Studentské práce z workshopu v Polici
Putovní workshop s Viktorem Vlachem v Polici nad Metují, 30.9. - 6.10.2013
Andreas Dzikos: Drobné městské intervence
Navrhuji více drobnějších intervencí. Cílem první z nich je nahradit absenci Metuje ve městě alespoň větším zpřístupněním místního potoka Ledhuje. Propojuji tedy ulice U Damiánky s Radimovskou pomocí nově vzniklé cesty na okraji koryta Ledhuje. Návrh se sestává z odstranění bariér u obou vstupů z ulic a z přidání zábradlí a lávky. Druhá intervence se zabývá zpřístupněním a kultivací dvorku u ulice Hvězdecká, která slouží jako pěší tepna mezi hlavním náměstím a sídlištěm. Potenciálem dvorku shledávám jeho intimitu, bránu, historický sloup, strom a pumpu. Kromě vyřešení majetkoprávních vztahů je zde potřeba vyklidit prostor, vydláždit, přidat sezení a otevřít bránu veřejnosti. Třetím návrhem je vytvoření lavice dozděním soklu a zarovnáním s předstoupeným sousedícím domem. Vybrané místo se nachází v uliče propojující ulice U Domiánky s Tomkovou. Posledním návrhem je pískovcová lavice v ulici Hvězdecká. Svojí délkou doplňuje přerušenou alej a nabízí posezení na cestě domů a výhled na místní kostel.
Elena Filková: Polidštiť polické sochy
Nad hlavami nám vysia billboardy, už z diaľky čítam ako lacné sú kuracie prsia v lokálnom supermarkete, míňame viacnásobné dopravné značnie pre autá, nechýba môj obľúbený „cyklisto zosedni z kola“, menšie obchodíky s ovocím a zeleninou šíria farby jesenné, svietia cenovky a akcie, menej č viac drzé plagáty o kultúrnych výzvach a ambíciách, hľadia na mňa prenikavé pohľady politických hláv, za ktorými sa skrýva už menej prenikavá stratégia budúcnosti štátu, výkriky miestnych teanegerov hovoria o nesmrteľnom humanizme a znovunachádzaní faktu, že dospelost je vlastne najviacnechceným stupňom vývoja, decentne sa štylizujúce perníkové výklady, na námestí usmievavá výstavá húb, ktorá mnohých inspirovala k výletu do lesa a miestny ševc vystavuje vo výklade sice len zopár, no o to vyšperkovanějších remeselných skvostov. A medzitým všetkým nás s úctou zdravia polickí svätí. „Ahoj“ kričí z spoza rohu svätý Honza (ako inak Nepomucký), pred autodielmi mávajúcemu svätému Prokopomi trčí spoza dodávky biskupská čpica.
Sú tu? Sú. Obliekli sme im čapky a šály a to nielen kvôli tomu, aby im na jeseň nebola zima, ale snažíme sa poukázať na prítomnost sôch v meste ako potencionálneho mestotvorného čniteľa Police a ich (ne)dôstojné umiestnenie vo vizuálnom smogu mesta. Podnietiť v občnech snahu nájsť si osobnejší vzťah k miestnym „svätým“ jednoduchým gestom.
Aj takto sme našli spoločú reč miestnym vždy usmievavým farárom.
Vojtěch Kaláb: Máchadlo jako stroj na spolupráci
Jedním z nejvíce opomíjených témat ve veřejném prostoru jsou dětská hřiště, jejichž realizace se odbývá sterilními hřišťátky, která děti atomizují na jednotlivých atrakcích a v nejlepším případě jim poskytují pouze nárazové dávky adrenalinu. Díváme-li se na dětská hřiště funkcionalistickou perspektivou můžeme každý herní prvek interpretovat jako stroj, který dětem dá zakusit určtý prožitek. Stejně tak jako dům můžeme interpretovat jako stroj na bydlení, můžeme například prolézaču interpretovat jako stroj pro trénování obratnosti, nebo pískoviště jako stroj na rozvoj tvořivosti. Hřiště U Máchadla představuje stroj na setkávání a spolupráci.
