Tlumené architektonické tóny Sergison Bates
Letošní podzim se v budějovickém Domě umění představí hned dva architektonické ateliéry. Prvním z nich je londýnská kancelář Sergison Bates, kterou v roce 1996 založila dvojice Stephen Bates (*1964) a Jonathan Sergison (*1964), jejichž konzervativní návrhy můžete spatřit v Anglii, Belgii, Švýcarsku nebo Německu. Jeden z bytových domů se přitom nachází v nedaleké Vídni.
Jonathan Sergison vystudoval v roce 1989 na londýnské Architectural Association. Před založením vlastní kanceláře získal pracovní zkušenosti v nejlepších londýnských ateliérech u Davida Chipperfielda a Tonyho Frettona. Od 2008 je profesorem na soukromé akademii v ticinském Mendrisio. Od roku 2010, kdy v Curychu založil pobočku ateliéru, tráví většinu času ve Švýcarsku. Stephen Bates promoval v roce 1989 na londýnské Royal College of Art, následně pracoval v barcelonských ateliérech a od 2009 je řádným profesorem urbanismu na Technické univerzitě v Mnichově.
Britský ateliér Sergison Bates snoubí tradice s moderními potřebami. Je zástupcem umírněného proudu v architektuře, který vytváří “nové formy starými postupy“. Jejich ateliér se nechce v žádném případě podvolit “tyranií nového“. Plně si uvědomují výraznou historickou stopou evropských měst, kdy relativně malý kontinent nabízí neuvěřitelně pestrou paletu slohů, o kterou bychom se neměli nechat ochudit. Sergison Bates fascinují všední každodenní momenty. Upustili od ustavičného hledání stále nových rozličných forem. K projektování přistupují reduktivním způsobem bez přehnaných architektonických ambicí. Možným přešlapům se vyhýbají opakováním a zdokonalováním historických forem. Tvorba ateliéru Sergison Bates se zaměřuje především na bytovou výstavbu. Hlavní pozornost přitom věnují navazování na historickou strukturu. Zároveň se snaží o naplnění všech současných a budoucích potřeb moderních evropských měst. Případným výtkám, že se projekty Sergison Bates stále opakují, lze připomenout tvorbou portugalského mistra Álvaro Sizy, který si déle než půlstoletí vystačí se třemi materiály a několika tvary, ale přesto dokáže s každou novou realizací zaujmout.
Říjnové výstavy v DUČB již pravidelně přináší ty nejvýraznější osobnosti ze světa tradičního způsobu stavění, kteří se po éře modernismu, minimalismu a dalších experimentů, snaží navrátit architektuře její vážnost a postavit ji zpět na pevné základy. V říjnu 2013 se českému publiku představil Miroslav Šik, dlouholetý profesor curyšské ETH a jeden ze zakladatelů “staronového stavění“. Kromě nezapomenutelné přednášky se tak podařilo uspořádat tomuto českému rodákovi jeho první výstavu v České republice považovanou za jednu z největších architektonických události roku 2013. Aktuálnost “staronového stavění“ v českém prostředí dokazuje fakt, že od letošního školního roku bude profesor Šik působit na Škole architektury pražské AVU, čímž můžeme do budoucna v Čechách očekávat posilování analogického přístupu a omlazení scény, kterou u nás v 90. letech nastartovala Nová česká práce v čele s Michalem Kuzemenským a Janem Šépkou.
Před dvěma v říjnu 2016 lety vystoupili v DUČB londýnští Caruso St John, kteří chápou architekturu jako součást širší umělecké i sociální kultury. Velký důraz v dílech Adama Carusa a Petera St Johna je kladen na materiál a konstrukční otázky. Výsledná citlivá inspirace historií se přitom vzpírá přesnému datování. Loňská podzimní přednáška a výstava curyšského architekta Petera Märkliho v DUČB přinesla nadčasovou tvorbu člověka, který si za uplynulá desetiletí vypracoval postup k dosažení ideální proporcí odolávajících módním vlnám.
Současná architektonická scéna se skládá na řady izolovaných hvězd budujících si vlastní značku s nezaměnitelným rukopisem. Pokud by se dal vysledovat nějaký dlouhodobější společný proud, pak to by to byli právě výše jmenovaní autoři z Londýna a Curychu, kteří se snaží svou tvorbou zapadnout do okolí, neusilují o násilné inovace a jejich realizace lze mezi sebou snadno zaměnit.
