... Tohle je případ, kdy bych to klidně i podepsal. Barák "stojí v řadě", má dostatečně zajímavej výraz, a přece se rozkraveně neprsí do širýho okolí. Ještě to jde (kromě zbourání) taky zkazit tím, že tomu vymění opláštění, jako to udělali u Albatrosu a nebo u Omnipolu – u dvou rozumnejch a hezkejch baráků podobnýho druhu (Jasně, Albatros nebyl brutalismus!)
Ale je potíž, když se při tom ochranářství UŽ ZASE šermuje nešikovnými paralelami... A to v naivní víře, že se tím argumenty pro ochranu posílí! Být osnovateli té petice, tak se starám o to, aby nikoho v širém světě ani nenapadlo spojovat tuhle stavbu s hrůzami hrůzovatými, jakými byly hotel Praha nabo Transgas. Jako moru bych se téhle souvislosti štítil a bál bych se, ať se ten můj ochraňovaný domeček ódiem těchhle výtvorů, probůh, nenakazí.
A ono ne! Ještě si to tam vyvěsí jako transparent a doufají, že když budou dělat pořád dokola to samé, tak bude výsledek jiný. Zas vám to zbourají a zas to bude jen proto, že u architektury vyzdvihujete věci, které si vyzdvihovat nezaslouží, a nenabádáte lidi, aby si cenili toho, co je oceněníhodné.
Tak tohle je případ, vážený pane Šakale, kdy by to brutalistní a nepatřičné betonové svinstvo mělo jít co nejdříve k zemi.
A nesouhlasím s Vámi, je to barák patřící do kategorie hrůz jako je Prior v Jihlavě, bankovní budova na Smíchově, Transgas, prošívaná deka v Praze, Pakul, Trojpyj, administrativní budova ČKD na Můstku, hotel Intercontinental, obchodní centrum v Hostivaři a samozřejmě také obchodní dům Kotva.
... Vy to holt máte zas vobráceně.
Ti petenti by všechny ty domy nejradši dali na poštovní známky. A Vy byste zas hodnotil veřejné stavby reálného socialismu perunitem.
Rád bych podpořil výzvu k veřejné debatě o poválečné architektuře. Protože mne to nepochopení veřejnosti laické i odborné trápí v podstatě od dětství, kdy jsem začal rozlišovat krásu od ošklivosti, psal jsem někdy v roce 2007 sloupky o ismech do lidovek. Architektura má totiž svůj sloh a jazyk a je třeba jí umět číst a rozumět jí. Je to jak rozumět řeči zvířat. Některé domy jsou jak básně a člověka inspirují a povznáší, jiné jsou jak kulometna palba, jiné hluché a nicneříkající, jiné užvaněné. Nemyslím, že je třeba všechny chránit jak archeologickou vrstvu, přežít si zaslouží ty, které své okolí obohacují a inspirují a rozvíjejí génius loci. Když ale chci s kolegy na toto téma rozvést diskuzi, není k tomu moc ochota. Dokud budeme kvalitu považovat za relativní věc, nepodaří se nám ty domy uhájit, protože ty důvody budou jednoduše nesrozumitelné, jak je i řada těch domů samotných stejně jak těch textů o nich. Až se naučíme interpretovat příběhy, které ty domy samy vypráví, najdeme přirozeně i podporu široké veřejnosti, která se s nimi bude identifikovat. Ale vůbec to není samozřejmé. Jaký příběh vlastně poválečná architektura vypráví? Nebo, říká vůbec něco o době a o lidech? Proč je to tak neuchopitelné? Filip Topol se v jedné své písni ptal sám sebe, co když jsem neopodstatnělý?