K nejvýznamnějším kvalitám Police nad Metují patří intenzivní společnské vazby mezi obyvateli města. Tato kvalita je však naleptávána rozvojem města formou sídelní kaše v oblastí okolo hlavního tahu a na východním konci. Navrhované hřiště u Máchadla představuje odpověď na tendenci rostoucí sociální atomizace a nabízí možnost spolupráce dětí při hře. Do koryta starého máchadla navrhuji umístit konec dlouhého šroubu, který při otáční vynáší určté množství vody vzhůru. Poté co voda doputuje až na konec šroubu, přepadne do systému korýtek, kterými doputuje přes řadu herních prvků zpět do koryta máchadla.
Vodní dětské hřiště vyžaduje spolupráci na jedné straně díky poměrně vysoké váze šroubu, která pro jediné dítě není zvládnutelná a na druhé straně se mohou děti rozdělit na ty, které ovládají šroub zatímco jiné kladou vodnímu proudu do korýtek různé překážky. Kromě instalace vodního hřiště doporučji citlivě kultivovat půvabné ale bohužel zanedbané máchadlo tak, aby umožnilo putujícím posadit se a zchladit chodidla v chladném proudu. Takto upravené veřejné místo bude mít vysoký potenciál stát se oblíbeným místem setkávání místních obyvatel i turistů z širokého okolí.
Jakub Kopecký: Potok Ledhujka
Potok Ledhujka byl jedním z prvních atributů Police nad Metují, který mne hned po příjezdu do města zaujal. Vodní toky byly ve městech a obcích v rámci historie velkým přínosem a málokteré město jejich potenciál nevyužilo. Tento potok se však krčil v korytu, které nejen, že zabraňovalo jeho rozlití, ale především znemožnilo přístup lidí k vodě. Toho jsme si společně s Andreasem všimli a rozhodli se potok lidem přiblížit. Nadšení z vodoteče znásobilo prodírání se křovím podél opěrné zdi, kdy jsem narazil na tajuplná zákoutí připomínající pražskou Čertovku. Stačil tak malý zásah, kterým byla subtilní síť podél vršku koryta sloužící jako zábradlí s možností občasného přechodu na druhou stranu, či k vodě. Druhým místem bylo malé náměstí sousedící hned s hlavním Polickým náměstím. Malému útulnému prostoru stačilo jen málo, aby mu byl vdechnut život - podélná tržnice s případným využitím jako kavárna, vyčištění prostoru a identifikace pomocí pojmenování po páteru Bouškovi náměstíčku dalo nový smysl. Oba prvky pak spojuje zvědavost - jsem zvědavý, jak vypadají tajemná zákoutí Ledhujky a stejně tak mou zvědavost po informacích z města ukojí jejich promítání v krátkých intervalech na štítovou stěnu jednoho z domů na Bouškově náměstí.
Adam Lacina: Benediktýnský klášter v Polici nad Metují
Jde o to jak naložit s dlouho nepoužívaným klášterem, který tak zmizel z místního povědomí. Hledat jednu funkci pro tak velký objekt by mohlo být zranitelné a v nejhorším případě umrtvující. Vhodnější je rozporcovat ho mezi místní organizace a lidi, vrátit na mentální mapu Police a nechat ať se děje vůle... Proces byl již zažehnut, teď to chce jen přiložit pořádné bukové poleno. Přímo uvnitř funguje část ZUŠky, smuteční síň, muzeum-sklad a také bydlení. Návrh se skládá z drobných zásahů spojující klášter zpět s obcí: Propojení kláštera s prostorem Kostelní ulice; parkové úpravy podél hřbitovní zdi; sad v lapidáriu za klášterem; navrácení důstojnosti vstupu do smuteční síně a v neposlední řadě využití vnitřní rajské zahrady jako venkovního divadla, či kina. Tyto drobné zásahy snad pomůžou navrátit klášter do středu dění Police.
