Vila Felixe a Auguste Löw-Beer
přestavba 1928-1929
architekt Rudolf Bredl
Hlinky 41/104, Brno-Pisárky
Když bylo Jonasovi Löw-Beerovi 36 let, zakoupil od Ferdinanda Zelinky parcelu na adrese Schreibwaldstrasse, tedy dnešní Hlinky, číslo 104, s úmyslem vystavět zde vlastní dům. Plány na realizaci jednopatrového domu pak byly vypracovány v únoru roku 1882 doposud neznámým autorem. Díky dochovanému plánu, uloženému v archivu Brněnských vodáren a kanalizací, si však můžeme o domě Jonase Löw-Beera učinit alespoň rámcovou představu. Jednalo se o relativně skromnou stavbu, jejíž přízemní prostory byly vyplněny provozním zázemím v podobě kuchyně, umývárny či místnosti pro správce domu. Do objektu se vstupovalo chodbou, která ústila v předsíni s podkovovitým schodištěm vedoucím do patra. Zde se pak nacházely jednak prostory společenského salonu a ložnice, orientované směrem do ulice, a dále jídelna s pokojem pro hosty a verandou, situované naopak směrem ke svahu Žlutého kopce. Další archivní prameny, které by umožňovaly širší vhled do již neexistující stavby, však nejsou k dispozici, a tak se musíme spokojit alespoň s tímto stručným popisem dispozice domu.
Někdy na konci 80. nebo v průběhu 90. let 19. století se Jonas Löw-Beer rozhodl vystavět zde nový dům. Doposud nám uniká přesná informace o tom, kdy se Jonas Löw-Beer oženil s o devět let mladší ženou Linou. Nicméně plán jeho domu z roku 1882 nasvědčuje spíše tomu, že se jednalo o stavbu, v niž žila pouze jediná osoba. Z onoho dochovaného plánu například vyplývá, že v domě byla umístěna pouze jediná ložnice. Je tak možné, že stavbu nového, většího domu si vynutilo právě manželství s Linou. Stavební plány k novému domu Jonase a Liny Löw-Beerových nejsou dochovány, avšak objem a podobu stavby lze vyvozovat z obrazové dokumentace. K dispozici nám může sloužit jednak katastrální plán města z roku 1906, na kterém je vila na Hlinkách 104 zachycena už v novém, větším objemu, rozšířeném oproti předchozímu domu jak v uliční části, tak i v části vybíhající směrem do zahrady. Takže nová vila manželů Löw-Beerových byla vystavěna na půdorysu ve tvaru písmene L. Zcela konkrétní podobu uliční fasády vily pak odhaluje dvojice fotografií. Starší z fotografií pořídil M. Fabian v roce 1903, když zachycoval sousední dům Hlinky 102 od Maxe Matzenauera s velmi výraznou secesní fasádou. Na fotografii je totiž zachycena i část sousední vily manželů Löw-Beerových. Celou uliční fasádu vily je pak možné vidět na panoramatické fotografii ulice Hlinek z roku 1911. Při analýze obou fotografií zjistíme, že se jednalo se o jednopatrový objekt s typickou neorenesanční fasádou. Parter domu byl členěn bosáží. V patře oddělený vyloženými kordonovými římsami vyplňoval plochy mezi architektonickými články keramický obklad evokující režné cihlové zdivo. Průčelí bylo prolomeno rastrem pravidelně rozložených okenních otvorů obdélného tvaru. V přízemí pod okny probíhala průběžná podokenní římsa. Výrazným prvkem uličního průčelí byl v krajní levé ose kvádrový arkýř, vystupující až nad korunní římsu, a dále pak v 6. ose zleva balkon s ozdobnou mříží. Absence stavebních plánů nedovoluje nahlédnout do dispozice vily, kterou bezesporu tvořila jednak privátní část určená jak pro majitele, tak i část pro správu domu. Koneckonců Adresář města Brna z roku 1896 uvádí na adrese Hlinky 104 Franze Kleina jako zahradníka a v roce 1920 také jako služebníka Jakoba Schmidta.