Velice přesně otevřel debatu krátký film Vetřelci a volavky v roce 2008, kde ty klíčové otázky položil v závěru David Černý.
www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10169621461-vetrelci-a-volavk y/
Jsou tam věci skvělé, ale i brakové a béčkové. Je pozoruhodné, jak architektura 60. let je invenční a v normalizační době 70. let zapouzdřená a vytěsňující současné vlivy a tendence. Pro mne je základní rozdíl mezi Transgasem a Pakulem. Zatímco za první jsem demonstroval, za druhý bych se prát nešel. A nemyslím si, že jde o subjektivní názor, dokud si náš vkus obecně nenarovnáme a budeme se topit v dnešním pokrytectví, porostou nám tu dál podobné mastodontní neforemné obludy. Zatímco po válce probíhala masivní industrializace stavebnictví, v 70. letech už bylo zřejmé, že je třeba architekturu humanizovat, že to je jinak neudržitelné. Zde vidím nosný příběh, jak rozlišit áčkovou architekturu od béčkové, tedy tu, co si ochranu zaslouží, od té, kterou lze oželet. A tak narovnat i dnešní nediskuzi, která základní věci v podstatě neřeší, aby se náhodou někoho nedotkla, kdy místo odborné kritiky bují plevel komerční adorace.
Vážený pane Víchu, uvádíte velmi trefný a přiléhavý příměr, jenž je zároveň, podle mého názoru i vynikajícím kritériem pro hodnocení: "mastodontní neforemné obludy".
Takže stavba ve veřejném prostoru z pohledu obyčejnégho diváka - chodce, občana města a státu:
- Prior v Jihlavě - mastodontní neforemná obluda v historickém centru města,
- Pakul - mastodontní neforemná obluda, naprosto nesouměřitelná s okolím, bylo třeba kvůli ní vybourat mnoho hezkých domů,
- prošívaná deka - mastodontní neforemná obluda v historickém centru města vedle krásné novorenesanční budovy,
- Transgas - mastodontní neforemná obluda v historickém centru města, nerespektující okolí, nehodící se mezi domy v historizujících slozích,
- administrativní budova bývalých Vojenských staveb - mastodontní neforemná obluda se dvěma zvýrazněnými komíny, jako pěst na oko mezi dvěma klasicistními domy jež mají příjemné hezké oku lahodící tvarosloví.
A tak by se pane Víchu dalo pokračovat hodně dlouho.
Řešení? Perunit, hodně perunitu, jak zde píše pan Šakal.
-
Pane Chlumecký, děkuji, ale nemohu souhlasit, že všechny ty domy házíte do jednoho pytle! Asi je třeba to probrat. Pro mne byl a je Transgas (1966-78) vysoce kultivovanou stavbou, s velkými a bohužel nedoceněnými a nepochopenými estetickými a městotvornými kvalitami. To že na jeho terasách nebyly kvetoucí zahrady a funkční fontány, ale parkovala tam auta a byl nepořádek, byl právě projev nepochopení a začátek jeho konce. V architektuře vždy šlo a jde o styl. Když dům nemá styl, nemá architekturu a jakoby nebyl. Barevný a technologicky inovativní a kolážově scénograficky komponovaný komplex budov a teras Transgasu prostě už nebyl uniformně brutalistní, ale jedná se o dramaticky kreativní a zápaďácky postmoderní hi-tech, který tehdy ještě držel krok s dobovou světovou špičkou, s Fosterem či Stirlingem. Že byl nový soubor domů k historické zástavbě kontrastní, máte pravdu. Stejně jako ještě brutalistní Kotva či Intercontinental. Dodnes tyto necitlivé vstupy bohužel nejsou tabu, jak vidíme např. u Masaryčky, která v této bezohlednosti vesele pokračuje, nehledíc nalevo napravo.
Budově Vojenských staveb, jak správně píše šakal, tuto agresi vytýkat nelze, drží uliční čáru i korunní římsu, jak z učebnice revitalizace historických měst. Proto se nejedná o brutalistní architekturu, ale o provokativní postmoderní koláž, která si hraje s významy parteru a střešní krajiny, s motivem nezbytných mašinistických trubek komínu ala dvojitý výfuk od auta, což bylo v 70. letech stylově trendy. Zajímavé by bylo srovnat tento dům (1973-82) s Teplotechnou od Machoninové (1975-84), nebo s ČKD od Šrámkové z (1976-83), jak se u nich postupně stále více prosazuje znovuobjevený princip trojdělení tradiční fasády se soklem se vstupním portálem a obchody, s vlastní fasádou s rytmem oken a se střechou nad římsou.