Jiří Lukáš: Škola v Polici
V říjnovém Polickém měsíčíku byl otištěn součsný návrh na nový vzhled školních budov. Myslím si, že je možné i jiné, lepší řešení.
Škola je po klášteru největší budovou v Polici. Je důležitou součástí panoramatu města. Všechny domy v Polici dnes tvoří jeden celek, snad jen s výjimkou lékárny. Nově navržená fasáda však vše přebíjí. Chová se hrubě, jak ke svému okolí, tak k samotným školním budovám. Dál bych rád zmínil fakt, že škola je stále městskou institucí. Má za úkol děti vzdělávat a vychovávat. Měla by být autoritou, nejen pro děti. Chápu, že první asociací ke slovu škola jsou děti a k dětem barvy. Důležité však je, že děti radši barvy používají, než aby je obdivovaly. Daleko radši kreslí, než procházejí galerii.
Důvodů, proč tímto návrhem nesouhlasím, je víc, dovolte mi však popsat tento protinávrh.
Budovy jsou bíle omítnuté, jen zdi objímající hřiště mají črný sokl natřený tabulovou barvou. Hřiště tak šplhá i na stěny školy. Je to prostor pro dětské hry, vzkazy a stížnosti. Každý déšť tabuli omyje a zábava zače nanovo. Na fasádu se dále propisují důležité místnosti ve formě dřevěného obložení s popisy kabinetů, sborovny, ředitelny atd. Děti tak vědí, na které okno si dát pozor a rodič zas poznají, kde ve škole najdou to, co hledají. Třetím a posledním z prostých zásahů jsou barevné žaluzie, které chrání třídy natočné ke slunci a zároveň nahodile zdobí budovy školy.
Všechny změny fasády vedou k lepšímu vztahu s dětmi, vámi a s okolní zástavbou. Škola může být hravá, a zároveň jednoduchá a účlná.
Lucie Pavlištíková: Sochy v krajině
Řád benediktinů v době své největší slávy výrazně ovlivnil ráz krajiny v okolí Police. Některé zásahy jsou dodnes čtelné, jiné zmizely a pár jich také zůstává na svém místě dál, avšak s již jiným účnkem než dříve. Takto zůstalo na kopci v místech dnes nazývaných jako Strážnice, Záměstí č Svatojosefské položení tři sochy, které dominovaly městu a zároveň jej opatrovaly. Stály na křížové cestě na Ostaš a do Hronova. Mým cílem je vrátit zpět jejich pěší návaznost a tím je veřejnosti zpřístupnit. Částečě je vrátit do běžného života občnů Police. Přitom chci využít jejich polohy nad městem, kdy získáváme možnost výhledu do krajiny. Proto bych částečě okolí sochy vydláždila, vytvořila místo kam si sednout.
Ondřej Pchálek: Police pro Polici nejen do šuplete
Když to zpětně zobecním, v Polici jsem vytvářel zdi, č snad lépe rozhraní. Navrhl jsem jich několik druhů:
Val
Police nikdy neměla hradby. Několikrát byla zplundrována cizími vojáky. Lidé se běželi schovat do skal na Ostaši. Dnes už nikdo nemá čs schovávat se ve skalách, strávil by tím většinu dne. Něco prochází městem neustále. Projekt se snaží zlehka navést na novou diskusi o hradbách. Armáda, která dnes prochází městem je, pravda, trochu jiného charakteru. Má podobu velkých č malých krabic, které s rámusem (a výfukem) projíždějí okolo historického centra. Jejich dráha má možná charakter těžko překonatelného příkopu, ve kterém však hučí rozvodněná řeka. Doprava si svým hlukem, dusotem přivolává v našich městech přemíru pozornosti, avšak zároveň své okolí zcela ignoruje. Jakoby městy procházela nekončící armáda hluchoněmých. A tak vytváří ve svém okolí místa naprosté ignorance. (To podstatné je dnes totiž uvnitř krabice)
Slova už ale příliš přesahují elementárnost až banálnost projektu.
