud se s ním člověk nesmíří. “ A. Camus.
Jestli Praha hledá náměstí, které nemá jméno, je to předpolí Štefánikova mostu na konci Revoluční. Je tu krásný absurdní výhled na Hrad, Vládu, Stalina a Letenský tunel. Já bych z duševně hygienických důvodů postmoderní zmatení opustil a šel raději po smyslu řádu věcí.
V tomto konkrétním případě jsou únikové aktivistické manévry typu piazzetty trapné a Václava Havla nehodné. Návrh ND na to, aby se vlk nažral a koza zůstala celá, nechápu. Lepší nic než toto. Na druhou stranu je to vizitka naší doby.