Je to jak znovuobjevit verše či rytmus a melodii, které se i v originál britském, francouzském a následně východním a globálním brutalismu na poválečných 20 let ztratily, což vedlo ke zmiňované neforemnosti a drásající kakofonii, kdy architektura vypustila tvarosloví a jen si tak vrcholně moderně chrčela, syčela a žvatlala, či prostě jen byla, aniž by měla potřebu něco říkat a vyjadřovat. Či, abychom jí jen nekřivdili, prostě obrazoborecky vyjadřovala to, že nechce nic znamenat, že je jen světlo a vzduch, jinak nic. Protože je důležitější realisticky být a žít, než si něco myslit nebo i, nedej Bože, něco pojmenovávat a řešit. Já jako „Husákovo dítě“ si pamatuji školní indoktrinaci materialismu nad idealismem, která sloužila diktatuře proletariátu vytěsnit moudra inteligence a ospravedlnit nástup dělníků a rolníků na místa ředitelů a odsun filozofů do kotelen. Proletářský brutalismus nevznikl ve východním bloku. Marx s Engelsem byli Němci žijící v Londýně. Je to celé vlastně úžasný příběh, kus historie, který nám tato pražská postmoderní stavba představuje. Nevím, proč se historici ve svém dopise důsledně vyhýbají stylovému zařazení domu, který chtějí zachránit, a tyto jemu vlastní progresivní znaky nezmiňují a mluví jen záhadně o jakémsi "logotypu" a neopakovatelném geniu loci, jakoby se styděli říct, že jde o POSTMODERNÍ architekturu, ke všemu jednu z prvních u nás!
Přidat nový komentář
Diskusní příspěvky vyjadřují stanoviska čtenářů, která se mohou lišit od stanovisek redakce. Všechny příspěvky musí být schváleny redaktorem dříve než budou zveřejněny.
Redakce archiweb.cz ctí v maximální možné míře svobodu slova, nicméně ve výjimečných případech si vyhrazuje právo smazat nebo opatřit komentářem příspěvek, který se netýká tématu diskuse, porušuje platné zákony ČR nebo dobré jméno portálu, obsahuje vulgarismy nebo má reklamní charakter.
Ale je potíž, když se při tom ochranářství UŽ ZASE šermuje nešikovnými paralelami... A to v naivní víře, že se tím argumenty pro ochranu posílí! Být osnovateli té petice, tak se starám o to, aby nikoho v širém světě ani nenapadlo spojovat tuhle stavbu s hrůzami hrůzovatými, jakými byly hotel Praha nabo Transgas. Jako moru bych se téhle souvislosti štítil a bál bych se, ať se ten můj ochraňovaný domeček ódiem těchhle výtvorů, probůh, nenakazí.
A ono ne! Ještě si to tam vyvěsí jako transparent a doufají, že když budou dělat pořád dokola to samé, tak bude výsledek jiný. Zas vám to zbourají a zas to bude jen proto, že u architektury vyzdvihujete věci, které si vyzdvihovat nezaslouží, a nenabádáte lidi, aby si cenili toho, co je oceněníhodné.
Ach jo... (7:- /)
A nesouhlasím s Vámi, je to barák patřící do kategorie hrůz jako je Prior v Jihlavě, bankovní budova na Smíchově, Transgas, prošívaná deka v Praze, Pakul, Trojpyj, administrativní budova ČKD na Můstku, hotel Intercontinental, obchodní centrum v Hostivaři a samozřejmě také obchodní dům Kotva.
Ti petenti by všechny ty domy nejradši dali na poštovní známky. A Vy byste zas hodnotil veřejné stavby reálného socialismu perunitem.