Orloj
Police nikdy nepotřebovala orloj a nejspíš ho nepotřebuje ani dnes. Ale mne při příjezdu do Police při prvním pohledu zaujala tato důsledná zeď ze stromů tújí, která zakrývala mohutnou budovu školy. Aneb „jak použít strom jako skálu“. Z pohledu dítěte, které si v sobě snad každý architekt snaží aspoň trochu udržet, mne zaujala možnost proskakování a prolézání skrze hradbu stromů. Navrhl jsem však orloj. Ten funguje tak, že o každé přestávce jsou děti vypuštěny na školní dvůr a protože zde jinak není moc co na práci, mnozí budou zákonitě lézt po schodištích nahoru a dolů a ze strany ulice se budou objevovat mezi stromy, vylézat a zase zalézat. Ostatní zůstanou dole a budou na hodinové postavy pokřikovat, nebo si snad pod nenadálou tribunou zahrají pár her.
Orloj chce být zároveň letní scénou vedlejšího divadla, někdy hledištěm, někdy jevištěm, do dvora č do ulice.
Vstup do vsi
Místo je rozhraním ryze městské a ryze vesnické Police. Řešení jako ze škatulky. Deset rozdílů = 2 x zeď, otvor, 6 stromů a schody do parku. Ten je dnes přístupný zezadu ze strany JZD a rostlé vesnice, se kterou se jako (pouhopouhý) kultivovaný městský park nemůže měřit.
Police pro Polici nejen do šuplete
Na místě mezi dvěma náměstími se pravděpodobně v nejbližších letech nic nepostaví. Dnes se tam občs uspořádá trh, je to ofiko tržní plácek i s cedulí.
Trh dnes funguje tak, že přijede náklaďák, vyskládá krabice se zbožím a postaví na místo prodavač, který tam celý den mrzne nebo se (z pohledu vnějšího pozorovatele) může ukousat nudou. Lidé se mezitím probírají krabicemi rozloženými na betonové dlažbě a prodírají se úzkými uličami. Má to svoje kouzlo, které možná zmizí. Podobně jako když se stěhujeme do nového bytu a po čse věci z krabic vyskládáme do svých polic...
Vojtěch Stoklasa: Zpřístupnění městských věží
Kolem města leží řada míst, ze kterých je možné pozorovat jak město tak unikátní krajinu. Ve městě samotném však není vyhlídka žádná. Toto lze změnit pouhým zpřístupněním radničí a kostelní věže.
Radničí věž bude zpřístupňována na Den čské státnosti a zprostředkovávat pohled ze samého srdce města. Z veřejného prostoru radnice pokračje schodiště na půdu, za jejímiž zamčnými dveřmi končí povědomí běžného občna. Můj návrh odkrývá tajemství zamčných dveří a ukazuje cestu za krajinně-městským panoramatem z centra města. Na půdě najdeme dveře vedoucí do věže. Za nimi jsou závaží radničích hodin, zahneme doleva a vystoupáme po schodišti o patro výš, k hodinám. Následuje další schodiště a další poschodí s hodinovými ciferníky. Poté je velice strmé schodiště, přechod na traverzu a průchod na střechu, kde je již ono kýžené panorama.
Neskutečě poetická a historii nasycená cesta na kostelní věž bude otevírána na svátek Nanebevzetí Panny Marie, které je kostel zasvěcen. Z prvního klášterního dvora vstoupíme přímo do hlavních vstupních dveří, které jsou v součsné době v rukou nájemníka. Odbočíme doleva a projdeme dveřmi do zapomenutého točtého schodiště, jež je pozůstatkem gotické kostelní věže. Vystoupíme až do klášterního krovu. Zde projdeme skulinou do kostelního krovu, následuje schodiště a cesta půdou do věže, kde na nás opět čkají hodiny a schodiště na vrchol věže.