Po smrti Jonase Löw-Beera přešlo v roce 1925 vlastnické právo k nemovitosti na vdovu Linu Löw-Beerovou, která ovšem zemřela již o rok později. Vzhledem k tomu, že manželství Jonase a Liny bylo bezdětné, stali se novými majiteli vily na Hlinkách jejich dva synovci, starší Alfred Placzek, narozený v roce 1870, a mladší Felix Löw-Beer, narozený v roce 1879. Na základě kupní smlouvy přešlo vlastnictví vily již v červnu 1928 na Auguste Löw-Beerovou, manželku Felixe Löw-Beera. Na rozdíl od Jonase a Liny, měli manželé Felix a Auguste tři děti. Nejstaršího Herbeta, narozeného v roce 1912, Georga, narozeného o čtyři roky později v roce 1916, a nejmladší Elišku, narozenou v roce 1922. Než se rodina přestěhovala do svého nového domu na Hlinkách, uváděl Felix Löw-Beer jako své bydliště adresu rodinné firmy Aron & Jakob Löw-Beer Söhne na Ugartově, dnes Václavské ulici 2. Noví majitelé se rozhodli starší neorenesanční vilu radikálně přestavět a adaptovat pro vlastní potřeby. Vzhledem k tomu, že dochovaná úřední korespondence z doby přestavby vily je pokaždé adresována a vyřizována právě Auguste Löw-Beerovou, je možné se domnívat, že to byla právě ona, která celou přestavbu vily iniciovala a řídila. Kromě korespondence se v tomto případě dochovala také stavební dokumentace a instalatérské plány. Mladší, instalatérské plány, jsou datovány do září 1928 a práce zde měla zajišťovat v Brně dobře známá firma J. L. Bacon. Stavební plány jsou sice nedatované, ale zato obsahují signaturu vídeňského architekta Rudolfa Bredla. Z dokumentace celkem jasně vyplývá rozsah adaptace a nové přístavby. Bredl zcela ponechal původní objem stavby směrem do ulice, který pouze nepatrně rozšířil o zazdění okapní uličky mezi sousedním domem číslo 106. Ponechán byl rovněž počet okenních os, avšak radikálně přistoupil k úpravě fasády domu, o které se doposud soudilo, že se jí adaptace z let 1928-1929 nedotkla. Neorenesanční fasádu nahradily jemnější klasicistní či empírové tvary. Uličnímu průčelí nadále dominoval arkýř, snížený ovšem pod korunní římsu, a také balkon s mříží. Naopak zcela zmizel keramický obklad fasády či bosáže, a novým dominantním prvkem se stal kamenný neobarokní vstupní portál do domu, který ovšem musel být navzdory původnímu záměru subtilnější, neboť městská rada kladla za jednu z podmínek stavby, že: ,,Rizalitové zdivo po obou stranách hlavního uličního vchodu do domu smí vystupovat pouze 20 cm přes líc hlavního průčelí." Pod arkýř pak architekt vložil vjezdová vrata do garáže. Část vily vybíhající do zahrady byla pravděpodobně zbořena a na jejím místě vznikla nová přístavba.
Ve střední části uličního průčelí je umístěn vstupní portál, za nímž následuje přístupová chodba. Po jejích stranách byly směrem do ulice umístěny jednak garáže a dále místnost pro služebnictvo s kuchyní. Na chodbu navazuje předsíň s centrálním dřevěným schodištěm. Z předsíně bylo možné vejít také do přístavby, která byla v její přízemní části věnována služebnictvu a správě vily. Hlavní schodiště pak vede do haly s dřevěným obložením stěn, intarzovanými parkety, kazetovým stropem, trojicí obloukových oken a v centrální ose situovaným krbem, obsahující lovecký motiv. Z haly se vstupovalo jednak do dámského pokoje Aguste Löw-Beerové, který se nacházel v místnosti s arkýřem, a dále pak do pánského pokoje Felixe Löw-Beera, na který navazovala jídelna. Ze stavební dokumentace lze usuzovat, že halu se schodištěm obsahovala již starší vila, kterou Bredl v původním objemu zachoval, pouze nepatrně rozšířil a doplnil o nové prvky krbu a trojice oken.
Přístavbou do zahrady prochází středová chodba se vstupy do jednotlivých místností po obou stranách. Zde se nacházely pokoje pro dceru majitelů (Elišku) a jednoho ze synů, koupelny, místnost pro vychovatelku, úklidová místnost a šatna. Chodbu ukončuje kruhově se rozšiřující předsíň, za kterou následuje zimní zahrada a dvojice ložnic majitelů. Přístavbou do zahrady prochází také samostatné litinové schodiště, které vede do mansardové střechy, kam architekt situoval místnosti pro hosty a fotokomoru.