(7:- P)
www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10169621461-vetrelci-a-volavk y/
Jsou tam věci skvělé, ale i brakové a béčkové. Je pozoruhodné, jak architektura 60. let je invenční a v normalizační době 70. let zapouzdřená a vytěsňující současné vlivy a tendence. Pro mne je základní rozdíl mezi Transgasem a Pakulem. Zatímco za první jsem demonstroval, za druhý bych se prát nešel. A nemyslím si, že jde o subjektivní názor, dokud si náš vkus obecně nenarovnáme a budeme se topit v dnešním pokrytectví, porostou nám tu dál podobné mastodontní neforemné obludy. Zatímco po válce probíhala masivní industrializace stavebnictví, v 70. letech už bylo zřejmé, že je třeba architekturu humanizovat, že to je jinak neudržitelné. Zde vidím nosný příběh, jak rozlišit áčkovou architekturu od béčkové, tedy tu, co si ochranu zaslouží, od té, kterou lze oželet. A tak narovnat i dnešní nediskuzi, která základní věci v podstatě neřeší, aby se náhodou někoho nedotkla, kdy místo odborné kritiky bují plevel komerční adorace.
Takže stavba ve veřejném prostoru z pohledu obyčejnégho diváka - chodce, občana města a státu:
- Prior v Jihlavě - mastodontní neforemná obluda v historickém centru města,
- Pakul - mastodontní neforemná obluda, naprosto nesouměřitelná s okolím, bylo třeba kvůli ní vybourat mnoho hezkých domů,
- prošívaná deka - mastodontní neforemná obluda v historickém centru města vedle krásné novorenesanční budovy,
- Transgas - mastodontní neforemná obluda v historickém centru města, nerespektující okolí, nehodící se mezi domy v historizujících slozích,
- administrativní budova bývalých Vojenských staveb - mastodontní neforemná obluda se dvěma zvýrazněnými komíny, jako pěst na oko mezi dvěma klasicistními domy jež mají příjemné hezké oku lahodící tvarosloví.
A tak by se pane Víchu dalo pokračovat hodně dlouho.
Řešení? Perunit, hodně perunitu, jak zde píše pan Šakal.
-
Budově Vojenských staveb, jak správně píše šakal, tuto agresi vytýkat nelze, drží uliční čáru i korunní římsu, jak z učebnice revitalizace historických měst. Proto se nejedná o brutalistní architekturu, ale o provokativní postmoderní koláž, která si hraje s významy parteru a střešní krajiny, s motivem nezbytných mašinistických trubek komínu ala dvojitý výfuk od auta, což bylo v 70. letech stylově trendy. Zajímavé by bylo srovnat tento dům (1973-82) s Teplotechnou od Machoninové (1975-84), nebo s ČKD od Šrámkové z (1976-83), jak se u nich postupně stále více prosazuje znovuobjevený princip trojdělení tradiční fasády se soklem se vstupním portálem a obchody, s vlastní fasádou s rytmem oken a se střechou nad římsou.
Je to jak znovuobjevit verše či rytmus a melodii, které se i v originál britském, francouzském a následně východním a globálním brutalismu na poválečných 20 let ztratily, což vedlo ke zmiňované neforemnosti a drásající kakofonii, kdy architektura vypustila tvarosloví a jen si tak vrcholně moderně chrčela, syčela a žvatlala, či prostě jen byla, aniž by měla potřebu něco říkat a vyjadřovat. Či, abychom jí jen nekřivdili, prostě obrazoborecky vyjadřovala to, že nechce nic znamenat, že je jen světlo a vzduch, jinak nic. Protože je důležitější realisticky být a žít, než si něco myslit nebo i, nedej Bože, něco pojmenovávat a řešit. Já jako „Husákovo dítě“ si pamatuji školní indoktrinaci materialismu nad idealismem, která sloužila diktatuře proletariátu vytěsnit moudra inteligence a ospravedlnit nástup dělníků a rolníků na místa ředitelů a odsun filozofů do kotelen. Proletářský brutalismus nevznikl ve východním bloku. Marx s Engelsem byli Němci žijící v Londýně. Je to celé vlastně úžasný příběh, kus historie, který nám tato pražská postmoderní stavba představuje. Nevím, proč se historici ve svém dopise důsledně vyhýbají stylovému zařazení domu, který chtějí zachránit, a tyto jemu vlastní progresivní znaky nezmiňují a mluví jen záhadně o jakémsi "logotypu" a neopakovatelném geniu loci, jakoby se styděli říct, že jde o POSTMODERNÍ architekturu, ke všemu jednu z prvních u nás!