Architektura lze tvořit mnohdy levně a občs i zcela zdarma. Police nad Metují je toho důkazem.
Navrhuji více drobnějších intervencí. Cílem první z nich je nahradit absenci Metuje ve městě alespoň větším zpřístupněním místního potoka Ledhuje. Propojuji tedy ulice U Damiánky s Radimovskou pomocí nově vzniklé cesty na okraji koryta Ledhuje. Návrh se sestává z odstranění bariér u obou vstupů z ulic a z přidání zábradlí a lávky. Druhá intervence se zabývá zpřístupněním a kultivací dvorku u ulice Hvězdecká, která slouží jako pěší tepna mezi hlavním náměstím a sídlištěm. Potenciálem dvorku shledávám jeho intimitu, bránu, historický sloup, strom a pumpu. Kromě vyřešení majetkoprávních vztahů je zde potřeba vyklidit prostor, vydláždit, přidat sezení a otevřít bránu veřejnosti. Třetím návrhem je vytvoření lavice dozděním soklu a zarovnáním s předstoupeným sousedícím domem. Vybrané místo se nachází v uliče propojující ulice U Domiánky s Tomkovou. Posledním návrhem je pískovcová lavice v ulici Hvězdecká. Svojí délkou doplňuje přerušenou alej a nabízí posezení na cestě domů a výhled na místní kostel.
Elena Filková: Polidštiť polické sochy
Nad hlavami nám vysia billboardy, už z diaľky čítam ako lacné sú kuracie prsia v lokálnom supermarkete, míňame viacnásobné dopravné značnie pre autá, nechýba môj obľúbený „cyklisto zosedni z kola“, menšie obchodíky s ovocím a zeleninou šíria farby jesenné, svietia cenovky a akcie, menej č viac drzé plagáty o kultúrnych výzvach a ambíciách, hľadia na mňa prenikavé pohľady politických hláv, za ktorými sa skrýva už menej prenikavá stratégia budúcnosti štátu, výkriky miestnych teanegerov hovoria o nesmrteľnom humanizme a znovunachádzaní faktu, že dospelost je vlastne najviacnechceným stupňom vývoja, decentne sa štylizujúce perníkové výklady, na námestí usmievavá výstavá húb, ktorá mnohých inspirovala k výletu do lesa a miestny ševc vystavuje vo výklade sice len zopár, no o to vyšperkovanějších remeselných skvostov. A medzitým všetkým nás s úctou zdravia polickí svätí. „Ahoj“ kričí z spoza rohu svätý Honza (ako inak Nepomucký), pred autodielmi mávajúcemu svätému Prokopomi trčí spoza dodávky biskupská čpica.
Sú tu? Sú. Obliekli sme im čapky a šály a to nielen kvôli tomu, aby im na jeseň nebola zima, ale snažíme sa poukázať na prítomnost sôch v meste ako potencionálneho mestotvorného čniteľa Police a ich (ne)dôstojné umiestnenie vo vizuálnom smogu mesta. Podnietiť v občnech snahu nájsť si osobnejší vzťah k miestnym „svätým“ jednoduchým gestom.
Aj takto sme našli spoločú reč miestnym vždy usmievavým farárom.
Vojtěch Kaláb: Máchadlo jako stroj na spolupráci
Jedním z nejvíce opomíjených témat ve veřejném prostoru jsou dětská hřiště, jejichž realizace se odbývá sterilními hřišťátky, která děti atomizují na jednotlivých atrakcích a v nejlepším případě jim poskytují pouze nárazové dávky adrenalinu. Díváme-li se na dětská hřiště funkcionalistickou perspektivou můžeme každý herní prvek interpretovat jako stroj, který dětem dá zakusit určtý prožitek. Stejně tak jako dům můžeme interpretovat jako stroj na bydlení, můžeme například prolézaču interpretovat jako stroj pro trénování obratnosti, nebo pískoviště jako stroj na rozvoj tvořivosti. Hřiště U Máchadla představuje stroj na setkávání a spolupráci.