Stavební práce započaly patrně již v první polovině roku 1928, avšak dokončení stavby se podle původních záměrů protáhlo až do následujícího roku. Nečekané průtahy byly, jak píše Auguste Löw-Beerová Zemskému finančnímu ředitelství v žádosti o prodloužení termínu dokončení stavby, zapříčiněny zejména stavbou výstavního areálu v protilehlé poloze. Paradoxně právě s výstavištěm pak budou osudy vily spojeny i v následujících desetiletích. ,,Dům jsem koupila v letošním roce a vzhledem k tomu, že byl částečně zchátralý a nestačil potřebám mé rodiny, musela jsem provést přístavbu a přestavbu. Příslušné stavební plány jsem 20. února 1928 předložila městské radě ke schválení, aby stavba byla osvobozena od daně. Ale i přes horlivost jsem stavební povolení obdržela až 2. června 1928. Kromě toho vznikly konstrukční potíže v důsledku následujících okolností. Kvůli známé nucené výstavbě výstaviště nebyli stavební dělníci k dispozici v dostatečném počtu. Kvůli centralizaci cihel, nastal v Brně velký nedostatek cihel. Společnost AG a železárny v Brně nemohly v důsledku vysoké zaměstnanosti a nedostatku speciálních vozů splnit termíny dodávky betonových nosníků. V důsledku toho jsem nedostala včas objednané nosníky a betonovou římsu." Stavbou vily byl pověřen brněnský stavitel Hermann Mainx. Přestavba byla dokončena 5. června 1929, přičemž kolaudace a užívání stavby proběhlo o měsíc později.
Felix Löw-Beer zemřel na infarkt 30. října 1932. Od té doby obývala vilu patrně jen Aguste Löw-Beerová se svými dětmi. Dcera Eliška pak opustila vilu a Brno, když v roce 1938 odešla do Ženevy studovat mezinárodní školu založenou Společností národů. Další osudy stavby a jejich majitelů jsou samozřejmě spojeny s nacistickou okupací a vznikem protektorátu. V německém Bundesarchivu se k objektu dochovala korespondence z let 1940-1941 mezi zdejšími institucemi a Říšským komisařem pro zacházení s nepřátelským majetkem v Praze. JUDr. Alfred Wechowski, který byl ustanoven jako správce majetku po Augustě Löw-Beerové, podával Říšskému komisaři informaci, že se Augustě Löw-Beerové podařilo odejít z Československa ještě před okupací, přičemž v dubnu 1939 se pohybovala ve francouzském Nice a v létě pak již ve Švýcarsku, odkud z Curychu psala do Brna její pokojské Marii Schauer. Augustě se ve Francii podařilo sejít se svojí dcerou Eliškou a společně pak za dramatických okolností odcestovaly až do Brazílie.
Rekonstruovat využití vily na Hlinkách v průběhu války lze v současnosti pouze částečně. Záhy po okupaci v roce 1939 byla stavba zabavena státní policí, přičemž v roce 1940 je v přihlášce ke zřízení podružného vodoměru uváděn na adrese jako majitel objektu člen SS, jehož jméno bohužel nelze zřetelně přečíst (Franz Meisse?). V roce 1942 se novým majitel vily stala přímo nacistická strana NSDAP München a v kartě nemovitosti je uvedeno i konkrétní jméno SS-Sturmbannführer Dr. H. Barthelmus, Berlin. Je tedy pravděpodobné, že objekt využívali někteří z výše postavených členů SS a NSDAP. Na základě dekretu prezidenta republiky ,,o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů" byla v roce 1946 na stavbu uvalena národní správa. V roce 1954 přešel objekt na Československý stát a o dva roky později na národní podnik Lesoprojekt, ústav pro hospodářskou úpravu lesů v Brandýse nad Labem, závod Brno, který využíval část stavby jako kanceláře.