Na rozdíl od funkcionalistických nebo poválečných bytovek, pro které byl nejdůležitější faktor rychlost výstavby a nejnižší cena, si analogičtí architekti vychvalují pomalost a použití kvalitních materiálů, které umí krásně zestárnout a většinou nás přežijí. Miroslav Šik často zmiňuje, že největším zdrojem inspirací pro jeho curyšské bytovky jsou renesanční italské paláce, u nichž vydrží vápenná omítka i několik století, dřevo získává na stříbrné barvě a kamenné dlažby se obrušují do krásy. Současným tématem nejen politiků je veřejný prostor jako místo pro vzájemná setkávání financované ze společných zdrojů. V zemích mírného podnebního pásu však více než 90 procent času stále trávíme uvnitř budov, a proto jsou pro Sergison Bates návrhy interiérů jedním z hlavních úkolů. Nezůstávají přitom jen u konstrukčních řešení a výběru vhodných materiálů, ale také po vzoru jejich oblíbeného Adolfa Loose si pohrávají s “raumplanem“ (prostorový plán). Na nejbližším příkladu realizace Sergison Bates (obytný soubor Nordbahnhof ve Vídni, 2012) můžete na vlastní kůži zažít poloveřejné a poloskoukromé prostory nabízející dostatečně prostorný a důstojný nástup do bytových domů spojený s místem pro společné posezení. Tento vídeňský příklad dává tušit, co Miroslav Šik míní pod pojmem “palazzo“. Sergison Bates vytváří přívětivé mikroklima “space-ness“ (prostorovost), které vzájemnou interakce místností ve výsledku vytváří drobné labyrinty na hony vzdálené čistým funkcionalistickým schématům.
Neboť oba partneři kanceláře Sergison Bates vyučují na německých školách, mohlo by k popsání tvorby nejlépe posloužit slovo “die Stimmung“ (atmosféra, nálada, rozpoložení). Peter Zumthor, jeden z nejvýznamnějších švýcarských architektů současnosti, pojmenoval svoji fenomenologickou knihu “Atmosphären“. Pojemu užívaný Sergison Bates přitom zachází ještě dál za pouhé navozování prostorových atmosfér.
Jonathan Sergison vystudoval v roce 1989 na londýnské Architectural Association. Před založením vlastní kanceláře získal pracovní zkušenosti v nejlepších londýnských ateliérech u Davida Chipperfielda a Tonyho Frettona. Od 2008 je profesorem na soukromé akademii v ticinském Mendrisio. Od roku 2010, kdy v Curychu založil pobočku ateliéru, tráví většinu času ve Švýcarsku. Stephen Bates promoval v roce 1989 na londýnské Royal College of Art, následně pracoval v barcelonských ateliérech a od 2009 je řádným profesorem urbanismu na Technické univerzitě v Mnichově.
Britský ateliér Sergison Bates snoubí tradice s moderními potřebami. Je zástupcem umírněného proudu v architektuře, který vytváří “nové formy starými postupy“. Jejich ateliér se nechce v žádném případě podvolit “tyranií nového“. Plně si uvědomují výraznou historickou stopou evropských měst, kdy relativně malý kontinent nabízí neuvěřitelně pestrou paletu slohů, o kterou bychom se neměli nechat ochudit. Sergison Bates fascinují všední každodenní momenty. Upustili od ustavičného hledání stále nových rozličných forem. K projektování přistupují reduktivním způsobem bez přehnaných architektonických ambicí. Možným přešlapům se vyhýbají opakováním a zdokonalováním historických forem. Tvorba ateliéru Sergison Bates se zaměřuje především na bytovou výstavbu. Hlavní pozornost přitom věnují navazování na historickou strukturu. Zároveň se snaží o naplnění všech současných a budoucích potřeb moderních evropských měst. Případným výtkám, že se projekty Sergison Bates stále opakují, lze připomenout tvorbou portugalského mistra Álvaro Sizy, který si déle než půlstoletí vystačí se třemi materiály a několika tvary, ale přesto dokáže s každou novou realizací zaujmout.