K nejvýznamnějším kvalitám Police nad Metují patří intenzivní společnské vazby mezi obyvateli města. Tato kvalita je však naleptávána rozvojem města formou sídelní kaše v oblastí okolo hlavního tahu a na východním konci. Navrhované hřiště u Máchadla představuje odpověď na tendenci rostoucí sociální atomizace a nabízí možnost spolupráce dětí při hře. Do koryta starého máchadla navrhuji umístit konec dlouhého šroubu, který při otáční vynáší určté množství vody vzhůru. Poté co voda doputuje až na konec šroubu, přepadne do systému korýtek, kterými doputuje přes řadu herních prvků zpět do koryta máchadla.
Vodní dětské hřiště vyžaduje spolupráci na jedné straně díky poměrně vysoké váze šroubu, která pro jediné dítě není zvládnutelná a na druhé straně se mohou děti rozdělit na ty, které ovládají šroub zatímco jiné kladou vodnímu proudu do korýtek různé překážky. Kromě instalace vodního hřiště doporučji citlivě kultivovat půvabné ale bohužel zanedbané máchadlo tak, aby umožnilo putujícím posadit se a zchladit chodidla v chladném proudu. Takto upravené veřejné místo bude mít vysoký potenciál stát se oblíbeným místem setkávání místních obyvatel i turistů z širokého okolí.
Jakub Kopecký: Potok Ledhujka
Potok Ledhujka byl jedním z prvních atributů Police nad Metují, který mne hned po příjezdu do města zaujal. Vodní toky byly ve městech a obcích v rámci historie velkým přínosem a málokteré město jejich potenciál nevyužilo. Tento potok se však krčil v korytu, které nejen, že zabraňovalo jeho rozlití, ale především znemožnilo přístup lidí k vodě. Toho jsme si společně s Andreasem všimli a rozhodli se potok lidem přiblížit. Nadšení z vodoteče znásobilo prodírání se křovím podél opěrné zdi, kdy jsem narazil na tajuplná zákoutí připomínající pražskou Čertovku. Stačil tak malý zásah, kterým byla subtilní síť podél vršku koryta sloužící jako zábradlí s možností občasného přechodu na druhou stranu, či k vodě. Druhým místem bylo malé náměstí sousedící hned s hlavním Polickým náměstím. Malému útulnému prostoru stačilo jen málo, aby mu byl vdechnut život - podélná tržnice s případným využitím jako kavárna, vyčištění prostoru a identifikace pomocí pojmenování po páteru Bouškovi náměstíčku dalo nový smysl. Oba prvky pak spojuje zvědavost - jsem zvědavý, jak vypadají tajemná zákoutí Ledhujky a stejně tak mou zvědavost po informacích z města ukojí jejich promítání v krátkých intervalech na štítovou stěnu jednoho z domů na Bouškově náměstí.
Adam Lacina: Benediktýnský klášter v Polici nad Metují
Jde o to jak naložit s dlouho nepoužívaným klášterem, který tak zmizel z místního povědomí. Hledat jednu funkci pro tak velký objekt by mohlo být zranitelné a v nejhorším případě umrtvující. Vhodnější je rozporcovat ho mezi místní organizace a lidi, vrátit na mentální mapu Police a nechat ať se děje vůle... Proces byl již zažehnut, teď to chce jen přiložit pořádné bukové poleno. Přímo uvnitř funguje část ZUŠky, smuteční síň, muzeum-sklad a také bydlení. Návrh se skládá z drobných zásahů spojující klášter zpět s obcí: Propojení kláštera s prostorem Kostelní ulice; parkové úpravy podél hřbitovní zdi; sad v lapidáriu za klášterem; navrácení důstojnosti vstupu do smuteční síně a v neposlední řadě využití vnitřní rajské zahrady jako venkovního divadla, či kina. Tyto drobné zásahy snad pomůžou navrátit klášter do středu dění Police.