V roce 1959 se uskutečnil první Mezinárodní veletrh Brno a podnik Brněnské veletrhy a výstavy se začaly zajímat o případné využití staveb v blízkosti veletržního areálu. O vilu Felixe a Auguste Löw-Beerových začaly veletrhy projevovat zájem již v roce 1958. V červenci následujícího roku pak byla uzavřena nájemní smlouva o využití stavby během veletrhu, z níž vyplývá, že v té tobě vilu nevyužíval pouze Lesoprojekt jako kanceláře, ale že se v ní nacházelo také několik nájemních bytů: ,,V budově Hlinky 104 jsou dva umístěny dva byty a 3 svobodárny. Oba byty (nájemníci Ing. G. Novotný a Ing. J. Juřenčák) a jedna svobodárna (nájemník Ing. M. Kelbl) budou odděleny od společenského prostoru po dobu trvání veletrhů tak, že nájemníci budou používat a procházet přízemní chodbou do dvora. Nájemníci dvou svobodáren (s. L. Pospíšilová / místnost č. 24 a s. J. Hudec / místnost č. 12) uzamknou své byty a po dobu trvání veletrhů zajistí si nocleh. Brněnské výstaviště zaplatí jim nocležné, a to za jednu noc 25 Kčs. Pro zahraniční účastníky veletrhu, případně pro pracovníky BVV a zahraničního obchodu bude budova uvolněna na měsíce srpen a září 1959." Fenomenální úspěch Mezinárodního veletrhu a vlna prestiže, která se s brněnským výstavnictvím nesla, vyústily v to, že již v říjnu 1959 vydal Odbor místního hospodářství a dopravy Rady Městského národního výboru v Brně rozhodnutí, ve kterém zrušil užívací právo vily národnímu podniku Lesoprojekt, kterému byly jako náhrada přiděleny prostory na Šilingrově náměstí 2, a naopak užívání přidělil výlučně Brněnským veletrhům. Definitivně se vlastníkem vily staly Brněnské veletrhy a výstavy v roce 1964 a podnik v ní dislokoval svoje tiskové středisko.
Po roce 1989 vystřídala stavba několik soukromých majitelů, přičemž aktuálně je v majetku a užívání soukromé základní školy Heuréka, které tímto děkuji za možnost zpřístupnění objektu a pořízení fotodokumentace.
Mgr. Michal Doležel
Poděkování:
ZŠ HEURÉKA Brno
Petr Houzar, Archiv města Brna
Silvie Klimešová, Brněnské vodárny a kanalizace, a.s.
Lenka Kudělková, Muzeum města Brna
Zdroje:
Archiv města Brna
Brněnské historické stezky
Brněnské vodárny a kanalizace, a.s.
Bundesarchiv
Geni.com
Internetová encyklopedie dějin Brna
Muzeum města Brna
Literatura:
Někdy na konci 80. nebo v průběhu 90. let 19. století se Jonas Löw-Beer rozhodl vystavět zde nový dům. Doposud nám uniká přesná informace o tom, kdy se Jonas Löw-Beer oženil s o devět let mladší ženou Linou. Nicméně plán jeho domu z roku 1882 nasvědčuje spíše tomu, že se jednalo o stavbu, v niž žila pouze jediná osoba. Z onoho dochovaného plánu například vyplývá, že v domě byla umístěna pouze jediná ložnice. Je tak možné, že stavbu nového, většího domu si vynutilo právě manželství s Linou. Stavební plány k novému domu Jonase a Liny Löw-Beerových nejsou dochovány, avšak objem a podobu stavby lze vyvozovat z obrazové dokumentace. K dispozici nám může sloužit jednak katastrální plán města z roku 1906, na kterém je vila na Hlinkách 104 zachycena už v novém, větším objemu, rozšířeném oproti předchozímu domu jak v uliční části, tak i v části vybíhající směrem do zahrady. Takže nová vila manželů Löw-Beerových byla vystavěna na půdorysu ve tvaru písmene L. Zcela konkrétní podobu uliční fasády vily pak odhaluje dvojice fotografií. Starší z fotografií pořídil M. Fabian v roce 1903, když zachycoval sousední dům Hlinky 102 od Maxe Matzenauera s velmi výraznou secesní fasádou. Na fotografii je totiž zachycena i část sousední vily manželů Löw-Beerových. Celou uliční fasádu vily je pak možné vidět na panoramatické fotografii ulice Hlinek z roku 1911. Při analýze obou fotografií zjistíme, že se jednalo se o jednopatrový objekt s typickou neorenesanční fasádou. Parter domu byl členěn bosáží. V patře oddělený vyloženými kordonovými římsami vyplňoval plochy mezi architektonickými články keramický obklad evokující režné cihlové zdivo. Průčelí bylo prolomeno rastrem pravidelně rozložených okenních otvorů obdélného tvaru. V přízemí pod okny probíhala průběžná podokenní římsa. Výrazným prvkem uličního průčelí byl v krajní levé ose kvádrový arkýř, vystupující až nad korunní římsu, a dále pak v 6. ose zleva balkon s ozdobnou mříží. Absence stavebních plánů nedovoluje nahlédnout do dispozice vily, kterou bezesporu tvořila jednak privátní část určená jak pro majitele, tak i část pro správu domu. Koneckonců Adresář města Brna z roku 1896 uvádí na adrese Hlinky 104 Franze Kleina jako zahradníka a v roce 1920 také jako služebníka Jakoba Schmidta.
