Le Corbusier, proklínaný i velebený guru moderní architektury

PRAHA 24. srpna (ČTK) - Manhattanské mrakodrapy mu byly nízké. Odjakživa myslel ve velkém. Jeho stavby byly chladné, ale nebyl to chlad prázdnoty, byla to chladná krása a oslava prostoru. Vytvořil nový styl bydlení - krychlové domy s plochou střechou a velkými průběžnými okny. Snil o zářících městech v zeleni, ale nakonec mu vyčítali propagaci železobetonu a urbanismus vedoucí k současným panelovým sídlištím. Švýcarský architekt Le Corbusier se narodil 6. října 1887 a od jeho úmrtí uplyne v sobotu 40 let.
Jednoduché tvary a čisté plochy, po kterých může nerušeně přecházet sluneční svit a halit je do světla a stínu. Zahrady na střechách. Dominující materiály železobeton, ocel a sklo. Stavba, jež nespočívá na zdivu, nýbrž je nesena ocelovým skeletem. To byl Corbusierův styl, jež nazval purismem - byl chladný, tvůrčí a "čistý".
Veliký vizionář se řídil přesvědčením, že moderní věk si žádá odvážnou moderní průmyslovou architekturu. Věřil, že vzorem pro stavbu budov by se měly stát stroje: "Dům je stroj k bydlení," říkával s oblibou. Jeho stavby šokovaly a vzbuzovaly nadšení. Své ideje propagoval s apoštolskou horlivostí. Obracel se k veřejnosti s manifesty, pamflety, výstavami a vlastním časopisem. Psal desítky knih o dekoraci interiéru, o malířství, o architektuře. Vytvářel doslova učebnice nového stylu.
Nejdřív se všeho se ale naučil rýt víčka k hodinkám - na uměleckoprůmyslové škole s tímto zaměřením. Dalšího vzdělání nabyl ve Vídni u rakouského designéra Josefa Hoffmanna. To se ještě jmenoval Charles Édouard Jeanneret, narozený ve švýcarském La Chaux-de-Fonds. V devětadvaceti se vydal do Paříže, která žila avantgardou a uměním. K novému životu potřeboval nové jméno. Provinční architekt Jeanneret byl mrtev a na scénu vstoupil vizionář Le Corbusier (tak se jmenoval jeho dědeček z matčiny strany).
Svůj sen nazval Zářící město. Nebyly v něm ulice ani chodníky, lidé žili v hygienických vysokých věžích zasazených do krajiny. Město mělo být rozděleno na jednotlivé zóny: oblast pro práci, oblast pro volný čas. Vše bylo pojato velkolepě: velké budovy, velká otevřená prostranství, velké dálnice. Pokusil se jej uvést v život v Indii ve městě Čandígarhu, jeho žáci se o totéž pokusili v Brasílii, ale pokaždé bez úspěchu. Otevřená prostranství byla nehostinná, oddělenost jednotlivých složek života ničila život ve společnosti samé.
K jeho vrcholným dílům patří obrovský kolektivní dům pro 1600 obyvatel v Marseille z roku 1952 či proslulý klášter La Tourette. V 50. letech 20. století přešel od vzdušných konstrukcí k budovám s masivními zdmi z cihel a betonu. Jeho stavby působily
nedokončeným dojmem.
Sociolog urbanismu se sám často nazýval Le Corbu (havran), a to především v době, kdy pociťoval silný odpor a tvrdou kritiku. Toto jméno symbolizovalo také svobodu letu - svobodu jeho nápadů. Občas podepisoval dopisy či obrazy kresbou havrana.
Otec moderní architektury byl také malíř a sochař. Vedle světově proslulých nábytkových designů vytvořil i soubor obrazů,
soch, kreseb, kvašů, koláží, grafik a dokonce tapiserií. Jeho koncepty prostoru, světla, objemu, forem, barev i lidských proporcí a jejich interakce s architekturou byly často poprvé vyjádřeny v jeho grafických dílech.
I v Čechách lze nalézt stopy slovutného architekta. Podílel se na stavbě téměř tisícovky červených cihlových dvoj- a čtyřdomků ve stráni nad Zlínem. Spolupracoval na stavbě prodejny Baťa na pražském Václavském náměstí. Zásadně ovlivnil českou architekturu 20. let a Prahu navštívil v roce 1928. Byl nadšen Veletržním palácem a po návštěvě secesních Karlových Varů prohlásil, že je to město plné šlehačkových dortů.
Své nápady zaznamenával červenou tužkou na papírové ubrousky kaváren. "Architektura je dovedná, přesná a skvělá hra objemů nahromaděných pod světlem, je to harmonický rytmus ploch, světla a stínu," říkal. Přesto nejkrásnější stavbou světa nazval italské Dolomity.