Jiří Lukáš: Škola v Polici
V říjnovém Polickém měsíčíku byl otištěn součsný návrh na nový vzhled školních budov. Myslím si, že je možné i jiné, lepší řešení.
Škola je po klášteru největší budovou v Polici. Je důležitou součástí panoramatu města. Všechny domy v Polici dnes tvoří jeden celek, snad jen s výjimkou lékárny. Nově navržená fasáda však vše přebíjí. Chová se hrubě, jak ke svému okolí, tak k samotným školním budovám. Dál bych rád zmínil fakt, že škola je stále městskou institucí. Má za úkol děti vzdělávat a vychovávat. Měla by být autoritou, nejen pro děti. Chápu, že první asociací ke slovu škola jsou děti a k dětem barvy. Důležité však je, že děti radši barvy používají, než aby je obdivovaly. Daleko radši kreslí, než procházejí galerii.
Důvodů, proč tímto návrhem nesouhlasím, je víc, dovolte mi však popsat tento protinávrh.
Budovy jsou bíle omítnuté, jen zdi objímající hřiště mají črný sokl natřený tabulovou barvou. Hřiště tak šplhá i na stěny školy. Je to prostor pro dětské hry, vzkazy a stížnosti. Každý déšť tabuli omyje a zábava zače nanovo. Na fasádu se dále propisují důležité místnosti ve formě dřevěného obložení s popisy kabinetů, sborovny, ředitelny atd. Děti tak vědí, na které okno si dát pozor a rodič zas poznají, kde ve škole najdou to, co hledají. Třetím a posledním z prostých zásahů jsou barevné žaluzie, které chrání třídy natočné ke slunci a zároveň nahodile zdobí budovy školy.
Všechny změny fasády vedou k lepšímu vztahu s dětmi, vámi a s okolní zástavbou. Škola může být hravá, a zároveň jednoduchá a účlná.
Lucie Pavlištíková: Sochy v krajině
Řád benediktinů v době své největší slávy výrazně ovlivnil ráz krajiny v okolí Police. Některé zásahy jsou dodnes čtelné, jiné zmizely a pár jich také zůstává na svém místě dál, avšak s již jiným účnkem než dříve. Takto zůstalo na kopci v místech dnes nazývaných jako Strážnice, Záměstí č Svatojosefské položení tři sochy, které dominovaly městu a zároveň jej opatrovaly. Stály na křížové cestě na Ostaš a do Hronova. Mým cílem je vrátit zpět jejich pěší návaznost a tím je veřejnosti zpřístupnit. Částečě je vrátit do běžného života občnů Police. Přitom chci využít jejich polohy nad městem, kdy získáváme možnost výhledu do krajiny. Proto bych částečě okolí sochy vydláždila, vytvořila místo kam si sednout.
Ondřej Pchálek: Police pro Polici nejen do šuplete
Když to zpětně zobecním, v Polici jsem vytvářel zdi, č snad lépe rozhraní. Navrhl jsem jich několik druhů:
Val
Police nikdy neměla hradby. Několikrát byla zplundrována cizími vojáky. Lidé se běželi schovat do skal na Ostaši. Dnes už nikdo nemá čs schovávat se ve skalách, strávil by tím většinu dne. Něco prochází městem neustále. Projekt se snaží zlehka navést na novou diskusi o hradbách. Armáda, která dnes prochází městem je, pravda, trochu jiného charakteru. Má podobu velkých č malých krabic, které s rámusem (a výfukem) projíždějí okolo historického centra. Jejich dráha má možná charakter těžko překonatelného příkopu, ve kterém však hučí rozvodněná řeka. Doprava si svým hlukem, dusotem přivolává v našich městech přemíru pozornosti, avšak zároveň své okolí zcela ignoruje. Jakoby městy procházela nekončící armáda hluchoněmých. A tak vytváří ve svém okolí místa naprosté ignorance. (To podstatné je dnes totiž uvnitř krabice)
Slova už ale příliš přesahují elementárnost až banálnost projektu.