Po smrti Jonase Löw-Beera přešlo v roce 1925 vlastnické právo k nemovitosti na vdovu Linu Löw-Beerovou, která ovšem zemřela již o rok později. Vzhledem k tomu, že manželství Jonase a Liny bylo bezdětné, stali se novými majiteli vily na Hlinkách jejich dva synovci, starší Alfred Placzek, narozený v roce 1870, a mladší Felix Löw-Beer, narozený v roce 1879. Na základě kupní smlouvy přešlo vlastnictví vily již v červnu 1928 na Auguste Löw-Beerovou, manželku Felixe Löw-Beera. Na rozdíl od Jonase a Liny, měli manželé Felix a Auguste tři děti. Nejstaršího Herbeta, narozeného v roce 1912, Georga, narozeného o čtyři roky později v roce 1916, a nejmladší Elišku, narozenou v roce 1922. Než se rodina přestěhovala do svého nového domu na Hlinkách, uváděl Felix Löw-Beer jako své bydliště adresu rodinné firmy Aron & Jakob Löw-Beer Söhne na Ugartově, dnes Václavské ulici 2. Noví majitelé se rozhodli starší neorenesanční vilu radikálně přestavět a adaptovat pro vlastní potřeby. Vzhledem k tomu, že dochovaná úřední korespondence z doby přestavby vily je pokaždé adresována a vyřizována právě Auguste Löw-Beerovou, je možné se domnívat, že to byla právě ona, která celou přestavbu vily iniciovala a řídila. Kromě korespondence se v tomto případě dochovala také stavební dokumentace a instalatérské plány. Mladší, instalatérské plány, jsou datovány do září 1928 a práce zde měla zajišťovat v Brně dobře známá firma J. L. Bacon. Stavební plány jsou sice nedatované, ale zato obsahují signaturu vídeňského architekta Rudolfa Bredla. Z dokumentace celkem jasně vyplývá rozsah adaptace a nové přístavby. Bredl zcela ponechal původní objem stavby směrem do ulice, který pouze nepatrně rozšířil o zazdění okapní uličky mezi sousedním domem číslo 106. Ponechán byl rovněž počet okenních os, avšak radikálně přistoupil k úpravě fasády domu, o které se doposud soudilo, že se jí adaptace z let 1928-1929 nedotkla. Neorenesanční fasádu nahradily jemnější klasicistní či empírové tvary. Uličnímu průčelí nadále dominoval arkýř, snížený ovšem pod korunní římsu, a také balkon s mříží. Naopak zcela zmizel keramický obklad fasády či bosáže, a novým dominantním prvkem se stal kamenný neobarokní vstupní portál do domu, který ovšem musel být navzdory původnímu záměru subtilnější, neboť městská rada kladla za jednu z podmínek stavby, že: ,,Rizalitové zdivo po obou stranách hlavního uličního vchodu do domu smí vystupovat pouze 20 cm přes líc hlavního průčelí." Pod arkýř pak architekt vložil vjezdová vrata do garáže. Část vily vybíhající do zahrady byla pravděpodobně zbořena a na jejím místě vznikla nová přístavba.
Ve střední části uličního průčelí je umístěn vstupní portál, za nímž následuje přístupová chodba. Po jejích stranách byly směrem do ulice umístěny jednak garáže a dále místnost pro služebnictvo s kuchyní. Na chodbu navazuje předsíň s centrálním dřevěným schodištěm. Z předsíně bylo možné vejít také do přístavby, která byla v její přízemní části věnována služebnictvu a správě vily. Hlavní schodiště pak vede do haly s dřevěným obložením stěn, intarzovanými parkety, kazetovým stropem, trojicí obloukových oken a v centrální ose situovaným krbem, obsahující lovecký motiv. Z haly se vstupovalo jednak do dámského pokoje Aguste Löw-Beerové, který se nacházel v místnosti s arkýřem, a dále pak do pánského pokoje Felixe Löw-Beera, na který navazovala jídelna. Ze stavební dokumentace lze usuzovat, že halu se schodištěm obsahovala již starší vila, kterou Bredl v původním objemu zachoval, pouze nepatrně rozšířil a doplnil o nové prvky krbu a trojice oken.