Říjnové výstavy v DUČB již pravidelně přináší ty nejvýraznější osobnosti ze světa tradičního způsobu stavění, kteří se po éře modernismu, minimalismu a dalších experimentů, snaží navrátit architektuře její vážnost a postavit ji zpět na pevné základy. V říjnu 2013 se českému publiku představil Miroslav Šik, dlouholetý profesor curyšské ETH a jeden ze zakladatelů “staronového stavění“. Kromě nezapomenutelné přednášky se tak podařilo uspořádat tomuto českému rodákovi jeho první výstavu v České republice považovanou za jednu z největších architektonických události roku 2013. Aktuálnost “staronového stavění“ v českém prostředí dokazuje fakt, že od letošního školního roku bude profesor Šik působit na Škole architektury pražské AVU, čímž můžeme do budoucna v Čechách očekávat posilování analogického přístupu a omlazení scény, kterou u nás v 90. letech nastartovala Nová česká práce v čele s Michalem Kuzemenským a Janem Šépkou.
Před dvěma v říjnu 2016 lety vystoupili v DUČB londýnští Caruso St John, kteří chápou architekturu jako součást širší umělecké i sociální kultury. Velký důraz v dílech Adama Carusa a Petera St Johna je kladen na materiál a konstrukční otázky. Výsledná citlivá inspirace historií se přitom vzpírá přesnému datování. Loňská podzimní přednáška a výstava curyšského architekta Petera Märkliho v DUČB přinesla nadčasovou tvorbu člověka, který si za uplynulá desetiletí vypracoval postup k dosažení ideální proporcí odolávajících módním vlnám.
Současná architektonická scéna se skládá na řady izolovaných hvězd budujících si vlastní značku s nezaměnitelným rukopisem. Pokud by se dal vysledovat nějaký dlouhodobější společný proud, pak to by to byli právě výše jmenovaní autoři z Londýna a Curychu, kteří se snaží svou tvorbou zapadnout do okolí, neusilují o násilné inovace a jejich realizace lze mezi sebou snadno zaměnit.
Na rozdíl od funkcionalistických nebo poválečných bytovek, pro které byl nejdůležitější faktor rychlost výstavby a nejnižší cena, si analogičtí architekti vychvalují pomalost a použití kvalitních materiálů, které umí krásně zestárnout a většinou nás přežijí. Miroslav Šik často zmiňuje, že největším zdrojem inspirací pro jeho curyšské bytovky jsou renesanční italské paláce, u nichž vydrží vápenná omítka i několik století, dřevo získává na stříbrné barvě a kamenné dlažby se obrušují do krásy. Současným tématem nejen politiků je veřejný prostor jako místo pro vzájemná setkávání financované ze společných zdrojů. V zemích mírného podnebního pásu však více než 90 procent času stále trávíme uvnitř budov, a proto jsou pro Sergison Bates návrhy interiérů jedním z hlavních úkolů. Nezůstávají přitom jen u konstrukčních řešení a výběru vhodných materiálů, ale také po vzoru jejich oblíbeného Adolfa Loose si pohrávají s “raumplanem“ (prostorový plán). Na nejbližším příkladu realizace Sergison Bates (obytný soubor Nordbahnhof ve Vídni, 2012) můžete na vlastní kůži zažít poloveřejné a poloskoukromé prostory nabízející dostatečně prostorný a důstojný nástup do bytových domů spojený s místem pro společné posezení. Tento vídeňský příklad dává tušit, co Miroslav Šik míní pod pojmem “palazzo“. Sergison Bates vytváří přívětivé mikroklima “space-ness“ (prostorovost), které vzájemnou interakce místností ve výsledku vytváří drobné labyrinty na hony vzdálené čistým funkcionalistickým schématům.
Neboť oba partneři kanceláře Sergison Bates vyučují na německých školách, mohlo by k popsání tvorby nejlépe posloužit slovo “die Stimmung“ (atmosféra, nálada, rozpoložení). Peter Zumthor, jeden z nejvýznamnějších švýcarských architektů současnosti, pojmenoval svoji fenomenologickou knihu “Atmosphären“. Pojemu užívaný Sergison Bates přitom zachází ještě dál za pouhé navozování prostorových atmosfér.
Na loňské jarní přednášce Jonathana Sergisona v pražském CAMPu publikum autorovi vytklo, že jeho stavby působí nudně, což je v dnešní době zábavního průmyslu oprávněné. Žijeme v neustálé touze, aby nás něco bavilo a přitom sami zůstáváme pasivní. Sergison Bates záměrně volí tlumené tóny, aby se skutečný pestrobarevný život mohl odehrát na pozadí jejich domů. Stavby Sergison Bates přirozené stárnou bez potřeby nadbytečných výdajů na údržbu. Naspořenou energii a prostředky pak můžete věnovat plnohodnotnému metropolitnímu životu.
psáno pro Milk & Honey, #26, s.10-11
0 komentářů
přidat komentář