Orloj
Police nikdy nepotřebovala orloj a nejspíš ho nepotřebuje ani dnes. Ale mne při příjezdu do Police při prvním pohledu zaujala tato důsledná zeď ze stromů tújí, která zakrývala mohutnou budovu školy. Aneb „jak použít strom jako skálu“. Z pohledu dítěte, které si v sobě snad každý architekt snaží aspoň trochu udržet, mne zaujala možnost proskakování a prolézání skrze hradbu stromů. Navrhl jsem však orloj. Ten funguje tak, že o každé přestávce jsou děti vypuštěny na školní dvůr a protože zde jinak není moc co na práci, mnozí budou zákonitě lézt po schodištích nahoru a dolů a ze strany ulice se budou objevovat mezi stromy, vylézat a zase zalézat. Ostatní zůstanou dole a budou na hodinové postavy pokřikovat, nebo si snad pod nenadálou tribunou zahrají pár her.
Orloj chce být zároveň letní scénou vedlejšího divadla, někdy hledištěm, někdy jevištěm, do dvora č do ulice.
Vstup do vsi
Místo je rozhraním ryze městské a ryze vesnické Police. Řešení jako ze škatulky. Deset rozdílů = 2 x zeď, otvor, 6 stromů a schody do parku. Ten je dnes přístupný zezadu ze strany JZD a rostlé vesnice, se kterou se jako (pouhopouhý) kultivovaný městský park nemůže měřit.
Police pro Polici nejen do šuplete
Na místě mezi dvěma náměstími se pravděpodobně v nejbližších letech nic nepostaví. Dnes se tam občs uspořádá trh, je to ofiko tržní plácek i s cedulí.
Trh dnes funguje tak, že přijede náklaďák, vyskládá krabice se zbožím a postaví na místo prodavač, který tam celý den mrzne nebo se (z pohledu vnějšího pozorovatele) může ukousat nudou. Lidé se mezitím probírají krabicemi rozloženými na betonové dlažbě a prodírají se úzkými uličami. Má to svoje kouzlo, které možná zmizí. Podobně jako když se stěhujeme do nového bytu a po čse věci z krabic vyskládáme do svých polic...
Vojtěch Stoklasa: Zpřístupnění městských věží
Kolem města leží řada míst, ze kterých je možné pozorovat jak město tak unikátní krajinu. Ve městě samotném však není vyhlídka žádná. Toto lze změnit pouhým zpřístupněním radničí a kostelní věže.
Radničí věž bude zpřístupňována na Den čské státnosti a zprostředkovávat pohled ze samého srdce města. Z veřejného prostoru radnice pokračje schodiště na půdu, za jejímiž zamčnými dveřmi končí povědomí běžného občna. Můj návrh odkrývá tajemství zamčných dveří a ukazuje cestu za krajinně-městským panoramatem z centra města. Na půdě najdeme dveře vedoucí do věže. Za nimi jsou závaží radničích hodin, zahneme doleva a vystoupáme po schodišti o patro výš, k hodinám. Následuje další schodiště a další poschodí s hodinovými ciferníky. Poté je velice strmé schodiště, přechod na traverzu a průchod na střechu, kde je již ono kýžené panorama.
Neskutečě poetická a historii nasycená cesta na kostelní věž bude otevírána na svátek Nanebevzetí Panny Marie, které je kostel zasvěcen. Z prvního klášterního dvora vstoupíme přímo do hlavních vstupních dveří, které jsou v součsné době v rukou nájemníka. Odbočíme doleva a projdeme dveřmi do zapomenutého točtého schodiště, jež je pozůstatkem gotické kostelní věže. Vystoupíme až do klášterního krovu. Zde projdeme skulinou do kostelního krovu, následuje schodiště a cesta půdou do věže, kde na nás opět čkají hodiny a schodiště na vrchol věže.
Architektura lze tvořit mnohdy levně a občs i zcela zdarma. Police nad Metují je toho důkazem.
0 komentářů
přidat komentář