Přístavbou do zahrady prochází středová chodba se vstupy do jednotlivých místností po obou stranách. Zde se nacházely pokoje pro dceru majitelů (Elišku) a jednoho ze synů, koupelny, místnost pro vychovatelku, úklidová místnost a šatna. Chodbu ukončuje kruhově se rozšiřující předsíň, za kterou následuje zimní zahrada a dvojice ložnic majitelů. Přístavbou do zahrady prochází také samostatné litinové schodiště, které vede do mansardové střechy, kam architekt situoval místnosti pro hosty a fotokomoru.
Stavební práce započaly patrně již v první polovině roku 1928, avšak dokončení stavby se podle původních záměrů protáhlo až do následujícího roku. Nečekané průtahy byly, jak píše Auguste Löw-Beerová Zemskému finančnímu ředitelství v žádosti o prodloužení termínu dokončení stavby, zapříčiněny zejména stavbou výstavního areálu v protilehlé poloze. Paradoxně právě s výstavištěm pak budou osudy vily spojeny i v následujících desetiletích. ,,Dům jsem koupila v letošním roce a vzhledem k tomu, že byl částečně zchátralý a nestačil potřebám mé rodiny, musela jsem provést přístavbu a přestavbu. Příslušné stavební plány jsem 20. února 1928 předložila městské radě ke schválení, aby stavba byla osvobozena od daně. Ale i přes horlivost jsem stavební povolení obdržela až 2. června 1928. Kromě toho vznikly konstrukční potíže v důsledku následujících okolností. Kvůli známé nucené výstavbě výstaviště nebyli stavební dělníci k dispozici v dostatečném počtu. Kvůli centralizaci cihel, nastal v Brně velký nedostatek cihel. Společnost AG a železárny v Brně nemohly v důsledku vysoké zaměstnanosti a nedostatku speciálních vozů splnit termíny dodávky betonových nosníků. V důsledku toho jsem nedostala včas objednané nosníky a betonovou římsu." Stavbou vily byl pověřen brněnský stavitel Hermann Mainx. Přestavba byla dokončena 5. června 1929, přičemž kolaudace a užívání stavby proběhlo o měsíc později.
Felix Löw-Beer zemřel na infarkt 30. října 1932. Od té doby obývala vilu patrně jen Aguste Löw-Beerová se svými dětmi. Dcera Eliška pak opustila vilu a Brno, když v roce 1938 odešla do Ženevy studovat mezinárodní školu založenou Společností národů. Další osudy stavby a jejich majitelů jsou samozřejmě spojeny s nacistickou okupací a vznikem protektorátu. V německém Bundesarchivu se k objektu dochovala korespondence z let 1940-1941 mezi zdejšími institucemi a Říšským komisařem pro zacházení s nepřátelským majetkem v Praze. JUDr. Alfred Wechowski, který byl ustanoven jako správce majetku po Augustě Löw-Beerové, podával Říšskému komisaři informaci, že se Augustě Löw-Beerové podařilo odejít z Československa ještě před okupací, přičemž v dubnu 1939 se pohybovala ve francouzském Nice a v létě pak již ve Švýcarsku, odkud z Curychu psala do Brna její pokojské Marii Schauer. Augustě se ve Francii podařilo sejít se svojí dcerou Eliškou a společně pak za dramatických okolností odcestovaly až do Brazílie.
