Josef Sudek: fotograf, který dokázal zastavit čas

PRAHA - Obyčejné předměty, které v zastřeném světle vypadají jako nadpozemské. Větve stromů, zapomenutá zákoutí, povadlé květiny, déšť. Snímky Josefa Sudka působí jako pozdravy z jiného, již dávno zaniklého světa. Ze světa, ve kterém lidé měli čas dívat se z okna, děti si hrály na domovních dvorcích a kočky se vyhřívaly na zápraží. Od narození jednoho z nejslavnějších českých fotografů uplyne 17. března 110 let.
Sudka lze označit za příslušníka české "ztracené generace". Vyrostl na konci dlouhého, klidného 19. století a o své iluze a pravou paži přišel za první světové války. Na rozdíl od svých podobně postižených vrstevníků však na život nerezignoval. Měl totiž svou velkou vášeň, ke které se mohl vrátit - fotografii.
V pozdějším věku Sudka předcházela pověst samotáře a podivína. Málokdo z Pražanů, kteří jej spatřili, jak ošuntělý s nezbytnou kamerou bloumá pražskými ulicemi, by jej považoval za někdejšího módního fotografa, který byl za první republiky v centru pražského uměleckého a společenského dění. Mezi jeho přátele v té době patřili vynikající umělci, například avantgardní fotograf Jaromír Funke či malíři Emil Filla a František Tichý. Podobnými osobnostmi se však obklopoval i po druhé světové válce - pravidelně se stýkal například s básníkem Jaroslavem Seifertem či malířem Janem Zrzavým.
Přes rozmanitost námětů čiší ze všech Sudkových snímků především zaujetí pro světlo ve všech jeho prchavých podobách. Hra slunečních paprsků a stínů společně s typickou patinou jeho černobílých fotografií vytváří v divákovi často dojem, že se nedívá na fotografii, ale na záhadný a tajemný obraz, který skutečnost spíše zastírá, než aby ji odhaloval.
Ve své tvorbě byl Sudek veliký perfekcionista. Úzkostlivě promýšlel kompozice, pokud nebyl spokojený s výsledkem, vracel se stále na stejná místa a záběry mnohokrát opakoval. V momentě, kdy cítil, že nastal pro snímek ten správný moment, říkal, že slyší jak "hudba hraje". Hudba byla ostatně vedle fotografie jeho druhou velkou životní vášní.
Sudek si dokázal uchovat odstup od politických režimů, které se za jeho života vystřídaly, stejně tak dokázal udržet svoji tvorbu mimo umělecké směry a doktríny. Nikdy se výrazně nedral do popředí a většinou se zabýval pouze tím, co ho zajímalo. Za svůj život postupně nashromáždil více než 20.000 pozitivů a dvojnásobný počet negativů, značná část z nich však vůbec nebyla zveřejněna.
Narodil se v Kolíně 17. března 1896. Na své dětství vzpomínal rád i přesto, že jeho otec záhy zemřel a rodina žila ve skromných poměrech. Blízký vztah měl k sestře Boženě, která mu i v dospělém věku pomáhala s domácností. Před válkou pracoval jako knihař v Nymburce, v jednadvaceti letech jej na italském bojišti zasáhla granátová střepina do pravé paže, která mu byla později amputována. Za jeho následného pobytu v pražské Invalidovně vznikl jeden z jeho vůbec prvních fotografických cyklů.
V roce 1924 Sudek absolvoval dvouleté studium na Státní grafické škole v Praze a stál u zrodu České fotografické společnosti, se kterou poté léta vystavoval. Od poloviny 20. let spolupracoval s nakladatelstvím Družstevní práce, jež mu poskytovalo zázemí a zadávalo pravidelné zakázky (například reklamní snímky). To v roce 1928 vydalo jeho fotografické album Svatý Vít, jenž předznamenalo Sudkovo celoživotní zaujetí pro architektonické památky.
Svoji první samostatnou výstavu měl Josef Sudek v roce 1932, osobitý umělecký styl si vytvořil během 40. let. Přes tělesný handicap si práci nijak neulehčoval, používal těžké staré fotoaparáty a postupem času zcela upustil od zvětšování snímků, když vytvářel kontaktní fotografické kopie z velkoformátových negativů. Svojí levou rukou zvládl obstarat všechny úkony nutné k fotografování - zakládání filmu, expozici i vyvolávání snímků.
Josef Sudek zemřel 15. září 1976 ve věku 80 let v Praze. Jeho pozůstalost spravuje Uměleckoprůmyslové muzeum, které od roku 1995 provozuje Galerii Josefa Sudka v jeho posledním bydlišti na Hradčanech - v domě U Kamenného sloupu neboli U Slunce a Luny v Úvoze 24. Jako výstavní prostor slouží i replika Sudkova ateliéru na Újezdě, která byla postavena v roce 2000.