Rekonstruovat využití vily na Hlinkách v průběhu války lze v současnosti pouze částečně. Záhy po okupaci v roce 1939 byla stavba zabavena státní policí, přičemž v roce 1940 je v přihlášce ke zřízení podružného vodoměru uváděn na adrese jako majitel objektu člen SS, jehož jméno bohužel nelze zřetelně přečíst (Franz Meisse?). V roce 1942 se novým majitel vily stala přímo nacistická strana NSDAP München a v kartě nemovitosti je uvedeno i konkrétní jméno SS-Sturmbannführer Dr. H. Barthelmus, Berlin. Je tedy pravděpodobné, že objekt využívali někteří z výše postavených členů SS a NSDAP. Na základě dekretu prezidenta republiky ,,o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů" byla v roce 1946 na stavbu uvalena národní správa. V roce 1954 přešel objekt na Československý stát a o dva roky později na národní podnik Lesoprojekt, ústav pro hospodářskou úpravu lesů v Brandýse nad Labem, závod Brno, který využíval část stavby jako kanceláře.
V roce 1959 se uskutečnil první Mezinárodní veletrh Brno a podnik Brněnské veletrhy a výstavy se začaly zajímat o případné využití staveb v blízkosti veletržního areálu. O vilu Felixe a Auguste Löw-Beerových začaly veletrhy projevovat zájem již v roce 1958. V červenci následujícího roku pak byla uzavřena nájemní smlouva o využití stavby během veletrhu, z níž vyplývá, že v té tobě vilu nevyužíval pouze Lesoprojekt jako kanceláře, ale že se v ní nacházelo také několik nájemních bytů: ,,V budově Hlinky 104 jsou dva umístěny dva byty a 3 svobodárny. Oba byty (nájemníci Ing. G. Novotný a Ing. J. Juřenčák) a jedna svobodárna (nájemník Ing. M. Kelbl) budou odděleny od společenského prostoru po dobu trvání veletrhů tak, že nájemníci budou používat a procházet přízemní chodbou do dvora. Nájemníci dvou svobodáren (s. L. Pospíšilová / místnost č. 24 a s. J. Hudec / místnost č. 12) uzamknou své byty a po dobu trvání veletrhů zajistí si nocleh. Brněnské výstaviště zaplatí jim nocležné, a to za jednu noc 25 Kčs. Pro zahraniční účastníky veletrhu, případně pro pracovníky BVV a zahraničního obchodu bude budova uvolněna na měsíce srpen a září 1959." Fenomenální úspěch Mezinárodního veletrhu a vlna prestiže, která se s brněnským výstavnictvím nesla, vyústily v to, že již v říjnu 1959 vydal Odbor místního hospodářství a dopravy Rady Městského národního výboru v Brně rozhodnutí, ve kterém zrušil užívací právo vily národnímu podniku Lesoprojekt, kterému byly jako náhrada přiděleny prostory na Šilingrově náměstí 2, a naopak užívání přidělil výlučně Brněnským veletrhům. Definitivně se vlastníkem vily staly Brněnské veletrhy a výstavy v roce 1964 a podnik v ní dislokoval svoje tiskové středisko.
Po roce 1989 vystřídala stavba několik soukromých majitelů, přičemž aktuálně je v majetku a užívání soukromé základní školy Heuréka, které tímto děkuji za možnost zpřístupnění objektu a pořízení fotodokumentace.
Mgr. Michal Doležel
Poděkování:
ZŠ HEURÉKA Brno
Petr Houzar, Archiv města Brna
Silvie Klimešová, Brněnské vodárny a kanalizace, a.s.
Lenka Kudělková, Muzeum města Brna
Zdroje:
Archiv města Brna
Brněnské historické stezky
Brněnské vodárny a kanalizace, a.s.
Bundesarchiv
Geni.com
Internetová encyklopedie dějin Brna
Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-venkov
Magistrát města Brna, Odbor vnitřních věcí Moravská zemská knihovna
Moravský zemský archivMuzeum města Brna
Národní památkový ústav, Územní odborné pracoviště Brno
Literatura:
- Adresář Velkého Brna. 28. ročník – 28. Jahrgang. 1930. [Brünn]: Friedr. Irrgang Verlag,
- SMUTNÝ, Bohumír. Brněnští podnikatelé a jejich podniky: 1764-1948 : encyklopedie podnikatelů a jejich rodin. Brno: Statutární město Brno, Archiv města Brna, 2012.
- Lenka Czajkowska, Petr Czajkowski. Zástavba ulice Hlinky po roce 1850 a majetková struktura jednotlivých objektů se zvláštním přihlédnutím k roku 1910. Příspěvek k poznání předměstské architektury města Brna. In: Brno v minulosti a dnes : sborník příspěvků k dějinám a výstavbě Brna, Brno 2006, s. 445-477.
0 komentářů
přidat komentář
